V delším hadísu, který vypráví Abú Kebša al-Anmerí رضي الله عنه, Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká mimo jiné toto:
إِنَّمَا الدُّنْيَا لأَرْبَعَةِ نَفَرٍ عَبْدٍ رَزَقَهُ اللَّهُ مَالاً وَعِلْمًا فَهُوَ يَتَّقِي فِيهِ رَبَّهُ وَيَصِلُ فِيهِ رَحِمَهُ وَيَعْلَمُ لِلَّهِ فِيهِ حَقًّا فَهَذَا بِأَفْضَلِ الْمَنَازِلِ وَعَبْدٍ رَزَقَهُ اللَّهُ عِلْمًا وَلَمْ يَرْزُقْهُ مَالاً فَهُوَ صَادِقُ النِّيَّةِ يَقُولُ لَوْ أَنَّ لِي مَالاً لَعَمِلْتُ بِعَمَلِ فُلاَنٍ فَهُوَ بِنِيَّتِهِ فَأَجْرُهُمَا سَوَاءٌ وَعَبْدٍ رَزَقَهُ اللَّهُ مَالاً وَلَمْ يَرْزُقْهُ عِلْمًا فَهُوَ يَخْبِطُ فِي مَالِهِ بِغَيْرِ عِلْمٍ لاَ يَتَّقِي فِيهِ رَبَّهُ وَلاَ يَصِلُ فِيهِ رَحِمَهُ وَلاَ يَعْلَمُ لِلَّهِ فِيهِ حَقًّا فَهَذَا بِأَخْبَثِ الْمَنَازِلِ وَعَبْدٍ لَمْ يَرْزُقْهُ اللَّهُ مَالاً وَلاَ عِلْمًا فَهُوَ يَقُولُ لَوْ أَنَّ لِي مَالاً لَعَمِلْتُ فِيهِ بِعَمَلِ فُلاَنٍ فَهُوَ بِنِيَّتِهِ فَوِزْرُهُمَا سَوَاءٌ
“Na světě jsou jen čtyři skupiny lidí. Služebník, jemuž Alláh poskytl i jmění i znalosti, takže je bohabojný, co se svého jmění týče, pečuje s jeho pomocí o vztahy ve své rodině a je si vědom toho, že na jeho jmění má nárok i Alláh. A toto je ten nejvyšší stupeň. Pak služebník, jemuž Alláh věnoval znalosti, ale neobdařil ho jměním. Má upřímný úmysl a říká si: “Kdybych jen měl tolik jmění jako tamten, konal bych stejně.” Má svůj úmysl a proto je jeho odměna stejná. Pak služebník, jemuž Alláh poskytne majetek, ale neposkytne mu znalosti. Takový marnotratně utrácí, aniž by se Alláha obával, či udržoval vztahy v rodině a ani se není vědom, že Alláh má v jeho majetku Své nároky. A to je ten nejhorší stupeň. A nakonec služebník, kterému Alláh nedopřál ani majetku, ani znalostí, takže si říká: “Kéž bych jen měl majetek jako tamten, dělal bych to, co i on.” I on má svůj úmysl a proto jsou oba stejní ve hříchu.“1
Alláh nám daroval fantazii a schopnost snít, představovat si sebe něco dělat a plánovat svůj život na dlouhé roky dopředu, mít ambice a jít si za svým cílem. Na tom není nic špatného. Je to Boží dar. Využijme ho proto k tomu, co Alláh nejvíce miluje a s čím je nejvíce spokojen. Ba naopak, pokud budou naše sny a ambice v souladu s Boží vůlí, mohou nás přivést do Ráje.
Nenechejme ani špatné smýšlení o sobě, ani demotivující poznámky negativních lidí a pesimistů okolo nás, aby nás demoralizovali v tom, o čem sníme, co si v životě plánujeme a čeho bychom rádi dosáhli, tak dlouho, dokud je tento náš plán a naše snažení pozitivní, konstruktivní a ze všeho především – motivováno snahou zalíbit se Vznešenému Alláhu, Pánu všech světů. Nepřistupujme na jejich hru “ty to nedokážeš!” “nemáš na to!” “ze snů se nenajíš!” a “kdo si myslíš, že jsi?!” Jak si můžou být tak jisti svým odsudkem? Alláh je Ten, k Němuž stoupají naše prosby a pokud je náš úmysl upřímný – a On to ví už předem – třeba nám k tomu i pomůže. Tak jako mnoha výjimečným jedincům z těch před námi. My to můžeme. A to, kolik z nich dokážeme realizovat a uskutečnit, bude měřítkem naší velikosti.
