Hodnota dobrého potomka
Abú Hurejra رض الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl
إِنَّ الرَّجُلَ لَتُرْفَعُ دَرَجَتُهُ فِي الْجَنَّةِ فَيَقُولُ أَنَّى هَذَا فَيُقَالُ بِاسْتِغْفَارِ وَلَدِكَ لَكَ
„Věru jistý muž bude v Ráji povýšen na vyšší stupeň a zeptá se: „Odkud to?“ Odpoví se mu: „Za prosbu o odpuštění pronesenou tvým potomkem za tebe.“1
Vznešený Alláh přikázal prosit za naše rodiče:
وَاخْفِضْ لَهُمَا جَنَاحَ الذُّلِّ مِنَ الرَّحْمَةِ وَقُل رَّبِّ ارْحَمْهُمَا كَمَا رَبَّيَانِي صَغِيرًا
„Skloň k nim oběma z milosrdenství křídla pokory a řekni: “Pane můj, smiluj se nad nimi oběma, tak jako oni mě vychovali, když jsem byl malý!“ (Isrá´:24)
Vznešený Alláh zachoval v Koránu také příklad prosby takových bezúhonných potomků za jejich rodiče:
رَبَّنَا اغْفِرْ لِي وَلِوَالِدَيَّ وَلِلْمُؤْمِنِينَ يَوْمَ يَقُومُ الْحِسَابُ
„Pane náš, odpusť mně i rodičům mým i věřícím v den, kdy nastane zúčtování!“ (Ibráhím: 41)
رَّبِّ اغْفِرْ لِي وَلِوَالِدَيَّ وَلِمَن دَخَلَ بَيْتِيَ مُؤْمِنًا وَلِلْمُؤْمِنِينَ وَالْمُؤْمِنَاتِ وَلَا تَزِدِ الظَّالِمِينَ إِلَّا تَبَارًا
„Pane můj, odpusť mi a rodičům mým i těm, kdož jako věřící do mého domu vstoupili, a také věřícím mužům a ženám! A nerozmnožuj nespravedlivým nic, leda záhubu jejich!“ (Núh: 28)
V této pasáži se dále vzpomíná vděk za rodiče a prosba za sebe a následně i vlastní děti:
قَالَ رَبِّ أَوْزِعْنِي أَنْ أَشْكُرَ نِعْمَتَكَ الَّتِي أَنْعَمْتَ عَلَيَّ وَعَلَىٰ وَالِدَيَّ وَأَنْ أَعْمَلَ صَالِحًا تَرْضَاهُ وَأَصْلِحْ لِي فِي ذُرِّيَّتِي ۖ إِنِّي تُبْتُ إِلَيْكَ وَإِنِّي مِنَ الْمُسْلِمِينَ ﴿١٥﴾ أُولَٰئِكَ الَّذِينَ نَتَقَبَّلُ عَنْهُمْ أَحْسَنَ مَا عَمِلُوا وَنَتَجَاوَزُ عَن سَيِّئَاتِهِمْ فِي أَصْحَابِ الْجَنَّةِ ۖ وَعْدَ الصِّدْقِ الَّذِي كَانُوا يُوعَدُونَ
„Zvolal: “Pane můj, vnukni mi, abych byl vděčný za dobrodiní Tvé, jímž jsi zahrnul mne i rodiče mé! Nechť konám skutky zbožné, v nichž nalezneš zalíbení, a učiň pro mne dobrým potomstvo mé. Kajícně se k Tobě obracím a jsem jedním z těch, kdož do vůle Tvé jsou odevzdáni.” Od takových přijmeme jejich nejlepší skutky, jež vykonali, a jejich špatné skutky opomineme; ti patří mezi ráje obyvatele, a toto je slib pravdivý, jenž byl jim přislíben.“ (Ahkáf: 15-16)
Prosbu potomka za předky lze chápat i v přeneseném duchovním smyslu, kdy žáci prosí za své učitele a přicházející generace za ty odcházející, nové kádry bojující za islámskou věc prosí za ty staré. Důkazem takového chápání je koránská pochvala, kdy Alláh o těch, kteří tak činí, říká:
وَالَّذِينَ جَاءُوا مِن بَعْدِهِمْ يَقُولُونَ رَبَّنَا اغْفِرْ لَنَا وَلِإِخْوَانِنَا الَّذِينَ سَبَقُونَا بِالْإِيمَانِ وَلَا تَجْعَلْ فِي قُلُوبِنَا غِلًّا لِّلَّذِينَ آمَنُوا رَبَّنَا إِنَّكَ رَءُوفٌ رَّحِيمٌ
„A ti, kdož přišli po nich, hovoří: “Pane náš, odpusť nám i bratřím našim, kteří nás předešli ve víře; a nevkládej do srdcí našich zlobu proti těm, kdož před námi uvěřili, Pane náš, vždyť Tys věru shovívavý, slitovný!” (Hašr: 10)
Taková prosba je důkazem naší lásky k těm, kteří přišli před námi, důkazem jejich dobra a také důkazem, svědčícím v náš prospěch.
