T.K.: Co třeba kamarádi, spolužáci?
A.V.: Spolužáci, kamarádi … narazíte na různé lidi a pokud vás někdo nerespektuje pro vaši víru, tak to potom není kamarád. Asi tak. Rodinu si člověk nevybere. Kamarády si vybírám. Proto každý si musí dávat veliký pozor na to, s kým se kamarádí. Myslím si, že v dnešní době a v dnešní společnosti, obzvlášť tady pro muslimy jsou největší problém špatní kamarádi. A ono to bylo i dřív samozřejmě. Říkal Posel Boží, mír a požehnání s ním, v jednom hadíse: „Člověk následuje دين dín svého nejbližšího přítele.“ Dín je nejen víra a náboženství, ale i světonázor, může se přeložit i jako to, pro co žiju. V tom člověk následuje svého nejbližšího přítele, toho úplně nejbližšího kamaráda. A Prorok, mír s ním, pokračuje ve smyslu: „Ať se tedy každý se dívá na to nebo ať si každý hledí toho s kým se nejvíc druží.“ Koho si nejblíž pouští k tělu. Říká to Posel Boží, takže to je obrovská, obrovská pravda a myslím i důležitý hadís pro dnešní kontext. Špatní kamarádi i člověka, který byl v jádru dobrý, zkazí. Družit se s určitým typem lidí může být, jak se dnes populárně říká, toxické.
T.K.: A co třeba kolegové v zaměstání, či lidé okolo Vás, ti Vás přijímají? Vznikl někdy třeba nějaký problém se spolupracovníky, nějaký konflikt kvůli islámu?
A.V.: Nepamatuji si, neuvědomuju si. Asi tak, já jsem člověk, který řeší všechno hned na místě a je to tak prostě lepší. Hrát otevřenou hru. Prostě je to tak. Ber nebo nech být. Někdo to zkrátka příjme, někdo si může myslet svoje, ale já zase jsem i takový typ člověka, že to zas až tolik neřeším a neprožívám. Ale měl jsem, chvála Bohu, i štěstí na lidi. Myslím si, že hromada věcí tady nezávisí na mě. Takže to je opět nějaká prozřetelnost Boží, že jsem se nesetkal s něčím až tak explicitně nenávistným. Člověk narazí na určité záležitosti samozřejmě. Může se stát, že Vás prostě někdo i podrazí. Ano, stalo se mi i to, nechci to nijak víc rozmazávat. Nicméně spíš to byla otázka nějakého společného působení v určitých organizacích, které měly za úkol právě dejme tomu zlepšovat obraz islámu a muslimů anebo nějakým způsobem se zasazovat o nějakou veřejnou prezentaci islámu.
T.K.: Tak se ještě zeptám i na to Sarajevo, vy jste říkal, že teda ze Sarajeva Vám nějaký, nějací kolegové spravovali nebo pomohli se stránkami, vy tam udržujete nějaké kontakty?
A.V.: No tak samozřejmě.
T.K.: Na tu svoji starou univerzitu?
A.V.: Samozřejmě.
T.K.: A zeptám se vlastně ještě k tomu Sarajevu. Pořád tam cestujete?
A.V.: Poprvé jsem do Sarajeva zavítal v roce 2003, tam jsem se seznámil i s učenci. V 2005. – 2006. roce jsem se seznámil s jedním hodně významným šejchem tady z bosenské komunity ve Vídni. Pak jsem se v 2006. roce znovu do Sarajeva vrátil. V 2019 jsem tedy byl přímo už na FINu, na Fakultře islámských nauk. Tam jsem strávil necelé tři roky v rámci doktorského studia religionistiky na výměnných pobytech a grantech. Souběžně s tím jsem absolvoval poměrně dost naučných předmětů od úrovně magisterské až do úrovně doktorské. Z toho vznikly i nějaké výstupy, články a studie. A samozřejmě i nadále udržuji kontakty s těmito lidmi, ale i s dalšími učenci mimo fakultu, protože, podívejte se, fakulty … možná třeba budete mluvit i s lidmi kteří studovali islámské nauky někde dál v zahraničí, možná ještě v nějaké exotičtější zemi, jako je i Saudská Arábie apod., já nevím koho máte nebo nemáte v rozhovorech. Má se to tak, podívejte se. V knihách je znalost, ale klíče od té znalosti jsou v rukou islámských učenců. To je jedna věc. Další věc, fakulta je určitý druh toho klíče, ale není to úplně všechno. Ta fakulta Vám nedá všechno, ona Vám dá nějakou metodu, ona Vám dá nějaký ten základ na kterém vy stavíte dál. Někdo vychodí právě třeba ten FIN, někdo absolvuje univerzitu v Medíně, někdo na al-Azharu. To místo není zas až tak důležité. Ale pokud nechodí za poznáním dál a pokud opravdu nehledá nauku přímo od učenců, ne nadarmo tomu říkají طلب العلم talebu l-‘ilm, doslova hledání nauky. Teda pokud vy nesedíte, jak se říká i v jednom hadíse, na kolenou u toho učence, přímo fyzicky před ním, tak toho moc nepozískáte. Tam jde i o ten nějaký vztah, o to nějaké předávání těchto vědomostí, o pročítávání knih před učenci. O „vychození“ toho díla. Učenec čte dílo, Vám k tomu dává nějaké komentáře apod., Vy tam sedíte, děláte si z toho poznámky, nebo to třeba jenom posloucháte, podle toho, jak kdo do toho vloží energie, tolik z toho potom bude mít, v zásadě. Ale to gro se