Fantazírovat a snít o dobrých skutcích, probouzet ambice ke konání dobra, to vše bylo praxí našich zbožných předků. Navíc se od nás lišili v tom, že své sny, ambice a fantazie často dokázali realizovat a byli v tom úspěšní. Hovoří o tom vícero podání, mezi nimi i tato:
Zejd ibn Aslem vypráví od svého otce, že Prorokův صلى الله عليه وسلم společník Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه v době, když byl chalífou této ummy seděl se skupinou dalších sahábů, ať je s nimi Alláh spokojen, a zeptal se jich: “Jaká přání máte? Povězte mi.”
“Přál bych si velký dům plný stříbrných mincí, abych je mohl rozdávat jako milodary,” pravil první.
“Přál bych si veliký dům plný zlata, abych toto zlato mohl utrácet na cestě Boží,” řekl druhý.
“A já bych chtěl dům plný drahého kamení, abych ho mohl rozdávat jako almužny,” pokračoval třetí.
I všichni ostatní měli podobná přání a sny. Chtěli velký majetek, aby s jeho pomocí mohli podporovat ty méně šťastné.
Nakonec řekl Omar: “I já bych si přál veliký dům, ale chtěl bych, aby byl plný skvělých lidí jako je Abú ‘Ubejda Ámir ibnu l-Džerráh, Mu’áz ibn Džebel či Huzejfa ibn Jemán رضي الله عنهم أجمعين, bohabojných, které bych mohl jmenovat místodržícími a kteří by zůstali Alláhu poslušni.”
Potom Omar poslal k Huzejfovi vyslance, jenž ho zpravil, že mu byl věnován nesmírný majetek. Když Huzejfa toto bohatství obdržel, ihned ho všechno rozdal potřebným. Potom poslal majetek Mu’ázovi a i on učinil totéž. A nakonec poslal jmění také Abú ‘Ubejdovi a ani on se nezachoval jinak. Všichni tři byli Omarovými místodržícími.
Potom Omar znovu svolal své spolubesedníky a řekl jim: “Neříkal jsem vám snad, jací jsou to lidé?”2
Omar jmenoval tyto tři výše jmenované Prorokovy صلى الله عليه وسلم společníky proto, že se jednalo o muže vyhlášené pro svou spolehlivost a důvěryhodnost. Omar tím, co si přál, jasně ukázal, že ještě více, než velké množství finančních prostředků a nezměrné bohatství zmůžou pro Boží věc silné muslimské osobnosti s opravdovým islámským charakterem. Ti jsou pro víru ještě daleko důležitější.
Tento fakt potvrzuje skutečnost, že právě sahábové nesmírně pomohli rozšířit a upevnit islámské učení, navzdory tomu, že neměli příliš moc majetku, na rozdíl od pozdějších období islámské historie, kdy si muslimové žili daleko lépe, jako za ‘Abbásovců, kdy byli nejmovitější a nejmocnější. Jenže v té době už neměli takové bohatství silných lidí s tolik vytříbeným islámským charakterem, kteří by se stali skutečnými muslimskými osobnostmi. Proto ani v tomto zlatém věku islámu nedokázali toho pro islám učinit více, než dokázali před nimi sahábové.
Že na začátku každého velkého a hrdinského počinu stojí vysoké a nezkrotné ambice, ukazuje i příběh, jenž vypráví Abu z-Zinád. Podle něj se na nádvoří Velké mešity v Mekce, přímo u Ka’by, setkali Prorokův صلى الله عليه وسلم společník ‘Abdulláh ibn Zubejr رضي الله عنهما, jeho dva bratři Mus’ab a ‘Urwa a s nimi ‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنه, který se jich zeptal: “Jakých cílů byste rádi dosáhli? Co jsou vaše životní přání?”
‘Abdulláh ibn Zubejr pravil: “Přál bych si stát se chalífou.”
“Chtěl bych být místodržícím Iráku a oženit se s krásnou a urozenou Sukejnou bint Husejn,” svěřil se Mus’ab.
A ‘Urwa řekl: “Já bych chtěl, aby ode mne hledali nauku a odkazovali se v ní na mne.”
‘Abdulláh, který se ptal, uzavřel: “A já? Já ze všeho nejvíc toužím po Božím odpuštění.”
