Povinnost milosrdenství vůči mladším a respektu vůči starším, díl 1.

Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že k Prorokovi صلى الله عليه و سلم přišel nějaký starší muž a lidé se neměli k tomu, aby mu uvolnili místo. Posel Boží صلى الله عليه و سلم jim tedy řekl:

لَيْسَ مِنَّا مَنْ لَمْ يَرْحَمْ صَغِيرَنَا وَيُوَقِّرْ كَبِيرَنَا

Nepatří k nám, kdo nemá milosti k našim menším a nemá respekt k našim starším.1

 

Jiné verze tohoto hadísu

‘Amr ibn Šu’ajb uvádí od svého otce a ten od svého dědečka (tj. ‘Abdulláha ibn ‘Amra ibnu l-‘Ás رضي الله عنهما) podobný hadís ve znění:

لَيْسَ مِنَّا مَنْ لَمْ يَرْحَمْ صَغِيرَنَا وَيَعْرِفْ شَرَفَ كَبِيرِنَا ‏

Nepatří k nám, kdo se nesmiluje nad našimi menšími a nezná, co je ůcta k našim starším.

Také je vyprávěn ve verzi:

وَيَعْرِفْ حَقَّ كَبِيرِنَا

…a nezná nároky našich starších.2

Abú Dáwúdova verze stejného podání coby vypravěče přímo jmenuje ‘Abdulláha ibn ‘Amra رضي الله عنهما a zní:

مَنْ لَمْ يَرْحَمْ صَغِيرَنَا وَيَعْرِفْ حَقَّ كَبِيرِنَا فَلَيْسَ مِنَّا

„Kdo nemá milosti vůči našim mladším a nezná právo našich starších, ten k nám nepatří.“3

Od Džábira رضي الله عنه se uvádí ve verzi:

ليس منّا مَن لَمْ يُوقِّرْ كبيرَنا ويرحَمْ صغيرَنا

Nepatří k nám, kdo nerespektuje naše starší a nemá milosti k našim mladším.4

‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما vypráví k tomuto hadísu dodatek:

وَيَأْمُرْ بِالْمَعْرُوفِ وَيَنْهَ عَنِ الْمُنْكَرِ ‏

… nevybízí ke vhodnému a neodvrací od zavrženíhodného.5

Ve verzy Abú Umámy al-Báhilího رضي الله عنه Prorok صلى الله عليه وسلم říká:

من لم يرحم صغيرنا ويجل كبيرنا، فليس منا

Kdo nemá milosti vůči našim maličkým a nectí naše starší, ten k nám nepatří.6

Ve verzi Se’ída ibn Džubejra رضي الله عنه Prorok صلى الله عليه وسلم dodal:

ويعرف لعالمنا حقه

… a nezná nároky našich učených.7

Al-Albání celkově při zvážení všech verzí a dodatků oceňuje tento hadís a informaci, kterou předává, z hledicka její autenticity na stupeň sahíh.8

 

Kontext předmětného hadísu v Koránu

Vznešený Alláh konstatuje vysoký mravní standard Svého milovaného Posla Božího a dává ho ostatním muslimům za vzor:

وَإِنَّكَ لَعَلَىٰ خُلُقٍ عَظِيمٍ

vždyť vskutku povaha tvá je vznešená. (Kalem: 4)

لَّقَدْ كَانَ لَكُمْ فِي رَسُولِ اللَّـهِ أُسْوَةٌ حَسَنَةٌ لِّمَن كَانَ يَرْجُو اللَّـهَ وَالْيَوْمَ الْآخِرَ وَذَكَرَ اللَّـهَ كَثِيرًا

A věru máte nyní v poslu Božím příklad překrásný pro každého, kdo doufá v Boha a v den poslední a kdo Boha hojně vzpomíná. (Ahzáb: 21)

Na mnoha místech v Koránu Alláh nařizuje respekt k rodičům. Mezi verši tohoto typu mají neobyčejné místo tento:

وَوَصَّيْنَا الْإِنسَانَ بِوَالِدَيْهِ إِحْسَانًا ۖ حَمَلَتْهُ أُمُّهُ كُرْهًا وَوَضَعَتْهُ كُرْهًا ۖ وَحَمْلُهُ وَفِصَالُهُ ثَلَاثُونَ شَهْرًا ۚ حَتَّىٰ إِذَا بَلَغَ أَشُدَّهُ وَبَلَغَ أَرْبَعِينَ سَنَةً قَالَ رَبِّ أَوْزِعْنِي أَنْ أَشْكُرَ نِعْمَتَكَ الَّتِي أَنْعَمْتَ عَلَيَّ وَعَلَىٰ وَالِدَيَّ وَأَنْ أَعْمَلَ صَالِحًا تَرْضَاهُ وَأَصْلِحْ لِي فِي ذُرِّيَّتِي ۖ إِنِّي تُبْتُ إِلَيْكَ وَإِنِّي مِنَ الْمُسْلِمِينَ

