Ve jménu Alláha Milosrdného, Slitovného
Ve jménu Alláha Milosrdného, Slitovného
Všechna chvála náleží jedině Alláhu, jen jeho uctíváme a jen jeho o pomoc a o vedení správnou cestou žádáme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha Jediného, který nemá společníka a dosvědčuji, že Muhammad, mír a požehnání s ním je jeho Služebník a Posel, vždy pravdomluvný a důvěryhodný, náš učitel, milovaný vůdce a předák, nejlepší člověk mezi lidmi a náš vzor k následování pro všechny časy. Nechť Alláh žehná jemu, jeho rodině a všem, kteří následují jeho cestu až do soudného dne. Připomínejme si, abychom byli co nejvíce bohabojní a abychom dodržovali všechny pilíře islámu a snažili se jít po této jediné přímé a správné cestě.
Řekl Nejvyšší: “Vy, kteří věříte! Bojte se Boha bázní, jež Mu přísluší, a neumírejte jinak, než když jste se do vůle Jeho odevzdali!” (Álu Imrán:102)
Dar islámu je největším darem, který nám Bůh dává. A náš současný stav je největším důkazem toho, že jsme význam tohoto daru nedocenili, zanedbali jej a nevěnovali se mu. Ve svém životě považujeme za důležité své peníze, své domy, svá auta, své postavení a své zaměstnání. Staráme se a pečujeme o ně. Kdo z nás však alespoň stejnou měrou pečuje i o svou víru? Avšak z naší slavné historie se dovídáme, že naši selef když poznali cenu víry, věnovali pro ni vše, co jim bylo drahé, včetně nejen svého majetku a společenské prestiže, ale byli ochotni na oltář islámu položit jako oběť svou vlast, svou rodinu ba i vlastní život.
Dokážeme ještě dnes alespoň zlomek toho, co dokázali oni? S přihlédnutím na naši dnešní situaci lze vidět, že právě schopnost sebeobětování by nám skutečně velmi, velmi mnoho prospěla. Zejména pak zde, kde jsme jakožto muslimové menšinou, od které toho zdejší společnost tolik očekává.
Milí bratři a sestry,
vzpomeňme na sahába, co vše a v jaké míře byli ochotni opustit jen pro možnost svobodně vyznávat a šířit svou víru. Jak moc si jí cenili a jak hluboce byli přesvědčeni o její ryzosti a opravdovosti. Jak daleci byli od toho se zpronevěřit jejím zásadám, či svou víru snad dokonce zradit. Vzpomeňme, jak se sahába navzájem milovali, byli svorní, stáli jeden za druhým. Jaká mezi nimi panovala atmosféra pokory, skromnosti, vzájemnosti, bratrství a lásky. Vzpomeňme, jakou projevovali úctu, poslušnost a oddanost Poslu Božímu, mír a požehnání s ním, jakožto osobě i vůči všem jeho nařízením a příkazům. Vzpomeňme na slova Posla Božího, mír a požehnání s ním: “Víra muslima nebude úplná, dokud nebude chtít pro svého bratra to, co chce pro sebe” a “Islám člověka nebude úplným, nebude-li mne mít radši než sebe a svou rodinu.” Možná v nás toto rozjímání probudí obdobné pocity, nyní zemdlelé a spící.
Na začátku připomeňme některé mezníky společné životním osudům všech sahába. Jaký byl jejich život v Mekce? S kolika útrapami, těžkostmi a hrůzami se setkávali? Kolik zakusili podob útlaku, křivd, zlovůle, ba i mučení. Vzpomeňme na příběh prvního muezína, etiopského otroka Bilála, k němuž se jeho pán choval obzvláště krutě a nechal jej zavaleného balvany v pustině, na pražícím slunci jen proto, že uvěřil v jedinost Boží a poselství Muhammadovo, mír a požehnání s ním. Vzpomeňme na Jásira a jeho ženu, první mučedníky islámu, kteří byli umučeni mekkánskými modloslužebníky. Vzpomeňme na embargo, které bylo uvaleno na Prorokův, mír s ním, rod, a na to, jak krutě byli potíráni ti, kteří si ho usmysleli porušit. Vzpomeňme na dvě vlny vysídlení mekkánských muslimů, které směřovali ke křesťanskému vládci Habeše a též hidžru a veškeré oběti, které museli muhádžirín a ansár vykonat, aby bez újmy na životě a zdraví mohli doputovat z Mekky do Medíny.
