Ibn Tejmíja pravil:
“Víra se nikdy neusadí v srdci kohokoli, kdo navykne na rozporování Božího Zákona svým názorem.“1
Uvádí se, že slovutný filozof a zatvrzelý heretik ar-Ráwendí2 byl jedním z nejinteligentnějších lidí, kteří v jeho době kráčeli po zemském povrchu. Avšak byl také jedním z největších pochybovačů a sektářů, kteří vytrvale útočili na islámskou věrouku a vysmívali se drze všemu, v co muslimové věří.
Ar-Ráwendí pocházel z Merwu z rodiny židovského konvertity k islámu, ale žil a působil v Bagdádě na dvoře ‘abbásovských chalífů. Nejprve následoval učení sekty mu’tezila, popírající nestvořenost Koránu. Poté se zcela odchýlil od víry ve prospěch cesty, o níž si myslel, že k ní vyzývá jeho intelekt. Zjevení zcela odvrhl jako nepotřebné a nechal se vést jen svým rozumem. Popíral zázraky proroků a připodobňoval je k magii a kouzlům astrologů. Korán otevřeně označoval za libozvučnou faleš. Popíral Stvořitele a myslel si, že tento svět je věčný, v čemž byl myšlenkovým předchůdcem i mnoha moderních ateistů.
Poté, co slavný historik, životopisec a znalec hadísů az-Zehebí pojednal o jeho životní cestě, pronesl tato slova:
“Alláh prokleje intelekt, který neprovází víra, avšak spokojen bude i s prostoduchostí, dokud ji provází bohabojnost!“3
Ar-Ráwendí si vytvořil svou vlastní víru a narýsoval vlastní cestu podle své libosti a choutek. Avšak nenalezl nikoho, kdo by ho v jeho učení následoval po jeho smrti. Ba co více, jeho názory byly jeho současníkům mezi vzdělanci namnoze k smíchu.
Asi tak, jako praví Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja:
“Komukoli, kdo se svým rozumem vzepře textům Zjevení a bude se je snažit rozporovat svým intelektem, Alláh zničí jeho rozum do té míry, že začne hovořit věci, kterým se rozumní lidé smějí.“4
A takový je trest zpupných a namyšlených intelektuálů ještě na tomto světě, ještě před daleko horším trestem na světě onom.
‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz pravil:
“Mnoho inteligentních lidí se právě kvůli své inteligenci stali odpadlíky a heretiky. Oni často opovrhují ostatními a smýšlí, že druzí, méně chytří, nejsou ničím. Proto velmi často upadají v blud a dojdou zkázy.“5
Tím nijak nezmenšujeme úlohu rozumu a nijak nehaníme Boží dar intelektu, neboť jen když se spojí rozum hnaný silou lidského intelektu, s poznáním Božího Zjevení, pouze tehdy je člověk schopen proniknout ke skutečným tajům Božího Zákona.
Boží Zjevení nepřináší užitek někomu, kdo je zemdlelého intelektu a neopírá se o svůj rozum. A stejně tak nepřináší rozum a intelekt užitek někomu, kdo se neopírá o Boží Zjevení. Pokud jedno, anebo druhé chybí, člověk nedokáže spatřit pravdu.
Mezi Zjevením a rozumovým závěrem, pakliže je skutečný a nikoli jen iluzorní, není možný žádný skutečný rozpor. Pakliže uzříme zdánlivý protimluv mezi cestou, k níž nás vede náš intelekt a cestou, k níž nás vyzývá Zjevení, vybíráme si cestu, na níž nám ukazuje Zjevení, protože ono se zakládá na Nekonečné Moudrosti Tvůrce všehomíra, zatímco naše rozumové poznání se zakládá na omezených zkušenostech jediné stvořené lidské bytosti.
Rozum je jako zrak, intelekt je ostrost tohoto zraku a Zjevení je jako světlo vstupující do oka. Kdo se dívá skrz temnotu jeskyně jen s použitím vlastního zraku, ten toho mnoho neuvidí, byť má jinak oči jako ostříž. Podobně tomu intelekt mnoho nepomůže tomu, kdo se spoléhá výhradně na svůj rozum a ignoruje Zjevení. Oko vidí to, co pozoruje, jedině díky světlu, jež do něho vchází. A rozum zří to, co chápe, jedině díky Zjevení, jež vchází do lidského srdce. Teprve když se dokonalost Zjevení spojí s ostrostí intelektu, dojde lidská bytost plného osvícení.