Uložili jsme člověku laskavost vůči rodičům jeho; matka jeho jej ve strastech nosila a ve strastech jej porodila a jeho nošení a kojení trvalo třicet městců. A když dosáhl dospělosti své a dosáhl věku čtyřiceti let, zvolal: “Pane můj, vnukni mi, abych byl vděčný za dobrodiní Tvé, jímž jsi zahrnul mne i rodiče mé! Nechť konám skutky zbožné, v nichž nalezneš zalíbení, a učiň pro mne dobrým potomstvo mé. Kajícně se k Tobě obracím a jsem jedním z těch, kdož do vůle Tvé jsou odevzdáni.” (Ahkáf: 15)

Kdo ctí vlastní rodiče, bude ctít i skutečné i potenciální rodiče všech ostatních. Uctivost vůči vlastním rodičům je předpokladem uctivosti vlastních dětí vůči mně samému. Uctivost vůči starším je předpokladem uctivosti mladších vůči mně samému. Proto se i ve verši vzpomíná věk čtyřiceti let, kdy člověk přestává být mladým a dospívá k vrcholu svých sil, přičemž ještě není starým.9

Vznešený Alláh také na jiném místě v podobném kontextu praví:

وَالَّذِينَ جَاءُوا مِن بَعْدِهِمْ يَقُولُونَ رَبَّنَا اغْفِرْ لَنَا وَلِإِخْوَانِنَا الَّذِينَ سَبَقُونَا بِالْإِيمَانِ وَلَا تَجْعَلْ فِي قُلُوبِنَا غِلًّا لِّلَّذِينَ آمَنُوا رَبَّنَا إِنَّكَ رَءُوفٌ رَّحِيمٌ

A ti, kdož přišli po nich, hovoří: “Pane náš, odpusť nám i bratřím našim, kteří nás předešli ve víře; a nevkládej do srdcí našich zlobu proti těm, kdož před námi uvěřili, Pane náš, vždyť Tys věru shovívavý, slitovný!” (Hašr: 10)

An-Newewí uvádí tento hadís do souvislosti také s veršem:

قُلْ هَلْ يَسْتَوِي الَّذِينَ يَعْلَمُونَ وَالَّذِينَ لَا يَعْلَمُونَ ۗ إِنَّمَا يَتَذَكَّرُ أُولُو الْأَلْبَابِ

Zeptej se: “Jsou si rovni ti, kdož vědí, s těmi, kdož nevědí?” Však připomenou si to jen ti, kdož rozmyslem jsou nadáni. (Zumer: 9)

Ohledně milosti vůči menším, mladším a méně zkušeným hovoří také verš:

وَلْيَعْفُوا وَلْيَصْفَحُوا ۗ أَلَا تُحِبُّونَ أَن يَغْفِرَ اللَّـهُ لَكُمْ ۗ وَاللَّـهُ غَفُورٌ رَّحِيمٌ

nechť raději odpouštějí a promíjejí. Což byste nebyli rádi, aby vám Bůh odpustil – a Bůh je odpouštějící, slitovný. (Núr: 22)

 

Kontext předmětného hadísu v Sunně

Existuje mnoho podání, vybízejících k respektu vůči starším a zkušenějším. Uvedeme dvě.

‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما vyprávěl od Proroka صلى الله عليه وسلم:

البركة مع أكابركم

Požehnání je s vašimi staršími.10

Abú Lejla ibn ‘Abdilláh ibn ‘Abdirrahmán ibn Sehl رضي الله عنه vypráví příběh o soudním sporu mezi chajbarskými židy a muslimy, z nichž jeden byl na území Chajbarských zavražděn. Během soudní pře Posel Boží صلى الله عليه وسلم určil pořadí, v jakém budou svědci vypovídat, takto:

كَبِّرْ كَبِّرْ

Od nejstaršího! Od nejstaršího!11

Z podání o slitovnosti a milosti vůči mladším a méně zkušeným vybíráme tato dvě:

Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí, že al-Akra´ ibn Hábis رضي الله عنه uviděl Posla Božího صلى الله عليه وسلم políbit svého vnuka al-Hasana. Řekl: „Mám deset dětí, ale nikdy jsem žádné z nich nepolíbil.“ Posel Boží صلى الله عليه وسلم odvětil:

إِنَّهُ مَنْ لاَ يَرْحَمْ لاَ يُرْحَمْ

Ten, kdo neprokáže milost, tomu také nebude milost prokázána.12

Matka věřících ‘Áiša bint Abí Bekr رضي الله عنها vyprávěla, že několik beduínů přišlo za Prorokem صلى الله عليه وسلم a podivilo se: „Ty líbáš své děti?“ On jim odpověděl:

نَعَمْ

Ano.