Abú Zinád, který celý tento příběh vypráví, dodal: “Všichni z nich dosáhli toho, co chtěli. A doufáme, že i ‘Abdulláhu ibn Omarovi Alláh odpustil.”3
Tedy ‘Abdulláh ibn Zubejr se nakonec skutečně stal chalífou a vládl z Hidžázu řadu měsíců, než ho zavraždil krvežíznivý tyran Hadždžádž ibn Júsuf. Mus’ab ibn Zubejr se stal guvernérem Iráku a oženil se se ženou svých snů, žili šťastně, až dokud je nerozdělil meč Hadždžádže ibn Júsufa, který Mus’aba zavraždil tak, jako jeho bratra. ‘Urwa ibn Zubejr se opravdu oddal nauce a stal se vyhlášeným islámským učencem rozsáhlých znalostí. Exceloval zejména v oboru hadísů, kterých se stal jedním z nejspolehlivějších vypravěčů, jehož jméno se cituje dodnes.
Velikáni se necítí povzneseni nad to, aby si představovali, aby fantazírovali a snili. Ale na rozdíl od běžných smrtelníků dokážou své sny a fantazie přeměnit na skutečnost a realitu.
V Ibn Challikánově verzi 4 stojí:
“‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما, ‘Urwa ibnu z-Zubejr, Mus’ab ibnu z-Zubejr a ‘Abdulmelik ibn Merwán se jednou potkali u Ka’by.
“Tak řekněte, jaké jsou vaše ambice,” oslovil je Mus’ab.
“Ty začni,” vybídli ho ostatní.
“Chtěl bych vládnout Iráku a oženit se se Sekínou bintu l-Hasan a ‘Áišou bint Talha.”
Mus’ab toho všeho ve svém životě také dosáhl. Jako věno zaplatil každé z nich tisíc stříbrných dirhamů a stejný obnos jim věnoval, aby se na svadbu připravily.
‘Urwa si přál být učencem, správně pochopit víru a naučit se hadísy tak, aby mohl znalost o Sunně šířit mezi ostatní muslimy.
I jemu se to povedlo a dodnes je jedním z nejdůležitějších vyprvěčů hadísů.
‘Abdulmelik se chtěl stát chalífou.
I on ve svém životě dokázal naplnit tuto svou ambici. Vládl rovných dvacet let jako chalífa celé muslimské říše od al-Andalusu až po střední Asii k hranicím Číny a Indie. Za jeho vlády dosáhla umejjovská dynastie svého vrcholu a razila i svou vlastní měnu ve zlatém standardu.
A ‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما? Toho ambicí bylo dostat se do Ráje …
- Zaznamenali s drobnými odchylkami at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2325, jako hasan sahíh a toto je jeho verze; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4228; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 18060; al-Wakí’ v az-Zuhdu, hadís č. 240; Ibn Káni’ v Mu’džemu s-sahába, 2/222; Hunnád v az-Zuhdu, hadís č. 586; al-Husejn al-Merwezí v Zewáidu ‘ale z-Zuhd Ibni Mubárek, hadís č. 999; al-Firjábí ve Fadáilu l-Kur´án, hadísy č. 105 a 106; at-Taháwí v Šerhu Muškili l-ásár, hadís č. 263; at-Taberání v al-Kebíru, 22/867; Ibnu l-A’rábí v al-Mu’džemu, hadís č. 662; al-Bejhekí v Sunenu, 4/189 přes Sálima ibn Abi l-Dže’da, jenže Sálim od Abú Kebšy nevyprávěl. V jiné verzi se uvádí prostředník mezi Abú Kebšou a Sálimem, kterým je Abú Kebšův syn Muhammed, takto uvádí hadís at-Taberání v al-Kebíru, 22/865; al-Bejhekí v as-Sunenu, 4/189; a al-Chatíb al-Baghdádí v Táríchu Baghdád, 6/79-80. Ibn Abí Kebša je podle ‘Alího al-Medíního dobře známý a spolehlivý vypravěč, viz al-Buchárí v at-Tárích, 1/176; Ibn Hibbán v al-Sikkát, 5/372; a al-Háfiz Ibnu l-Hadžer říká, že je přijatelný, byť byl mírný v kritice vypravěčů, viz at-Takríb, vypravěč č. 8486. Podpůrná podání viz Ja’kúb ibn Sufján al-Fesáwí v at-Táríchu, 3/191; at-Taberání v al-Kebíru, 22/855 a 868; al-Beghawí v Šerhu s-Sunna, hadís č. 4097; al-Mizzí v Tehzíbu l-kámil, 14/193 přes Se’ída at-Táího. Jako sahíh tento hadís doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 3024.
- Zaznamenal al-Buchárí v at-Táríchu, 1/54. Podobné podání, kde se ovšem mluví jen o Abú ‘Ubejdovi, zaznamenal i az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 1/14.
- Zaznamenali Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 2/171; a az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 4/141.
- Viz Wafájátu l-a’ján, 2/29-30.