بسم الله الرحمان الرحيم
Chvála Alláhu, jen Jeho uctíváme a jen jeho o pomoc a o vedení správnou cestou žádáme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha Jediného, který nemá společníka a dosvědčuji, že Muhammed صلى الله عليه و سلم je jeho služebníkem a poslem, pravdomluvným a důvěryhodným. Vybízejme sebe i druhé k bohabojnosti, dodržování všech pilířů islámu, náboženských povinností a ubírejme se přímou a správnou cestou. Věru nejlepším slovem je slovo Boží, nejlepším vedením cesta Jeho milovaného Muhammeda a nejhorší věcí jsou inovace vnesené do náboženství, protože každá novota je zhoubnou inovací a každá zhoubná inovace končí v Pekelném Ohni.
Alláh Vznešený pravil:
يَا أَيُّهَا النَّاسُ اتَّقُوا رَبَّكُمُ الَّذِي خَلَقَكُم مِّن نَّفْسٍ وَاحِدَةٍ وَخَلَقَ مِنْهَا زَوْجَهَا وَبَثَّ مِنْهُمَا رِجَالًا كَثِيرًا وَنِسَاءً ۚ وَاتَّقُوا اللَّهَ الَّذِي تَسَاءَلُونَ بِهِ وَالْأَرْحَامَ ۚ إِنَّ اللَّهَ كَانَ عَلَيْكُمْ رَقِيبًا
„Lidé, bojte se Pána svého, jenž stvořil vás z bytosti jediné a stvořil z ní manželku její a rozmnožil je oba v množství velké mužů i žen. A bojte se Boha, v Jehož jménu se vzájemně prosíte, a dbejte na pravidla o pokrevních svazcích, neboť Bůh zajisté nad vámi je pozorovatelem.” (Nisá´: 1)
Milí bratři v islámu!
Potomstvo patří k nejkrásnějším věcem na tomto světě i k největším požehnáním od Alláha člověku. To vedle lidské přirozenosti dosvědčují i následující koránský verš:
الْمَالُ وَالْبَنُونَ زِينَةُ الْحَيَاةِ الدُّنْيَا ۖ
„Majetek i děti jsou života pozemského ozdobou“ (Kehf: 46)
Touha po potomstvu je přirozená lidská tužba, kterou projevovali i proroci, jako Zekeríjá, mír s ním:
هُنَالِكَ دَعَا زَكَرِيَّا رَبَّهُ ۖ قَالَ رَبِّ هَبْ لِي مِن لَّدُنكَ ذُرِّيَّةً طَيِّبَةً ۖ إِنَّكَ سَمِيعُ الدُّعَاءِ
„Tehdy tam Zachariáš poprosil Pána svého: „Pane můj, dej mi z milosti Své potomstvo výtečné, vždyť Ty jsi ten, jenž rád prosby vyslyšuje!“ (Áli ‘Imrán: 38)
Proto ať každý, komu se tohoto požehnání dostalo, děkuje Alláhu a využije tototo dobrodiní pro potěchu Boží, jak Alláh připomíná:
وَاللَّهُ جَعَلَ لَكُم مِّنْ أَنفُسِكُمْ أَزْوَاجًا وَجَعَلَ لَكُم مِّنْ أَزْوَاجِكُم بَنِينَ وَحَفَدَةً وَرَزَقَكُم مِّنَ الطَّيِّبَاتِ ۚ أَفَبِالْبَاطِلِ يُؤْمِنُونَ وَبِنِعْمَتِ اللَّهِ هُمْ يَكْفُرُونَ
„Bůh dal vám manželky mezi vámi zrozené a učinil vám z manželek vašich syny a vnuky a uštědřil vám všemožné věci výtečné. Což věřit budou v božstva falešná, jsouce tak za dobrodiní Boží nevděční?“ (Nahl: 72)
O věřících a jejich dětech na onom světě Vznešený Alláh řekl:
وَالَّذِينَ آمَنُوا وَاتَّبَعَتْهُمْ ذُرِّيَّتُهُم بِإِيمَانٍ أَلْحَقْنَا بِهِمْ ذُرِّيَّتَهُمْ وَمَا أَلَتْنَاهُم مِّنْ عَمَلِهِم مِّن شَيْءٍ ۚ كُلُّ امْرِئٍ بِمَا كَسَبَ رَهِينٌ
„A těm, kdo uvěřili a jež jejich potomci ve víře následovali, potomky jejich do ráje přivedeme a nic jim z jejich skutků neubereme. A každý člověk je toho, co činy svými si vysloužil, ručitelem.“ (Túr: 21)
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه وسلم řekl:
مَا مِنْ مَوْلُودٍ إِلاَّ يُولَدُ عَلَى الْفِطْرَةِ، فَأَبَوَاهُ يُهَوِّدَانِهِ أَوْ يُنَصِّرَانِهِ أَوْ يُمَجِّسَانِهِ
„Není novorozence, aniž by se narodil v přirozené víře, až rodiče z něj vychovají žida, křesťana či zoroastrovce.“1
Přirozená víra je přesvědčením, že není nikoho skutečně hodného uctívání, kromě Jediného Pravého Boha. Lidské přirozenosti odpovídá jen a pouze islám. Muslimští rodiče proto mají na svých bedrech velkolepý úkol udržet své ratolesti na této přirozené víře navzdory vlivům okolí. Tento úkol se neobejde bez velikého úsilí a nezměrných obětí.