„My své děti nelíbeme,“ divili se beduíni. Posel Boží صلى الله عليه وسلم jim řekl:

وَأَمْلِكُ إِنْ كَانَ اللَّهُ نَزَعَ مِنْكُمُ الرَّحْمَةَ

Co potom zmohu, když Alláh vyrval milost z vašich srdcí?13

 

Kontext předmětného hadísu ve slovech zbožných předků

Vypráví se, že kdosi se zeptal Prorokova strýce ‘Abbáse رضي الله عنه: „Jsi starší ty, anebo Posel Boží صلى الله عليه وسلم?“ Odpověděl: „On je větší než já, byť jsem se já narodil před ním.14 Arabský výraz أكبر akbar totiž může znamenat nejen „starší,“ ale i „větší.“

Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه řekl: „Buďte pokorní vůči těm, u kterých jste se učili, ale i vůči těm, které vyučujete.15

Táwús ibn Kejsán pravil: „K sunně patří i respekt a úcta vůči staršímu a vůči učenci.16

Kádí Abú Júsuf pravil: „Slyšel jsem naše zbožné předky říkat: „Neuspěje ten, kdo nerespektuje postavení svého učitele.17

Ibn Tejmíja pravil:

Starší člověk je možná slabším ve svém těle, leč omnoho silnější co se týče svého pochopení.18

 

Vysvětlení předmětného hadísu učenci

Abú Dáwúd uvádí tento hadís ve svém Sunenu, v knize O morálce, v kapitole O milosrdenství.

Al-Buchárí uvádí tento hadís v díle al-Adebu l-mufred, v knize O dětech, v kapitole O milosrdenství vůči dětem.

An-Newewí ho uvádí v díle Rijádu s-sálihín, v kapitole O úctě k učencům a starším a o jejich přednostech nad jinými.

At-Tirmizí tento hadís zaznamenal ve svém Sunenu v knize O konání dobra a udržování příkladných vztahů mezi příbuznými, v kapitole O tom, co se traduje ohledně milosrdenství vůči dětem.

Abú Dáwúd ho uvádí ve svém Sunenu, v Knize mravnosti, v kapitole O milosti.

At-Tirmizí uvádí různá vysvětlení obratu „nepatří k nám,“ což podle řady učenců znamená „nepatří k naší Sunně,“ či „nenásleduje naši morálku“ a podle Sufjána as-Sewrího to znamená „není nám podoben.19

Podle ‘Alí al-Kárího tento hadís odsuzuje žehrání na mládež a paušální odsudky mladých generací.20

Podle al-‘Azámábádího se zde Posel Boží صلى الله عليه وسلم naopak distancuje od těch, kteří nerespektují starší.21

Al-Mubárekfúrí v tomto hadísu spatřuje Prorokův صلى الله عليه وسلم příkrý distanc od obou těchto skupin lidí, tedy od těch, kteří nejsou smilovní, slitovní a soucitní vůči dětem i mládeži a rovněž nemají úctu vůči starším.22

Podle as-San’áního tento distanc znamená odchýlení se od Prorokových صلى الله عليه وسلم způsobů, následkem čehož je dotyčnému zamezeno v duchovním růstu, správném vedení a úspěchu na tomto i na onom světě, přičemž v hadísu se hovoří nejen o fyzickém stáří, ale i o velikosti co do znalostí a vědění.23

Podle al-‘Abbáda je formulace „nepatří k nám“ nejvyšším stupněm varování před chováním, které je s tímto hadísem v rozporu.24

Al-Munáwí tento hadís přivádí do kontextu mravního maxima chovat se vůči druhému tak, jak si přejeme, aby se druhý choval vůči nám.25  Milost vůči maličkým se dle něj vztahuje na smilování se vůči dětem, respekt vůči starším či větším pak znamená vůči lidem staršího věku i větší znalosti.26 Stejný autor předkládá také tento výklad:

Nepatří k nám, kdo se nesmiluje nad našimi maličkými“ je nutno chápat v obecném smyslu, tedy jako milost, slitování se a příkladné chování vůči dětem, mladším, méně vzdělaným a méně nadaným mezi muslimy. „A kdo neuznává pocty našich starších,“ pak znamená nároky, které mají a uctivost, kterou zasluhují naši starší a učenější. Podobně jako u mladých a menších i starší a větší mohou odkazovat na věk, anebo větší zkušenost, tj. jsou to ti, kteří tu byli či se něčemu věnovali před námi. (…) Je proto nutno respektovat také nároky učenosti.

