Pod pokličkou islámské hrozby, díl 1.: O propagandě včera a dnes

Logo XXL

Současnost je svědkem neobyčejného nárůstu protimuslimské propagandy a demagogie zneužívající v základu sice reálné, leč neúměrně přeceňované hrozby radikálních a extrémních islamistických militantů a teroristů. Strach z muslimských spoluobčanů nabírá na iracionalitě a pomalu přerůstá v příslovečného bubáka pod postelí v dětském pokoji.

Současnost je svědkem neobyčejného nárůstu protimuslimské propagandy a demagogie zneužívající v základu sice reálné, leč neúměrně přeceňované hrozby radikálních a extrémních islamistických militantů a teroristů. Strach z muslimských spoluobčanů nabírá na iracionalitě a pomalu přerůstá v příslovečného bubáka pod postelí v dětském pokoji.

 
Nyní upozorním na nejspolehlivější techniky tohoto celospolečenského brainwashingu. Budeme se snažit zodpovědět otázku smyslu tohoto dění a načrtnout cestu, jak se z tohoto začarovaného kruhu dostat ven.
 
Základním společným jmenovatelem je manipulace myslí. Slovo manipulace je odvozeno z latinského manus, tj. ruka. Slovo manipulus označuje někoho zručného, člověka šikovných ručiček. Název manipul se používal pro majestátní rukávec, který nosili římští úředníci, nebo později katoličtí kněží až do reformy obřadu ve 20. století, a který byl tedy v historii odznakem imperiální, nebo posléze církevní moci. Manipulace je tedy takové užívání moci, které zručně přetváří manipulované v loutky v rukou manipulátora. Jde o „úmyslné zacházení s lidmi jako s neživými věcmi za ignorování jejich vůle a vědomí.“ Toto může probíhat přímo, kdy si manipulovaní plně uvědomují, že vlastně jednají proti své vůli, i nepřímo, kdy vůbec netuší, že jsou někým manipulováni. Jakmile manipulovaný zjistí, že je manipulován, brání se antimanipulací, tedy nějakou formou odporu, vymaňující se strategie. Proto je, za současné neexistence mohutného represivního aparátu totalitního typu, nejefektivnější manipulace nepřímá.
Manipulace nemusí být vždy negativní, záleží na její motivaci a zisku. Rozlišujeme manipulaci altruistickou, jako např. také při výchově dítěte rodiči, nebo v práci sociálních pracovníků apod. Nebezpečná je však manipulace egoistická, využívající druhé lidi pro dosažení cílů manipulátora. A o té hovoří i tento text.
 
Vycházím z oprávněného předpokladu, že základem jakékoli manipulace mysli je jednak znemožnit socálně znevýhodněným vrstvám v přístupu k poznání mechanizmů manipulace a druhak dosáhnout jejího celospolečenského schválení. Klíčovým principem a společným jmenovatelem všech technik je organizované hloupnutí a podpora kolektivní stupidity, dosahovaná cestou prohlubováním propasti mezi úrovní poznání a kompetence mezi manipulátory a manipulovanými tak, aby ji takřka nešlo překlenout. Pod organizovaným hloupnutím myslím záměrný a následně společenským konsensem přijatý pokles úrovně kultury a jejích obsahů, zvýšení míry sugestibility mas, setření hranice mezi vážným a zábavným, úpadek kritického rozumu a lenost v užívání vlastního úsudku.
Hloupnutí populace je dosahováno rozličnými prostředky, některé se spolupodílejí a některé jsou sami důsledkem tohoto hloupnutí, přičemž jeho intenzitu samy dále zvyšují. Mezi nejdůležitější patří (1) absurdita, (2) pavěda a pseudověda, (3) ekonomická bída, (4) přebujelá byrokracie, (5) drogy a alkohol, (6) hlad a nedostatek základních zdrojů, (7) iracionalita, (8) mocenské zneužití ideologie a náboženství, (9) medializace násilí a pornografie, (10) šíření masmediálních dezinformací a propagandy (11) poškozování životního prostředí a (12) nesmyslné zbrojení a válčení.1
 
