Nutnost přísnosti a nekompromisnosti
Můžeme říci, že jemnost a vlídný přístup je v islámu základem, generálním a povšechně platným pravidlem (arab. العزيمة al-‘azíma). Nicméně šarí’atské texty obsahují i pobídky k jednání tvrdému a nesmlouvavému. Jejich pravé místo a význam ovšem spočívá v tom, že se jedná o výjimečná nařízení pro výjimečné situace. Nejsou generálním pravidlem, ale mezním ulehčením (arab. الرخصة ar-ruchsa) za okolností, kdy situace vylučuje vlídné jednání a v okamžicích, kdy by si naši dobrotivost a jemnost druhá strana pro svou zkaženost vyložila jako hloupost, naivitu a slabost. Platí tehdy, kdy pokračovat ve vlídnosti by znamenalo ohrožení nás samých i našich ideálů.
Ibnu l-Kajjim citoval příměr ze slov zbožných předků: „Vznešený Alláh nepřikázal nic, aniž by v tom šejtán neměl dvojí úděl v pohledu své lsti – jednak v podobě nedůslednosti a jednak v podobě zacházení do extrémů. Jemu samotnému vůbec nezáleží na tom, jakou metodu z těchto dvou zvolí. Většina lidí, kromě jen malého počtu z nich, se nachází v jednom z těchto dvou údolí – údolí nedůslednosti a údolí přehánění. A jen velmi malý počet z nich se ubírá po přímé a správné cestě mezi nimi, cestě, po které kráčel i Posel Boží صلى الله عليه وسلم a jeho druhové, ať je s nimi všemi Alláh spokonen.“1
Tento opačný přístup, dokazující i nutnost občasného tvrdého přístupu, můžeme vidět na jiném místě v Koránu, také zmiňujícím dialog mezi Músou a faraonem, kde Músá egyptského krutovládce hrubě a nekompromisně odsuzuje za odmítání Božího Zjevení:
لَقَدْ عَلِمْتَ مَا أَنزَلَ هَٰؤُلَاءِ إِلَّا رَبُّ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ بَصَائِرَ وَإِنِّي لَأَظُنُّكَ يَا فِرْعَوْنُ مَثْبُورًا
„Ty věru víš, že to byl jedině Pán nebes a země, jenž seslal to jako znamení objasňující. A já se domnívám, Faraóne, že ke zkáze jsi odsouzený!” (Isrá: 102)
Nelze vystupovat jemně, vlídně a dobrotivě vůči někomu, kdo něco odmítá okázale, bezostyšně a zpupně. Takový člověk není jako ten, kdo k něčemu prostě nenachází sil.
Ve světle toho je třeba chápat i Boží popis Proroka صلى الله عليه وسلم a jeho věřících společníků:
مُّحَمَّدٌ رَّسُولُ اللَّهِ ۚ وَالَّذِينَ مَعَهُ أَشِدَّاءُ عَلَى الْكُفَّارِ رُحَمَاءُ بَيْنَهُمْ ۖ
„Muhammad je posel Boží; a ti, kdož jsou s ním, přísní jsou proti nevěřícím, však laskaví mezi sebou.“ (Feth: 29)
V podobném duchu Abú Zerr al-Ghifárí رضي الله عنه slyšel Posla Božíhoصلى الله عليه وسلم říci:
قُلِ اَلْحَقَّ, وَلَوْ كَانَ مُرًّا
„Pověz pravdu, byť by byla hořká.“2
Nastanou totiž okamžiky, kdy je nutné nachvíli zapomenout na vlídnost, laskavost a umírněnost, kvůli nutnosti nazvat věci pravými jmény a nedvojsmyslně, přímo a konkrétně označit ty, kteří si to zaslouží, za nepřátele Alláha, islámu a muslimů, za nevěřící, za novotáře, zrádce, hříšníky, prostopášníky či zbabělce, aby byli ostatní jasně upozorněni a varováni před jejich zlem, aby se dobro uhájilo a aby se zamezilo šíření zla. A nastanou dokonce chvíle, kdy pouhá tvrdá slova nepostačí a ke slovu bude muset přijít rázná a nesmlouvavá akce. Třeba i za použití síly. A to se stane tehdy, kdy zlo přestane rozumět všem jazykům, kromě jazyka síly a nepostavit se mu by se rovnalo rezignaci a slabosti.
