Nelze mlčet o zvrácenosti, díl 4.

Nejen velehřích, ale i smrtelný zločin

Muž, který svévolně obcuje s jiný mužem, dopouští se hrdelního zločinu sodomie (arab. لواط liwát). Takového muže nazýváme sodomita (arab. لائط láit). Skutková podstata tohoto zločinu je splněna proniknutím pyje jedné osoby do análního otvoru jiné osoby.¹ Všichni islámští učenci se shodují na tom, že sodomie je zakázána, neboť jde o jednu z nejohavnějších podob oplzlosti.²

Konání, které mátme na mysli, není jen velehřích v náboženském smyslu slova, ale také hrdelní zločin v právním smyslu slova, který je podle Božího Zákona trestán tím nejpřísnějším způsobem ve více než jednom z historických zjevení. A Boží Zákon nelze ignorovat či měnit. Nelze proto říkat, že toto jednání je pouze hřích a že nikdo nemá právo sodomii trestat, když Všemohoucí Alláh dává proti sodomitům pravomoc trestat je. Tuto svěřuje výhradně do rukou šarí’atského soudu tam, kde takový existuje. Soudním procesem uložený trest je pak pro pachatele vykoupením z trestu na světě onom.

Důkazem nařízení trestat sodomii jsou slova Boží:

وَاللَّذَانِ يَأْتِيَانِهَا مِنكُمْ فَآذُوهُمَا

„Ty dva z vás, kteří se toho dopustí, potrestejte!“ (Nisá: 16)

Ohledně trestu za sodomii se většina učenců tvořená hanbelovci a většinou šáfi’ovců přiklání ke stejné pevně dané sazbě, jako za smilstvo, tj. bičování sto ranami a vyhnanství v případě svobodného a poprava kamenováním v případě ženatého, protože jak cizoložství, tak i sodomie, jsou identifikovány jako فاحشة fáhiša, tj. chlípnost, nemravnost či ohavnost v následujících koránských verších:

وَلَا تَقْرَبُوا الزِّنَىٰ ۖ إِنَّهُ كَانَ فَاحِشَةً وَسَاءَ سَبِيلًا

„A nepřibližujte se k cizoložství, neboť to ohavnost je i špatná cesta.“ (Isrá: 32)

وَلُوطًا إِذْ قَالَ لِقَوْمِهِ أَتَأْتُونَ الْفَاحِشَةَ

„A hle, pravil Lot lidu svému: “Zdaž budete se oddávat nemravnosti“ (A’ráf: 80)

Abú Hanífa naopak smýšlel, že trest za ni není pevně daný a stanovuje ho soud. Jeho učedníci Abú Júsuf a aš-Šejbání se vyslovují pro trest stejný jako v případě cizoložství u prvopachatele. V případě recidivy se vyslovují pro trest smrti bez ohledu na rodinný stav pachatele.³ Jejich důkazem je skutečnost, že pravověrní chalífové netrestali tento zločin stejně. Rázin uvádí od Ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما, že Abú Bekr رضي الله عنه je shazoval z vysokých zdí a ‘Alí ibn Abí Tálibرضي الله عن nechával jejich těla po popravě dokonce pro výstrahu spálit.⁴

Ibn Šiháb az-Zuhrí,⁵ málikovci⁶ a učenci hadísu mezi šáfi’ovci podle druhého názoru uvnitř jejich mezhebu smýšlejí, že trestem je ukamenování bez ohledu na rodinný stav pachatele či recidivu, což dokazují hadísem od ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:

مَنْ وَجَدْتُمُوهُ يَعْمَلُ عَمَلَ قَوْمِ لُوطٍ, فَاقْتُلُوا اَلْفَاعِلَ وَالْمَفْعُولَ بِهِ

„Koho usvědčíte že vykonal čin z konání lidu Lútova, toho zabte, jakož i toho, nad kým čin vykonal.“⁸ Ibn Mádža dále uvádí od Abú Hurejry رضي الله عنه, že poprava má být dle Prorokových صلى الله عليه وسلم slov provedena kamenováním.⁹ Tento názor volí za nejsprávnější Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja vzhledem na to, že oproti smilstvu je tento zločin motivován ještě zvrácenějšími pohnutkami a proto zasluhuje tvrdší trestní sazbu.¹⁰

Důležité je zde poznamenat, že skutková podstata zločinu je naplněna právě análním stykem, který je zakázán i v případě soulože muže se ženou, třeba i jeho vlastní. Z toho také vyplývá, že pro ženy, které se dopustí tohoto zločinu mezi sebou není stanovena pevná trestní sazba a trest je v kompetenci soudu (tzv. تعزير te’zír). Tedy islám v tomto nevidí rozdíl mezi lidmi dle jejich „sexuální orientace“ a tímto způsobem nikoho nediskriminuje.

