Měl jsem za svůj krátký život možnost naslouchat řadě příběhů ze života muslimských přistěhovaleckých komunit ve většinově nemuslimských zemích západní a střední Evropy. O tři z nich se s vámi nyní podělím.
(1)
Jeden důvěryhodný bratr, můj vlastní přítel z Balkánu, žijící a pracující nyní v Rakousku, mi vyprávěl, jak německy hovořící krajiny svého času navštěvovala zednická parta složená z muslimů z nejmenované balkánské země. Všichni byli praktikující muslimové. Všichni se modlili pětkrát denně. Všichni chodili na páteční modlitbu. Všichni měli dlouhou bradku. Nikdo z nich ani nepil, nejedl jinou stravu, nežli halál a dokonce ani nekouřil a neposlouchal žádnou hudbu.
Vždy, když nadešel stanovený čas, zahazovali tito zedníci krumpáče, lopaty a zednické lžíce a řadili se k modlitbě. Vždy drželi dohodnuté slovo, svou práci vykonali co nejrychleji a nejpečlivěji, přesně podle požadavků zákazníka. Byli schopni na požádání pracovat sedm dní v týdnu a dvacet čtyři hodin denně. Kdo si tyto řemeslníky najal, nelitoval. Jediný čas, který pro ně byl naprosté tabu, bylo pozdní dopoledne a odpoledne v pátek, protože to probíhaly páteční modlitby. Neexistovalo, aby se jich parta muslimských zedníků z Balkánu neúčastnila.
Mnozí by mohli namítnout, že ačkoli tito Balkánci byli skvělí pracanti, jejich vnější zjev a přísnost, s jakou se drželi svých pevných a nepřekročitelných zásad, mohla mnohé nemuslimské zákazníky znepokojovat, ba přímo odrazovat. Někdo by si dokonce mohl pomyslet, že tito řemeslníci byli dokonalým prototypem muslimských extremistů a fundamentalistů, jichž se obyvatelé Západu tolik obávají. K podivení mnohých právě ba naopak. Všichni ti Rakušané, Němci a Švýcaři na nich milovali jejich pedantnost. Rychle a dobře pochopili, že tito chlapi mají smysl pro závazek a drží své slovo. Na jejich stavbách se cítili vklidu a vbezpečí, mnozí dokonce ani nezamykali, bez obav pouštěli tyto pracovníky dovnitř a nechávali uvnitř svých domů své nejbližší, svůj majetek a své cennosti, dokonce i když sami nebyli doma. Nikdy nebylo nikomu nijak ublíženo a nikdy se nikomu nic neztratilo. Na oplátku zákazníci vždy dovolili, aby se celá parta na několik hodin v pátek vytrácela do nejbližší mešity na páteční modlitby.
Velmi záhy se rozkřiklo, jak skvělí tito pracovníci jsou. Každý je chtěl. Přibývali jim zakázky tolik, že ani nestíhali. Domů na Balkán nosili spoustu peněz, těžce, ale poctivě vydřených. A právě vidina bohatého zisku lákala do jejich řad další a další pracovníky z jejich domovské země. Jenže už to pokaždné nebyli pravidelní návštěvníci mešit a tzv. praktikující muslimové.
Přidával se kdekdo. I ti, co většinu pracovní doby proklábosili u kávy, či dokonce cigarety a lahvového piva. I holobradí posluchači turbofolku, co do mešity nikdy nepáchli ani ve svátek. A jak přicházela původní parta o svou výjimečnost a ojedinělou pověst, začali se od nich odvracet i zákazníci. V momentě, když se smazal rozdíl mezi touto partou a všemi ostatními partami gastarbeiterů, skončil i harmonický vztah mezi těmito muslimskými zedníky a jejich nemuslimskými zákazníky.
Nikdo jim nemohl mít nic za zlé, když viděli první i druhý typ muslimských pracovníků, z nichž se jak jedni, tak druzí, dušovali, že jsou dobří věřící: „Pokud nemusí do mešity jedni, nebudou do ní chodit ani druzí. Pokud se jedni modlí a druzí se modlit nemusejí, nebude se modlit nikdo a bude se bez přestávky pracovat, dokud se zakázka nedokončí!“ prohlásil pak přísně jeden ze znepokojených zákazníků, který se ke svému nepříjemnému překvapení v této zednické partě zklamal.
(2)
V USA v jisté farmaceutické společnosti, vlastněné a vedené muslimským přistěhovalcem, pracovala na významné pozici mladá lékařská výzkumnice. Byla to muslimka, nosila přes vlasy šátek, oblékala si předpisový hidžáb a modlila se pravidelně pětkrát denně. I svou práci vykonávala svědomitě.