Proto Bůh pochválil muhádžirín a ansár v Koránu, když je vzpomněl ve verších:
Věru ti, kdož uvěřili, přesídlili a vedli boj na cestě Boží, a ti, kdož jim útulek poskytli a pomohli jim, ti všichni jsou pravými věřícími a jim dostane se odpuštění i přídělu štědrého. (Anfál:74)
a též:
A Bůh nalezl zalíbení v prvních předchůdcích z přesídlenců a pomocníků a v těch, kdož je následovali ve zbožných skutcích a také oni nalezli zalíbeni v Bohu; On pak připravil pro ně zahrady, pod nimiž řeky tekou a v nichž nesmrtelní navěky přebývat budou a to úspěch bude nesmírný. (Tawba:100)
Nyní uvedeme příklad jen několika ze sahába, kteří prosluli svými hrdinskými činy a schopností obětovat se. Tím, že vzpomínáme některé sahába a klíčové momenty jejich života, však rozhodně nesnižujeme cenu ostatních.
Prvními budou Sa’ad bin ar-Rabi’a a Abdurrahmán bin Awf.
Když Posel Boží přišel do Medíny, sbratřil muhádžirín a ansár, a mezi nimi i tyto dva. Sa’ad řekl Abdurrahmánovi: “Bratře, já jsem z nejzámožnějších lidí z Medíny. Vyber si půlku z mého majetku a nech si to. Mám dva domy, vyber si, který se ti líbí. A mám dvě ženy, vyber si, která se ti nejvíce líbí, já se s ní rozvedu, abys ty si ji vzal.” Abdurrahmán mu odvětil: “Ať Bůh požehná tvou rodinu, tvůj dům a tvůj majetek. Ukažte mi, kde je tržiště.” Tak odešel na tržiště, koupil, prodal a vydělal.
Dalším bude. Suhajb bin Sinán (ar-Rúmí), když chtěl přesídlit, poslali Kurejšovci v jeho stopách svou jízdu, jež ho našla a obklíčila. Řekli mu: “Přišel jsi k nám sláb a chudý. Během tvého pobytu mezi námi tvůj majetek vzrostl a ty jsi dosáhl mezi námi toho, čeho jsi dosáhl. A nyní odcházíš svou osobou i svým majetkem?” Odpověděl: “Mám vám prozradit, kam jsem schoval svůj majetek a necháte mne být” “Zajisté,” odvětili jezdci. Tak jim prozradil skrýš a oni jej nechali být a vrátili se do Mekky. Není divu, že jim věřil, ale co je zvláštní, že oni mu věřili aniž by požadovali důkaz jeho pravdomluvnosti. A když došli na ono místo, našli Suhajbovy peníze. Jeden z nich prohlásil: “Při Bohu, Suhajb nezanechá svůj majetek, leda pro něco, co je mnohem lepší než tohle. ” Tak pokračoval Suhajb ve své cestě, až dorazil k Prorokovi, mír s ním, který ho srdečně uvítal a pověděl mu: “Tvůj obchod vydělal, ó Abú Jahjá. Tvůj obchod vydělal, ó Abú Jahjá.” O takových seslal Bůh následující verš:
Mezi lidmi jest i takový, jenž prodá i sebe sama v úsilí dosáhnout zalíbení Božího – a Bůh věru je blahovolný k služebníkům svým. (Baqara:207)
Tvůj obchod vydělal, ó Abú Jahjá. Ano, Suhajb zaplatil sám sebe věřícího celým svým majetkem, který předtím dlouhá léta pěstoval a budoval. A vůbec nepocítil, že by prodělal. Protože ani zlato, ani peníze, ani celý tento pozemský život pro něj neměly takový význam jako vědomí, že svobodně rozhodl o svém osudu a přidružil se pod prapor Posla Božího, k lidem svobodným, odhodlaným, obětujícím se. A děl pravdu, když vyprávěl: “Neprošla jediná smlouva Poslu Božímu, mír s ním, aniž bych jí nebyl přítomen. Zúčastnil jsem se všech výprav, kde byl Posel, mír s ním, přítomen i všech, které vyslal. Kdykoliv muslimové se obávali útoku zepředu, byl jsem před nimi a kdykoli se obávali útoku zezadu, byl jsem v zadních řadách. A nikdy jsem nenechal Posla Božího, mír s ním, mezi mnou a nepřítelem, až se setkal se svým Pánem.” Jestlipak stojí nad touto vírou ještě další víra? Jestlipak je nad takovou věrností ještě další věrnost?