Vznešený Alláh přikázal:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا قُوا أَنفُسَكُمْ وَأَهْلِيكُمْ نَارًا وَقُودُهَا النَّاسُ وَالْحِجَارَةُ
„Vy, kteří věříte! Střezte sebe i rodiny své před ohněm, jehož palivem budou lidé a kamení.“ (Tahrím: 6)
‘Alí ibn Abí Tálib tento příkaz vysvětlil slovy „poskytnout jim vzdělání a vštípit jim vznešené mravy.“2
Byl to Vznešený Alláh, kdo nám poskytl dar potomstva a bude to On, kdo se nás bude dotazovat, jak jsme s ním naložili.
Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه وسلم varoval:
إنّ اللهَ سائلٌ كلَّ راعٍ عمّا استرعاه: أحفِظ أم ضيَّع حتّى يسأَلَ الرَّجلَ عن أهلِ بيتِه.
„Věru se Alláh bude tázat každého zodpovědného na to, co si vzal na zodpovědnost, zda to dodržel či zpronevěřil. Dokonce i muž bude tázán na členy své domácnosti.“3
Ma’kil ibn Jesár رضي الله عنه vyprávěl: „Věru jsem slyšel, jak Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
مَا مِنْ عَبْدٍ يَسْتَرْعِيهِ اللَّهُ رَعِيَّةً يَمُوتُ يَوْمَ يَمُوتُ وَهُوَ غَاشٌّ لِرَعِيَّتِهِ إِلاَّ حَرَّمَ اللَّهُ عَلَيْهِ الْجَنَّةَ
„Není služebníka, kterému Alláh svěří něco nastarost a dne, kdy dotyčný zemře, to, co mu bylo svěřeno, zanedbával, aniž by mu Alláh nezakázal Ráj.“4
Podle ‘Abdulláha ibn ‘Amra رضي الله عنهما Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
كَفَى بِالْمَرْءِ إِثْمًا أَنْ يُضَيِّعَ مَنْ يَقُوتُ
„Člověku jako hřích postačí, že zanedbá ty, které živí.“5
A nejlépe tento závazek dodrželi Alláhem nejvybranější – poslové a proroci Boží, jako Ismá’íl, o němž je řečeno:
وَكَانَ يَأْمُرُ أَهْلَهُ بِالصَّلَاةِ وَالزَّكَاةِ وَكَانَ عِندَ رَبِّهِ مَرْضِيًّا
„A rodině své modlitbu a almužnu přikázal a Pánu svému se zalíbil.“ (Merjem: 55)
Pokud se děti ponechají společnosti a sami sobě, objeví se generace bez životního cíle, bloudící jako moucha bez hlavy. Společnost přijde o své hodnoty a vyšší principy. Získá v ní navrch mravní zkaženost, hřích a nemorálnost a s rozpadem rodiny se rozpadne i společnost sama, jak to dnes vidíme na Západě.
(…)
Služebníci Boží!
Správná islámská výchova neznamená jen předání pár aspektů víry, naopak je celistvá a komplexní, zahrnuje především výchovu k jediné správné věrouce, věrouce následovníků Sunny a zbožných předků této ummy, prosté inovací a přidružování k Alláhu, jak vidíme na příkladu moudrého Lukmána:
وَإِذْ قَالَ لُقْمَانُ لِابْنِهِ وَهُوَ يَعِظُهُ يَا بُنَيَّ لَا تُشْرِكْ بِاللَّهِ ۖ إِنَّ الشِّرْكَ لَظُلْمٌ عَظِيمٌ
„Pravil Luqmán synu svému napomínaje jej: „Synáčku, nepřidružuj nic k Bohu, vždyť přidružování je věru křivda nesmírná.“ (Lukmán: 13)
Princip nepřidružování vysvětlil Posel Boží صلى الله عليه وسلم ‘Abdulláhu ibn ‘Abbásovi رضي الله عنهما ještě když byl Ibn ‘Abbás malý chlapec, takto:
إذَا سَأَلْت فَاسْأَلْ اللَّهَ، وَإِذَا اسْتَعَنْت فَاسْتَعِنْ بِاَللَّهِ، وَاعْلَمْ أَنَّ الْأُمَّةَ لَوْ اجْتَمَعَتْ عَلَى أَنْ يَنْفَعُوك بِشَيْءٍ لَمْ يَنْفَعُوك إلَّا بِشَيْءٍ قَدْ كَتَبَهُ اللَّهُ لَك، وَإِنْ اجْتَمَعُوا عَلَى أَنْ يَضُرُّوك بِشَيْءٍ لَمْ يَضُرُّوك إلَّا بِشَيْءٍ قَدْ كَتَبَهُ اللَّهُ عَلَيْك؛ رُفِعَتْ الْأَقْلَامُ، وَجَفَّتْ الصُّحُفُ
„Prosíš-li, pros Alláha. Žádáš-li o pomoc, žádej o ni Alláha. A věz, že kdyby se celé lidstvo spojilo, aby ti něčím prospělo, neprospěli by ti ničím, leda jen tím, co ti už Alláh předurčil. A pokud by se všichni spojili, aby ti nějak uškodili, neuškodili by ti nijak, nežli jen tak, jak ti to už Alláh předurčil. Pera byla zdvižena a stránky oschly.“6
Nezbytné je dětem vštípit i vědomí Boží spravedlivosti a absolutního dohledu, jako Lukmán svému synovi:
