Výzkumník Tomáš Kypta z Olomoucké univerzity v rámci své magisterské práce o muslimech a jejich postoji k romantickým vztahům zpovídal administrátora portálu e-Islam.cz Alího Větrovce. Již v předběžných konzultacích přes internet se oba domluvili na zveřejnění tohoto rozhovoru pro potřeby našeho webu. Rozhovor vychází z autentického surového přepisu videonahrávky pořízené Tomášem Kyptou, který byl redakčně upraven do formy psaného textu. Toto je první polovina takto vzniklého rozhovoru a týká se Větrovcova přijetí islámu a jeho studia náboženských nauk.
Tomáš Kypta: Tak můžeme začít. Prvně se Vás zeptám … k vám budu možná trošku mluvit s pomocí těch pojmů, které používám, protože už tomu nějakým způsobem taky rozumíte. Ta první otázka je volná narace. Chtěl bych Vás požádat, abyste řekl, jak jste se dostal k islámu, jako jestli máte nějaký příběh za tím. Budu se snažit nepřerušovat a co nejvíc vás vyslechnout, jak jste se k němu dostal a jestli jste se s ním třeba narodil a nebo jestli jste konvertoval. A tak a tak dále, co Vás napadne k tomu tématu.
Alí Větrovec: De facto narodil. Rodí se každý člověk jako muslim podle věrouky islámu, člověk se rodí v přirozeném sklonu k pravé víře, říkáme tomu arabsky فطرة fitra. Potom další výchovou mu tento sklon buď zůstane, anebo ho působení rodičů zvrátí na nějakou jinou stranu. U mě ta strana toho rodičovského přesměrování nebyla nijak velmi silná nebo nějakým způsobem nebyla nějak vyhraněna. Já jsem nedostal nějakou zvláštní náboženskou výchovu nebo nějaké předání náboženství od svých rodičů. Moje babička je z klasické moravské katolické rodiny. Její rodina pochází přímo z onoho centra moravského katolicismu – Staré Město u Uherského Hradiště. Ale jinak měla k víře velmi vlažný vztah. Nevím odkud jste vy. Odkud jste?
T.K.: Z Tábora.
A.V.: Z Tábora. Jihočech. Tak to nevím jak je tam, ale v zásadě u nás je to tak. Můj děda, ten byl naopak ateista. Byl z rodiny kteří zase byli spíše ateisticky ladění. Oni byli původem Chorvaté, kteří přišli po druhé světové válce sem do ČR. Moje maminka s tetou byla ještě pokřtěná. Já už ani to ne.
A co se mě týče, sám jsem tak nějak vnímal, že nade mnou někdo samozřejmě je. Že je jen jeden a že má rád, když člověk dělá dobře a nemá rád když člověk nedělá dobře. To jsem, myslím si, nezpochybňoval nikdy.
Také jsem odjakživa, od svých mladých let, rád četl i cestopisy. Měl jsem rád i četbu o filozofiích, o náboženstvích a tak dále. Nějakým způsobem mi byl tak jako celkově vůbec sympatický i svět muslimů. O islámu jsem toho jako malý zas až tolik nevěděl, ale zajímal jsem se samozřejmě o všechno možné. Třeba vedle šamanismu, domorodých národů a dalších záležtostí jsem si zajímal i dejme tomu o islám, a tak nějak to postupně krystalizovalo a krystalizovalo.
A do toho jsem prosil tohoto svého Pána nade mnou: „Bože jestli jsi, tak mi ukaž tu pravou cestu a dej ať se dostanu ke knize,“ když to tak řeknu, „která mi otevře oči a kde najdu odpovědi na všechny své otázky.“ A řízením Všemohoucího jsem se dostal k českému překladu významu Koránu od Ivana Hrbka, který jsem si přečetl. Dozvídal jsem se o islámu stále víc. Neměl jsem vůči islámu ani nějaké předsudky, co lidé jinak mívají. I to je z rodiny.