Vznešený Alláh praví:

يَرْفَعِ اللَّـهُ الَّذِينَ آمَنُوا مِنكُمْ وَالَّذِينَ أُوتُوا الْعِلْمَ دَرَجَاتٍ

A Bůh pak povýší ty z vás, kdož uvěřili, a ty, jimž dostalo se vědění, na stupně různé. (Mudžádela: 11)

Jejich nerespektování, drzost vůči nim a vzpírání se jim vede ke ztrátě blahobytu.27

Ibn ‘Allán praví:

Nepatří k nám,“ tj. není následovníkem naším a naší Sunny, našeho správného vedení a našich způsobů, „kdo se nesmiluje nad našimi maličkými,“ tj. mladšími a menšími z muslimů, kdo s nimi nesoucítí a není vůči nim slitovný, kdo se vůči nim nechová příkladně a povyšuje se nad to, aby si hrál s dětmi, „a kdo nectí naše starší,“ tj. nevěnuje jim pozornost, přednost a úctu, jaká jim náleží (…) a chová se v rozporu s tím.28

Ahmed Hutajba poskytl tento komentář:

Muslim má povinnost pomáhat mladšímu tím, že ho bude vychovávat a vést k tomu, co je dobré, neboť to vyplývá z jeho povinnosti vybízet k vhodnému a odvracet od zavrženíhodného, aby dotyčný mladý člověk vyrostl v opravdového muže, znajícího, co je dovoleno a co je zakázáno, co je správné a coje špatné. Aby se dokázal postavit za spravedlnost proti nespravedlnosti.

Starší musí být vůči mladšímu vlídný, musí mu jít příkladem, být vůči němu velkorysý a rozdajný, musí ho sytit, napojit a prokazovat vůči němu dobré a milosrdné chování. Na druhou stranu také musí uznávat právo staršího, učenějšího, anebo někoho ve vyšší pozici. To proto, že muslimové jsou ummou navzájem provázanou, v níž ti menší respektují ty větší a ti větší prokazují shovívavost těm menším, shodně slovům Posla Božího صلى الله عليه وسلم:

إِنَّ الْمُؤْمِنَ لِلْمُؤْمِنِ كَالْبُنْيَانِ، يَشُدُّ بَعْضُهُ بَعْضًا

Věřící vůči věřícímu je jako další cihla v jediné stavbě, navzájem se podpírají.29

Pokud umma o tento svůj rys přijde, bude stejně rozdrobená, jako jsou rozdrobené národy nevěřících, o nichž Vznešený Alláh zjevil:

تَحْسَبُهُمْ جَمِيعًا وَقُلُوبُهُمْ شَتَّ

Ty je pokládáš za sjednocené, avšak srdce jejich jsou rozdělena. (Hašr:14)
Tj. Jejich srdce nejsou zajedno, jejich mládež nerespektuje své rodiče, ale ani jejich rodiče patřičně nevychovávají své děti. Dokonce je někdy tlučou tak, až si děti stěžují na své rodiče u policie a soudu, anebo si na ně stěžují za každé malé uhození. Stává se, že v jejich společnostech otec mlátí matku před svými dětmi, aby si příště dovolil na děti, anebo naopak děti na rodiče. Také se stává, že když děti přijdou do školy, dostanou telefon na policii a justici a jsou pobídnuty, aby si u nich stěžovali, pokaždé když je plácnou rodiče nebo učitel.