Také bychom chtěli zde vzpomnět další mezník v životě prvních muslimů – hrdinský čin mladíka, čin, jemuž obdobný historie málokdy vzpomněla. Tento mladý muž je znám pod jménem Habíb bin Zejd, nechť je s ním Bůh spokojen. Není odporným a zavrženíhodným zločinem, že dnešní muslimská mládež zná spousty zpěváků a zpěvaček, herců a hereček, fotbalistů, avšak nezná jména prorokových společníků. Je to ohromná zrada a křivda vůči celé generaci sahába. Co udělal tento mladík? Byl vybrán, aby se stal vyslancem k Musejlemu al-Kazzábovi, poté, co se v jižní části Arábie objevili dva lžiproroci vyzývající lidi k bludu. Prvním byl Aswad al-‘Ansí a druhým právě právě Musejlema z Jemámy. Ten poslal dopis Poslu Božímu, kde říkal: “Od Musejlemy, posla Božího, Muhammadu, Poslu Božímu. Mír s tebou. Jsem s tebou účasten na zjevení a proto půl země náleží nám a půl Kurejšovcům. Avšak Kurejšovci jsou lid překračující míru.”
Tak nadiktoval Posel Boží jednomu ze svých písařů odpověď: “Bismilláhi rrahmáni rrahím. Od Muhammada, Posla Božího, Musejlemovi Lháři. Mír s tím, kteří následují správnou cestu. Země patří Bohu a Ten ji dává tomu ze svých služebníků, komu chce. A dobrý konec náleží bohabojným.” Musejlemův posel vzal depeši od Posla Božího, mír a požehnání s ním, zpět, avšak Musejlema byl v ještě větším bludu.
Posel Boží, mír s ním, se rozhodl poslat mu ještě další dopis, aby zanechal svých bludů. Jako vyslanec byl určen Habíb bin Zejd. Tak Habíb kvůli svému úkolu určenému samotným Prorokem, mír s ním, opustil Medínu a směřoval k Musejlemovi. Když mu přečetl onen dopis, Musejlema ještě více zapadl do svých bludů, odvrhl dokonce i ty mravy, které ctili Arabové ještě před příchodem Proroka, mír s ním. Habíba uvěznil, mučil jej a pomalu jej zabíjel. Myslel si, že pokud se mu podaří ho týráním zlomit a přimět jej dosvědčit své proroctví před lidem Musejlemovým, bude to bráno jako zázrak “proroka” Musejlemy. Poté vyzval Lhář svůj lid, aby se shromáždil a dal přivést Habíba, vyslance Prorokova, který na svém těle nesl známky těžkého strádání. Radoval se, že vyslanec dosvědčí jeho poselství lidu Jemámy a ti uvěří v zázrak, oklamáni spatří Musejlemu jako skutečného proroka. Řekl Musejlema Habíbovi: “Svědčíš, že Muhammad je Posel Boží?” “Ano,” odpověděl Habíb. “Dosvědčuji, že Muhammad je Poslem Božím.” Obličej Musejlemy zežloutl zlostí a zklamáním. Zeptal se znovu: “A dosvědčuješ že já jsem poslem Božím?” Odvětil mu Habíb posměšně: “Ne, vůbec tě neslyším.” Obličej Musejlemy zračil čistou nenávistí. Nařídil svým katům, aby odkrajovali svými meči maso z Habíbova těla kousek po kousku. Mezitím se pořád tázal jestli svědčí, že je Muhammad poslem Božím a Habíb stále odpovídal že ano. Ptal se, jestli dosvědčuje, že je Musejlema poslem Božím. A Habíb stále odpovídal: “Jsem hluchý. Neslyším tě.” Když cítil, že se blíží jeho konec, opakoval slova šahády až zemřel. A tak nesplnil Musejlemovi jeho sen. A kdyby chtěl zachránit svůj život, mohl by jen navenek přiznat, nic by to z jeho víry neubralo a nikdo by mu nic nemohl vyčítat, ani by za to nebyl Bohem trestán. Avšak on odmítl vůbec splnit tomuto lháři jeho přání. Není divu, vždyť Habíb i jeho otec Zejd bin ‘Ásim byli z těch sedmdesáti vybraných, kteří přísahali Poslu Božímu druhou ‘Aqabskou smlouvou o věrnosti. A jeho matka Husejna bint Ka’b byla první ze dvou žen, která tehdy Prorokovi přísahala. Tou druhou byla jeho teta. Byl ze zbožné a proslulé věřící rodiny, jeho matka přijala jeho mučednickou smrt s trpělivostí a smířením. Dodnes jsou známa její slova, jejichž obdobu bychom těžko hledali: “Pro tuto věc jsem ho připravovala, Bůh nechť zúčtuje jeho odměnu. Dal Poslu, mír s ním, slib ještě jako dítě. Při Bohu, pokud mi dá Bůh možnost nad Musejlemou, nechám aby jeho dcery nad ním brečely a bily se do tváří.“