4. Palestina je důkazem pravdivosti islámu a jeho nadřazenosti nad všechny lidské světonázory.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم předpověděl dobytí Palestiny muslimy a její otevření pro islám v hadísu ‘Awfa ibn Málika رضي الله عنه, když v době tažení na Tabúk odpočívaje v koženém stanu řekl:
اعْدُدْ سِتًّا بَيْنَ يَدَىِ السَّاعَةِ، مَوْتِي، ثُمَّ فَتْحُ بَيْتِ الْمَقْدِسِ …
„Napočítej šest znamení přímo před nástupem Hodiny. Mou smrt, pak otevření Bejtu l-Makdisu (Jeruzaléma) …“1
Do té doby byl Jeruzalém zmítán ničivými válkami mezi Byzantskou a Sásánovskou říší. K jeho dobytí muslimy skutečně došlo záhy po Prorokově صلى الله عليه وسلم smrti, za čtyři či pět roků.
V roce 15 či 16 hidžry, tj. 636 či 637 kř. éry, tehdejší chalífa této ummy, Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه, osobně přebral od miafyzitského patriarchy Sofronia klíče od Jeruzaléma a uzavřel s místními obyvateli mírovou dohodu známou jako Omarova dohoda (arab. العهدة العمرية al-‘ahdetu l-‘umeríja). Ta podle at-Taberího a dalších historiků zaručila bezpečí a nedotknutelnost života nejen obyvatelům města, v té době většinou křesťanům, ale i nedotknutelnost jejich kostelů, svatyň a křížů, rituálů i všech ostatních aspektů jejich náboženského života. Na jejím základě byla výslovně zakázána jakákoli podoba nucené konverze k islámu a muslimové nesměli nijak zasáhnout proti křesťanské rituální praxi v Jeruzalémě.2
Omarovo panování nad Jeruzalémem je důkazem nejen jeho lidskosti, potažmo lidskosti islámských zásad, ale především toho, že obrana proti křivdě a absolutní zákaz se bezpráví, křivdy a útlaku dopouštět, podle učení islámu převyšuje hranice náboženského vyznání.
Svátost lidského života má podle islámu přednost nad formálním náboženským rituálem, jak dosvědčuje hadís ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما, jenž viděl Posla Božího صلى الله عليه وسلم obcházet Ka’bu při tawáfu, řka:
مَا أَطْيَبَكِ وَأَطْيَبَ رِيحَكِ مَا أَعْظَمَكِ وَأَعْظَمَ حُرْمَتَكِ وَالَّذِي نَفْسُ مُحَمَّدٍ بِيَدِهِ لَحُرْمَةُ الْمُؤْمِنِ أَعْظَمُ عِنْدَ اللَّهِ حُرْمَةً مِنْكِ مَالِهِ وَدَمِهِ وَأَنْ نَظُنَّ بِهِ إِلَّا خَيْرًا
„Jak čistá jsi (ó Ka’bo) a jak čistá je tvá vůně! Jak velkolepá jsi a jak velkolepá je tvá svátost! Leč přísahám při Tom Jediném, v Jehož Ruce duše Muhammedova jest, že svátost věřícího je u Alláha větší, nežli tvoje svátost, ať už v pohledu jeho majetku, jeho krve a toho, že o něm nesmýšlíme jinak, nežli v dobrém.“3
A pro nemuslima, který je mírumilovným sousedem, spojencem či chráněncem muslimů platí stejná pravidla, jako pro věřícího.
Mudžáhid vypráví, že byl u ‘Abdulláha ibn ‘Amra رضي الله عنه, zrovna když jeho sluha připravoval skopovou pečeni. ‘Abdulláh mu řekl: „Chlapče, až skončíš, odnes první kousek našemu židovskému sousedovi.“ „Židovi? Ať tě Alláh vede správnou cestou!“ podivil se sluha. Ale ‘Abdulláh odvětil: „Slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه وسلم, jak nám přikazuje dobré vztahy s našimi sousedy a dobré chování vůči nim tak často a do té míry, že jsme se lekli, že jim snad dá i právo na dědictví.“4
Jinak řečeno, je zakázáno utiskovat a utlačovat, či pomáhat v utiskování a utlačování v absolutním smyslu tohoto slova. Nikoli jen tehdy, když jsou oběťmi tohoto útlaku muslimové, ale i tehdy, když jsou jimi jinověrci, i kdyby byl pachatelem tohoto útlaku muslim, protože zásady a pravidla platí pro všechny stejně, v každé době a na každém místě.