Činy, které živí mohou vykonat za mrtvé
Existují činy, které živí zbožní potomci mohou provádět za své zesnulé předky. Jde o činy, za něž těmto mrtvým plyne odměna, byť je nevykonávají osobně, ale prostřednictvím svých doposud živých blízkých. Islámští učenci se shodují, že k těmto činům patří prosba, milodar a velká či malá pouť. Pokud živý potomek prosí za mrtvého předka o lepší místo v ráji a o odpuštění jeho hříchů, mrtvému to prospívá. Pokud za něj uděluje almužnu ať už finančí, anebo materiální, mrtvému to prospívá. Mrtvý předek získá dobré skutky i za obětní zvíře poražené v jeho jménu jeho potomky, neboť se i v tomto případě jedná o druh milodaru.
Pokud za něj vykoná ‘umru nebo hadždž, mrtvý z toho bude mít dobré skutky. V této poslední otázce panuje neshoda pouze na tom, zda tyto dobré skutky plynou ze samotného činu pouti, či pouze z prostředků, které jsou na ni vynaloženy. Většina učenců smýšlí, že jde o odměnu za vykonané obřady. Ibnu l-Kajjim dokonce ohledně tohoto uvádí konsensus, ale ten není jistý.
Rozdílné názory panují jen v otázce tělesných skutků uctívání, jako jsou půst, modlitby, recitace Koránu a vzpomínání Alláha. Někteří učenci smýšlejí, že z tohoto konání živých potomků mohou mít mrtví předkové nějakou odměnu, zatímco jiní tento názor rozporují. Několik slabých podání totiž přímo zakazuje modlit se a postit se ve prospěch někoho jiného, než sebe.
Jiní učenci stanovili v otázce tělesného uctívání pouze jedinou výjimku v případě půstu, který si člověk dal sám sobě za povinnost přísahou. Jen v tomto případě mohou dědicové dotyčného napostit tento půst i po jeho smrti a tím posmrtně vyplnit nebožtíkovu přísahu.
Ostatní učenci vše toto odmítli s tím, že dobré skutky za půst, modlitbu, recitaci Koránu a zikr patří vždy jen tomu, kdo je vykonal a není možno je věnovat také mrtvým předkům, neboť šarí’atské texty jasně ukazují na ukončení všech dobrých skutků smrtí, leda krom výslovně jmenovaných výjimek. O půstu, modlitbě, zikru či recitaci Koránu coby výjimce pak není nic konkrétního tradováno ani v Koránu, ani v Sunně. Tento poslední názor vybírá jako nejlepší ze současných učenců také Ibn Báz.2
Proč je tolik zmiňováno poskytnutí vody?
Vícero podob zbožných skutků trvalého milodaru se tak či onak dotýká vody a napájení – jako kopání studní, úpravy vodních toků, budování napajedel. Původní adresáti zjevení Koránu a Sunny žili v podmínkách suchého klimatu a dobře vnímali vzácnost vodních zdrojů. A pokud na to někdo z nich náhodou zapomněl, velmi rychle mu to bylo připomenuto.