Důkazem zákazu análního vniknutí, byť i mezi mužem a ženou uvnitř manželství, jsou slova Posla Božího صلى الله عليه وسلم:

اللَّهَ لَا يستحيي مِنَ الْحَقِّ لَا تَأْتُوا النِّسَاءَ فِي أَدْبَارِهِنَّ

„Alláh se nestydí pravdy! Neobcujte se ženami přes řitní otvor!“¹¹

V jiném hadísu Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

مَلْعُونٌ مَنْ أَتَى امْرَأَتَهُ فِي دُبُرِهَا

„Proklet je ten, kdo vstoupí do své ženy přes její řitní otvor.“¹²

At-Taháwí uvádí, že hadísy o zákazu análního styku dosahují stupně mutewátir, takže je vyloučeno jejich podvržení.¹³

V případě análního styku muže a ženy v rámci manželství je podle většiny učenců spáchán velehřích, podle hanbelovců jde navíc o zločin bez pevné trestní sazby. V případě recidivy takového styku anebo mimo manželství jde podle všech o zločin bez fixní trestní sazby.¹⁴

Zločiny tohoto druhu jsou dokázány na šarí’atském soudu na základě očitého a jasného svědectví čtyř důvěryhodných svědků, anebo na základě osobního přiznání pachatele. V opačném případě, tedy za nedodržení procesního a důkazního postupu, se jedná vůči obviněnému ze strany žalujících o zločin křivého obvinění z chlípnosti (arab. القذف al-kazf). Tento zločin je sám trestán fixní sazbou osmdesáti ranami bičem¹⁵

V tomto smyslu pak opravdu platí, že islám nenahlíží a ani nesmí nahlížet lidem do jejich ložnic. Ovšem skutečnost, že konkrétní zločin konkrétních pachatelů není soudně dokázán u lidské instance, neznamená, že nejde o zločin proti Božímu Zákonu a zároveň o velehřích před Všemohoucím Alláhem.

Všechny výše uvedené trestní sazby se samozřejmě týkají pouze právních kontextů a legislativních uspořádání, která se opírají o šarí’u a kde existují šarí’atské soudy. Bez jejich přítomnosti absentují ti, kterým je svěřen výkon těchto trestů a proto nelze takové tresty na nikoho uvalit. Bylo by to uzurpací Zákona a tím také zločinem. Naopak jejich aplikace v kontextech, kde přítomni jsou, je otázkou právní a politické suverenity dotyčných zemí. Interferovat do nich by znamenalo uvalování vlastní vize právního pořádku a šlo by o hrubý kulturní imperializmus a kolonizaci legislativy.

Co mají konat muslimové mimo šarí’atskou legislativu

Kdokoli spáchá takovou ohavnost někde, kde není soudní instance, která by ji potrestala podle Božího Zákona, skryl sám sebe před lidmi, ale neukryje se před Všemohoucím Alláhem. Je zločinec proti Božímu Zákonu a těžký hříšník před Alláhem, ačkoli nebyl odsouzen před lidmi. Jeho jednání je zlo a přináší Boží prokletí. Intenzita jeho trestání výše nastíněnou trestní sazbou dostatečně hovoří o závažnosti tohoto zla.

Vyzývám tímto všechny veřejně činné muslimy, aby se nezpronevěřili svátosti naší víry a zdrželi se jakýchkoli chybných a falešně chlácholivých prohlášení jménem islámu. Nejsilněji odmítám jakékoli pokusy o měnění neměnitelného a připisování či formulování rádoby islámských pozic v otázkách pohlavních rolí a sexuální morálky, které nejsou slučitelné s Koránem a Sunnou a rozporují odvěká klasická stanoviska imámů muslimské ummy, která jsou jasně známa a která lze snadno nalézt v jakékoli relevantní literatuře. Nelze přehlížet katastrofální důsledky pro spiritualitu těch, kteří úmyslně odmítají klasická islámská stanoviska, vyzývají k jejich odmítání, křivě si je vykládají a dezinterpretují tímto způsobem Slovo Boží. Ohrožují takto i samotnou svou příslušnost k ummě islámu, riskujíce, že se dopustí nevíry povolováním nepovolitelného.