Džábir ibn ‘Abdilláh رضي الله عنهما vypráví: „Když se k Poslu Božímu صلى الله عليه وسلم vrátili vysídlenci ze zámořské emigrace (tj. ti, kteří vykonali hidžru do Habeše), Posel Boží صلى الله عليه وسلم se jich zeptal:
لَا تُحَدِّثُونِي بِأَعَاجِيبِ مَا رَأَيْتُمْ بِأَرْضِ الْحَبَشَةِ
„Nepovyprávíte mi, co nejzvláštnějšího jste viděli v habešské zemi?“
„Ovšemže, Posle Boží,“ odpověděli. „Seděli jsme a okolo nás prošla starší žena, jedna ze starých jeptišek. Nesla na své hlavě vědro s vodou. Když procházela kolem, nějací místní mladíci do ní zezadu strčili, ona spadla na kolena a vědro se jí rozbilo. Když se posbírala na nohy, otočila se směrem k nim a řekla: „Brzo seznáš, zrádce! Až Bůh zatřese Trůnem, shromáždí první i poslední pokolení, až ruce i nohy promluví o tom, co dělávaly, tehdy záhy seznáš, jak se věci mezi námi dvěma mají!“
Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
صَدَقَتْ صَدَقَتْ كَيْفَ يُقَدِّسُ اللَّهُ أُمَّةً لَا يُؤْخَذُ لِضَعِيفِهِمْ مِنْ شَدِيدِهِمْ
„Pravdu děla. Pravdu děla! Jak může Alláh posvětit nějaký lid, pokud slabší v něm nedojdou zastání u silnějších?!“5
Islámské zásady nejsou z modelíny tak, jako „zásady“ dnešních světovládců, kteří trestají každého drobného lokálního krutovládce všude po světě, ale toho, kdo povstane proti jejich tyranii, nazvou teroristou. Islámské zásady nedovolují, aby kobercová bombardování a masová ničení byla buď dobrá, nebo špatná v závislosti na tom, zda je vykonáváme my a naši spojenci, anebo náš nepřítel. Aby právo utlačovaného na odpor platilo jen tehdy, pokud jde o našeho spojence. Aby etnická čistka před sedmdesáti či více lety byla v pořádku, nebo aby byla v pořádku i dnes, pokud ji provádí jeden na druhém, ale nikoli už druhý na prvním. Podle islámu je taková čistka vždy zlem, taktika spálené země je vždy zlem a právo utlačovaného na odpor vůči tyranovi platí vždy a bez výjimky. Proto jsou islámské zásady těmi správnými zásadami a proto islám lidmi vymyšlené zákony a úmluvy zašlapává do země. Šarí’a se tyčí vysoko do nebes nad lidskými zákoníky a je zrcadlem, které je ukazuje v plném světle toho, čím u Alláha vpravdě jsou – zlatým teletem, výmysly dávno mrtvých starců, změtí písmenek a cáry papíru.
