Vznešený Alláh pravil:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اجْتَنِبُوا كَثِيرًا مِّنَ الظَّنِّ إِنَّ بَعْضَ الظَّنِّ إِثْمٌ ۖ وَلَا تَجَسَّسُوا وَلَا يَغْتَب بَّعْضُكُم بَعْضًا ۚ أَيُحِبُّ أَحَدُكُمْ أَن يَأْكُلَ لَحْمَ أَخِيهِ مَيْتًا فَكَرِهْتُمُوهُ ۚ وَاتَّقُوا اللَّهَ ۚ إِنَّ اللَّهَ تَوَّابٌ رَّحِيمٌ
“Vy, kteří věříte! Střezte se přílišného podezřívání druhých, vždyť některá podezření jsou hříchem! Nevyzvídejte a nepomlouvejte se vzájemně! Což si někdo z vás přeje jíst maso bratra svého mrtvého – vždyť by vám to bylo odporné! Buďte bohabojní, neboť Bůh věru je blahovolný ke kajícníku a slitovný.” (Hudžurát: 12)
V hadísu od an-Nu’mána ibn Bešíra رضي الله عنهما Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
فَمَنْ اتَّقَى الشُّبُهَاتِ فَقْد اسْتَبْرَأَ لِدِينِهِ وَعِرْضِهِ
“Kdo se vystříhá pochybných záležitostí, ten zachová bez poskvrny své náboženství i svou čest.“1
Tedy nejenže se sám zdrží toho, aby on osobně prováděl něco, co je pochybné, ale také to, že si nenechá zkazit dobré mínění o jiných lidech pouze na základě pochybností a nikdy se neuchýlí k unáhleným a zbrklým kategorickým soudům. Islám ctí presumpci neviny a bezúhonnosti každého, dokud je tento názor o daném člověku tváří v tvář důkazům udržitelný. Tento princip platí ve věci vlastního i cizího, mladého i starého, muže i ženy, chudobného i bohatého, pána i otroka, vládce i poddaného.
Skutečný muslim o druhém jen tak nepochybuje
K naší víře totiž patří princip, že člověk je dobrý a přínosný, dokud se neprokáže opak. Každý muslim je následovníkem skutečného islámu, je pravdymilovný a bezúhoný, dokud se neprokáže opak. Potřebujeme jasný a nezvratný důkaz, abychom někoho prohlásili za nebezpečného zloducha a úskočného nepřítele. A proto nelze muslima obvinit ani z nevíry, ani z hereze, novoty či hříchu, jinak, nežli na základě nezvratného důkazu. Toto je prorocký princip platný odjakživa, o který usilovali a který osobním příkladem ztělesňovali poslové a proroci, jako byli Ježíš či Muhammed, mír s nimi oběma, a i jejich zbožní následovníci, nechť je s nimi všemi Alláh spokojen a zahrne je Svou milostí.
Pídit se po chybách druhých, rozkrývat jejich soukromí a vynášet z něj nepříjemné věci, jiné lidi ostouzet a chovat ve svém srdci chorobnou podezřívavost, vidět za vším spiknutí, nepřátelské působení a nekalé praktiky, vykládat si lidské činy vždy tak, že to pro jejich aktéry nikdy nevyznívá pozitivně – toto vše nejsou předpisy islámu a znaky skutečných muslimů, ale dogmatická učení heretických sekt a rysy mentality nevěřících, odpadlíků, heretiků či novotářů.
Od našich zbožných předků se naproti tomu dochoval pravý opak tohoto přístupu.
Ibn Abí Mulejka uvádí slova Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه, spravedlivého chalífy této ummy a společníka Božího Posla صلى الله عليه وسلم: “Žádnému muslimovi není dovoleno, když zaslechne nějakou poznámku na adresu svého bratra, aby o tomto bratrovi začal smýšlet nehezky jen na základě toho, co o něm zaslechl, tak dlouho, dokud o něm může říci i něco dobrého.“2
Dža’fer ibn Muhammed řekl: “Pokud o svém bratrovi zaslechneš něco, co je odsouzeníhodné, snaž se pro něj najít omluvu, jednu, druhou, třeba i sedmdesát omluv. A pokud to nedokážeš, řekni si: “Možná má nějakou, o které já nevím.“3
Hamdún al-Kassár řekl: “Pokud se tvůj bratr dopustí poklesku, hledej pro něho sedmdesát omluv. A pokud tvé srdce nedokáže přijmout ani jedinou z nich, potom věz, že skutečný problém není v něm, ale v tobě.“4
Abú Kilába pravil: “Pokud slyšíš ohledně svého bratra cokoli nelibého, zkus pro něj najít omluvu. Pokud žádnou nedokážeš najít, řekni sám sobě: “Možná má nějakou, o které já třeba nevím.“5
A v tomto všem měli naši zbožní předkové příklad od těch nejlepších synů lidstva – Božích Poslů a Proroků, mír s nimi všemi.
