Morálka je základ, na němž se staví. Na tomto základě se buduje přínosný a charakterní jedinec, fungující domácnost i zdravá společnost. Kdo svou stavbu nepostaví na morálce, toho úsilí přijde vniveč. Ten otevře dveře vlastní zkáze a to, co on i jeho předkové dlouhá léta budovali, se zhroutí jako domeček z karet.
Nejen přeneseně, ale i doslova.
Náboženství islámu si cení a vždy cenilo respektu k soukromí a morálky studu. Odvěkým zákazem v islámu bylo a je míchání se cizích nepříbuzných mužů s cizími nepříbuznými ženami. Učenci islámu nebezpečí porušení těchto příkazů připodobňovali ke smíchání ohně a slámy. Když se toto dvojí setká, vzniká požár mravní zkázy, který lze pak už jen těžko uhasit.
Tyto imperativy měly vždy rozhodující vliv na muslimskou kulturu bydlení napříč dějinami této ummy. Jako v tomto příkladě.
V osmanské době (14. – 19. stol. kř. éry) se mnohé domy stavěli s oddělenými částmi pro hosty (tzv. selamluk) a pro jeho stálé obyvatele, obzvláště ženy (tzv. haremluk – odtud pochází i naše české slovo harém).
Tyto domy bývaly často opatřeny i dveřmi, jako vidíte na obrázku. Všimněte si na nich dvou různých klepátek. Jedno je velké a těžké a druhé je méně masivní a lehčí. Na to první klepali muži a na to druhé ženy.
Když někdo zaklepal na lehké klepátko, obyvatelé uvnitř poznali, že před dveřmi stojí žena. Proto šla otevřít ženská členka domácnosti.
Když někdo zaklepal na těžké klepátko, všichni věděli, že klepe muž. Proto se ženy uvnitř domu zahalily a schovaly se, anebo odešly do prostor vyhrazených pouze pro ně, kam návštěva neměla přístup. Potom se zvedl někdo z mužů, kteří v onom domě bydleli, a odešel hostovi otevřít.
Toto je naše původní muslimská kultura, vznešenější, blahobytnější a rafinovanější než cokoli, co se nám dnes snaží prodávat a nanutit jako vyspělé a moderní. Jak daleko jsme se od ní vzdálili a nahradili náš skvost, který jsme si kdysi dávno hýčkali, těmito soudobými a bezduchými, cizáckými kýči!