5. Palestina je mementem zvrácenosti panujícího pořádku moci vnuceného celému světu.
Tárik ibn Šiháb vypráví, že za ‘Abdulláhem ibn Mes’údem رضي الله عنه přišel ‘Itrís ibn ‘Urkúb aš-Šejbání a řekl: „Ať zhyne ten, kdo nevybízí ke vhodnému a neodvrací od zavrženíhodného!“ ‘Abdulláh ho však opravil: „Nikoli. Ať zhyne ten, kdo v srdci nedokáže rozpoznat vhodné, aby k němu vybízel, a uvnitř sebe zavrhnout zavrženíhodné, aby ho zavrhoval.“6
Palestina je symbolickou ukázkou všech útoků na ummu Božího Posla Muhammeda صلى الله عليه وسلم za uplynulé století. Palestina je bolestivou ranou, připomínající mocenský klacek, který vnutil svou silou anti-zásady prokletého Iblíse oproti zásadám daným shůry Všemohoucím Stvořitelem. Palestinská křivda je ztělesněním dvojakého přístupu Západu k lidem uvnitř a lidem mimo něj, tedy pořádku, jenž protlačuje současný globální status quo. Boj za Palestinu je i bojem za jeho zlomení a vyvrácení, za vykořenění tohoto zla a nastolení rovných zásad platných pro všechny bez rozdílu.
Palestina je mementem zla panujícího systému, který ztělesňuje falešnou, šejtánskou víru, že pokud máte tu správnou barvu očí a vlasů, pokud se narodíte na tom správném místě, pokud následujete ten správný sekulární světonázor a vyznáváte ty správné liberání a tržní principy, jste automaticky lepší člověk, než všichni ostatní. A to vám nespravedlivě, bez jakéhokoli vašeho přičinění, poskytuje úlevy privilegia, na která nikdo kromě vás nedosáhne, takže pro vás nakonec platí úplně jiné zákony, než pro ty ostatní. Pak můžete tyto ostatní obrat o jejich území, ukrást jim jejich nerostné bohatství, donutit je klanět se vašim modlám a pokud budete dostatečně chtít, můžete je i vyhladit a nahradit je následně svými vlastními lidmi, když budete cítit potřebu tak učinit. Proto je jádrem a kořenem zla dnešního světa to, že si jedni lidé myslí, že jsou více lidmi, než lidé jiní. A že tito úplní lidé mají svaté právo ty ostatní skorolidi polidšťovat třeba i násilím. Proto matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها odpověděla na otázku, kdy se člověk stane zlovolníkem, takto: „Tehdy, když si sám o sobě pomyslí, jak moc je skvělý.“7
Naproti tomu islám přichází s předpisy jasně danými pro všechny, aby vyvedl toho, kdo o to má zájem, z temnoty a tyranie modlářství ke světlu a svobodě víry v Jediného Pravého Boha, chráníce víru, život, rodovou linii, majetek i čest všech lidí na planetě bez rozdílu a bez posuzování míry jejich lidství. A čím více někdo naplňuje jeho ideály, tím je lepším člověkem na základě toho, co vykonal a nikoli toho, jak se narodil, ať je dotyčný jakéhokoli původu, barvy či jazyka.
Palestina je mementem toho, že ji nešlo osvobodit ani dohodou s koloniální mocností, ani skrze panarabský nacionalizmus, ani skrze marxistické utopie, ani skrze rádoby islámské politické programy a ani skrze postmoderní ideologie a globalistickou rétoriku lidských práv. Palestinu je možné osvobodit jen skrze islám a jen aplikací šarí’y ve všech jejích sférách a předpisech, včetně nařízení trestního práva a předpisů džihádu a džizje.
Palestinská historie dosvědčuje, že svobodu a zákonnost ji zaručilo jen důsledné dodržování Božího Zákona. Svoboda a zákonnost do Palestiny přišla s Omarem ibnu l-Chattábem رضي الله عنه po staletích římské a byzantské nadvlády, aby se odsud vytratila v dobách křižáckých tažení. Poté znovu přišla až na mečích Saláhuddína al-Ajjúbího a jeho vojska. Vydržela zde i za mamlúků a za Osmanů, aby byla vyhnána teprve britskou koloniální správou a později sionistickou okupací. Byla tu vždy, když neochvějně vládl islám a muslimové pevně třímali otěže moci a nepouštěli je z ruky. Jedinou legislativou, která kdy přinesla Svaté Zemi mír, byla legislativa šarí’atská.
