OTÁZKA: Jak se islám vypořádává s korupčním jednáním? Jak je korupce definována podle islámského práva? V jaké literatuře bych se k tomu mohl dozvědět něco více?
ODPOVĚĎ:
Islám přísně zakazuje a postihuje nezákonné nabývání majetku a zneužívání funkce či společenského postavení. Islámské právo zná a reaguje na nejrůznější jeho podoby, od korupce, přes klientelizmus, protekci, zneužívání monopolního postavení až po podvody.1
Alláh Vznešený praví:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لا تَأْكُلُوا أَمْوَالَكُمْ بَيْنَكُمْ بِالْبَاطِلِ إِلا أَنْ تَكُونَ تِجَارَةً عَنْ تَرَاضٍ مِنْكُمْ
Vy, kteří věříte! Nepohlcujte si vzájemně majetky své podvodným způsobem; jiné je, jde-li o obchod na základě vzájemného souhlasu (Nisá:29)
Islámské právo předvídá jen tři možné cesty získání majetku, který původně patří někomu cizímu: obchod, darování, nebo dědictví. Všechny ostatní způsoby přisvojování si cizího majetku jsou zakázány jakožto konzumace zapovězeného zisku (arab. السحت as-suht), často pod pohrůžkou tvrdých tělesných trestů z kategorie fixních sazeb, neboť zachování majetku (arab. المال al-mál) je jedním z pěti ultimátních a nezbytných cílů islámského zákonodárství.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم také řekl Ka’bu ibn Udžrovi رضي الله عنه:
مَنْ نَبَتَ لَحْمُهُ مِنَ السُّحت فَالنَّار أولى بِهِ
“Oheň má největší nárok na maso každého toho, kdo se živil nedovoleným ziskem.“2
Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:
مَنْ غَشَّنَا فَلَيْسَ مِنَّا
“Kdo nás podvádí, ten k nám nepatří.“3
Důvodem takto silného vyjádření byl incident, kdy jistý trhovec nabízel vlhké obilí skryté pod suchým, jak uvádí od Džábira رضي الله عنه jiné podání. 4
Konkrétně úplatek (arab. الرِّشْوَةُ ar-rišwa, pl. رِشًا rišen anebo رُشًا rušen) je v jazyce definován jako “to, co se dává za účelem zajištění zisku.” Podle al-Fejjúmího se jím rozumí to, co se dává nějaké soudní či jiné autoritě nebo instanci, aby rozhodovala ve prospěch toho, kdo uplácí. Podle Ibnu l-Asíra se jedná o hodnotu vynaloženou jako prostředek k dosažení nějakého cíle. Ten, kdo úplatek dává, se nazývá الرَّاشِي ar-ráší, ten, kdo ho žádá, se nazývá الْمُرْتَشِي al-murteší a ten, který v takové transakci pomáhá jako prostředník či jiným způsobem, se nazývá الرَّائِشُ ar-ráiš. 5
Podle terminologické definice je dle at-Taháwího úplatkem “to, co se dává, aby se zajistil šarí’atsky neplatný nárok, anebo zneplatnil nárok šarí’atsky platný.”6
Za úplatek je považováno i to, když člověk poskytovateli služby nabídne peníze navíc, aby mu byla služba poskytnuta přednostně.
Úplatek předpokládá úplatného a uplácejícího a službu, která je nabízena jako protihodnota. Cílem je dosáhnout kýženého efektu buď v podobě nestandardní úlevy od nežádaného, anebo získání něčeho žádaného mimo standardní kvalitu či dobu čekání. V obou případech se obchází zákonná pravidla a vytváří se nerovnost mezi tím, kdo do korupční transakce vstupuje a tím, kdo postupuje podle standardního procesu. Toto porušuje základní islámskou presumpci rovnosti všech a bezvýjimečného podléhání stanoveným pravidlům, závazných pro všechny.
Úplatek je jakožto velehřích zakázán Koránem, Sunnou i naprostou shodou všech islámských učenců.7
O úplatku hovoří následující koránské verše:
سَمَّاعُونَ لِلْكَذِبِ أَكَّالُونَ لِلسُّحْتِ
Naslouchají lžím a pohlcují to, co neprávem získali. (Máida: 42)
Podle al-Hasana al-Basrího a Se’ída ibn Džubejra se tento verš vztahuje na úplatek.
