2. Palestina je symbolem nepřerušené prorocké výzvy k uctívání pouze Jediného Pravého Boha.
Islám je jediným náboženstvím, které Alláh přijímá jako pravdu, jediným, s jehož následováním je u lidí spokojen. Byl vírou všech poslů a proroků, z nichž velká část působila právě na území Palestiny. Na tomto území či v jeho bezprostředním okolí působili Ibráhím/Abrahám, Lút/Lot, Ishák/Izák, Ja’kúb/Jákob, tak řečený Isráíl/Izrael, narodil se zde jeho syn Júsuf/Josef a celá řada dalších, mír s nimi všemi. Všichni vyzývali k víře v Jediného Skutečného Boha. Nikdo z nich nebyl stoupencem ani judaizmu, ani křesťanství, protože tyto byly vymyšleny lidmi až během dějin daleko pozdějších, jak říká Vznešený Alláh:
أَمْ تَقُولُونَ إِنَّ إِبْرَاهِيمَ وَإِسْمَاعِيلَ وَإِسْحَاقَ وَيَعْقُوبَ وَالْأَسْبَاطَ كَانُوا هُودًا أَوْ نَصَارَىٰ ۗ قُلْ أَأَنتُمْ أَعْلَمُ أَمِ اللَّهُ ۗ وَمَنْ أَظْلَمُ مِمَّن كَتَمَ شَهَادَةً عِندَهُ مِنَ اللَّهِ ۗ وَمَا اللَّهُ بِغَافِلٍ عَمَّا تَعْمَلُونَ
„Chcete snad říci, že Abraham, Ismael, Izák, Jakub či jejich vnuci byli židé či křesťané?” Rci: “Kdo to ví lépe, vy, anebo Bůh? Kdo je nespravedlivější než ten, kdo pro sebe ukrývá svědectví, jehož se mu dostalo od Boha? A není Bohu lhostejné, co děláte!“ (Bekara: 140)
Jejich vyznání Alláh cituje na jiném místě:
أَمْ كُنتُمْ شُهَدَاءَ إِذْ حَضَرَ يَعْقُوبَ الْمَوْتُ إِذْ قَالَ لِبَنِيهِ مَا تَعْبُدُونَ مِن بَعْدِي قَالُوا نَعْبُدُ إِلَٰهَكَ وَإِلَٰهَ آبَائِكَ إِبْرَاهِيمَ وَإِسْمَاعِيلَ وَإِسْحَاقَ إِلَٰهًا وَاحِدًا وَنَحْنُ لَهُ مُسْلِمُونَ
„Byli jste svědky toho, když smrt přišla k Jakubovi a když se otázal synů svých: „Co budete uctívat po smrti mé?” Odvětili: “Budeme uctívat Boha tvého a Boha předků tvých, Abrahama, Ismaela a Izáka, jako Boha jediného a do vůle Jeho budeme odevzdáni.“ (Bekara: 133)
Pro odevzdaného do vůle Boží arabština užívá právě termínu مسلم muslim.
Mezi potomky těchto dávných Božích poslů a jejich prorockými duchovními následovníky byl i Músá/Mojžíš, ‘Ísá/Ježíš a mnoho generací proroků mezi nimi, mír s nimi všemi, o nichž Vznešený Alláh praví:
وَلَقَدْ آتَيْنَا مُوسَى الْكِتَابَ وَقَفَّيْنَا مِن بَعْدِهِ بِالرُّسُلِ ۖ وَآتَيْنَا عِيسَى ابْنَ مَرْيَمَ الْبَيِّنَاتِ وَأَيَّدْنَاهُ بِرُوحِ الْقُدُسِ
„A již kdysi jsme dali Mojžíšovi Písmo a po něm jsme i jiné posly vyslali; a dali jsme Ježíšovi, synu Marie, důkazy jasné a podpořili jsme jej Duchem svatým.“ (Bekara: 87)
Alláh po Músáovi a jeho prorockém bratru Hárúnovi/Áronovi, mír s nimi oběma, posílal Izraelitům v každé generaci jednoho proroka za druhým. Žádný jiný národ neměl tolik proroků jako oni a na žádném jiném území jich tolik nepůsobilo, jako v Palestině. Mezi těmito byli i proročtí králové Dáwúd/David a Sulejmán/Šalamoun, proroci jako Juša’a/Jozue, Iljás/Eliáš, Zekeríjá/Zachariáš, a Jahjá/Jan Křtitel, až po posledního proroka v tomto lidu na tomto území, jímž je ‘Ísá ibn Merjem – Ježíš, syn Mariin, mír s nimi všemi.
