Chálid ibn Mi’dán pravil: “Není na světě člověka, aniž by neměl čtyři oči. Dvě má na své hlavě. Těmato očima pozoruje vše viditelné v tomto světě. A dvě další má ve svém srdci. Těmi naopak pohlíží na věci duchovní, týkající se světa onoho. Proto pokud si Alláh přeje pro Svého služebníka dobro, otevře mu ty oči, které se nacházejí v jeho srdci, díky nimž pak může proniknout k tomu, co mu bylo umožněno vidět z přislíbeného, neviditelného světa. Tím se zachrání před neviditelným trestem a dosáhne skrze toto neviditelné odměny.“1
Toto ovšem není možné bez zdravého a vnímavého srdce, kterého lze podle Ibnu l-Kajjima al-Džewzíje dosáhnout takto:
“Klíče k probuzení a oživení srdce se nacházejí v rozjímání nad Koránem, toužebném vzývání Alláha během posledních nočních hodin a v zanechání hříchů.“2
V souvislosti s rozjímáním nad Koránem a rozjímáním nad ním si Ibn Redžeb al-Hanbelí povzdechl:
“Kolik jen veršů Vznešeného Koránu je nám recitováno, avšak naše srdce i nadále zůstávají tvrdá jako skály, ba dokonce ještě tvrdší!“3
A co se týče uctívání a zanechání hříchů, Abu l-Feredž ibnu l-Džewzí poskytl následující radu: “Ó duše má, namáhej se trochu, abys mohla spočinout ve vznešených zahradách Ráje ve věčné hojnosti!“4