T.K.: Vy jste mluvil o těch učencích a o jejich roli. Už teď vím, že máte obrovské zkušenosti s islámem. Považujete se vy za učence?
A.V.: Ne. Ani náhodou. Já jsem pouze nepatrný malý hledač nauky. A i to váham, jestli se tak vůbec označit. Vždycky je totiž toho, co nevíte, daleko víc, než toho co víte. Jeden z učenců, mých šejchů, uvádí takovou paralelu (smích), že člověk prochází při hledání nauky určitými stádii. Začnete, něco málo vědomostí získáte. Zjistíte, že lidé okolo, kteří se tomuto nevěnují, o tom neví vůbec nic a vy víte mnohem víc. Tak to je teprve ten úvod, to je ten začátek. Potom si uvědomíte, kolik toho je každý den, že stále se máte pořád co učit. Já ten pocit stále mám. Mám se co učit a každý den se naučím něco nového, to je ale jen ten prostředek. A ten konec, ten nastane teprve až když si nakonec uvědomíte, že stejně nevíte vůbec nic. A v tom momentě, když si to ten člověk uvědomí, v tom momentě začíná dráhu skutečného islámského učence. Jeden z našich zbožných předků jednou řekl, ve významu, cituji: „Je mě jedno, jestli se mě někdo zeptá na něco, co vím nebo na něco co nevím. Mám odpověď. Pokud se mě zeptá na něco co vím, já mu odpovím shodně své znalostí. Pokud se mě zeptá na něco, co nevím řeknu, já nevím, ale الله أعلم Alláhu a’lam – Alláh je nejznalejší.“ Človek musí mít vždycky takovou tu zpětnou vazbu nebo takovou tu nějakou záchrannou brzdu nebo jak to mám říct, že Islám je vždycky širší a je vždy více, než to, co vám říkám já. Mluvíme o Bohu. Když mluvíme o islámu, mluvíme o Stvořiteli, mluvíme o Alláhu, mluvíme i o Poslu Božím, mír a požehnání s ním. Jak říká Abú Bekr, ať je s ním Alláh spokojen: „Které nebe mě zastíní, která země mě přikryje, pokud řeknu o Boží víře něco, co není pravda, nebo něco, o čem nemám ani ponětí.“ To je strašlivě, strašlivě nebezpečné takovéto, taková ta všeználkovská mentalita. Jak se říká, že sežral všechnu moudrost světa. To je to mudrování, to je strašlivě nebezpečná věc.
T.K.: Dobře.
A.V.: Hlavně skromnost, hlavně pokora.
T.K.: Dobře. Takže když už byste se to je zase taková nějaká otázka že už byste se nepovažoval, když říkáte že víte, že vlastně nevíte, už na začátku té dráhy?
A.V.: Nebudu se k tomu vyjadřovat (smích). Pokud řeknu, že ne, možná znevážím to, co jsem právě řekl. Pokud řeknu, že ano, promluví ze mě ego a pýcha a nebude to ono. To znamená pouze, že do učence mám ještě hodně moc daleko. Takže říct ano, jsem učenec, to nemůžu. A proto jen říkám ne, v žádném případě se nepovažuji za islámského učence.
T.K.: Jakým způsobem se angažujete v komunitě? Žijete teď na Moravě, takže třeba navštěvujete brněnskou mešitu? Jak aktivní komunitě jste? Socializujete se s dalšími muslimy?
A.V.: Brněnští muslimové jsou moji bratři, velcí a dobří přátelé a kamarádi, mnohdy ještě z dob, kdy jsem byl na střední. S některými se znám skoro 20 let. I víc. Ty novější, co přišli později, třeba tolik neznám. Nejsou tu třeba tak dlouho. Ale dejme tomu z lidí, kteří byli děti mladšího školního věku, dneska jsou dospělí lidé, kteří třeba mají i své vlastní děti. A znám je.
T.K.: A angažujete se i v mezináboženském diskurzu nějakým způsobem? Nemusí být jenom na veřejné sféře, ale i třeba v soukromém životě?