V hadísu od Abú Hurejry رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:
كَانَتْ بَنُو إِسْرَائِيلَ تَسُوسُهُمُ الأَنْبِيَاءُ، كُلَّمَا هَلَكَ نَبِيٌّ خَلَفَهُ نَبِيٌّ
„Synům Izraele veleli jejich proroci. Vždy, když nějaký prorok zemřel, zaujal jeho místo prorok další.“1
Všichni tito proroci vyznávali stejnou víru v Jediného Pravého Boha. Všichni byli odevzdáni do vůle Boží. Jejich věrouka se shodovala s věroukou muslimů, kterou Alláh popisuje ve Svém Zjevení Muhammedovi صلى الله عليه وسلم, poslednímu proroku celého lidstva, na tomto místě:
قُولُوا آمَنَّا بِاللَّهِ وَمَا أُنزِلَ إِلَيْنَا وَمَا أُنزِلَ إِلَىٰ إِبْرَاهِيمَ وَإِسْمَاعِيلَ وَإِسْحَاقَ وَيَعْقُوبَ وَالْأَسْبَاطِ وَمَا أُوتِيَ مُوسَىٰ وَعِيسَىٰ وَمَا أُوتِيَ النَّبِيُّونَ مِن رَّبِّهِمْ لَا نُفَرِّقُ بَيْنَ أَحَدٍ مِّنْهُمْ وَنَحْنُ لَهُ مُسْلِمُونَ
„Rcete: „Uvěřili jsme v Boha a v to, co seslal nám, i v to, co seslal Abrahamovi, Ismaelovi, Izákovi, Jakubovi a kmenům, i v to, co bylo dáno Mojžíšovi, Ježíšovi, a v to, co bylo dáno prorokům od Pána jejich. My nečiníme rozdíl mezi nimi a do vůle Pána svého jsme odevzdáni!“ (Bekara: 136)
Duchovní nárok na Palestinu patří výlučně těm, kteří toto následují a nikdy to nepopřeli odmítnutím kohokoli z výše jmenovaných proroků. Palestinci, z nichž většina přijala víru všech proroků a neodmítla žádného z nich, jsou jejich duchovními dědici. A jsou i jejich faktickými dědici, protože na daném území žijí odnepaměti, nikdy odsud neodešli a v jejich žilách koluje krev snad všech národů, které zde kdy žily – Hebrejců, Aramejců, Féničanů i Arabů, Řeků, Římanů, Egypťanů i Turků. Nic na tom nemění skutečnost, že dnes mluví arabsky a už dávno nikoli hebrejsky, jako třeba Músá, mír s ním. Nic na tom nemění skutečnost, že svůj národ dlouhé věky označovali mnoha jinými jmény, než jako palestinský.
