OTÁZKA: Jak se islám dívá na oslavy narozenin a výročí? Myslím osobní soukromé oslavy narozenin nějakého člověka či výročí uzavření sňatku nějakého manželského páru apod., za předpokladu, že nejsou provázeny ničím neislámským či v islámu zakázaným. Nemám na mysli oslavy nemuslimských svátků jako jsou Vánoce, Jom Kipur, Slunovrat nebo třeba Diwálí. Myslím na něco, co není spojeno s žádným náboženstvím a čeho cílem je jen přinést radost manželce či dětem. Dělá se to po celém světě a není to něco, co je specifické pro nevěřící.
ODPOVĚĎ:
Narozeniny nejsou oslavou události narození dítěte, ale připomenutím si tohoto výročí. Podobně je to i s výročím svatby, které není tímtéž, co svatbou. Islám dovoluje oslavit narození dítěte či svatbu, pokud se při oslavě neporuší islámské zákazy, např. alkoholu a opojných látek, hudebních nástrojů či smíšení mužů a žen na oslavě.
I za předpokladu, že taková oslava neobsahuje nic výše uvedeného, co je samo o sobě zakázáno, jedná se v případě výročí výše uvedených událostí o zakázané konání. Pokud by v sobě zahrnovala porušení dalších zákazů, o to horší hřích by se jednalo. Důkazem jsou koránské verše, hadísy i základní principy náboženství islámu.
Každý opravdový věřící muslim si musí uvědomit, že jeho manželka či jeho děti, z nichž se raduje, jsou darem od Alláha každý den a proto jim má činit radost a přinášet štěstí každý den a nikoli pouze v kalendářní datum, kdy začal jejich společný život, či kdy se narodily. Partneři v manželství či potomci jsou obživou, kterou předurčuje a posílá Vznešený Alláh, který jako Jediný má právo být uctíván a jemuž Jedinému se má sloužit.
Nelze činit radost a přinášet štěstí ani sobě, ani jiným, pokud toto zahrnuje konání, které hněvá Všemohoucího Alláha a má za následek Jeho trest. Protože slavit periodicky se opakující svátky1 je ze své podstaty druhem uctívání, jen Jediný Alláh má právo určovat data, kdy se něco světí a oslavuje.
A to, že se něčeho špatného dopouští většina lidí na celém světě, neznamená, že špatné přestává být špatným.
Vznešený Alláh praví:
اتَّبِعُوا مَا أُنزِلَ إِلَيْكُم مِّن رَّبِّكُمْ وَلَا تَتَّبِعُوا مِن دُونِهِ أَوْلِيَاءَ ۗ قَلِيلًا مَّا تَذَكَّرُونَ
“Následujte to, co bylo vám sesláno od Pána vašeho, a nenásledujte jiných pánů vedle Něho! Jak málo si to připomínáte!” (A’ráf:3)
أَمْ لَهُمْ شُرَكَاءُ شَرَعُوا لَهُم مِّنَ الدِّينِ مَا لَمْ يَأْذَن بِهِ اللَّهُ
“Což mají nevěřící společníky, kteří jim jako náboženství uzákonili to, co Bůh nedovolil?” (Šúrá: 21)
ثُمَّ جَعَلْنَاكَ عَلَىٰ شَرِيعَةٍ مِّنَ الْأَمْرِ فَاتَّبِعْهَا وَلَا تَتَّبِعْ أَهْوَاءَ الَّذِينَ لَا يَعْلَمُونَ ﴿١٨﴾ إِنَّهُمْ لَن يُغْنُوا عَنكَ مِنَ اللَّهِ شَيْئًا ۚ وَإِنَّ الظَّالِمِينَ بَعْضُهُمْ أَوْلِيَاءُ بَعْضٍ ۖ وَاللَّهُ وَلِيُّ الْمُتَّقِينَ ﴿١٩﴾
“A potom jsme tě umístili na cestě zákona z rozkazu Našeho vycházející. Následuj ji a nenásleduj sklonů těch, kdož nevědí o ničem! Vždyť tihle nikterak ti proti Bohu neprospějí; nespravedliví jsou si navzájem přáteli, však Bůh bohabojných je přítelem.” (Džásíja:18-19)
V obou sbírkách Sahíh, dvou nejlepších a nejsprávnějších dílech, která kdy byla napsána, matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
مَنْ أَحْدَثَ فِي أَمْرِنَا هَذَا مَا لَيْسَ فِيهِ فَهُوَ رَدٌّ
“Kdo vnese do této naší záležitosti nějakou novotu, která není její součástí, tato se odmítá.“2
Džábir ibn ‘Abdilláh رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم začínal svá kázání slovy:
أَمَّا بَعْدُ فَإِنَّ خَيْرَ الْحَدِيثِ كِتَابُ اللَّهِ وَخَيْرُ الْهُدَى هُدَى مُحَمَّدٍ وَشَرُّ الأُمُورِ مُحْدَثَاتُهَا وَكُلُّ بِدْعَةٍ ضَلاَلَةٌ
“A potom, věru nejlepším slovem je Kniha Boží, nejlepším vedením vedení Muhammeda a nejhoršími věcmi ty k tomu přimyšlené, neboť každá novota je bludem.“3
Podobných hadísů je mnoho.
Dobře historicky doloženou skutečností je, že první a nejlepší generace muslimů, na které se ohlíží a které následuje umma islámu ve svém pochopení své víry neznaly praktiku slavení svých narozenin a svatebních výročí. Toto se objevilo až v moderní době a přišlo to ze zemí tzv. Západu, odkud se tento zvyk rozšířil k dalším národům, muslimské nevyjímaje. Je to tedy inovace.
