Nedorozumění ohledně pojmů halál a zebíha a praktická řešení problematiky halál masa

Nejobecnějším a nejvíce zastřešujícím pojmem ze všech tří je pojem حَلاَلٌ halál, označující:

1. myšlenky, skutky i věci, které jsou muslimům povoleny a které s sebou nepřinášejí náboženskou sankci ani na tomto, ani na onom světě,

2. v souvislosti s potravou veškeré druhy potravin, které šarí’a dovoluje konzumovat, zejména z hlediska čistoty od zakázaných přísad, v praxi především od vepřového masa, krve a alkoholu,

3. v nejužším smyslu slova v souvislosti s masem takové maso, které bylo na základě určitých rituálních postupů očištěno a je povoleno pro konzumaci.

 

Slovo ذَكَاةٌ zekát, vyslovované s mezizubním z na začátku a odlišné od podobně znějícího arabského názvu (vyslovovaného s obyčejným z) pro povinnou daň, označuje postup, proceduru, pomocí které se maso, jež je v základu zakázáno, حَرَامٌ harám, stává pro muslimy povoleným, حَلاَلٌ halál, pro konzumaci. Toto je názor všech čtyř mezhebů.[1] Tento postup zahrnuje jednak předpisové zabíjení při lovu (arab. صَيدٌ sajd), ale i předpisové zabíjení při rituální porážce (arab. ذَبحٌ zebh).

 

Výraz ذَبِيحَةٌ zebíha označuje maso takového zvířete, které bylo poraženo rituálním způsobem přetětím karotid za pronesení jména Božího, kdy porážejícím byl praktikující věřící muslimského, křesťanského, či židovského vyznání. Je to tedy maso poražené jednou z legálních procedur, které je činí zákonem povolené – tedy je podřezáno šarí’ou požadovaným způsobem, za splnění dvou dalších nutných a klíčových podmínek: (1) bylo nad ním proneseno jméno Boží a (2) porážejícím byl muslim nebo kitábí.

Důvodem jeho povolení je právě tento postup a způsob jeho porážky, pokud by nebyl dodržen, maso by povolené nebylo, nebylo by kvalifikovatelné ani jako zebíha, ani jako halál.

 

Proto je kategorizace masa na „zebíha“ a „pouze halál“ sporná. Pokud někdo řekne, že pokrm je z halál přísad, můžeme to sice rozumět tak, že veškeré užité ingredience šarí’a povoluje, ale dotyčný tím pouze myslel, že pokrm neobsahuje např. vepřové nebo alkohol, ale nikterak se nevyjádřil o původu masa, což je nedostačující. Nebo tím mohl myslet maso zakoupené u lidí knihy, které je povolené, dokud se neprokáže, že není poraženo předpisovým způsobem.

Podobně bývá pojem zebíha často ztotožňován s masem, které rituálním způsobem porazili výhradně muslimové, podobně jako židé označují za košer pouze to maso, které porazí jiní věřící judaizmu .

Všechna tato vysvětlení jsou chybná, protože každé halál maso musí být zákonitě i zebíha a v základu neexistuje žádné halál maso, pomineme-li ryby a sarančata, které by nebylo zároveň i zebíha, protože právě ten samý způsob porážky, který dává masu charakteristiku zebíha, mu dává i status halál. Také není podmínou, aby byl porážejícím muslim a tento fakt nedává masu žádný speciální status oproti tomu, které porazí kitábí.

 

Výše řečeným nechceme vnášet chaos a vzájemné podezřívání do řad muslimů, naopak, chceme poskytnout kvalifikované informace ohledně šarí’atských stanovisek týkajících se masa a výrobků z něj. Dokud bude existovat stejný počet názorů na tuto problematiku, jako je počet muslimů, nemůže být zajištěna produkce skutečně povoleného a čistého masa, které je v zájmu všech věřících. Spokojit se s jakýmkoli kusem masa, kromě vepřového, a pronést nad ním bismilláh jako v ‘Áišině hadísu o masu od nových muslimů[2], jednoduše nestačí, neboť tento hadís se týká podmínky pronesení jména a nikoli podmínky správného způsobu porážky.[3]

 

 

 

 

Řešením pro masokombináty na Západě, které chtějí obchodovat s halál masem je najímat muslimské či kitábí pracovníky znalé předpisů ohledně masa minimálně pro produkci halál masa pokrývajícího potřeby místních diaspor a pro maso putující na export do muslimských zemí.