‘Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنهما vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم míjel Sa’da رضي الله عنه ve chvíli, kdy prováděl menší rituální očistu (abdest, arab. وضوء wudú´) a pokáral ho:
مَا هَذَا السَّرَفُ
„K čemu takové plýtvání?!“
„To se dá plýtvat i při abdestu?“ otázal se podiveně Sa’d. Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu odpověděl:
نَعَمْ وَإِنْ كُنْتَ عَلَى نَهَرٍ جَارٍ
„Ano, dokonce i kdybys byl na břehu proudící řeky.“3
V souvislosti s napájením se také cituje koránský verš hovořící o stavu nešťastníků v Pekelném ohni:
وَنَادَىٰ أَصْحَابُ النَّارِ أَصْحَابَ الْجَنَّةِ أَنْ أَفِيضُوا عَلَيْنَا مِنَ الْمَاءِ أَوْ مِمَّا رَزَقَكُمُ اللَّهُ ۚ قَالُوا إِنَّ اللَّهَ حَرَّمَهُمَا عَلَى الْكَافِرِينَ
„A vykřiknou obyvatelé ohně na obyvatele ráje: „Vylijte na nás vodu nebo něco z toho, co uštědřil vám Bůh!” A odpovědí: “Bůh obojí zakázal pro nevěřící.“ (A’ráf: 50)
I tento verš ukazuje na mimořádnou hodnotu vody.
Uvádí se také, že nejlepším druhem milodaru je napojit jiného.
Sa’d ibn ‘Ubáda رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:
أفضلُ الصدقةِ سقيُ الماءِ
„Nejlepším milodarem je poskytnout doušek vody.“4
Poskytnutí vody je almužnou, za níž je největší odměna.
Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:
ليس صدقةٌ أعظمَ أجرًا من ماءٍ
„Není almužny lepší, než poskytnout vodu.“5
Takovou almužnu je chvályhodné udělit též ve prospěch zesnulých rodičů.
Anas ibn Málik رضي الله عنه uvádí, že Sa’d رضي الله عنه přišel za Prorokem صلى الله عليه وسلم a zeptal se ho: „Posle Boží, má matka věru zemřela a nenechala po sobě nic, prospěje jí, když za ni udělím almužnu?“
Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu odpověděl:
نعم وعليكَ بالماءِ
„Ano, dej za ní vodu.“6
Podle dalšího podání proto Sa’d vykopal studnu a řekl: „Toto je za Sa’dovu matku.“7
Tomu, kdo tak učiní, se dostane odměny za kohokoli, kdo se vody napije.
Od Džábira ibn ‘Abdilláh رضي الله عنه se dochovalo, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
من حفر ماء لم تشرب منه كبد حري من جن و لا إنس و لا طائر إلا آجره الله يوم القيامة
„Kdokoli vykopá studnu, tomu bude plynout odměna za každou živou bytost, ať už džina či člověka nebo ptáka, který se z ná napije, kromě toho, že ho Alláh v Soudný den odmění ještě víc.“8
Posel Boží صلى الله عليه وسلم v hadísu od Abú Hurejry رضي الله عنه také vyprávěl příběh:
بيْنَما كَلْبٌ يُطِيفُ برَكِيَّةٍ، كادَ يَقْتُلُهُ العَطَشُ، إذْ رَأَتْهُ بَغِيٌّ مِن بَغايا بَنِي إسْرائِيلَ، فَنَزَعَتْ مُوقَها فَسَقَتْهُ فَغُفِرَ لها بهِ.
“V okolí obcházel pes, který umíral žízní. Spatřila ho jistá prostitutka z potomků Izraelitů. Sundala jeden svůj střevíc a naplnila ho vodou, aby mu dala napít. A Alláh jí za to odpustil.”9
Ponaučení z hadísu o skutcích, jejichž odměna smrtí nekončí
Z hadísů hovořících o činech, které tomu muslimovi, jenž je vykoná, mohou přinést odměnu i po jeho smrti, vyvozují učenci mnohá ponaučení:10
1. Vznešený Alláh ze Své Dobrotivosti a Milosti učinil mnoho cest dobra, dobročinnosti a zbožného konání. Většina z nich je ukončena smrtí člověka, avšak existuje i mnoho takových, které přinášejí odměnu tomu, kdo je za života vykonal či dal vykonat, byť už dotyčný dávno zemřel. Lidé v hrobech buď odpočívají, anebo jsou zkoušeni a zažívají muka. Svůj nynější stav už nemohou nijak ovlivnit a jsou hnáni ke zodpovědnosti za své jednání. K dobrým skutkům, s nimiž zemřeli, už mrtví žádné další skutky nemohou přidat a nemohou získat žádnou další odměnu, kromě těchto vyjmenovaných činů. Řada z nich spadá do kategorie známé jako trvalá almužna. Tyto podoby dobročinnosti zná islámská právní věda a historie muslimů pod pojmem الوقف al-wakf (v pl. الأوقاف al-awkáf), neboli dobročinné nadace, veřejně-prospěšné instituce, které nemusí mít striktně pouze náboženský význam, ale i obecně prospěšný, jako např. místo, kde mohou v bezpečí spočinout a přenocovat pocestní, poutníci a cestující, či chudobní, bezdomovci a opuštění, sociálně zranitelní lidé. Existovaly dokonce i takové wakfy, které byly určeny pro pomoc domácím i volně žijícím zvířatům.