Vznešený Alláh praví:

وَمَنْ أَظْلَمُ مِمَّنِ افْتَرَىٰ عَلَى اللَّهِ كَذِبًا أَوْ كَذَّبَ بِآيَاتِهِ ۗ إِنَّهُ لَا يُفْلِحُ الظَّالِمُونَ

„Kdo je nespravedlivější než ten, kdo proti Bohu lži si vymýšlí či znamení Jeho za lživá prohlašuje? Nespravedliví věru nebudou blažení.“ (An’ám: 21)

Zlo musí být zcela nezaměnitelně označeno jako zlo a následně jednoznačně odsouzeno ještě dříve, než si na něj lidé zvyknou jako na běžný a rutinní jev. Lidé si zvykají na to, co běžně vidí okolo sebe a pokud si zvyknou na něco takového a začnou to považovat za normální, vystavují se tím nesmírnému nebezpečí. O to více, pokud začnou napadat a umlčovat ty, kteří jsou uvnitř ještě natolik zdraví a čistí, že proti tomuto zlu vystupují.

‘Ubejdulláh ibn Džerír رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

مَا مِنْ قَوْمٍ يُعْمَلُ فِيهِمْ بِالْمَعَاصِي هُمْ أَعَزُّ مِنْهُمْ وَأَمْنَعُ لاَ يُغَيِّرُونَ إِلاَّ عَمَّهُمُ اللَّهُ بِعِقَابٍ

„Není lidu, mezi nimiž by docházelo ke hříchům, které oni nenapravují, byť jsou v pozici, že je mohou napravit, aniž by je Alláh nepostihl trestem všeobecně.“¹⁶

Vznešený Alláh v příběhu o Lútovi praví:

فَنَجَّيْنَاهُ وَأَهْلَهُ أَجْمَعِينَ ‎﴿١٧٠﴾‏ إِلَّا عَجُوزًا فِي الْغَابِرِينَ ‎﴿١٧١﴾

„A jeho i rodinu jeho celou jsme zachránili kromě stařeny jedné, jež byla mezi opozdilými.“ (Šu’ará: 170-171)

Takíjuddín Ahmed ibn Tejmíja pravil:

„Kdokoli je spokojen s činy lidí, bude v Soudný Den shromážděn pospolu s nimi zrovna tak, jako i žena Proroka Lúta, mír s ním, bude vzkříšena pospolu s nimi, dokonce i přesto, že se nikdy nedopustila odporného zločinu sodomie. To proto, že byla spokojena s jejich konáním a neodsuzovala ho. Proto byla potrestána tak, jako byli potrestáni i oni.“¹⁷

Apeluji proto touto cestou na všechny, kteří jakýmkoli způsobem ovlivňují to, jak se v našich podmínkách o islámu a muslimech uvažuje či hovoří, aby nabídli svou pomocnou ruku, anebo alespoň morálně podpořili každého, kdo se ohrazuje proti tomuto zlu a snaží se ve společnosti zamezit jeho dalšímu šíření. Stojím za každým rozumným a legálním vyjádřením a skutkem, který podporuje přirozenost, rodinu a zdravý rozum proti zvrhlosti, likvidaci rodiny a degeneraci soudnosti i zdravého selského rozumu.

Žijeme v době, kterou na základě zděděné zjevené nauky předpovídali už naši zbožní předkové. Júsuf ibnu l-Asbát řekl: „Nadejde čas, kdy budou lidé pronásledovat dobrého člověka jen za to, že se nebude chtít podílet na zlu, kterého se oni dopouštějí.“¹⁸

Na nás leží úkol využít těchto posledních zbytků zdravé přirozenosti, které mezi našimi nemuslimskými sousedy, kolegy, příbuznými a známými i všemi našimi spoluobčany zůstávají. Náš společný boj proti sodomii je mimo jiné i prostředek vybízení k islámu a osvětlení jeho přínosů a krás. Toto je důležité si uvědomit nejen u zla sodomie, ale i u všech ostatních podob zla, které mezi nás přicházejí a zatím v naší společnosti nezdomácněly. Je nutné o těchto zlech hovořit otevřeně a na veřejnosti, ukázat na jejich zhoubnost a vyvracet pochybnosti těch, kteří tyto podoby zkaženosti šíří a legitimizují. To jsou lidé, kteří si přejí pokřivit každé náboženství, jak to pravdivé, tak i ta falešná a lidmi pozměněná, a říkají, že je tím liberalizují.