Nicméně muslimové prchají do těchto zemí, aby se tam potom jejich děti přiučovaly takovým způsobům. Vkládají své naděje do těchto společností, kterým chybí jak morálka a mravy, tak i správné vychování i víra. Ba dokonce mnozí z nich vzhlíží k jejich uspořádání a rádi by i u sebe doma zaváděli to, co se naučí v zemích nevěřících, domnívaje se, že ony představují vrchol kulturnosti a svobody a že jejich následování vede k pokroku a civilizaci.30

 

  1. Povinnost milosrdenství vůči mladším a respektu vůči starším, díl 1.
  2. Povinnost milosrdenství vůči mladším a respektu vůči starším, díl 2.
  1. Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1919 jako gharíb s poznámkou, že podobné se traduje i od Ibn ‘Amra, Ibn ‘Abbáse, Abú Hurejry a Abú Umámy s tím, že v řetězci vypravěčů je i jistý Zerbí, který od Anase vypráví i odvržené hadísy. To potvrzuje i Ibn ‘Adí v al-Kámilu fi d-du’afá, 3/487; a al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 8/17. Uvádí ho také Ahmed v Musnedu, 11/143; Abú Ja’lá v Musnedu, hadís č. 4241; al-Háris v Musnedu, 798; al-Bezzár v Ahkámu š-šerí’ati l-kubrá, 3/120; as-Sujútí v al-Džámi’u s-saghír, hadís č. 7872. Jako hasan ho však doložil al-Albání v Sahíhu Suneni t-Tirmizí, hadís č. 1565. Na základě podpůrných podání ho dokonce ocenil jako sahíh li-ghajrihi v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2196.
  2. Obě verze zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1920 jako hasan sahíh. Druhou zmíněnou uvádí i al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 363; a Ahmed ibn Hanbel v Musnedu, 2/207. I tato verze je hasan kvůli nepreciznímu popisu isnádu (tzv. عنعنة ‘an’ana) od ‘Amra ibn Šu’ajba od jeho otce od jeho dědečka. Spor vzbuzují slova „jeho dědečka“ – jde o dědečka ‘Amrova nebo Šu’ajbova? Pokud se jedná o ‘Amrova dědečka, je jím Šu’ajbův otec Muhammed, který však zemřel mlád, ještě před věkem, kdy od něj Šu’ajb mohl vyprávět hadísy a v isnádu by tak vznikla mezera. Pokud by to byl Šu’ajbův dědeček, byl by to ‘Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنهما. Jenže je známo, že Šu’ajb od ‘Abdulláha hadísy nevypráví přímo, nicméně ‘Abdulláh po sobě zanechal spis hadísů pod názvem as-Sahífatu s-sádika, kterou Šu’ajb zdědil a vypráví z ní cestou nalezeného spisu (arab. الوجدان al-widždán), což je však nejméně autentický způsob ústního podání, neboť chyběla náležitá zpětná vazba.
  3. Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4943. Jako sahíh ho doložil an-Newewí v Rijádu s-sálihín, hadís č. 355.
  4. Zaznamenal at-Taberání v al-Mu’džemu l-awsat, 6/101. Stejné znění od Ibn ‘Amra uvádí i Ahmed v Musnedu, hadís č. 6937.
  5. Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1921 jako hasan gharíb.
  6. Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 356. To samé se uvádí od ‘Ubády ibn Sábit a obě podání jsou hasan, viz al-Albání v Sahíhu t-terghíb, 1/66.
  7. Zaznamenal at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebír, 3/154-155. Nicméně v jeho isnádu se nachází odvržený vypravěč Muhammed ibn ‘Ubejdilláh al-‘Urzemí.
  8. Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 5/230-231.
  9. Podrobněji viz as-Se’dí v Tejsíru l-Kerími l-Mennán, komentář verše 46:15.
  10. Zaznamenal Ibn Hibbán v Sahíhu, č. 1912; jako sahíh ocenil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 2884 a v Silsiletu s-Sahíha, hadís č. 1778.
  11. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7192.
  12. Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2318.
  13. Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2317.
  14. Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 3/390.
  15. Zaznamenal Ibn Muflih v al-Ádábu š-šer’íja, 1/224.
  16. Viz Fethu l-mughís, 3/295.
  17. Viz Tedríbu r-ráwí, 2/124.
  18. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 16/281.
  19. Viz Sunenu t-Tirmizí, pozn. k hadísu č. 1921.
  20. Viz Mirkátu l-mefátíh, 8/3114.
  21. Viz ‘Awnu l-ma’búd,13/196.
  22. Viz Tuhfetu l-ahwezí, 6/40.
  23. Viz at-Tenwíru šerhu Džámi’i s-saghír, 9/288.
  24. Viz Šerhu Suneni Abí Dáwúd, 8/255.
  25. Viz Fejdu l-Kadír, 5/389. Srov. at-Tejsíru bi-šerhi Džámi’i s-saghír, 2/231.
  26. Viz Ibid., 6/224.
  27. Viz at-Tejsíru bi-šerhi Džámi’i s-saghír, 2/331.
  28. Viz Delílu l-fálihín, 3/213.
  29. Od Abú Músá al-Aš’arího رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 481.
  30. Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 5/18.