Jenže onen vlastník a ředitel firmy byl naprostý odrodilec od své víry i tradic svého lidu. Byl zcela pohlcen americkým, respektive západním, sekulárním stylem života. Žitý islám ze srdce nenáviděl. Své podřízené se snažil co nejvíce znepříjemnit život, ztěžovat práci a zamezoval a bránil jí, aby na pracovišti praktikovala svou víru. Tepal ji a kritizoval na poradách a neustále se jí snažil obíjet o hlavu, že firma kvůli jejímu hidžábu, modlitbám a praktikování náboženství ztrácí na konkurenci a na trhu není tak úspěšná, jak by mohla být. Ba dokonce ji obviňoval, že pokud ona své chování nezmění, může firma díky tomu zkrachovat a dostat do problémů i jeho a ostatní pracovníky.
Dívka v hidžábu zanedlouho dostala od šéfa ultimátum. Buď islám, nebo její prestižní pozice. Její nemuslimští kolegové se jí sice většinou zastávali, ale vše bylo marné. Šéf trval na svém. Mladá výzkumnice měla o svém životě zcela jasné představy, takže její volba byla snadná jasná. Sama dala výpověď. Její nemuslimští kolegové byli velmi znepokojeni a divili se jejímu rozhodnutí. Kvůli kousku oděvu navíc se rozhodla opustit tak dobře placenou a perspektivní práci?! Z čeho teď bude v cizí zemi žít? Jak zaplatí své pohledávky? Navíc v Americe, kde každý někde někomu dluží, kde nic není zadarmo a nikdo se s nikým nemazlí?
Mladá výzkumnice měla dobré reference a byla ve svém oboru dosti úspěšná a tak po kratším hledání našla novou práci v jiné podobné firmě. Tu řídila nějaká Američanka, dokonce židovského vyznání. Mladá muslimka v hidžábu už na pracovním pohovoru zcela napřímo a bez obcházení sdělila své potenciální šéfce, že si přeje chodit do práce oblečená tak, jak jí to přikazuje její víra a že trvá na tom, aby měla možnost vykonávat modlitby i v pracovní době. Také dodala, že právě kvůli praktikování islámu přišla o své předchozí zaměstnání v jiné podobné firmě.
Americká židovka, která byla ředitelkou této nové firmy, mladou výzkumnici v šátku trpělivě vyslechla a přijala ji jako zaměstnankyni své firmy. Dokonce ji uvedla na ještě lepší pozici, než na jakou se muslimka původně hlásila. Možná i díky tomu, že sama byla věřící, pochopila, že nová zaměstnankyně bude mít smysl pro závazek a čestné slovo. Ve výsledku se mladá muslimská výzkumnice v šátku dostala na pracovní pozici, kde měla nárok na podstatně delší dovolenou a k tomu obdržela i skoro dvakrát takový plat. A to všechno s přímým souhlasem své nové židovské ředitelky, protože si vysloužila její uznání.
(3)
Třetí příběh vypráví o mladém bratrovi z jedné většinově muslimské země, který s několika svými kamarády před lety odešel za prací do jisté továrny v Itálii. Jeho kamarádi byli rovněž muslimové, ale nikdo z nich se o svou víru nijak nestaral.
Tito hostující pracovníci přespávali na společných pokojích v dělnické ubytovně nedaleko svého pracoviště. Náš mladý bratr byl z nich jediný, kdo se pravidelně modlil a kdo měl plnovous. Všichni ostatní hlasitě vyjadřovali svou nevoli nad tímto jeho chováním i zjevem. Velmi se báli, že by kvůli jeho modlitbám mohli přijít do konfliktu s carabinieri – tedy italskou policií. „Kvůli tobě sem na nás jednou vlítnou policajti,“ vyčítali mu.
A současně se nikdo z nich nepohoršoval nad tím, že jiný přistěhovalec přespávající v této budově před nedávnem vyloupil nedaleký obchod s rybářskými potřebami a všechno ukradené zboží ukrýval přímo na pokoji ve své skříňce. Něco takového na rozdíl od modlitby našeho mladíka vůbec nepovažovali za nebezpečí.
Přímým nadřízeným, mistrem, v továrně byl této skupině mladých přistěhovalců starý zkušený italský dělník Roberto. Ital Roberto byl veselá kopa a mladému hrdinovi našeho příběhu kvůli dlouhé bradě a oddanosti islámské víře přezdíval „bambino bin Ládin,“ tedy něco jako „bin Ládinovo děťátko.“ Kdykoli mistr Roberto přicházel do práce, rozdával těmto zahraničním námezdním dělníkům rukavice a s nimi někdy i reklamní předměty firmy, trička a občas i nějaký ten suvenýr. Kdykoli se rozdávalo něco navíc, italský mistr Roberto každému z dělníků přidělil jeden balíček, jediný „bambino bin Ládin“ vždycky dostal hned dva naráz. Italský mistr si onoho bradatého mladíka oblíbil právě pro jeho serióznost a nezlomnou oddanost své víře a svým zásadám.
Dnes už „bambino bin Ládin“ dávno není „bambino.“ Když se však zpětně zamýšlí nad svým příběhem a nad mnoha a mnoha dalšími podobnými, říkává: „Uvědomil jsem si, že nám, muslimům, vždy nejvíce problémů způsobují ti, které považujeme za „svoje“ a kteří jsou tolik zakomplexovaní, že všechny své životní problémy a nevoli okolí vůči nim svalují na skutečnost, že jsou muslimského vyznání.“
(…)
Ti, co jsou muslimové jen podle jména nechápou, že poctivý muslimský věřící je vítán všude na světě a každý je schopen poznat a ocenit jeho kvality. Jen lidský odpad mezi námi samými, mezi námi, muslimy, se stydí za svou islámskou víru a za své muslimské soukmenovce, kteří se jí drží.