Nepotřebujeme situaci, kdy budou zdravě smýšlející rodiny zbavovány dětí jen proto, že je budou učit, že takové jednání není normální. Nepotřebujeme a nechceme takové zákonné normy, nepotřebujeme a nechceme takový stát a režim. Nepotřebujeme a nechceme nové legislativní úpravy kriminalizující kritiku a odsudek sodomie, protože tím dochází k odsuzování všech tradičně a konzervativně smýšlejících lidí, kteří se všichni shodnou na tom, že sodomie je zlo a společenská patologie.

Vzdor a odpor proti agendě normalizace sodomie je v neposlední řadě i pro naši domovinu otázkou dynamiky moci a kulturní, legislativní a politické suverenity. Nikdo zvenčí nemá právo vytvářet na naši republiku a na její právní systém nátlak k přijímání zákonných norem, které jsou jí kulturně cizí a jejímu legislativnímu prostředí nepřátelské. Ze strany západních globalistů se jedná o brutální kolonializmus a nepokrytý kulturní imperializmus.

1. Viz Nihájetu l-muhtádž, 7/403.
2. Konsenzus o tom uvádí aš-Šáfi’í v al-Umm, 7/183; Ibn ‘Abdilberr v al-Káfí, 2/1083 a Ibn Kudáma v al-Mughní, 8/183. Viz také Ihkámu l-ahkám Šerhu ‘Umdeti l-ahkám, 4/124; al-Ifsáhu ‘an me’áníji s-siháh, 2/238; al-Mebsút, 9/22; a Keššáfu l-kiná’i ‘an metni l-Ikná’, 6/94.
3. Viz Fethu l-kadír me’a l-Hidája, 4/150; a Ibn ‘Ábidín v al-Hášija, 3/155.
4. Zaznamenal at-Tebrízí v Miškátu l-masábíh, podání č. 3583 a 3584. Al-Albání nestačil za svého života zhodnotit autenticitu tohoto podání.
5. Viz al-Muwatta´, podání č. 1513.
6. Viz ad-Dusúkí v al-Hášija, 4/314; viz též Kawánínu l-fikhíja, 3/232.
8. ⁷ Zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 2732; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4462; an-Nesáí v as-Sunenu l-Kubrá, 4/322; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1456 a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 2561. Jako hasan ho kvůli spornému vypravěči ‘Amr ibn ‘Amrovi uvádí Ibn Hadžer al-‘Askalání v Bulúghu l-merám, hadís č. 1216. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Ibn Mádža, hadís č. 2091.
9. Viz Sunen, hadís č. 2562.
10. Viz al-Džewábu l-káfí, str. 130.
11. Od Chuzejmy ibn Sábita رضي الله عنهما zaznamenali v lehce odlišných verzích al-Bejhekí v as-Sunenu l-kubrá, 7/198 a toto je jeho znění; an-Nesáí v as-Sunenu l-kubrá, 5/322; al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 339; a Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 8/386. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Techrídžu Miškáti l-masábíh, hadís č. 3128.
12. Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 2162 a jako hasan ho doložil al-Albání; Ahmed v Musnedu, hadís č. 10206; al-Bejhekí v Ma’rifetu s-suneni wel-ásár, hadís č. 14069; a ad-Dejlemí v al-Firdews, hadís č. 6392.
13. Viz Šerhu me’áníji l-ásár, 3/43.
14. Viz al-Mugní al-Muhtádž, 4/144; al-Keššáfu l-kiná’, 6/94; a al-Insáf, 10/176.
15. . Viz Ibn ‘Abdilberr v al-Káfí, 2/1083; al-Mudewwenetu l-kubrá, 4/380; ad-Dureru s-senníja, 4/449; al-Mebsút, 16/114; al-Ifsáhu ‘an me’áníji s-siháh, 2/238; a al-Umm, 8/183.
16. Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4009. Jako hasan ho doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Ibn Mádža, hadís č. 3254.
17. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 15/344.
18. Zaznamenal Ibnu l-Mukri´ v al-Mu’džemu, podání č. 781.