Z dědečkova vyprávění jsem znal, že muslimové jsou otevření a pohostinní lidé. Dědečkův otec měl kamaráda se kterým byl v koncentračním táboře Jasenovac v Chorvatsku. Ten kamarád byl Bosňák, muslim, jmenoval se Mustafa a pocházel ze Sarajeva. Vlastnil domek někde nad židovským hřbitovem. Já jsem se dokonce potom pokoušel po Mustafovi i pátrat a ptát, ale žel nikde jsem už nenašel po něm žádnou stopu. Nevím ani, jak se jmenoval příjmením a ani přesné určení kde teda přesně vlastně bydlel, tam těch baráčku s terasou, z níž je vidět židovský hřbitov, je samozřejmě neskutečně mnoho. No a navíc Mustafa, prostě se jmenoval Mustafa a Mustafů je v Sarajevu hodně moc. Neměl jsem proto dost nějakých dobrých pojítek, podle čeho ho najít, ale každopádně vzpomínka na něho v naší rodině zůstala.
No a teď jsem měl v ruce i ten překlad Koránu. Čím dál víc jsem si v něm četl, tím jsem byl islámu blíž. A potom, po skončení té četby jsem si uvědomil, že vlastně ano, takhle to je. Ten moment ano, toto je tak a já jsem muslim. Akorát jsem vlastně nevěděl, že jsem muslim, že se to tak říká, že se to tak jmenuje, že má víra je islám. To bylo přibližně léto, možná začátek léta 2001. Ještě teda před tou nešťastnou události v Americe. To mě bylo nějakých plus mínus 14 roků. Rozhodl jsem se, že ve svém životě půjdu touto cestou. Budu následovat náboženství islámu.
Souběžně s tím jsem se dostal na střední školu do Brna do Řečkovic na gymnázium. Při pobytu v Brně vlastně hned jen pár týdnů či měsíců po tom, co jsem se v Brně objevil, tak jsem přišel do Brna do mešity a tam jsem oficiálně pronesl šehádu před dvěma muslimskými svědky. Ale to už bylo nějaký rok a půl poté, co už jsem měl sám se sebou vyřešené, že jsem muslim.
A od té doby snažím se studovat svoji víru a samozřejmě souběžně s tím i nějaké další věci. Opravdu, snažím se, abych se každý den naučil něco nového. Je to určitý nějaký morální závazek, chvála Bohu, chvála Alláhu. Já jsem se měl možnost nakontaktovat na Vídeň v roku 2005-2006 plus mínus. A ještě předtím na Bosnu. V roce 2003 jsem tam byl poprvé. 2006 jsem tak nějak už těsněji navázal kontakt s bosenskými islámskými učenci ve Vídni. Potom, nebo souběžně s tím i na ty přímo v Bosně, začal jsem chodit na jejich přednášky a tak dále. Od nich jsem přímo čerpal islámskou nauku a i souběžně s tím jsem se učil potom i arabsky, takže jsem pak mohl i přímo, jak se říká, dosáhnout i k těm pramenům bez prostředníka. Později jsem měl díky jistým grantům tu možnost strávit několik let na studijním pobytu v Sarajevu i přímo na fakultě islámských nauk. Takže jsem přímo tam studoval, ať už se jednalo o islámskou právní vědu nebo výklad Koránu, studoval jsem hadísy a tak dále, měl jsem zkrátka tuto možnost být přímo tam. No a tyto stránky, které jsem otevřel, jsem taky spustil samozřejmě až po poradě se svými šejchy, teprve až mi to schválili, autorizovali, tak jsem se do toho pustil.
T. K.: Kdy přibližně jste otevřel stránky?
A.V.: Ty byly původně blog, začal v roce přibližně 2007-2008 a potom se z tohoto blogu staly stránky. Stránky fungují od roku 2009, mám takový pocit, nejsem si teď úplně jistý, jak přesně je e-Islám starý. Funguje určitě od roku 2009. Potom jedni takoví počítačoví kouzelníci v Sarajevu zhruba po deseti letech, když viděli že stránky ještě stále běží na Drupalu, mají tam takové černobílé pozadí, nepříliš přívětivé k uživateli, že mají i takový ten předpotopní design, tak se zhrozili, že to není hodno toho jejich obsahu (smích). No tak tomu dali nějakou takovou modernější tvář, takže dneska už jedeme na wordpressu, máme i obrázky a tak dále. To bych sám samozřejmě nikdy, nikdy nedokázal, já tyto věci vůbec neumím. No ale umím napsat text, složit ho. Ale neumím ty věci okolo toho, takže schvála Bohu za ně, děkuji jim a ať je Alláh za vše odmění, protože zkrátka je dobře, že to má nějakou tu štábní kulturu, jak se říká.