Palestina a okolí je také spjata s dějinami islámu v užším historickém měřítku coby poselství a zákona Božího Posla Muhammeda. Stala se v prvním století po hidžře (7.-8. století kř. éry) působištěm či místem posledního odpočinku mnoha Prorokových صلى الله عليه وسلم společníků, např. Temíma ad-Dárího, Šeddáda ibn Aws, ‘Ubády ibn Sámit, či Selmána al-Fárisího a Bilála ibn Rebbáh رضي الله عنهم أجمعين. Mešitu al-Aksá tu za svého života navštívili mnozí z nich, jako ‘Abdulláh ibn Selám a Ka’b al-Ahbar, ježi byl před přijetím islámu významnými a slavnými rabíny a tak měli k tomuto území zvláštní vztah, dále ‘Abdurrahmán ibn ‘Awf, Abu d-Derdá, Abú Zerr al-Ghifárí, Abú Mes’úd al-Ansárí, Abú ‘Ubejda ibnu l-Džerráh, ‘Alkama, ‘Awf ibn Málik, Habíb ibn Síba, Džundub ibn Džunáda, Chálid ibn Se’íd, Chálid ibnu l-Welíd, Mes’úd ibn Aws, Mu’áz ibn Džebel, ‘Ukba ibn ‘Ámir a Jezíd ibn Abí Sufján رضي الله عنهم. Od několika z nich, včetně Omara ibnu l-Chattába a jeho syna ‘Abdulláha, Sa’da ibn Abí Wekkáse, ‘Amra ibnu l-‘Áse, Abú Hurejry a ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهم se traduje, že odtud započali svou pouť do Mekky a už u al-Aksá si oblékli své ihrámy.
Palestina byla tak, či onak spojena i s mnoha význačnými jmény islámských učenců následovaných muslimskou ummou dodnes, jako jsou Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi’í (zemřel 204 hidžry/820 kř. éry), největší autorita stejnojmenného islámskoprávního mezhebu, narozený přímo v Gaze, nebo Abú Bekr an-Nábulsí (z. 363 h./ 974 kř. éry), bojovník a mučedník boje proti bátiníjskému sektářství, dále polyhistor a obhájce autentické islámské věrouky ‘Abdulghaní al-Makdisí (z. 600 h./1203 kř. éry), slovutný hanbelovský fakíh a učenec hadísů Ibn Kudáma al-Makdisí (z. 620/1223), učenec Sunny a znalec vypravěčů hadísů Dijá al-Makdisí (z. 643/1245) či Ibn Hadžer al-‘Askalání, učenec hadísu a nejslavnější komentátor al-Buchárího Sahíhu (z. 852/1449) nebo vyhlášený znalec věrouky, výkladu Koránu i muslimských dějin as-Seffáríní (z. 1188/1774) a nepřeberné množství dalších význačných osobností islámských nauk.
V Palestině není jediné pídě země, které by se nedotkla chodidla někoho z proroků, zbožných a k Bohu přiblížených lidí (arab. الأولياء al-awlijá´), spravedlivých vládců, bojovníků a mučedníků či pravověrných učenců islámu.
Palestina s Jeruzalémem coby svým centrem bude také centrem pravověrných před koncem věků.
Mu’áz ibn Džebel رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
عُمْرَانُ بَيْتِ الْمَقْدِسِ خَرَابُ يَثْرِبَ وَخَرَابُ يَثْرِبَ خُرُوجُ الْمَلْحَمَةِ وَخُرُوجُ الْمَلْحَمَةِ فَتْحُ قُسْطَنْطِينِيَّةَ وَفَتْحُ الْقُسْطَنْطِينِيَّةِ خُرُوجُ الدَّجَّالِ
„Jeruzalém zažije největší rozkvět v době, kdy Jesrib (tj. Medína) už bude v troskách. V troskách se Jesrib ocitne po veliké válce, v jejímž důsledku bude otevřena Konstantinopol. A Konstantinopol bude otevřena v době příchodu ad-Dedžála.“
Potom plácl sedícího Mu’áza rukou přes stehno či přes rameno a pravil:
إِنَّ هَذَا لَحَقٌّ كَمَا أَنَّكَ هَا هُنَا أَوْ كَمَا أَنَّكَ قَاعِدٌ
„To je pravda zrovna tak jako to, že tady sedíš.“2
Sem se totiž usídlí z nebe sestoupivší ‘Ísá ibn Merjem, mír s ním, poté, co sjednotí věřící a zabije lžiproroka ad-Dedždžála. Přijde sem poté, co vytáhne proti němu od severu, od Damašku a jeho předměstí, Ghúty.3
Tak se propojí počátky dějin pravé víry s jejich koncem a dojde k tomu právě na tomto území.
‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:
سَتَخْرُجُ نَارٌ قَبْلَ يَوْمِ الْقِيَامَةِ مِنْ بَحْرِ حَضْرَمَوْتَ، أَوْ مِنْ حَضْرَمَوْتَ تَحْشُرُ النَّاسَ
„Z moře u Hadramewtu, či od Hadramewtu, vystoupí před Dnem Zmrtvýchvstání oheň a ten shromáždí lidi.“
„Co nám, Posle Boží, nařizuješ?“ zeptali se přítomní.
On odpověděl:
عَلَيْكُمْ بِالشَّامِ
„Držte se aš-Šámu.“4
V hadísu od Mu’áwíji رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه وسلم ukázal rukou směrem na aš-Šám a řekl:
هَاهُنَا تُحْشَرُونَ. هَاهُنَا تُحْشَرُونَ. هَاهُنَا تُحْشَرُونَ.، ثَلَاثًا، رُكْبَانًا وَمُشَاةً، وَعَلَى وُجُوهِكُمْ
„Tam budete shromážděni. Tam budete shromážděni. Tam budete shromážděni“ – třikrát to zopakoval a dodal – „přijedete na koních i přijdete pěšky, někteří dokonce tvářemi na zem.“5
3. Palestina je svatou zemí islámu, Jeruzalém jeho svatým městem a al-Aksá první kiblou i místem noční cesty.
Vznešený Alláh pravil:
سُبْحَانَ الَّذِي أَسْرَىٰ بِعَبْدِهِ لَيْلًا مِّنَ الْمَسْجِدِ الْحَرَامِ إِلَى الْمَسْجِدِ الْأَقْصَى الَّذِي بَارَكْنَا حَوْلَهُ لِنُرِيَهُ مِنْ آيَاتِنَا ۚ إِنَّهُ هُوَ السَّمِيعُ الْبَصِيرُ
„Sláva tomu, jenž za noci přenesl služebníka Svého z Posvátné mešity do mešity nejvzdálenější, jejíž okolí jsme požehnali, abychom mu ukázali některá Svá znamení. A On věru slyšící je a jasnozřivý.“ (Isrá: 1)
O pár stránek dále praví:
وَمَا جَعَلْنَا الرُّؤْيَا الَّتِي أَرَيْنَاكَ إِلَّا فِتْنَةً لِّلنَّاسِ وَالشَّجَرَةَ الْمَلْعُونَةَ فِي الْقُرْآنِ ۚ وَنُخَوِّفُهُمْ فَمَا يَزِيدُهُمْ إِلَّا طُغْيَانًا كَبِيرًا
„A učinili jsme vidění, jež jsme ti ukázali, jen pokušením pro lidi a taktéž i strom prokletý v Koránu. My strach jim naháníme, však to jen jejich vzpurnost velkou posiluje.“ (Isrá: 60)
‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما vysvětlil, že to, co bylo během Noční cesty ukázáno Poslu Božímu صلى الله عليه وسلم, když byl zároveň duchem i tělem přenesen do Jeruzaléma (arab. بيت المقدس Bejtu l-makdis), bylo reálnou skutečností a nikoli snem. A prokletým stromem je sám strom az-Zakkúm.6
Není žádného posvátného místa islámu kromě Mekky, potom Medíny a potom Jeruzaléma, shodně tomu, co Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
لاَ تُشَدُّ الرِّحَالُ إِلاَّ إِلَى ثَلاَثَةِ مَسَاجِدَ الْمَسْجِدِ الْحَرَامِ، وَمَسْجِدِ الرَّسُولِ صلى الله عليه وسلم وَمَسْجِدِ الأَقْصَى
„Nepodnikají se cesty cíleně do žádné mešity, kromě tří – této mojí Mešity (tj. v Medíně), Mešity Posvátné (tj. v Mekce) a Mešity al-Aksá.“7
Palestina je tedy požehnanou zemí obklopující svaté místo islámu, místo druhé nejstarší svatyně Jediného Pravého Boha, shodně hadísu Abú Zerra رضي الله عنه, který se Posla Božího صلى الله عليه وسلم zeptal: „Posle Boží, která mešita byla zbudována nejdříve?“
Posel Boží صلى الله عليه وسلم odpověděl:
الْمَسْجِدُ الْحَرَامُ
„Mešita Posvátná.“
„A která byla zbudována po ní?“ zeptal se dále Abú Zerr.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu odpověděl:
ثُمَّ الْمَسْجِدُ الأَقْصَى
„Potom Mešita al-Aksá.“
„Kolik roků uplynulo mezi nimi?“ zeptal se Abú Zerr.
A Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu odpovděl:
أَرْبَعُونَ
„Čtyřicet.“
Načež dodal:
حَيْثُمَا أَدْرَكَتْكَ الصَّلاَةُ فَصَلِّ، وَالأَرْضُ لَكَ مَسْجِدٌ
„Kdekoli tě zastihne čas modlitby, pomodli se, celá zem je pro tebe modlitebnou.“8
Al-Aksá byla také prvním modlitebním směrem (arab. قبلة kibla) muslimů v době Posla Božího صلى الله عليه وسلم.
Al-Berá´ ibn Ázib رضي الله عنه vypráví, že se tímto směrem Posel Boží صلى الله عليه وسلم modlil šestnáct či sedmnáct měsíců, než byla kibla změněna na směr ke Ka’bě.9
Ztráta al-Aksá a Jeruzaléma je ztrátou posvátného místa všech muslimů a útok na Palestinu je útokem na muslimy kdekoli na světě, od Tatarstánu na Severu po Mozambik na Jihu, od Maroka na Západě až po Indonésii na Východě. Je to skoro jako přijít o Mekku nebo o Medínu. Proto je Palestina svědomím a bolestí celé ummy a je povinností všech muslimů usilovat o její navrácení pod islámskou vládu a muslimskou správu.
Ztrátu Palestiny předpověděl i Posel Boží صلى الله عليه وسلم v hadísu Abú Zerra al-Ghifárího رضي الله عنه, který se ho ptal na hodnotu modlitby v mešitě al-Aksá. Dostalo se mu této odpovědi:
صلاةٌ في مسجدي هذا أفضلُ من أربعِ صلواتٍ فيه ولَنِعْم المُصلّى هو أرضُ المحشرِ والمنشرِ وليأتِينَّ على النّاسِ زمانٌ ولَقَيدُ سوطٍ – أو قال قوسِ الرَّجلِ حيث يُرى منه بيتُ المقدسِ خيرٌ له أو أحبُّ إليه من الدُّنيا جميعًا –
„Modlitba v této mojí mešitě (tj. v Medíně) je lepší než čtyři modlitby v ní (tj. v al-Aksá). Leč jak skvělým místem modlitby je země shromáždění a sehnání na Soud. A nadejde pro lidi doba, kdy mít kousíček země, jen na plochu stínu biče,” – anebo řekl – „jen na plochu stínu luku, odkud bude schopen vidět Bejtu l-Makdis, bude pro muže lepší či milejší, než mít celý tento svět.“10
- Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3455; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1842.
- Zaznamenali ho v drobně odlišných verzích Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4294 a toto je jeho verze; Ahmed v Musnedu, hadís č. 22121; at-Taberání v Musnedu š-Šámíjín, hadís č. 190. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 4096.
- Podání o tom viz v Muslimově Sahíhu, hadís č. 2937; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4298; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 23985.
- Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2217; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 5146 a toto je jeho verze. Šu’ajb al-Arnáút ji ve svém techrídži Ahmedova Musnedu oceňuje jako sahíh podle podmínek al-Buchárího i Muslima, s čímž souhlasí i al-Wádi’í v Sahíhu l-Musned, hadís č. 734.
- Zaznamenali ho s drobnými odchylkami an-Nesáí v as-Sunenu l-kubrá, hadís č. 11431; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 20011 a toto je jeho verze. Šu’ajb al-Arnáút ho ve svém techrídži ocenil jako hasan.
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3888.
- Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1189; Muslim v Sahíhu, hadís č. 1397.
- Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3425; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 520.
- Hadís o tom je muttefekun ‘alejhi, zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4486; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 525.
- Zaznamenal al-Munzirí v at-Terghíbu we t-terhíb, 2/206. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu t-Terghíb, hadís č. 1179.