2. Nejlepší a nejužitečnější majetek je takový, který je využit na tyto vznešené činy. Posel Boží صلى الله عليه وسلم uvádí v hadísu od Anase رضي الله عنه příklad sedmi takových činů. Proto, bratře muslime, drž se jich, stůj u jejich zrodu, snaž se do nich zapojit a být na tomto poli aktivní. Budou ti přinášet odměnu i poté, co uplyne čas, který ti byl na tomto světě vymezen. Takový majetek se nezadržuje jen u jednoho člověka, ale je věnován pro veřejné blaho, aby byl všeobecně prospěšný a k dispozici všem. A nejen lidem, ale dokonce i zvířatům, jak v hadísu od Posla Božího صلى الله عليه وسلم ukazuje příběh žíznícího muže, který s vypětím všech sil dospěl ke studni a když se z ní napil, spatřil psa žíznícího natolik, že olizoval suchou zem. Ze soucitu k němu, protože žíznil stejně, jako předtím on. Proto znovu sestoupil do studny, aby napojil i tohoto toulavého psa. Alláh mu za tento dobrý skutek odpustil všechny jeho hříchy.
Posla Božího صلى الله عليه وسلم se následně otázali: „Budeme mít odměnu také za zvířata?“ Odpověděl:
فِي كُلِّ ذَاتِ كَبِدٍ رَطْبَةٍ أَجْرٌ
„Za vše, v čem je život, je odměna.“11
V hadísu je užito termínu ذو كبد zú kebedin tj. doslova „cokoli, co má játra,” což evokuje nejobecnější chápání živé bytosti, tj. čehokoli, co vykazuje známky nějakého metabolizmu, ať už se jedná o člověka, džina, zvíře, rostlinu či něco podobného.
Pokud je taková odměna jen za napojení živé bytosti, jakou hodnotu má skutek toho, kdo něco takového vůbec umožnil tím, že studnu postavil?!
3. Hadís ukazuje na významné místo vědění, vědomostí, nauky a učenosti. Odkazuje se zde na jakoukoli užitečnou znalost, předně na náboženskou, znalost o tom, kdo je Pánem lidí, koho Jediného mají uctívat, kdo je Ten, který je vede po přímé cestě. Takové vědění umožňuje lidem rozlišit správné vedení od bludu, pravdu od falši, dovolené od zakázaného. Nepřímo tak tyto hadísy vyzdvihují i místo a pozici učenců, kteří lidem poskytují rady a těch, kteří je upřímně vyzývají k pravdě a víře. Takoví lidé jsou svítilnami uctívačů a majáky svítícími do temnot, podle nichž se mohou řídit celé země a kraje. Jejich život je bohatá žeň dobra a jejich smrt je pohromou. Takoví lidé vyvádějí nevědomé z temnot nevědomosti, připomínají těm, kteří jsou nedbalí a ty, kteří bloudí, uvádějí na správnou cestu. I když někdo z nich zemře, zůstane po něm jeho nauka, jeho celoživotní dílo a odkaz. Zůstanou po nich nashromážděné knihy, napsané statě a jejich slova. Z nich je možno čerpat a učit se i dávno po jejich skonu. A za to vše jim proudí jejich odměna, byť už jsou po smrti. Naši zbožní předkové říkávali: „Učenec sice zemře, ale jeho kniha po něm zůstane.“ Dnes díky technologickému pokroku může po učenci zůstat nejen kniha, ale i snímek či záznam jeho slov, přednášek a lekcí, či kázání. Hadís tímto také nepřímo vybízí k tištění a vydávání psaných děl nauky či audiovizuálních obsahů s touto tematikou a povzbuzuje k zapojení se do akademických a osvětových aktivit. Dá-li Bůh, z tohoto všeho plyne odměna.