A.V.: Určitým způsobem samozřejmě ano. Mám i známé a nějaké přátele, kteří jsou jiného vyznání a s nimiž se o řadě věcí bavím, takže takové nějaké soukromé diskuze i dejme tomu mezináboženský dialog probíhají. Mám jednu hodně dobrou kamarádku, která je katolička a mám hodně dobrého kamaráda, který je pravoslavný křesťan a tak dále. Mám dalšího známého, který je žid. Teda už je v jiném městě, ale chci říct, že znám lidi i z židovské obce. Co se týče aktivit pro muslimy, snažím se pomáhat promluvami, přednáškami i těmi nějakými programy, ale alfa a omega zůstávají stránky a knížky. Snažím se překládat literaturu a nebo teda i psát vlastní texty. Mám nějaké projekty rozdělané teď. Teď třeba, co se podařilo, vlastně zásluhou prof. Safveta Haliloviće z Bosny ze Zenice, měl jsem tu čest, abych mu byl překladatelem jeho díla, životopisu Posla Božího, mír a požehnání s ním, do češtiny. Vyšel v Káhiře, dá se objednat z Egypta přes internet. Vyšel přímo ve vydání nakladatelství, které patří přímo pod univerzitu al-Azhar. Nevýhoda je, že poštovné do ČR je dražší, než samotná kniha. Ale pokud by vás to zajímalo a chtěli byste ty peníze investovat, tak mohu doporučit.
T. K.: Když se zeptám ještě na ten mezináboženský diskurz, máte nějakou specifickou orientaci vůči různým náboženstvím s ohledem na to, jaká to jsou náboženství? Třeba vidíte nějakým způsobem abrahámovské náboženství jako jeden celek oproti jiným náboženstvím? Nebo?
A.V.: No myslím si, že se nedají popřít určité společné rysy nebo určitá nějaká vzájemnost mezi dejme tomu abrahámovským domem, nebo těmi, kteří jsou označování nakonec i v islámských zdrojích, ať už v Koránu nebo v Sunně, nebo dejme tomu v islámské právní vedě, ve فقه fikhu, jako أهل الكتاب ahlu l-kitáb, lidé knihy, tedy vedle muslimů i židé a křesťané. Hrbek tento výraz překládá jako vlastníci písma, nebo následovníci písma. Takže určitě أهل الكتاب ahlu l-kitáb oproti ostatním. Staří autoři, kteří psali o islámské věrouce, se k tomu vyjadřovali také. I oni vnímali, že ze všech nevěřících, ze všech jinověrců, jsou židé a křesťané muslimům nejblíž. Myslím, že je to věc, o které jen těžko může být sporu. Na druhou stranu se křesťané a židé nedají nijak zahrnout do muslimů ve smyslu podrobených vůli Boží, právě kvůli určitým věroučným rozdílům, které jsou z islámského pohledu nepřekousnutelné. Takže ano, i židé a křesťané jsou nevěřící, ale zároveň jsou to takoví nevěřící, kteří jsou věřícím, muslimům, nejblíž. To si myslím, že by měl být ten správný pohled. Se všemi ostatními je už potom dál těch společných rysů jen míň a míň a míň.
T.K.: Jen se ještě zeptám, jako jsem se ptal na Vaší rodinu, zda akceptovali Vaší konverzi, ptám se na to, jestli se Vy setkáváte ve veřejném prostoru s diskriminací?