Všemohoucí Alláh, Pán Hněvu i Milosti, vložil do lidí jak vlídnost, tak i tvrdost. A dal jim za povinnost obojího užívat v Jeho Jménu a v souladu s Jeho Vůlí. Skutečný muslim je pouze ten, kdo se Alláhu podřizuje celý. Tedy ten, který Alláhu podřídí svou vlídnost i svou přísnost, svou jemnost i svou tvrdost. Ten, kdo je jemný a vlídný, kdykoli po něm Alláh žádá jemnost a vlídnost, ale je i tvrdý a přísný, kdykoli to od něj Alláh zachce. A tvrdost a přísnost, které Alláh od věřícího požaduje, nelze nikdy oddělit od spravedlivosti, stejně jako jemnost a vlídnost, které Alláh od věřícího požaduje, nelze nikdy oddělit od milosrdenství.
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه varoval: „Nastane doba, kdy vůdce na jednom místě přestane nařizovat dobro a zakazovat zlo. Pak, když se lidé budou hněvat, rozhněvají pouze kvůli svým zájmům a budou cítit spokojenost, budou se spokojovat jen kvůli nasycení svých zájmů. Kvůli Alláhu pak už nebudou cítit nic. Ani hněv, ani spokojenost.“3
Ibn Hadžer poukázal na nutnost i takovéhoto tvrdého přístupu:
„Vzdálit se od zlých lidí, obzvláště těch, kteří následují faleš, patří k uctívání.“4
Takový přístup vidíme například v tomto Ibn Sírínově jednání vůči novotáři, když mu bylo řečeno, že ho chce tento novotář navšívit. Ibn Sírín řekl: „Vzkažte mu, ať za mnou nechodí, protože lidské srdce je slabé. Bojím se, abych od něj nezaslechl něco, kvůli čemu mé srdce už nebude schopno vrátit se do původního stavu.“5
Ibn Tejmíja o přísném a nekompromisním, avšak spravedlivém a nestranném hájení pravdy říká:
„Je nutné objasňovat a odkrývat chyby toho, kdo se jich dopustil v pohledu konkrétní náboženské otázky, ať už se jedná o věrouku či otázky praktické. Pokud by to člověk provedl způsobem spojujícím vědění a spravedlivost, s cílem poskytnout radu, pak za to bude Vznešeným Alláhem také odměněn. Obzvláště jedná-li se o vyvracení novot a bludů. V takovém případě je povinností varovat před názory takových lidí, protože zamezit jejich zlu je ještě důležitější, než zamezit zlu banditů na cestách.“6
Sladění mezi vlídností a přísností
Islám je představován jako zlatá střední cesta míru a harmonie ve všem. Je-li takový, potom je jistojistě taktéž sladěním mezi oběma těmito způsoby jednání s lidmi, tedy mezi vlídností a jemností na straně jedné a přísností a tvrdostí na straně druhé.
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه v tomto kontextu řekl: „Nechť se nikdo z vás nenechá nikým okouzlit. A nechť nikoho z vás nepřivede ke zkáze jeho nenávist.“ „A jak se to může stát?“ zeptali se přítomní. Omar odpověděl: „Tak, že když si někoho oblíbíte, necháte se jím okouzlit jako malé děti, a když vůči někomu chováte nenávist, začnete mu přát zkázu a záhubu.“7
Proto je tvou základní povinností, služebníče Boží, abys byl ve svém přístupu k lidem jemný a zbytečně jim nečinil věci těžkými. Aby ses vyvaroval obzvláště toho, že se staneš překážkou mezi lidmi a islámem do té míry, že způsobíš, že se oni od islámu vzdálí, namísto toho, aby se k jeho ideálům přiblížili. Nedovol, aby je od islámu odehnala tvá hrubost a neomalenost, tvá silácká rétorika či tvé tvrdé, přísné a upjaté vystupování, které je znepokojivé a celé věci pouze škodí. Buď trpělivý, nešetři vlídnými slovy, chovej se příjemně a přístupně, abys vlil do srdcí lidí, na které působíš, lásku k tomu, k čemu vyzýváš. Snaž se na ně co nejpozitivněji působit tak, aby tvé chvályhodné dílo nepřišlo nazmar. Tvá hrubost a přísnost ostatní pouze odhání, nepřibližuje a nesjednocuje.