يَا بُنَيَّ إِنَّهَا إِن تَكُ مِثْقَالَ حَبَّةٍ مِّنْ خَرْدَلٍ فَتَكُن فِي صَخْرَةٍ أَوْ فِي السَّمَاوَاتِ أَوْ فِي الْأَرْضِ يَأْتِ بِهَا اللَّهُ ۚ إِنَّ اللَّهَ لَطِيفٌ خَبِيرٌ
„Synáčku, i kdyby to byla váha zrnka hořčičného a i kdyby to bylo ve skále či na nebi anebo na zemi, Bůh to přinese! Vždyť Bůh věru bystrý je i dobře zpravený.“ (Lukmán: 16)
Správná výchova vštěpuje dětem lásku k uctívání a službě Jedinému Bohu na základě osobního příkladu, shodně příkazu Božímu:
وَأْمُرْ أَهْلَكَ بِالصَّلَاةِ وَاصْطَبِرْ عَلَيْهَا
„Přikaž rodině své modlitby konání a sám buď v ní vytrvalý!“ (TáHá: 132)
Součástí správné islámské výchovy je i výuka Koránu, shodně slovům, která Osmán رضي الله عنه uvádí od Posla Božíhoصلى الله عليه وسلم:
خَيْرُكُمْ مَنْ تَعَلَّمَ الْقُرْآنَ وَعَلَّمَهُ
„Nejlepší z vás je ten, kdo se naučí Koránu a vyučuje ho dál.“7
Součástí správné výchovy je i láska k Poslu Božímu صلى الله عليه وسلم a znalost jeho života. Ismá’íl ibn Muhammed ibn Se’ad ibn Abí Wakkás řekl: „Náš otec nás učil životopisu Božího Posla صلى الله عليه وسلم a říkával: „Synové mí, toto je čest vašich předků, proto si ji neopomeňte připomínat!“8
Její součástí je i láska k sahábům, jejich cestě a jejich pochopení víry. Málik ibn Anas pravil: „Zbožní předkové své děti učili milovat Abú Bekra a Omara رضي الله عنهما zrovna tak, jako je učili i súrám z Koránu.“9
A v neposlední řadě k ní patří i výuka čistého spisovného arabského jazyka a vštípení lásky k němu, což bylo také praxí našich zbožných předků, jako například ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما a dalších.10 Vždyť arabština je prostředkem k pochopení této víry a symbolem islámu, jeho následovníků i jeho kultury. Proto je smutné, že naše děti dávají při výuce cizích jazyků přednost různým cizím jazykům nevěřících, namísto výuky arabštiny. A Alláh ať nám pomáhá.
Pane náš, dej nám v manželkách našich i potomcích našich oka potěchu a učiň nás vzorem bohabojným! Všemohoucí Bože, naprav děti i mládež muslimů a obdař je správným vedením a směřováním! Ó Alláhu, chraň je před sejitím z cesty, nízkými chtíči, pochybnostmi o islámské věrouce či zákonu a soudobými šejtánskými učeními! Ámín!
- Z muttefekun ‘alejhi hadísu, který zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1358; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2658.
- Zaznamenal at-Taberí v Džámi’u l-bejáni ‘an te´wíli áji l-Kur´án, 23/491.
- Zaznamenal Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 4493. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Ghájetu l-merám, hadís č. 271.
- Jeho smysl je muttefekun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7150; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 142 a toto je jeho znění.
- Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1692 a toto je jeho znění; an-Nesáí v as-Sunenu l-kubrá, hadís č. 9177; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 6495. Jako hasan li-ghajrihi ho ocenil al-Albání v Sahíhu t-Terghíb, hadís č. 1965.
- Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2516 jako hasan sahíh. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 7957.
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5027.
- Zaznamenal az-Zerkání v Kitábu šerhi ‘alá l-Mewáhibi l-ledunníjeti bi-minahi l-muhammedíja, str. 2/229.
- Zaznamenal al-Lálikáí v Šerhu usúli l-i’tikádi ahli s-sunneti wel-džemá’a, 7/1313.
- Více viz Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 6/130.