A.V.: Myslím, že je hloupé to tak říct, tak bych raději řekl, že nesetkávám. Já možná úplně ne. Nemám jinou barvu pleti. Nenosím hidžáb ve smyslu šátku na vlasech. Není na mě tolik vidět, že jsem muslim. Dlouhý plnovous má dneska kdokoliv. Nemyslím si, že se s tím přímo nějakým způsobem střetávám a bojuju s nějakou diskriminací na každodenní bázi. Další důležitá věc, někdy mi přijde, že se trošičku i přehání tady v tom zdůrazňování té diskriminace. Až mi to přijde takové až jakoby útrpné, nebo až sebemrskačské, když se mluví až přehnaně moc o tom, co muslimové zažívají nebo nezažívají. Prostě neseme světlo jediné u Boha přijaté víry. Světlo posledního Božího zjevení. A to se některým lidem určitě nelíbí. Nést toto světlo je jisté břemeno a to musí určitě mít nějakou váhu, když to tak řeknu. Tu váhu nesli před před námi i další lidé a budou jí po nás nést jiní. To je jedna věc. Další věc je potřeba být neskutečným způsobem vděčný za situaci ve které jsme, ve které žijeme. Protože jsou na světě četná místa, kde být muslimem je omnoho, omnoho těžší, než být muslim v České republice. Proto nemám rád, když muslimové píšou anebo mluví o sobě a o tzv. islamofobii, zvlášť stylem, nevím, jestli znáte nebo si pamatujete Dana Drápala a jeho Hlas mučedníků?
T.K.: Vůbec.
A.V.: To je nebo byl takový křesťanský plátek. Až možná evangelikální, určitým způsobem. Kladli hodně často, tedy nevím jestli to ještě existuje, ale kladli přemrštěný důraz na to, kde všude se křesťanům ubližuje a co zažívají a tak dále, kde byl kdo zabit pro svou víru a vláčen pro svou víru apod. A myslím si, že muslim by neměl žádným způsobem k tomuto klesat, aspoň určitě ne v kontextu tady našem středoevropském. Co potom Barma, Indie, Čína, Středoafrická republika, v neposlední řadě Kavkazané v Rusku a jiné tamní muslimské menšiny, není to tak dlouho co byl na Balkáně obrovský útlak. Hrůzy, který jsem já slyšel přímo od lidí, co se děly v Bosně. Tady u nás. Za půl dne cesty jste tam. Půl dne cesty od nás. My, muslimové žijící v Česku, nemáme absolutně žádné morální právo si na cokoli stěžovat.
T.K.: Ale dobře. Respektuju to, že to nechcete, aby to vyznělo jako stěžování si. Když se však zeptám, jestli jste se setkal třeba s tím, že i skrz ty stránky, jestli Vám třeba někdo psal i skrz uprchlickou krizi, jestli vás nějakým způsobem slovně napadali, nebo?
A.V.: Tak samozřejmě, to jsou věci, které bývají určitě způsobem kolorit, které jsou určitým způsobem takový škaredý folklór. S tím ale člověk musí počítat. Pokud na to nejsi připravený, tak jak se říká, nechoď s kůží na trh. To jsou věci, které jsou očekávatelné a které člověk musí mít na paměti a očekávat, že k tomu dojde, když tohle někdo dělá. Pokud s tím někdo nepočítá, tak je někde problém. Takže tím, že prostě člověk na to byl připravený, tak ho to nijak ani nepřekvapilo. Nebo možná ho to třeba i zamrzelo od některých lidí, o kterých třeba měl lepší mínění. Ale zase je to trochu, dejme tomu, jeho chyba. Proč máš takové přehnaně dobré mínění o pouhých lidech? Jsou to nakonec zase jenom obyčehní lidé, tak se musíš taky nějak držet při zemi. Další věc, samozřejmě stanou se události, které jsou opravdu nefér a není nijak sebemrskačské poukázat na ně, že to bylo nefér. Jen jako konstatace toho. Ano to, k čemu došlo, nebylo fér. Nicméně jak říkám, je to nějaká tíže toho břemene víry. Člověk, pokud chce být společensky angažovaným muslimem snažícím se vyvíjet nějakou činnost a prezentovat islám, po arabsky tomu říkáme الدعوة ad-da’wa, osvěta o islámu, nebo výzva k němu, tak toto musí očekávat. Pokud na to není připravený, tak ať si najde jiného koníčka. Ať si třeba bude zahrádkář anebo sbírá známky.