Ideálním nástrojem jsou tomu masmedia a jimi šířená propaganda. Termín propaganda je odvozen z latinského propagare, tedy rozšiřovat, štěpit, vyhánět výhonky. Šlo o výraz, kterým starořímští vinohradníci označovali rozmnožování vinné révy a řízkování jejích hlav. Křesťanští církevní otcové tento výraz poprvé přeneseně užili i pro svou misijní činost, jako propaganda fide označili snahu šířit ideje křesťanství. Daleko později, poté, co byla zneužita totalitními režimy, zejména nacistickým Německem, získala propaganda dnešní negativní konotaci. Lze ji definovat jako „proces kontroly informací, usměrňování veřejného mínění a předepisování vzorců chování,“ případně jako „záměrný a systematický pokus ovlivňovat chápání, manipulovat smýšlením a bezprostředním jednáním lidí s cílem dosáhnout reakcí shodných se záměry propagandisty.2 Propaganda působí slovem a obrazem, jde o specifický druh informování, kterým propagandista záměrně buduje a upravuje myšlenková schémata recipientů propagandy tak, aby ovlivnil jejich rozhodování jemu vyhovujícím směrem a způsobem. Propagandu lze tedy výstižně popsat jako komunikační manipulaci, jinak řečeno proces řízení veřejného mínění a úmlyslné usměrňování informačního toku, za účelem manipulace se vzorci chování.
Ohledně klíčové úlohy masmedií pro tento účel lze vzpomenout, že tvůrci hesla Masmedia v uznávané Blackwell Encyclopedy v čele se sociologem Williamem J. McGuirem tvrdí, že funkcí těchto masových sdělovacích prostředků je ovlivňovat přesvědčení, postoje anebo chování příjemců v přesně zvoleném směru. Toho je dosahováno cestou reklamy, konkrétní politické kampaně, nebo kampaně za změnu životního stylu konkrétním způsobem, prohlášení a projevů mluvčích a zástupců státních institucí, masové ideologické indoktrinace žádoucími názory a popularizace společensko-kulturních rituálů, upevňujících status quo.3 Moc masmedií spočívá (1) v omezení role příjemce zprávy z rovnocenného komunikátora, jakým je v případě mezilidské komunikace, na pouhého diváka a (2) v rychlosti a efektivitě této komunikace, která umožňuje zasáhnout za krátkou jednotku času miliony takových recipientů. Tím, že masmedia reprezentují jen nenáhodně zvolenou část celého diskursu, stávají se jimi prezentované názory z osobních pohledů výpověďmi společnost ustavujícími, nebo institucionalizovnými či politickými.4
 
Propaganda nemusí být vždy sestavena výhradně ze samých lživých tvrzení, ale celkový obraz, jakým vykresluje realitu, je lživý vždy. Naopak, čím dovednější a umnější propaganda je, tím méně operuje s jasně lživými a jednoduše vyvratitelnými tezemi. Propagandistický diskurs mnohdy říká také pravdu, ale informuje jen o jedné části celé skutečnosti a záměrně zastiňuje druhou. Proto je v tomto ohledu totožný s cenzurou. Ale ne každá cenzura je i propagandou, protože cenzura z předkládané zprávy pouze amputuje nepohodlné informace, bez nutného záměru někoho nějak ovlivňovat.
 
Vyjadřuji proto přesvědčení, že propaganda je na základě výše uvedených definic manipulací v procesu informování a jako taková je neetická a morálně špatná právě z těchto dvou důvodů – (1) nerespektuje realitu v její celistvosti a komplexitě, svůj způsob její malkonstrukce vydává za skutečnost a (2) záměrně omezuje svobodnou vůli, jednání a rozhodování těch, na které cílí.
Propaganda je zločinem proti informaci (a pravdě) na straně jedné a zločinem proti příjemci informace na straně druhé, neboť mu upírá schopnost kriticky myslet a svůj názor si tvořit sám, tedy, dle propagandistova vidění světa adresát propagandy není kompetentí k tomu, aby samostatně myslel.
 
Kontrapropaganda není jen opačná, nepřátelská propaganda, která je z podstaty věci stejně neetická. Je, či měla by být, naopak hluboce etickou snahou manipulativní propagandu a demagogii monitorovat, demaskovat, odrážet, čelit jí a porážet ji.
 