Prorocké příklady
Podle Abú Hurejry رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه وسلم vyprávěl:
رَأَى عِيسَى ابْنُ مَرْيَمَ رَجُلًا يَسْرِقُ فَقَالَ لَهُ عِيسَى سَرَقْتَ قَالَ كَلَّا وَالَّذِي لَا إِلَهَ إِلَّا هُوَ فَقَالَ عِيسَى آمَنْتُ بِاللَّهِ وَكَذَّبْتُ نَفْسِي
“‘Ísá, syn Merjemin (tj. Ježíš, syn Mariin), spatři muže, jak krade. Zeptal se ho: “To jsi kradl?” “Ba ne! Při Tom, mimo Něhož není jiného boha!” dušoval se dotyčný. ‘Ísá na to odvětil: “Pak věřím v Alláha a to, co jsem sám viděl, prohlašuji za lež.“6
Podle Ibn Hadžera al-‘Askaláního ‘Ísá v tomto hadísu odmítá nejen vynést kategorické stanovisko, ale i očité svědectví sebe samého, dokud nemá další nezvratný důkaz, že to, co viděl náhodně mimo celý kontext, je opravdu krádež a nikoli situace, kdy měl dotyčný právo vzít si věc, kterou před jeho očima právě sebral, např. že mu to dovolil její vlastník, nebo že si to s jeho svolením půjčil, že se chtěl na věc podívat a zkontrolovat ji, nebo že tak učinil pro jakoukoli jinou možnou pohnutku bez úmyslu danou věc odcizit a přivlastnit si ji.7
‘Alí ibn Hasan vypráví od Prorokovy صلى الله عليه وسلم manželky Safíji ibn Hujejj رضي الله عنها, že spolu s ostatními Prorokovými صلى الله عليه وسلم ženami navštívila Posla Božího صلى الله عليه وسلم v mešitě jednou koncem Ramadánu, zatímco se Posel Boží صلى الله عليه وسلم zdržoval v odloučení (arab. الاعتقاف al-i’tikáf) a oddával se uctívání Alláha. Ostatní odešly, ale Safíja se zdržela. S Prorokem صلى الله عليه وسلم si ještě chvíli povídala a poté se oba zvedli k odchodu. Ona tou dobou ještě pobývala v domě Usámy ibn Zejda a on se nabídl, že ji z mešity vyprovodí. Když se vydali směrem k východu z mešity, objevili se před nimi z ničeho nic dva muži z řad medínských muslimů. Když si všimli Posla Božího صلى الله عليه وسلم v doprovodu ženské osoby, která jim nebyla známa, zrychlili a přibližovali se k nim. Posel Boží صلى الله عليه وسلم jim však řekl:
عَلَى رِسْلِكُمَا إِنَّهَا صَفِيَّةُ بِنْتُ حُيَىٍّ
“Zpomalte, to je přece Safíja bint Hujejj.“
“Sláva Alláhu, ó Posle Boží,” řekli oba s údivem.
Na to jim Posel Boží صلى الله عليه وسلم odvětil:
إِنَّ الشَّيْطَانَ يَجْرِي مِنَ الإِنْسَانِ مَجْرَى الدَّمِ وَإِنِّي خَشِيتُ أَنْ يَقْذِفَ فِي قُلُوبِكُمَا شَرًّا – أَوْ قَالَ - شَيْئًا
“Věru šejtán koluje uvnitř člověka tak, jako v něm obíhá krev. A věru jsem se obával, že vrhne do vašich srdcí zlo” – anebo snad řekl – “něco zlého.“8
Tento hadís je zajímavý hned ve třech rovinách.
1. Posel Boží صلى الله عليه وسلم si je sám vědom absolutní důvěryhodnosti, kterou u svých věrných požívá, ale i přesto cítí potřebu zabránit byť i zasetí nejdrobnějšího semínka jakéhokoli nedorozumění. Chápe se proto iniciativy a uvádí věci na pravou míru ještě předtím, než vůbec může k čemukoli dojít. Tím dává příklad všem respektovaným autoritám ve společnosti: Dávejte si pozor na vaše počínání a pokud si všimnete, že by se mohlo vysvětlit vícero způsoby, z nichž třeba i jen jeden ohrožuje společenskou morálku a očekávané vzory mravního jednání, vysvětlete své počínání okamžitě a bez vyzvání. Nečekejte, až se vás na to zeptají, protože pak už by mohlo být pozdě.
2. Posel Boží صلى الله عليه وسلم si je sám velmi dobře vědom, že jakákoli pochybnost o morálnosti jeho počínání, či sebemenší útok na jeho mravní integritu by znamenal ze strany těch, kdo by se toho dopustili, jejich odpadlictví o islámu, ale zároveň nemá pochyb o síle víry svých stoupenců. Aby jim ukázal na závažnost špatného smýšlení o druhých, byť nechtěného a nedotaženého do podoby konkrétních slov a činů, upozorňuje je na nebezpečí šejtána, který se snaží mezi lidmi podnítit vzájemnou nedůvěru a pochybování jedněch o činech a úmyslech druhých. Zdůrazňuje jim toto nebezpečí i přes to, že jim důvěřuje. Kvůli tomu je důležité opakovaně o problému ztráty vzájemné důvěry ve společnosti hovořit.