Ocitneš-li se ovšem v situaci, kdy zlo této tvé vlídnosti, jemnosti, vstřícnosti a tolerance zneužívá, kdy ti nedává žádný prostor k ústupu a devastuje celou společnost, v níž se pohybuješ, včetně tebe samého, nezavírej před ním oči. Neklekej před ním v ponížených a servilních gestech, ale dej mu okusit, jak chutná tvoje síla. Neboj se zla, protože ty usiluješ o dobro a na tvé straně je Dobrotivý a Nepřemožitelný, který veškeré zlo poráží. Mohou tě začít nenávidět bez jakéhokoli důvodu a zřejmě také začnou. Mohou tě dokonce vyobcovat ze společnosti. To je smutná realita. Ale ty si to nepřipouštěj, neber si to k srdci, protože toto jsou jen zkoušky, skrze které si tě Všemohoucí přeje provést. Zapamatuj si: Nejsou to lidé, kdo řídí tvůj osud. Tvůj osud řídí Všeznající Alláh.
Pokud toto pochopíš, máš šanci stát se jedním z těch, o nichž Posel Boží صلى الله عليه وسلم v hadísu od ‘Abdulláha ibn ‘Amra رضي الله عنهما říká:
طوبى للغرباء
„Blahoslaveni budiž podivíni!“
„Kdo jsou ti podivíni?“ zeptali se přítomní.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم odpověděl:
ناس صالحون قليل في ناس سوء كثير من يعصيهم أكثر ممن يطيعهم
„Dobří lidé, kterých je maličko mezi velkým množstvím lidí zlých, omnoho je více těch, co jim odporují, než těch, co je uposlechnou.“8
Tedy jemnost používáme tam, kde je místo pro jemnost a vlídnost. Své místo má ovšem i tvrdost a přísnost. Postavit kteroukoli z těchto vlastností na místo, které jí neodpovídá, je bláhové a pošetilé. Zachovat se jemně a vlídně v situaci, kdy je namístě tvrdost a přísnost, není činem dobrotivosti a milosrdenství, ale projevem naivity a hlouposti, jak vysvětluje básník ve verších:
إِذا أَنتَ أَكرَمتَ الكَريمَ مَلَكتَهُ
وَإِن أَنتَ أَكرَمتَ اللَئيمَ تَمَرَّدا
وَوَضعُ النَدى في مَوضِعِ السَيفِ بِالعُلا
مُضِرٌّ كَوَضعِ السَيفِ في مَوضِعِ النَدى
„Šlechetností jen šlechetného získáváš,
ale prohnilého s ní pouze rozběsníš.
Je jako meč – tam kde je mu místo, tam ho používáš,
a kde šlechetnost patří, s mečem jen škody natropíš.“
Toto pojednání skončím pronesením prosby, v níž podle ‘Ammára ibn Jásira رضي الله عنهما prosíval Posel Boží صلى الله عليه وسلم mimo jiné i o toto:
اللَّهُمَّ زَيِّنَّا بِزِينَةِ الإِيمَانِ وَاجْعَلْنَا هُدَاةً مُهْتَدِينَ
„Ó Bože, ozdob nás ozdobou víry a učiň nás těmi, kteří vedou a sami jsou správně vedeni!“9
Na základě citovaných zdrojů sestavil: Alí Větrovec
- Viz Ighásetu l-lehfán min mesájidi š-šejtán, str. 116.
- Zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 21415 v delší verzi; al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 3966; a Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 361 a toto je jeho verze. Jako sahíh ho doložil Ibn Hadžer al-‘Askalání v Bulúghu l-merám, hadís č. 260.
- Viz Mahdu s-sawáb fí fadáili Omara ibnu l-Chattáb, 2/708.
- Viz Fethu l-Bárí, 14/527.
- Zaznamenal Ibn Batta v al-Ibánetu l-kubrá, 2/446.
- Viz Minhádžu s-sunna, 5/146.
- Uvádí Husejn ibn ‘Awda al-‘Awáiša v Šerhu Sahíhi Muslim kitábi l-ádáb, 3/408.
- Zaznamenali Ahmed v Musnedu, 2/177 a 222; Ibn Mubárek v az-Zuhdu, 2/190, podání č. 775 v tištěné verzi; Ibn Asákír v Táríchu Dimešk, 1/12. Jako hasan či sahíh ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1619.
- Zaznamenali an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1305; Ahmed v Musnedu, hadís č. 18351; al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 1937; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 1971. Jako sahíh ho doližil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 1301.