Palestina je svědkem pro nás či proti nám. Palestina se dívá, na kterou se přikloníme stranu. Zda zvolíme tu těžší možnost plavat proti proudu, anebo se necháme unášet jako velká většina lidstva – kam vítr, tam plášť. Palestina bude stále krvácet, dokud se neobjeví skuteční muslimové, opravdoví hrdinové Boží, kteří budou žít, bojovat, krvácet a umírat za opravdový islám. A pokud se mezi námi nenajdou, nebude v nás pražádného dobra.
Vznešený Alláh praví:
أَمْ حَسِبْتُمْ أَنْ تُتْرَكُوا وَلَمَّا يَعْلَمِ اللَّهُ الَّذِينَ جَاهَدُوا مِنْكُمْ وَلَمْ يَتَّخِذُوا مِنْ دُونِ اللَّهِ وَلا رَسُولِهِ وَلا الْمُؤْمِنِينَ وَلِيجَةً
„Nebo se snad domníváte, že budete opuštěni, dříve než Bůh pozná ty z vás, kteří bojují na cestě Jeho a kteří si nevzali za spojence nikoho kromě Boha, Jeho posla a věřících?“ (Tewba: 16)
Palestina je mementem vlády silnějšího na úkor vlády zákona a zpupnosti, kterou Alláh nedopouští a dříve či později přísně potrestá.
Jednou z jejích podob je i přivlastnění si cizí země, protože Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel Božího Posla صلى الله عليه وسلم říci:
لاَ يَأْخُذُ أَحَدٌ شِبْرًا مِنَ الأَرْضِ بِغَيْرِ حَقِّهِ إِلاَّ طَوَّقَهُ اللَّهُ إِلَى سَبْعِ أَرَضِينَ يَوْمَ الْقِيَامَةِ
„Není toho, kdo by si nezákonně přivlastnil byť i píď cizí země, aniž by mu Alláh v Den Zmrtvýchvstání nezavěsil na krk všech sedm zemí.“8
Náš přístup k obětem násilí, bezpráví, křivdy a nespravedlivosti zasluhuje hluboké odsouzení a tvrdý, přísný a exemplární trest. Děkujme Alláhu Nejslitovnějšímu ze slitovných, že na nás ještě nedopadl v plné své tíži. Ale i to, co zažíváme v podobě mezinárodní nadvlády nepřátel a ekonomické nejistoty je výsledkem naší zrady těch nejohroženějších. Plný rozsah svého trestu nemusíme cítit proto, že Boží Pomoc a obživa přichází jen z Jeho Milosti vůči utlačovaným, vůči tem, kterým jsme my ukázali záda.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم se Sa’da ibn Abí Wakkáse رضي الله عنه táže:
هَلْ تُنْصَرُونَ وَتُرْزَقُونَ إِلاَّ بِضُعَفَائِكُمْ
„Což se vám dostává pomoci a obživy, kromě kvůli vašim nejslabším?“9
V podobném podání říká:
إِنَّمَا يَنْصُرُ اللَّهُ هَذِهِ الْأُمَّةَ بِضَعِيفِهَا بِدَعْوَتِهِمْ وَصَلَاتِهِمْ وَإِخْلَاصِهِمْ
„Věru Alláh poskytuje této ummě pomoc jedině skrze slabé mezi nimi, díky jejich prosbám, modlitbám a upřímnosti.“10
Ponaučení na závěr
Jsme v každé chvíli ochotni k míru, ale jedna ruka nikdy netleská. Hledáme proto ochotu k míru i na druhé straně, zatímco odrážíme útoky nepřítele a postupujeme vpřed. Rezignovat na hledání míru je známkou krvežíznivosti a krutosti. Volat po míru tváří v tvář pokračující krutosti a krvežíznivosti druhé strany je známkou zbabělosti a slabosti. Mlčí se a nekřičí, když děti spí. Křičí se a nemlčí, když děti umírají.