4. Hadís ukazuje také na význam ovocných stromů, zvláště datlových palem, jež jsou považovány za nejlepší stromy ze všech, protože poskytují lidem největší množství rozmanitého užitku. Kdo zasadí takový strom, získává odměnu pokaždé, když někdo další pojí jeho plody, ať už je to člověk nebo zvíře. A pro spoustu jiného užitku je ze všech užitečných ovocných stromů výslovně specifikován právě datlovník.
5. Hadís dále ukazuje na výjimečnou důležitost mešit coby míst uctívání, objektů, které jsou na celé zemi Alláhu nejdražší. Míst, odkud se svolává k modlitbě a pronáší Boží Jméno, v nichž se konají společné modlitby, recituje Korán, opakují formulky zikru, kde se shromažďují muslimové i nemuslimové za vznešeným účelem.
Ohledně mešit se taktéž dochovalo od Osmána ibn ‘Affán رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
مَنْ بَنَى مَسْجِدًا يَبْتَغِي بِهِ وَجْهَ اللَّهِ بَنَى اللَّهُ لَهُ مِثْلَهُ فِي الْجَنَّةِ
„Kdo postaví mešitu z touhy po Tváři Boží, tomu Alláh postaví podobnou v Ráji.“12
6. Zvláštní význam přiřkl hadís také mushafu, tedy výtisku Koránu. Jeho zůstavení se může dít přepsaním vlastní rukou, vytištěním, šířením, publikováním, rozdáváním, či umožněním aktivit spojených s tiskem Koránu.
7. Také jsou uváděny skutky, které člověk za života začne, ale jejich odměna trvá i po smrti, pokud při jejich konání člověk přijde o život, jako je pouť do Mekky, boj na cestě Boží či stráž na hranici muslimského území.
8. Poslední z věcí mimořádné důležitosti, na které tyto hadísy ukazují, je výchova následujících generací v ctnostné a bezúhonné věřící muslimy. K nápravě společnosti nemůže dojít, dokud nebudou napraveni jednotliví její členové a pokud má dobro ve společnosti zůstat, musí být nejprve napraveny nastupující generace, které je stále možno formovat, usměrňovat k dobru, hodnotám a ctnostem.
A náprava nové generace v dnešní době nemůže přijít jinak, nežli stejným způsobem, jako náprava generace, k níž byl kdysi vyslán Posel Boží صلى الله عليه وسلم. Program jejich nápravy v sobě musí zahrnovat jak jejich výuku a výchovu (arab. التربية at-terbíja) k tomu, co je dobré, tak i očištění (arab. التصفية at-tasfíja) od toho, co je špatné a co protiví hodnotám islámu.
Právě tyto nové, takto zušlechtěné generace pak budou Alláha prosit o milost, dobro a odpuštění za nás. Taková prosba bude mít vliv i na náš život v záhrobí.
Prosíme Alláha, aby nám otevřel brány trvalého dobra a my se stali těmi, kteří budou moci získávat odměnu i po smrti. Ámín!
- Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3660. Jako hasan ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 1617.
- Viz Fetáwá, 4/340.
- Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 425; Jako hasan ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 3292.
- Zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadísy č. 3348 a 22459; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1680; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 3666; Ibn Mádža v Sunenu, 3683; a as-Sujútí v al-Džámi’u s-saghír, hadís č. 1255 s drobnými odchylkami. Jako hasan je doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 1113.
- Zaznamenal Ibn ‘Asákír v Táríchu Dimešk, 2/376. Jako hasan li-ghajrihi ho doložil al-Albání v Sahíhu t-Terghíbi wet-terhíb, 2/566.
- Uvádí ho al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 3/141. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2615.
- Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1681. Jako hasan li-ghajrihi ho ocenil al-Albání v Sahíhu t-Terghíbi wet-terhíb, hadís č. 962.
- Zaznamenal al-Buchárí v at-Táríchu, 1/233; jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu t-Terghíbi wet-terhíb, hadís č. 963.
- Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3467; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2245.
- Tato ponaučení jsem převzal z článku ‘Abdurrezzáka ibn ‘Abdilmuhsin al-Bedra, nazvaného Seb’a jedžrí lil-‘abdi adžruhunne we huwe fí kabrihi ba’de mewtih, online na http://al-badr.net/muqolat/2477.
- Muttefekun ‘alejhi, od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2466; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2244.
- Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 450; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 533.