Nezbytnou podmínkou fungování jakéhokoli lidského společenství v dnešní globální vesnici je dostatečná informovanost o (1) vnějším světě, tj. jiných lidských společenstvích a lidstvu jako celku, (2) vlastním společenství a jeho postavení mezi jinými společenstvími a (3) o minulosti vlastního i ostatních společenství, jakož i jejich vzájemných vztahů.5 Podle studie The structure and funcion of communication in society (1948) z pera klasika sociologie medií Harolda D. Laswella musí informování a společenská komunikace plnit tři základní účely: (1) informovat o všech změnách a okolnostech, nejen o těch ohrožujících bezpečnost životních podmínek daného společenství, ale i těch, které mohou stimulovat jejich zlepšení, (2) informace mobilizující k činnosti, nejen té mající za cíl vyloučení hrozby, ale i té, která se snaží využít pozitivní možnosti a (3) informace o optimálních přístupech a postupech jednání v obou druzích těchto situací.6
Právě informace z těchto tematických okruhů byly systémově blokovány v bývalém Východním bloku a velkou měrou se podílely na jeho zhroucení po roce 1989. Vyjadřuji obavu z toho, že ve vztahu k islámu a tzv. muslimskému světu ani dnes není zajištěna jejich ideální průchodnost a tato je navíc s postupujícím časem stále více oklešťována a zplošťována.
 
Také třeba zdůraznit, že protiislámská manipulativní propaganda dneška není vždy nutně islamofobií a ne každá islamofobie je vždy nutně také protiislámskou propagandou. Islamofobní akt je zhmotněním hysterie z muslimů či jejich projevů skutečných, nebo domnělých, případně krajní antipatii vůči lidem, u nichž pachatel předpokládá příslušnost k islámu (analogicky k jiným sentimentům proti jiným skupinám lidí, jako rusofobii, germanofobii, judeofobii apod.) a splňuje literaturou uváděná kritéria projevů, vyvolávání a šíření nenávisti (Např. charakteristiky dle typologie Runnymede Trustu).
Podstata zlovolnosti protiislámské propagandy naproti tomu často vynikne až při konfrontaci s jiným, objektivnějším pohledem na islám a muslimy. Protiislámská propaganda je však s islamofobií nerozlučně spjata, neboť má za cíl její budování, šíření a upevňování v populaci za nějakým účelem, často takovým, který s islámem a muslimy v konečném důsledku nemá vůbec nic společného. Potom i otázka, zda je šiřitel takové propagandy sám islamofobem, či nikoli, pozbývá smyslu. Relevantní je naopak nabídnout jiný, konkurenceschopný pohled na danou problematiku, který se vymyká všeobecně rozšiřované představě hrozby a ohrožení.
Redukcionistickým by dále bylo i přesvědčení všechny nepravdivé a poškozující informace, které např. právě o islámu masmedia produkují, jsou zákeřnou propagandou. Často se může jednat o pouhou neznalost, ačkoli je nefundované a proto neobjektivní informování o tématu, o kterém novináři chybí patřičná odborná průprava, prohřeškem proti profesionalitě a etice žurnalisty.7
 
Upozorňujeme, že podobná manipulace a níže načrtnuté propagandistické postupy platí všeobecně. Mohou se týkat libovolné problematiky, strašák islamizace je jen velmi vhodným, aktuálním, chytlavým a názorným příkladem tohoto jevu. Podobně propagandistický styl informování lze shledat též v otázkách jaderné energetiky, globálního oteplování, geneticky modifikovaných potravin, sociálních a ekonomických reforem, finančních a politických krizí doma i v zahraničí, otázkách genderu a sexuality či domácích porodů apod. Budeme-li tolerovat propagandistické medializování jednoho tématu, kde je to v souladu s našimi názory a naším hodnotovým systémem, aniž bychom ji odhalovali a rozkrývali, může se stát, že tímto mlčky odsouhlasíme budoucí použití stejného modelu propagandistické manipulace i tam, kde nám to už tak příjemné nebude. Objektivní a zodpovědná reprezentace skutečnosti v médiích a právo na nikým neomezovaný přístup k informacím se tak stává, vojenskou hantýrkou řečeno, důležitým opěrným bodem, který musíme bránit všichni a kótou, jejíž pád do rukou nepřítele, tedy v našem případě manipulátora, nesmíme připustit.
 