Navíc v sobě zahrnuje i aspekt napodobování nevěřících, který je odsouzen v mnoha textuálních důkazech, mezi jinými např. v hadíse od Abú Se’ída al-Chudrího رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:
لَتَتَّبِعُنَّ سَنَنَ الَّذِينَ مِنْ قَبْلِكُمْ شِبْرًا بِشِبْرٍ وَذِرَاعًا بِذِرَاعٍ حَتَّى لَوْ دَخَلُوا فِي جُحْرِ ضَبٍّ لاَتَّبَعْتُمُوهُمْ
“Budete následovat zvyklosti těch před vámi píď po pídi, loket po lokti, i kdyby zalezli do varaní díry, vy byte je tam následovali.“
Přítomní se zeptali: “Myslíš tím židy a křesťany?”
Posel Boží صلى الله عليه وسلم odpověděl:
فَمَنْ
“A koho jiného?“4
Stálá komise pro fetwy, jejímiž členy v té době byli šejchové ‘Abdul’azíz ibn Báz,5 Sálih al-Fewzán a Bekr Abú Zejd v odpovědi na tuto otázku uvedla:
“Oslavovat své narozeniny, anebo se v den svých narozenin postit je inovací (arab. بدعة bid’a), která se neopírá o žádný základ. Muslim se naopak musí snažit přiblížit se k Alláhu tím, co mu On předepsal jako povinnost a tím, co mu stanovil jako dobrovolné skutky uctívání. Buď jak buď, musí být vděčen Alláhu a chválit Ho za dny a roky, během nichž si užíval pevného zdraví a příčetné mysli, majetku a bezpečí.“6
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín na tuto otázku odpověděl s tím, že klíčový je zde moment opakování, který posouvá danou věc z roviny zvyklosti do roviny něčeho, co má náboženskou dimenzi a může být proto odůvodněno jen předpisem Koránu či Sunny:
“Vše, co se bere za ‘íd – pravidelně oslavovaný svátek, vše, co se opakuje každý týden, měsíc či rok a není předepsáno šarí’ou, představuje druh odsouzeníhodné inovace. Důkazem je, že Zákonodárce předepsal obětinu ‘akíka u příležitosti narození dítěte a nepředepsal nic jiného. Pokud ustanovíme nějaké další zvyklosti v tomto ohledu každý týden či rok, potom je připodobníme k islámským svátkům. Toto je zakázáno a nemůže to být dovoleno. V islámu neexistují žádné další oslavy, kromě tří předepsaných svátků – عيد الفطر ‘ídu l-fitr (tj. u přerušení půstu po skončení Ramadánu), عيد الأضحى ‘ídu l-adhá (tj. svátek oběti během sezóny poutě do Mekky) a týdenního svátku, jímž je pátek.“7
Pro důkaz svého tvrzení uvedl také hadís Anase ibn Málika, dle nějž Medíňané mívali dva sváteční dny, v nichž se radovali a veselili. Po příchodu Posla Božího صلى الله عليه وسلم byly tyto svátky zrušeny a nahrazeny islámskými. Posel Boží صلى الله عليه وسلم o tom řekl:
كَانَ لَكُمْ يَوْمَانِ تَلْعَبُونَ فِيهِمَا وَقَدْ أَبْدَلَكُمُ اللَّهُ بِهِمَا خَيْرًا مِنْهُمَا يَوْمَ الْفِطْرِ وَيَوْمَ الأَضْحَى
“Věru jste měli dva dny, v nichž jste se veselili. Alláh vám je již zaměnil dvěma jinými, lepšími, než byly ty předešlé – svátkem přerušení půstu a svátkem oběti.“8
Tj. svátkům, které se periodicky opakovaly, byla dána islámská dimenze, tj. každý periodicky opakující se svátek musí být náboženský. A proto, že musí být náboženský, musí mít patřičné opodstatnění coby skutek uctívání, tj. nelze mít jiný svátek, nežli ten, který stanovuje Korán a Sunna.
Svým bližním, kteří by chtěli udělat těmito oslavami radost buď nám, nebo jiným, za něž neseme odpovědnost, je třeba se vší ohleduplností a láskou vysvětlit, že takové praktiky nemají nic společného s náboženstvím Božím a my si je nepřejeme. Zároveň je třeba je ujistit, že si velmi ceníme jejich dobroty a laskavosti, jen kdyby nezacházela za hranice toho, co Vznešený Stvořitel dovolil.
A Alláh ať nám pimáhá k tomu, co je nejlepší.
Odpovídal: Alí Větrovec
- Arabský výraz pro svátky je عيد ‘íd. Toto slovo je odvozeno od slovesa عاد ‘áde – يعود je’údu s významem “stále se vracet, cyklicky se opakovat.” V arabštině jsou narozeniny známy jako عيد الميلاد ‘ídu l-mílád a svatební výročí jako عيد الزواج ‘ídu z-zewádž.
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2697 a toto je jeho znění. V lehce odlišné podobě ho uvádí i Muslim v Sahíhu, hadís č. 1718.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 867.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2669.
- Ibn Báz vydal i samostatnou fetwu na toto téma, v níž citoval výše uvedené důkazy. Viz Fatáwá islámíja, 1/115.
- Viz Fetáwa l-ledžneti d-dáima, 2/260-261.
- Viz Šerhu Kitábi t-tewhíd, 1/382.
- Zaznamenali an-Nesá’í v Sunenu, hadís č. 1556 a toto je jeho verze; a Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1134. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 124.