Jsou to mnohdy naši vlastní lidé, narození do muslimských rodin, kteří ve svých firmách zakazují pracovníkům, aby se modlili, protože si myslí, že muslimská identita jejich zaměstnanců připravuje jejich značku o úspěch na trhu, anebo že toto ohrožuje jejich obchody či zájmy vůči širší společnosti. Jsou to často naši vlastní lidé, nesoucí muslimská jména, kdo prahne po asimilaci a požaduje totéž po svých bratrech ve víře, jen proto, aby se zalíbili nemuslimskému okolí a nebyli osočováni z nedostatku integrovanosti a loajality k nemuslimské zemi.
Kdyby takových synů a dcer z muslimských rodin nebylo, nebylo by ani nemuslimských výpadů a nenávistných útoků proti těm muslimům, kteří svou víru dodržují a jsou na ni hrdí. Plnovous, nikáb, hidžáb, mešity, halál potraviny a pět modliteb denně jsou i nadále většinou západní společnosti vnímány jako prvky fundamentalizmu a extremizmu nikoli kvůli tomu, že na nich lpí jen menšina muslimů, ale právě proto, že na nich většina muslimů netrvá a že vůči nim sama cítí odpor a strach.
V Tunisku, Sýrii, Egyptě a spoustě dalších zemí mladé praktikující muslimy usilující o spravedlnost ve společnosti nezatýkali, nemlátili a nevěznili ani západní židé, ani křesťané, ani ateisté či agnostici, ale jiní Abdulláhové a Mustafové. Mezi těmi nejhoršími nepřáteli Boží víry je řada nositelů muslimských jmen. Největšími islamofoby jsou mnozí synové a dcery Muhammedovy صلى الله عليه وسلم ummy. Největší škody jiným muslimům i sami sobě si působíme my sami. Někoho k tomuto destruktivnímu chování vycvičili jiní, někdo je obyčejný pokrytec a zaprodanec a někdo ani neví, co činí, jen kopíruje názory svého okolí a následuje cestu nejmenšího odporu.
Proto nikdy nezapomeň na slova, která Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel od Posla Božího صلى الله عليه وسلم:
إِنَّ اللَّهَ إِذَا أَحَبَّ عَبْدًا دَعَا جِبْرِيلَ فَقَالَ إِنِّي أُحِبُّ فُلاَنًا فَأَحِبَّهُ – قَالَ – فَيُحِبُّهُ جِبْرِيلُ ثُمَّ يُنَادِي فِي السَّمَاءِ فَيَقُولُ إِنَّ اللَّهَ يُحِبُّ فُلاَنًا فَأَحِبُّوهُ . فَيُحِبُّهُ أَهْلُ السَّمَاءِ – قَالَ – ثُمَّ يُوضَعُ لَهُ الْقَبُولُ فِي الأَرْضِ . وَإِذَا أَبْغَضَ عَبْدًا دَعَا جِبْرِيلَ فَيَقُولُ إِنِّي أُبْغِضُ فُلاَنًا فَأَبْغِضْهُ – قَالَ – فَيُبْغِضُهُ جِبْرِيلُ ثُمَّ يُنَادِي فِي أَهْلِ السَّمَاءِ إِنَّ اللَّهَ يُبْغِضُ فُلاَنًا فَأَبْغِضُوهُ – قَالَ – فَيُبْغِضُونَهُ ثُمَّ تُوضَعُ لَهُ الْبَغْضَاءُ فِي الأَرْضِ
„Věru si Alláh, když si zamiluje nějakého služebníka, zavolá Džibríla a řekne mu: „Věru jsem si zamiloval toho a toho, zamiluj si ho i ty.“ Zamiluje si ho tedy i Džibríl, načež provolá po nebesích řkouce: „Věru Alláh si zamiloval toho a toho, zamilujte si ho i vy!“ Proto si ho zamilují i andělé, obyvatelé nebes. Potom se na zem spustí přijetí dotyčného ostatními lidmi. A když si Alláh znechutí nějakého služebníka, zavolá si Džibríla a řekne: „Věru jsem si znechutil toho a toho, znechuť si ho i ty.“ Znechutí si ho tedy i Džibríl a pak zvolá na obyvatele nebes: „Věru si Alláh znechutil toho a toho, znechuťte si ho i vy.“ A proto si ho znechutí i oni. A pak se na něj spustí na zem nenávist ze strany lidí.“1
Tj. Alláh se postará o to, aby si lidé toho, koho si On zamiloval, zamilovali také. A varuje, že se postará i o to, aby lidé začali nenávidět toho, kdo se Jemu znelíbil. Prosíme Alláha o to první a utíkáme se k Němu před tím druhým.
Autor: Alí Větrovec