Právem nejnenáviděnější a nejbezostyšnější propagandisté byli bezesporu klasičtí demagogové Třetí říše.
Nacistický diktátor Adolf Hitler v Mein Kampfu identifikoval příčiny porážky Německého císařství v I. světové válce jako selhání a prohru především na poli propagandy. Filtrování informací a odstraňování těch nebezpečných pro systém bylo během jeho vlády programové. Podle nacistického „führera“ právě intelektuální výchova a úcta ke znalosti jako taková bylo něco, co nabourává pedagogický systém nacizmu a kazí oddanou árijskou mládež.
 
Hitler svými projevy dokázal přesvědčit a strhnout masy, jak dokázaly obrovské volební úspěchy NSDAP a následné převzetí moci v Německu. Hitlerovy projevy k masám měly podobný sloh, stavbu a svou emotivní a dramatickou skladbu. Mechanismus Hitlerových projevů byl prostý. Střídal opravdovou vážnost s vypjatostí, až hysterií. Plně se do svých stavů vžíval a byl sám sebou unášen. Byl hluboce přesvědčen o správnosti a nevyhnutelnosti toho, co říkal.
 
Hitler v Mein Kampfu napsal:
„Lid je většinou založen a usměrněn tak žensky, že jeho myšlení a jednání daleko víc než chladná rozvaha určuje citové rozpoložení.“8
Dále uvádí:
„Masa se neřídí zákony objektivity a přesvědčování, její síla tkví ve fanatismu víry, a nikoli [v síle] vědění. Protože též nesnáší žádné polovičatosti, chce mít vše srovnáno do jednoznačných schémat: nenávist či lásku, právo nebo křivdu, pravdu nebo lež, jen ne žádné směsi, kritičnost, třídění, domnělé duchaplné nápady. Žádá jednoduché a obecně srozumitelné závěry, jichž nesmí být mnoho a k nimž je nutno vždy znovu a znovu z různých stran dospívat a opakovat je bez ustání a při každé příležitosti.“9
 
Ke smyslu propagandy se zvrácený nacistický vůdce vyjadřuje slovy:
„Propaganda tu není proto, aby ustavičně přinášela blazeovaným mladým pánům interesantní změnu, nýbrž aby přesvědčovala masy. Ty však potřebují při své těžkopádnosti vždycky určitý čas, než jsou schopny vzít nějakou věc na vědomí, a jejich pozornost upoutáme jen tehdy, opakujeme-li základní pojmy tisíckrát. Žádná změna nesmí nikdy měnit obsah toho, co se propaguje, nýbrž musí vždycky nakonec říkat totéž. Ale potom s úžasem shledáváme, k jakým ohromným, skoro nepochopitelným výsledkům taková vytrvalost vede. Každá reklama, ať je to v obchodě nebo v politice přináší úspěch jen tím, že se vytrvale, stejnoměrně a jednotně opakuje. Jistě se musí heslo osvětlit z různých stran, ale každá taková úvaha se musí zakončit oním heslem samým.“10
 
Nesmírně talentovaný propagandista a nacistický demagog Joseph Goebbels, který následně vybudoval kolem Hitlera kult neomylnosti,vypracoval následující zásady propagandy, které se v jistých modifikacích s úspěchem využívají dodnes11:
 
