Vznešený Alláh pravil:
وَإِذْ قُلْنَا لِلْمَلَائِكَةِ اسْجُدُوا لِآدَمَ فَسَجَدُوا إِلَّا إِبْلِيسَ كَانَ مِنَ الْجِنِّ فَفَسَقَ عَنْ أَمْرِ رَبِّهِ ۗ أَفَتَتَّخِذُونَهُ وَذُرِّيَّتَهُ أَوْلِيَاءَ مِن دُونِي وَهُمْ لَكُمْ عَدُوٌّ
Vznešený Alláh pravil:
وَإِذْ قُلْنَا لِلْمَلَائِكَةِ اسْجُدُوا لِآدَمَ فَسَجَدُوا إِلَّا إِبْلِيسَ كَانَ مِنَ الْجِنِّ فَفَسَقَ عَنْ أَمْرِ رَبِّهِ ۗ أَفَتَتَّخِذُونَهُ وَذُرِّيَّتَهُ أَوْلِيَاءَ مِن دُونِي وَهُمْ لَكُمْ عَدُوٌّ
A hle, pravili jsme andělům: “Padněte na zem před Adamem!” A padli na zem všichni kromě Iblíse, jenž mezi džiny patřil a rozkazu Pána svého se zprotivil. Zdaž vezmete si jej a potomky jeho jako ochránce místo Mne, ačkoliv vašimi jsou nepřáteli? (Kehf: 50)
Od Mudžáhida, raného vykladače Koránu, se uvádí, že Iblís má pět synů a každého z nich delegoval pro některý ze svých úkolů.
Jejich jména jsou: الثبر as-Sebr, الأعور al-A’wer, مسوط Musewwat, داسم Dásim a زلنبور Zulunbúr.
As-Sebr (doslova Zkáza) zodpovídá za neštěstí. Ponouká lidi k tomu, aby podléhali panice a zoufalství, trhali si šaty, bili se do tváří a podléhali způsobům doby nevědomosti tehdy, když udeří nějaká katastrofa.
Al-A’war (dosl. Jednooký) přivádí lidi ke smilstvu (arab. زنا ziná). Zkrášluje ho, podobně jako činy, které k němu vedou. Ponouká své oběti, aby se tohoto velehříchu dopustily.
Musewwat (dosl. Bičovaný) je zodpovědný za lži. Poslouchá zvěsti a předává je dalším, kteří je otáčejí, falšují a posílají dále šířit mezi lidi. Přichází k lidem a šíří mezi nimi faleš a klam.
Dásim (přibližně Ztučňovatel) má za úkol rozvracet manželství, ukazovat manželům chyby a nedostatky jejich žen a přimět je k tomu, aby se na ně rozhněvali.
Zulunbúr [1] má na starosti tržiště. Tam vztyčuje svůj prapor pokušení, falši a podvodů. [2]
Jiná slabší podání [3] zmiňují i tyto Iblísovy potomky:
Syna ولهان Welhána (dosl. Ten, který činí jiné zmatenými), který zodpovídá za našeptávání a pochybnosti při rituální očistě a modlitbě.
Syna أبيض Abjada (dosl. Bílý), který má na starost našeptávat prorokům a podněcovat v lidech hněv.
Syna مطرش Mutarraše (dosl. Vyzvraceč), který rozhlašuje mezi lidem klamy a dezinformace.
Syna دهار Dahhára (přibl. Ten, který učiní z okamžiku celou věčnost), který ubližuje věřícím nočními můrami a zlými sny ve spánku, nebo tím, že je obtěžuje sny obsahujícími zakázané konání, např. obcování s cizími ženami.
Syna تمريح Temríha (přibl. Ten, který dá zapomenout přehnaným veselím), jenž ponouká lidi, aby mrhali svým časem a odkládali své povinnosti.
Dceru لاقيس al-Akís (přibl. Nelítostná), která přiměla ženy z lidu proroka Lúta/Lota عليه السلام obcovat se ženami a muže obcovat s muži a její úkol pokračuje až dodnes.
Syna مقلاص Mukláse (přibl. Ztenčovatel), který svádí sázkaře a hazardéry, zkrášluje jim hazardní hry a potom mezi nimi rozdmýchává zlost jeden na druhého a vzájemné nepřátelství.
Syna اقبض Akbada (přibl. Uchvatitel), jehož úkolem je ukládat na zemi šejtánská vejce. Každý den jich uloží třicet – deset na východě, deset na západě a deset ve středu země. Z každého vejce se pak líhne určitý počet šejtánů, ‘ifrítů, džinů a dalších nepřátel lidstva.
Mukátil uvádí, že Iblís měl více než tisíc potomků, kteří se množili mezi sebou. [4] Mají různé úkoly, jejich jména a pověření ovšem dle názoru vícera učenců včetně imáma Ibn Tejmíjji či šejcha al-Albáního nejsou doložena autentickou cestou a jsou znalostí, bez které se člověk obejde.
Proto také ničemu neškodí jistá protichůdnost podání uvádějících jejich jména a funkce. [5]
A Alláh ví nejlépe.
__________________________________
[1] Nepodařilo se dohledat objasnění tohoto jména jiné, nežli pouze konstataci, že jde o jméno jednoho ze synů šejtánových, ve slovníku Lisánu l-‘arab od Ibn Menzúra. Je možné, že jde o jméno nearabského původu.
[2] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Maká’idu š-šejtán, 1/54. Viz Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí v Telbísu Iblís, str. 77.
[3] Např. Abu š-Šejch v al-‘Azma, 5/1683 přes Ibn Džurejdže; at-Taberí ve svém Tefsíru, 15/262; a Ibn Abí Hátim v ad-Durru l-mensúr, 5/403.
[4] Zaznamenal al-‘Ajní ve Fajdu l-kárí šerhu Sahíhi l-Buchárí, 23/38.
[5] Viz Ibn Tejmíjja v Džámi’u r-resáil, 2/317.