3. Posel Boží صلى الله عليه وسلم si je vědom, že by tito dva muži možná sice nepochybovali o něm, ale mohli by pochybovat o ženě, kterou viděli po jeho boku. Možná Safíju ve tmě noci nepoznali. Možná Safíju neznají a netuší, jak vypadá. Možná byli dlouho pryč a zatím se nedozvěděli, že je Safíja Prorokova صلى الله عليه وسلم manželka. Navíc v Medíně žili i pokrytci, kteří už jednou zaútočili na čest Prorokových صلى الله عليه وسلم manželek a jejich prostřednictvím i na důvěryhodnost jeho samotného. Kdo ví, co ti dva od koho slyšeli. Případné nedorozumění by zřejmě neublížilo Prorokovi صلى الله عليه وسلم osobně, ale mohlo by ublížit Safíji. Zvláště proto, že ženská pověst je jako drahocená zdobená váza. Když se rozbije, jen těžko se dá slepit. A když se třeba i slepí, už nikdy nezadrží vodu a neposlouží svému účelu uchovat krásu květů. Posel Boží صلى الله عليه وسلم tedy zasahuje, aby předešel pochybnostem ohledně své ženy.
Zbožní předkové tváří v tvář pochybám o druhých
Prorokův صلى الله عليه وسلم společník ‘Abdurrahmán ibn ‘Awf رضي الله عنه hlídkoval v noci po boku chalífy Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه. Procházeli se ulicí a spatřili, že v jednom z domů ještě svítí lampa. Přiblížili se a všimli si hlasitých zvuků za dveřmi onoho domu. Omar chytil ‘Abdurrahmána za ruku a řekl: “Víš, koho je to dům?” “Nevím,” řekl ‘Abdurrahmán. Omar mu odpověděl: “To je dům Rabí’y ibn Umejje ibn Chalef. Schází se uvnitř se svými kumpány na pijáckých večírcích. Pijou víno jako právě teď. Co myslíš?” “Věru,” zapřemýšlel ‘Abdurrahmán, “myslím si, že děláme něco, co nám Alláh zakázal. Vznešený Alláh praví:
وَلَا تَجَسَّسُوا
“Nevyzvídejte!” (Hudžurát: 12)
A my je právě špehujeme.”
Omar tedy uposlechl jeho rady, otočil se a nechal je svému osudu.9
Zejd ibn Wehb vypráví, že k Prorokovu صلى الله عليه وسلم společníku ‘Abdulláhu ibn Mes’údovi رضي الله عنه byl přiveden jistý muž, o kterém řekli: “Tohoto muže nalezli s bradou namočenou vínem. Z jeho vousů kapalo víno!” Ibn Mes’úd řekl: “Věru nám bylo zakázáno špehovat jiné. Avšak pokud tak bude činit na veřejnosti, poženeme ho jistojistě ke zodpovědnosti.“10
Bilál ibn Se’ad uvádí, že Prorokův صلى الله عليه وسلم společník a pozdější chalífa Mu’áwíja ibn Abí Sufján رضي الله عليه وسلم poslal jinému významnému společníkovi, Abu d-Derdovi, toho času soudci ve městě Damašku, aby mu vypsal na seznam jména místních zločinců a zkažených lidí.
“Já s nimi nic nemám, jak mám vůbec znát jejich jména?” řekl Abu d-Derdá.
Ozval se jeho syn Bilál: “Já mu je tedy vypíšu.” A seznam skutečně sestavil.
“A jak je znáš ty?” otázal se ho otec a dodal: “To bys mohl, jen pokud bys byl sám takový, jako jsou oni. Takže prvního na seznam napiš sebe a můžeš to poslat.”
Žádný seznam tedy nakonec neposlali.
A Bilál samotný se později stal spolehlivým a vyhlášeným vypravěčem hadísů, byl nesmírně učený, zbožný a čestný člověk. V Damašku byl totéž, co byl al-Hasan al-Basrí v Basře. Každý den se pomodlil na tisíc rek’átů. Na lepší svět odešel za vlády chalífy Hišáma ibn ‘Abdulmelika.
- Hadís je muttefekun ‘alejhi, zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 52; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1599.
- Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v at-Temhíd, 18/20.
- Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, podání č. 7853.
- Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, podání č. 10436.
- Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, podání č. 2485.
- Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3260; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2368.
- Viz Fethu l-Bárí, komentář k hadísu č. 3260.
- Základ tohoto příběhu je muttefekun ‘alejhi. V lehce odlišných verzích ho zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2038; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2175 a toto je jeho verze.
- Zaznamenal al-Hákim v al-Mustedreku, podání č. 8198 a 8347. Jako sahíh ho doložil az-Zehebí v al-Muhazzebu, 7/3482.
- Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4890. Jako sahíh ho doložil Šu’ajb al-Arnáút v Techrídžu Suneni Abí Dáwúd, 7/252.