Vznešený Alláh praví:
أَوَمَن كَانَ مَيْتًا فَأَحْيَيْنَاهُ وَجَعَلْنَا لَهُ نُورًا يَمْشِي بِهِ فِي النَّاسِ كَمَن مَّثَلُهُ فِي الظُّلُمَاتِ لَيْسَ بِخَارِجٍ مِّنْهَا ۚ كَذَٰلِكَ زُيِّنَ لِلْكَافِرِينَ مَا كَانُوا يَعْمَلُونَ
“Zdaž ten, jenž mrtev byl a jehož jsme oživili a jemuž jsme světlo dali, aby s ním kráčel mezi lidmi, je roven tomu, kdo v temnotách dlí, z nichž východiska není? A takto bylo zkrášleno nevěřícím to, co prováděli.” (An’ám: 122)
Rozumný člověk svůj rozum a ostrost svého intelektu využívá ke každodenním činnostem na tomto světě, stejně jako i zvířata využívají svůj intelekt i instinkty k tomu, aby si zapamatovala cesty ke zdrojům vody a potravy, stezky ve svém teritoriu, způsob, jak vybudovat svá hnízda či úkryty a znaky, podle nichž rozeznávají své partnery od nepřátel a predátorů.
Pokud si však člověk přeje proniknout dále, za hranice tohoto světa a dopídit se pravd absolutních, pokud chce zjistit, odkud se na tomto světě vzal a proč, za jakým účelem je tady, pak musí použít toho správného druhu světla, který tyto odpovědi odhalí jeho vnitřnímu zraku, zraku rozumu, jehož síla závisí na jeho intelektu. A tímto světlem je Zjevení. Bez něho člověk zůstane v naprosté tmě a zabloudí, ačkoli by vnitřní zrak jeho rozumu byl sebeostřejší.
Kdo tvrdí, že může nalézt cestu k náboženské pravdě a ke spáse beze Zjevení, je jako ten, kdo smýšlí, že se dokáže vysvobodit z absolutní tmy jeskynního labyrintu jen na základě svého vlastního zraku, aniž by použil osvětlení. Jak první, tak i ten druhý jistojistě ztratí správný směr a sejdou z cesty.
Právě z tohoto důvodu Vznešený Alláh ohledně Svého posledního Proroka صلى الله عليه وسلم praví:
فَالَّذِينَ آمَنُوا بِهِ وَعَزَّرُوهُ وَنَصَرُوهُ وَاتَّبَعُوا النُّورَ الَّذِي أُنزِلَ مَعَهُ ۙ أُولَٰئِكَ هُمُ الْمُفْلِحُونَ
“A věru ti, kdož v něj uvěří a podpoří jej a budou následovat světlo, jež bylo s ním sesláno, ti budou blažení!” (A’ráf: 157)
Právě proto přijímáme vše, co nám Alláh nařizuje i vše, co nám zapovídá a věříme ve vše, o čem nás On zpravil. Pokud nám síla našeho intelektu, ona ostrost našeho vnitřního zraku, umožní dopídit se k důvodům některého z Božích nařízení, tím snadněji ho vykonáváme a ztotožňujeme se s ním. Avšak přijímáme ho a neodmítáme ani tehdy, když jeho důvody neznáme. Dokonce i věci, jimž je možno porozumět, nechápe každý rozum a nevidí je každý vnitřní zrak. Nejsou u všech lidí stejně ostré.
Kdo věří jen tomu, čemu také rozumí, přičemž popírá vše, čemuž nerozumí, ten dává přednost svému intelektu nad Zjevením. To, že něco nechápu, neznamená, že to neexistuje, nebo že je to špatně. Rozum, ten zrak srdce, má stejně jako zrak oka svou hranici, za níž se nemůže vydat. Ani holé oko přece není schopno vidět mikroby či vzdálené hvězdokupy, avšak obojí i přesto existuje.
Nechť proto nikoho neoklame nadlidská síla a pověstná ostrost jeho vnitřního zraku, protože v temnotách vezdejšího labyrintu ani ten nejbystřejší nemůže vidět skoro nic.