Muslimové celého světa, nejen Palestinci, ale muslimové v Evropě zvlášť a především, musí přestat být individuy bez tváře a bez názoru, která na svou stranu obrátí i nejslabší poryv větru z kterékoli strany. Musí se přestat stydět čehokoli spojeného s islámem a přestat si hrát na ty hodné v marné naději, že jim jejich nepřejníci dají pokoj. Nedají. Proto musí přestat se svou hrou na ubohou oběť ve snaze, že se snad někdo z mocnějších světových hráčů nad nimi slituje. Neslituje, to se nikdy nestane. Evropský muslim musí přestat ukazovat psí oči a marně čekat na pomoc „toho pokryteckého světa, který to všechno sice vidí na vlastní oči, ale i přesto sedí na místě a nejedná.“
Dnešní evropský muslim se ocitl v situaci, kdy musí bojovat sám za sebe, ale rozpláče se při první životní výzvě. Svým vzhledem splyne s okolím. Přestane se modlit, odvrhne předpisy islámu, odhodí za záda Korán i Sunnu. Myslí si, že tak snáze zapadne, že si nikdo nevšimne, že je muslim. Jenže pro protistranu stále zůstává tím jiným a odlišným, tím, kdo je nepřítel a stojí proti nim. Naše zbožné předky z řad Prorokových صلى الله عليه وسلم společníků, nechť je s nimi všemi Alláh spokojen, zaživa pálili v plechových pancířích na pouštním slunci. Ale svůj islám nedali! Šarík ibn ‘Abdilláh an-Nach’í o této jejich mentalitě řekl: „Dodržuj a cti příkazy Boží. Spočívej v jistotě, že ti Alláh pomůže a podpoří tě.“11
Vychovávejme proto své syny a dcery hrdé na svůj islám, na jeho symboly, na jeho vnitřní, ale i vnější stránky. I když toho mnoho odmítnou kvůli svému islámu, stejně se ummě nakonec tolik nestane. Na silného si nikdo nedovolí. Ale bezmocná oběť útoky nepřátel jen přitahuje, protože všichni zbabělci si uvědomují její bezmoc. Nám ale stačí Alláh! On je nejlepším ochráncem. Mají li odletět naše hlavy z našich krků, ať tedy padnou hrdě a mužně. Pro Alláha. Za islám. Pro nás zahrady Ráje – a pro ně – pekelné hlubiny.
Skončím prosbou proto, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم v hadísu od Abú Hurejry رضي الله عنه řekl:
لَيْسَ شَيْءٌ أَكْرَمَ عَلَى اللَّهِ تَعَالَى مِنَ الدُّعَاءِ
„U Alláha není nic ctnostnějšího, nežli prosba.“12
Ó Bože Milostiplný, smiluj se nad našimi bratry v Gaze. Všemohoucí Bože, který jsi Nejsilnější a Všepodmaňující, uhas plamen války v Gaze, poraž agresory, sešli blahobyt věřícím a nedej, aby byli připraveni o svou důstojnost. Ó Pane, dopřej úspěch muslimům a dej Svým věřícím služebníkům zvítězit v Palestině skrze vše, co miluješ a co je v souladu s Tvou Láskou. Ámín!
Na základě citovaných zdrojů sestavil: Alí Větrovec
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3176.
- Viz Dr. Rághib as-Serdžání v al-Mewsú’atu l-mujesseratu fí táríchi l-islámí.
- Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3932. Jako sahíh li-ghajrihi ho doložil al-Albání v Sahíhu t-Terghíb, hadís č. 2441.
- Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, podání č. 105. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Adebi l-mufred, podání č. 95.
- Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4010. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 4598.
- Zaznamenal at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebír, podání č. 8563. Al-Hajsemí uvádí, že všichni jeho vypravěči jsou vypravěči sahíhů, viz Medžme’u z-zewáid, 7/278.
- Zaznamenal al-Muhásibí v ar-Ri’ájetu li-hukúki lláh, str. 337.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1611.
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2896.
- Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 3178. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 2/409.
- Zaznamenal Chatíb al-Bagdádí v Táríchu Bagdád, 10/390.
- Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3370; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3829; Ahmed v Musnedu, hadís č. 8748; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 870; a al-Hákim v al-Mustedreku, 1/490. Jako hasan ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 5392.