  1. Propagandista musí mít přístup jak k informacím o událostech ve společnosti, tak i k informacím o veřejném mínění.
  2. Propagandu musí plánovat a provádět pouze jediná autorita, která
    – musí vydávat všechny pokyny týkající se propagandy,
    – musí tyto pokyny vysvětlit důležitým osobnostem a udržovat jejich morálku,
    – musí mít přehled o ostatních činnostech, které mohou propagandu ovlivnit.
  3. Při plánování určité akce musí být zvažovány důsledky pro propagandu.
  4. Propaganda musí ovlivnit politiku a akceschopnost nepřítele. Tohoto vlivu lze dosáhnout
    – zamlčením propagandisticky žádoucích materiálů, pomocí nichž se nepřítel může zásobit užitečnými informacemi,
    – otevřeným šířením propagandy, jejíž obsah nebo tón způsobí, že nepřítel dospěje k požadovaným závěrům,
    – směrováním nepřítele prozrazením aktuálních informací o sobě,
    – potlačením jakékoliv zmínky o požadované aktivitě nepřítele, pokud by tato zmínka mohla tuto aktivitu zdiskreditovat.
  5. Pro spuštění propagandistické kampaně musí být dostupné neutajované operační informace.
  6. Propaganda musí vzbudit zájem veřejnosti a musí být proto šířena sdělovacími prostředky, které vzbuzují pozornost.
  7. Věrohodnost propagandy určuje, zda ji veřejnost bude považovat za pravdivou nebo lživou.
  8. Účel, obsah a efektivnost nepřátelské propagandy, síla, metoda šíření a povaha aktuální propagandistické kampaně určuje, zda veřejnost nepřátelskou propagandu bude ignorovat nebo ji odmítne.
  9. Věrohodnost, informační obsah a metody šíření ovlivňují, zda propagandistické materiály budou cenzurovány.
  10. Materiály nepřátelské propagandy lze využít, pokud mohou snížit prestiž nepřítele nebo mohou nějak podpořit cíle vlastní propagandy.
  11. Místo "bílé" propagandy lze použít "černou" propagandu, pokud bílá propaganda je méně věrohodná nebo vede k neočekávaným důsledkům.
  12. Propagandu musí šířit vůdci s prestiží.
  13. Propaganda musí být správně načasována:
    – Propaganda musí zasáhnout veřejnost dříve než propaganda nepřítele.
    – Propagandistická kampaň musí začít v optimálním okamžiku.
    – Téma propagandy se musí opakovat do té doby, dokud nepoklesne její účinek pod určitou hranici.
  14. Propaganda musí označit události a lidi jasnými frázemi nebo slogany, které
    – musí vzbudit požadovanou odezvu, jíž veřejnost reagovala v minulosti,
    – musí se snadno zapamatovat,
    – musí být používány znovu a znovu, avšak pouze v odpovídajících situacích,
    – musí být sami sobě důkazem.
  15. Propaganda na domácí frontě nesmí vzbuzovat falešné naděje, které by budoucí události mohly zvrátit.
  16. Propaganda na domácí frontě musí vytvářet optimální úroveň obav a úzkosti.
    – Propaganda musí vyvolávat úzkost z důsledků případné porážky.
    – Propaganda musí zmenšovat obavy a úzkost (jiné, než z důsledků porážky), které by byly příliš velké a jichž by se lidé sami nemohli zbavit.
  17. Propaganda na domácí frontě musí zmenšovat dopad frustrace. Nevyhnutelné pocity frustrace se musí předpokládat a musí se šikovně využívat.
  18. Propaganda musí usměrňovat agresivitu veřejnosti jasným označením terčů nenávisti.
  19. Propaganda nemůže bezprostředně ovlivnit silné opačné tendence, ale musí nabízet určitý způsob činnosti nebo zábavy.
 
Podstata propagandy a cenzury ve zdůrazňování pohodlných a zamlčování negativních informací zůstala tatáž i dnes. Smyslem propagandy je přinutit lidi dělat ve vztahu k předmětu propagandy to, co by nikdy neudělali, pokud by o předmětu měli všechny relevantní informace. To platí vždy, v minulosti stejně jako v současnosti.
Jen způsob, jakým se kýženého efektu dosahuje, se změnil. Informace už není vzácností jako v dobách minulých, naopak, moderní konzument masmedií je informacemi přesycen, žije v uměle vytvářeném mediálním chaosu. Proto se nepohodlná informace zastíní, doslova zavalí přebytkem informací pohodlných, kterými je recipient natolik zahlcen, že si ani nevšimne, že nějaké střípky mozaiky chybí.
 
Zatímco na počátku 20. století vizionář totalitarizmu, britský spisovatel James Orwell v románu 1984 varoval před nástupem politické kultury útlaku, kdy moc udržuje pořádek nepohodou, bolestí a násilím, což se naplnilo v dějinách fašistických diktatur, či SSSR a jeho satelitů, na konci téhož století varuje další britský dystopista, Aldous Huxley v románu Brave New World (česky vyšlo jako Konec civilizace), že přichází politická kultura požitků, umožňující udržovat moc nabízením slasti.12
Nejnebezpečnější na této totalitě slasti je, že na rozdíl od totality útlaku, kde si lidé alespoň uvědomují nátlak, který je na ně vyvíjen, zlo, kterému jsou vystavováni a bouří se proti němu, v totalitě slasti k ničemu takovému nedochází. Naopak, masy ji přijímají s vděkem jako dobrou a žádanou i pokud dosáhne jen bazální kulturní úrovně. Hrozba násilím, nepohodou a bolestí v totalitě slasti není měřitelná, poněvadž existuje jen v myslích lidí jako obava a úzkost ze ztráty nabízené slasti.
Jde o zotročení mysli stejně zločinné jako nacizmus nebo stalinizmus (aniž zlehčujeme jejich dějinné hrůzy), jelikož se stejně nepředvídatelnými následky deformuje psychiku lidí a v jeho jménu se taktéž páchají nevýslovné zrůdnosti.
 