Muslimští spotřebitelé by se také neměli spokojovat s levným masem sporného původu.[6]

 

Pokud jsme tedy pozváni na oběd či večeři, měli bychom hostitelům s dostatečným předstihem sdělit své požadavky ohledně stravování, např. jim sdělit, kterým zdrojům masa, značkám, řezníkům apod. důvěřujeme. Pokud nejsou hostitelé ochotni obstarat halál maso, můžeme jim slušně navrhnout bezmasý chod nebo rybu. Pokud není hostitel náš dobrý známý, třeba takový návrh opatrně směřovat přes některého jeho bližšího přítele. Pokud to nezpůsobí jiná nedorozumění, je možné také maso sami zakoupit a hostiteli je věnovat.

Pokud na neznámém místě hledáme halál restauraci, třeba se tázat místních muslimů známých opatrností a zbožností, například místních učenců, či se otázat přímo místních muslimských institucí, odkud pro sebe maso získávají. Lze se také dotazovat přímo u prodejců, kteří by měli být ochotni tyto informace sdělit. Neochota odpovědět, či vyhýbavé reakce mohou naznačovat nejistotu či nespolehlivost. V západní Evropě již byly občas odhaleny „halál“ podniky, které malé množství masa kupovaly z kontrolovaných a čistých zdrojů jen proto, aby získaly certifikáty, přičemž velkou většinu prodávaného masa pak obstarávaly jinde a laciněji.[7]

 

Maso prodávané občas ve velkých obchodních řetězcích by mělo pocházet ze spolehlivých a kontrolovaných zdrojů v zahraničí. Je však třeba se, pokud máme tu možnost výběru, vyvarovat velmi vágních sdělení jako pouze „halál,“ „poraženo dle islámských zásad.“ Lepší druh sdělení představuje: „poraženo ručně, certifikát halál uložil … (jméno muslimské instituce).“[8]

 

Netřeba na druhou stranu přehánět a příliš se zatěžovat usilovným pátráním po původu masa za každou cenu, nevyhledávat nutkavě důvody a netázat se na to, co se nestalo. Uvádí se od Omara ibnu l-Chattába a jeho syna[9] a od Mu’áza, že když byli na cokoli tázáni, nejprve se zeptali, zda k problému skutečně došlo a pokud byla odpověď záporná, odpověděli: „Jsme příliš zaměstnáni tím, k čemu skutečně došlo.“[10]

Tedy, pokud vynaložíme na zjištění původu a statusu masa, co je v našich silách, a nakonec se po čase přece jen ukáže, že maso vydávané za halál ve skutečnosti halál vůbec není, pak, dá-li Bůh, hřích padá na podvodníka, který nás oklamal. A Alláh je Odpouštějící, Který přijímá pokání.

 

Pokud někdo doposud konzumoval maso ze zdroje, který není halál a nyní se chce kát a napravit to, nechť neztrácí naději. Je rovněž pochopitelné, že změna takových návyků nepřichází ze dne na den.

Alláh pravil:

يَا عِبَادِيَ الَّذِينَ أَسْرَفُوا عَلَى أَنْفُسِهِمْ لا تَقْنَطُوا مِنْ رَحْمَةِ اللَّهِ إِنَّ اللَّهَ يَغْفِرُ الذُّنُوبَ جَمِيعًا إِنَّهُ هُوَ الْغَفُورُ الرَّحِيمُ وَأَنِيبُوا إِلَى رَبِّكُمْ وَأَسْلِمُوا لَهُ مِنْ قَبْلِ أَنْ يَأْتِيَكُمُ الْعَذَابُ ثُمَّ لا تُنْصَرُونَ

Služebníci moji, kteří jste se dopustili přestupků proti sobě samým, neztrácejte naději v milosrdenství Boží, vždyť Bůh věru odpouští viny všechny – On odpouštějící je i slitovný. Obracejte se kajícně k Pánu svému a odevzdejte se do vůle Jeho, dříve než vás trest zasáhne, neboť pak vám pomoženo nebude. (Zumer: 53-54)

---