وَلَا تَأْكُلُوا أَمْوَالَكُم بَيْنَكُم بِالْبَاطِلِ وَتُدْلُوا بِهَا إِلَى الْحُكَّامِ لِتَأْكُلُوا فَرِيقًا مِّنْ أَمْوَالِ النَّاسِ بِالْإِثْمِ وَأَنتُمْ تَعْلَمُونَ
Nepohlcujte vzájemně majetky své podvodným způsobem! Nedávejte z nich dary soudcům, abyste tak hříšně připravili lidi o část majetku, jsouce si toho vědomi! (Bekara: 188)
Proto speciálně ve věci úplatků hovoří několik sahábů včetně Abú Hurejry, ‘Abdulláha ibn ‘Amra, Sewbána a dalších رضي الله عنه: “Posel Boží صلى الله عليه وسلم proklel toho, kdo uplácí i toho, kdo úplatek přijímá.” 8
Málik ibn Anas uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم vyslal ‘Abdulláha ibn Rewáhu رضي الله عنه vybrat daně od židů z Chajbaru. Ty měli odevzdat v naturáliích ve formě části své úrody. Namísto toho vzali jisté množsrví zlata ze šperků svých žen a toto ‘Abdulláhovi nabídli se slovy: “Toto máš od nás a za to nám ulev a nevybírej od nás daň v plné výši.” ‘Abdulláh jim opáčil: “Chajbarští židé, při Alláhu, vy jste pro mne jedni z nejodpornějších stvoření Božích! Avšak já i přesto vůči vám nebudu jednat nespravedlivě. To, co jste mi nabídli, je úplatek a ten je zakázán. Ani se toho nedotknu.” “A toto je přesně to, co drží pohromadě nebesa i zemi!” pochválili ho s údivem Chajbarští.9
Mesrúk shodně tomu označil úplatek v soudním procesu za podobu konání nevíry,10 tj. kdo se ho dopustí, spáchal čin, jenž je popsán jako nevíra, tedy hřích charakteristický pro nevěřící, ačkoli jen tímto činem samým islám neopouští.
Z hlediska trestu není přisvojování si majetku úplatkem či podvodem považováno za klasickou krádež a podle většinového a správnějšího názoru učenců se trestá sankcí, jejíž vymezení je v kompetenci soudu (arab. التعزير at-te’zír).
Důkazem je hadís od Džábira رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:
لاَ يُقْطَعُ الْخَائِنُ وَلاَ الْمُنْتَهِبُ وَلاَ الْمُخْتَلِسُ
“Neutíná se ruka podvodníka, pachatele vloupání a ani drobného zlodějíčka.“11
A Alláh Vznešený ví nejlépe.
Odpovídal: Alí Větrovec
- Ohledně této tematiky jsme na našem webu hovořili v sérii článků o nezákonném obohacování zde: Křivda na cizím majetku a nezákonné sebeobohacování https://www.e-islam.cz/krivda-na-cizim-majetku-a-nezakonne-sebeobohacovani/ Úplatkářství, klientelizmus a zpronevěra https://www.e-islam.cz/uplatkarstvi-klientelizmus-a-zpronevera/ Zrada, zpronevěra a podvod https://www.e-islam.cz/zrada-zpronevera-a-podvod/ Podvod při obchodu a narušování volné hospodářské soutěže https://www.e-islam.cz/podvod-pri-obchodu-a-narusovani-volne-hospodarske-souteze/
- Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 614 jako hasan; az-Zejle’í a další v něm nacházejí sporného vypravěče ‘Abdulwáhida ibn Zejda, kterého za slabého považovali al-Buchárí, Ibn Me’ín a další, viz Tachrídžu l-Keššáf, 1/401. Nicméně smysl hadísu je v pořádku.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 101.
- Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 89.
- Viz Mewsú’atu l-fikhíjetu l-kuwejtíja, 22/219-220.
- Viz Hášijetu ‘ale d-durr, 3/177.
- Viz al-Mewsú’a, 22/221.
- Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadísy č. 3535 a 3580; at-Tirmizí v Sunenu, hadísy č. 1336 a 1337 jako hasan sahíh; s odvoláním na Ahmeda v Musnedu 5/279 s dodatkem “i toho, kdo úplatek zprostředkuje“; a al-Bejhekího v Šu’abu l-ímán uvádí tento hadís od Sewbána i at-Tebrízí v Miškátu l-mesábíh, hadísy č. 3753, 3754 a 3755. Ibn Hadžer al-‘Askalání ho oceňuje jako sahíh v Bulúghu l-merám, hadís č. 843.
- Zaznamenal Málik v Muwetta´, hadís č. 1392.
- Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, podání č. 5665.
- Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 2591. Jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Ibni Mádža, hadís č. 2115.