Hrubá a nestydatá propaganda totalit tedy ustoupila ke skrytější a obtížněji detekovatelné propagandě západních liberáldemokratických systémů, které se vypomáhají špičkovou a bravurní masmediální manipulací.
M.T. Ilowiecki definuje masmediální manipulaci jako nejasný, úskočný a neupřímný výběr informací i jazykových prostředků užitých k jejich vyjádření s cílem (1) ovlivnit názory, nálady a myšlení jiných lidí a (2) získat možnost řídit jednání lidí a dosáhnout tím svého cíle a užitku.13
Liberální demokracie odmítají jako diktaturu silové vymáhání oficiálního názoru, proto sahají ke kontrole nejen činů, ale i názorů touto cestou propagandy a indoktrinace skrze sociální instituce. Ustavují platformu přijatelných názorů, co je mimo ně, přehlušují a uvnitř ní vytvářejí názorové proudy agresivnějších, kteří stojí včele, a méně průbojných, kteří je pro jejich agresivitu kritizují. Nicméně klíčová myšlenková schémata, která určují tuto platformu, respektují všichni, přímo anebo nepřímo. Tím jsou posilována a stávají se státním kultem a politickou teologií. Liberáldemokratický systém politický a moderní kapitalismus jako systém ekonomický okolo sebe vytváří neproniknutelnou síť, jakýsi Matrix, ve kterém jsou uvězněni občané nejen fyzicky, ale i duševně a duchovně. Zbývá pak jen prosadit daná dogmata, která Noam Chomski nazývá nezbytnými iluzemi, ve veřejném mínění jako jediná správná. Proto je dle něj propaganda pro demokratické systémy tím, co představuje pro systémy diktátorské násilí.14
 
 
1KOUKOLÍK, František. 2010. Mocenská posedlost. Praha: Karolinum, str. 104.
2JOVETT, G.S. O’DONNELL V. 1989. Propaganda: A Pluralistic Perspective, New York. Citováno z ILOWIECKI, Maciej Tadeusz. ŽANTOVSKÝ, Pavel (překl.) 2008. Manipulace v médiích. Praha: Univerzita J.A. Komenského, str. 15.
3Více viz ILOWIECKI, Maciej Tadeusz. ŽANTOVSKÝ, Pavel (překl.) 2008. op. cit., str. 24.
4KNAPCOVÁ, Veronika. 2012. K analýze diskurzu, médiám a ideológiám. in HORVÁTH, Miloš. 2012. Žurnalistika, médiá, spoločnosť, sv. 2. Bratislava: Stimul, str. 145.
5ILOWIECKI, Maciej Tadeusz. ŽANTOVSKÝ, Pavel (překl.) 2008. op. cit., str. 107.
6Ibid., str. 108.
7Srov. SŤAHEL, Richard. 2002. Etika v médiách. In: Otázky žurnalistiky. 2002, roč. 45, č. 1 – 2., s. 108.
8Citováno podle SVRŠEK, Jiří: Logické a „logické“ argumenty. in Natura, k dispozici na http://natura.baf.cz.
9Ibidum.
10Ibidum.
11DOOB, Leonard W. Goebbels’ Principles of Propaganda. in Public Opinion and Propaganda. The Society for the Psychological Study of Social Issues. Citováno z: SVRŠEK, Jiří. op. cit.
12ILOWIECKI, Maciej Tadeusz. ŽANTOVSKÝ, Pavel (překl.) 2008. op. cit., str. 28.
13Ibid., str. 33.
14CHOMSKY, Noam. POSAVEC, Robert. GRUBAČIĆ, Andrej. 1994. Mediji, propaganda i sistem. Edinbourgh: AK Press, str. 34 – 35.