T.K.: Já se ještě zeptám na toho Mustafu … Neporozuměl jsem hned na začátku, jste říkal to byl otec dědečka?
A.V.: Ne, dědečkův otec nebyl muslim. Mustafa byl pradědův kamarád z 2. světové války, se kterým byli společně v partyzánském odboji. A byli spolu i zavření v koncentráku. Protože byli partyzáni.
T. K.: Aha, dobře.
A.V.: Ustašovci, chorvatští fašisté, je zavřeli do vězení, do koncentráku, a oni dva jim utekli. Jako jedni z velmi mála lidi, kteří zvládli uprchnout z Jasenovce. A do konce života tady ten Mustafa nějakým způsobem udržoval přátelství s naší rodinou. To znamená, že když potom někdy v 60. letech děda vzal babičku do Sarajeva, tak Mustafova rodina se tam o ně starali. Jeho žena jim vařila, u nich byli ubytovaní a tak dále. Takže Mustafa byl vlastně jen kamarád pradědy. Žádnou jinou spojitost s naší rodinou vůbec neměl.
T. K.: Teď tomu rozumím už. Dobře. Když se Vás teď zeptám, vlastně to vám bylo zhruba 14, když jste se poprvé rozhodl, když jste si poprvé řekl, že budete muslim?
A.V.: Ano.
T. K.: A vy když jste veřejně pronesl tu šehádu, to jste říkal, že až v Brně na Gymnáziu. To Vám bylo kolik?
A. V.: No to jsem chodil do prváku na gymnázium. Já jsem navštěvoval osmileté gymnázium, první čtyři roky v Mikulově a potom další čtyři roky jsem změnil školu, šel jsem na jiné gymnázium do Brna. První ročník, to znamená, že mě bylo nějakých 15, 15 a půl plus mínus, to bylo, teď já nedokážu vám říct, přímo kdy to bylo. Ale byla zima, jestli to bylo přímo tak nějak na podzim a nebo až tak jako později v zimě, to už nevím. Myslím si, že to bylo tak nějak na podzim nějaký možná listopad, v roce 2002. Nejpozději maximálně tak nějak nějaký ten zimní měsíc. Přišel jsem do naší mešity v Brně a tam jsem oficiálně pronesl šehádu. Co znamená nějaký ten rok, rok a půl po té mojí jakési vnitřní konverzi nebo po tom, kdy jsem si uvědomil že toto je ta cesta, kterou chci já jít, a že toto je pravda.
T. K.: Jak na to reagovala Vaše rodina vlastně?
A.V.: Přijali to. Ono to tak nějak postupně vyzrálo. Já nemám nějaký ten jeden moment, nedá se říct, že by se netušilo kam směřuju. Takže to nebyl zas až takový nějaký veliký skok nebo zlom. Nebyl to pro ně šok. A opět, ještě jednou, chvála Bohu za to, že mě oni přijali takového, jaký jsem a neměli s tím žádný problém. Říkám si, že možná právě tam zapůsobila i ta zkušenost, ta rodinná historie, že islám nebyl vnímaný jako něco cizího, ohrožujícího. Ba naopak. Myslím si, že když bych se rozhodl že se dám pokřtít a budu třeba katolík, nějakého jiného význání křesťanského, tak by to asi bylo možná paradoxně o něco těžší. A nebo dejme tomu, kdybych se dal k Hare Krišna nebo něčemu jinému.
T. K.: Ale vaše babička, ta byla katolička jak jste říkal.
A.V.: No to sice ano, ale ne ve smyslu nějakém rigidním nebo bigotním.
T.K.: Takže všichni v rodině, nebyl tam třeba někdo kdo, ne?
A.V.: Neuvědomuji si vůbec.