odehrává v podstatě vždy terpve mimo tu vlastní fakultu de facto, dá se říct. A sama fakulta? Podívejte se, Vám to ukážu takhle. To bude nejdidaktičtější, nebo zkrátka nejnázornější. Tohleto (ukazuje knihy v délce několika svazků) je druhá nejautentičtější sbírka hadísů přeložena do bosenštiny – Muslimův Sahíh. A toto je al-Buchárího Sahíh, první nejautentičtější sbírka hadísů. Vidíte ty fascikle, na to na fakultě není prostor, aby se to celé okomentovalo, aby se to prošlo hadís po hadísu. To nejde za tři roky bakaláře, dva roky magistra nebo jestli to někde má někdo jinak, to je úplně jedno. Ale ta délka studia na to nestačí. Avšak po mešitách mívají renomovaní učenci naučné kroužky. A vy na ty naučné kroužky chodíte a tam se naučíte to gro. Tam se naučíte tu hmatatelnou islámskou nauku. Na fakultě se dá naučit, co znamená, když se řekne, že hadís je sahíh nebo da’íf, tedy když se řekne autentický nebo neautentický, když se řekne, že nějaký je přijatelný a nějaký je nepřijatelný čili slabý. O tom se bavit můžeme, ale co konkrétně znamenají všechna ta konkrétní slova Božího Posla, mír s ním? K tomu už se musí každý dopracovat sám. Za pomocí samozřejmě nějaké autority, s pomocí nějakého šejcha na nějaké přednášce, kde to někdo vysvětluje. Vy nezvládnete okomentovat na katedře výkladu Koránu celý Korán všemi základními výklady. To nezvládnete během naučného studijního programu nebo jednoho cyklu toho studia nebo prostě během jedné generace studentů od prváku do konce. Ale můžou jednotlivá díla výkladu Koránu absolvovat po mešitách. Já v Sarajevu jsem třeba chodil na al-Kurtubího Tefsír, každé úterý v mešitě krále Fahda.
T. K.: Takže vlastně zdůrazňujete to, že k tomu Koránu nejde přistupovat jako samotný, jako muslim, ale i skrz vlastně tohleto učení těch učenců?
A.V.: Dívejte se, to má samozřejmě několik rovin. Když se budeme konkrétně bavit třeba o koránských naukách. A podobně je tomu i u hadísů, podobně je tomu v každé disciplíně, i u slov šejchů, v čemukoliv jiném. Máte nějakou rovinu, kterou jste si samozřejmě schopen načíst z knížek, to nepochybně. Nikdy jsem neřekl, že se nemají číst knížky, ale té knížky se nikdy nemůžete zeptat, co tím myslela. V ní je to nějak napsané a člověk, který píše knihu, je taky jenom člověk. Není na světě islámské knihy, která by neměla chybu. Akorát Vznešený Korán, ten je slovo Boží a ten nemá chyb. Ale není na světě knihy mimo Korán, knihy myslím knihy napsané člověkem, pomíjím zjevení, která by neměla chyb. Může jít dokonce i o velkou chybu, která se nevyhla kolikrát i těm největším mozkům a těm nejčistším srdcím. Jsme jenom lidé, a to lidství, ta lidská omylnost nakonec stejně někde vystoupila na povrch. A vy, když jste učenec nikdy nebyl, tak tu chybu neumíte odhalit. Vy jste nikdy nebyl učenec, ale učenec kdysi byl jako vy. I učenec byl kdysi dávno sám takový adept. Rozumíte mi, o co se jedná?
T.K.: Jo, rozumím Vám.
A.V.: To je jedna věc, další věc je i nějaká ta praxe. Někdy stačí se tady na ty giganty islámské učenosti jenom přijít podívat. Vy si sednete, ten člověk přednáší a nějak se u toho chová, nějakým způsobem odpovídá, dodržuje u toho nějakou etiketu, má nějaké vystupování. A naši zbožní předkové se třeba 20 roků učili tomuto správnému vystupování. Posílali své děti na naučné kroužky, kde se projednávaly věci, kterým ty děti ani nemohly rozumět, ale čistě jenom proto, aby viděli, jak se tam ten strejda, ten učenec, krásně chová k sobě i k ostatním. Je čistý, udržuje čistotu sebe i ve smyslu faktickém, fyzickém, materiálním i ve smyslu přeneseném, duchovním. Jak jedná s lidmi, jak krotí svoje chtíče, jak mu někdo položí nějakou stupidní otázku, postavenou na hlavu a člověk se nerozhněvá, ale naopak zachovává nějaké dekórum. Šlo o to, aby se naučili tomu dekóru. Teprve potom začali hledat nauku. Dneska je svět plný lidí, kteří mají načtené knihy a nebo ještě hůř berou znalost z nějakých komentů na sociálních sítích a z nějakých stránek, kde se ani neví, kdo to píše. A to je potom problém. Tito lidé nemají kultivovanost, kulturu, ten أدب adeb, tak my tomu říkáme po arabsky, nebo v jazycích, které přejaly z arabštiny tento výraz. Adeb je jednak mravnost, jednak je to i etiketa, jednak tak říkají Arabové i literatuře, tedy způsobům dobrého vyjadřování, obracení se k lidem. Máme adeby při jídle, adeby při ulehání ke spánku, adeby při vykonávání potřeby, adeby lásky, adeby čehokolik, všechno má samozřejmě nějakou svou etiketu, nějakou kulturu.