Příběch lidí příkopu

Alláh v této súře zjevil:

 

قُتِلَ أَصْحَابُ الأخْدُودِ النَّارِ ذَاتِ الْوَقُودِ إِذْ هُمْ عَلَيْهَا قُعُودٌ وَهُمْ عَلَى مَا يَفْعَلُونَ بِالْمُؤْمِنِينَ شُهُودٌ وَمَا نَقَمُوا مِنْهُمْ إِلا أَنْ يُؤْمِنُوا بِاللَّهِ الْعَزِيزِ الْحَمِيدِ الَّذِي لَهُ مُلْكُ السَّمَاوَاتِ وَالأرْضِ وَاللَّهُ عَلَى كُلِّ شَيْءٍ شَهِيدٌ إِنَّ الَّذِينَ فَتَنُوا الْمُؤْمِنِينَ وَالْمُؤْمِنَاتِ ثُمَّ لَمْ يَتُوبُوا فَلَهُمْ عَذَابُ جَهَنَّمَ وَلَهُمْ عَذَابُ الْحَرِيقِ إِنَّ الَّذِينَ آمَنُوا وَعَمِلُوا الصَّالِحَاتِ لَهُمْ جَنَّاتٌ تَجْرِي مِنْ تَحْتِهَا الأنْهَارُ ذَلِكَ الْفَوْزُ الْكَبِيرُ

Byli zabiti lidé příkopu, ohně stále živeného palivem! Zatímco okolo seděli, jsouce svědky toho, co s věřícími dělali, a pouze za to se jim mstili, že v Boha mocného, chváleného uvěřili, jenž nad nebesy a zemí kraluje – a Bůh svědkem každé věci je! Věru těm, kdož věřící muže a ženy pokoušeli a potom pokání nekonali, těm muka pekelná i trest spalující připravili, však pro ty, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, pro ty jsou zahrady, pod nimiž řeky tekou, určeny – a to věru úspěch bude nesmírný. (Burúdž: 4-11)

 

Verše pojednávají o jistém nevěřícím národě, který mučil a popravoval věřící z vlastních řad. Mučili je a nutili, aby se zřekli víry a vrátili se k lživé víře svého národa. Když to odmítli, vykopali jejich mučitelé v zemi jámu, kde rozdělali oheň a věřící do něj naházeli.[2]

 

As-Sa’dí رحمه الله říká: „Tento příběh symbolizuje vrchol tyranie, zpupnosti a nelítostnosti. Nevěřící do jednoho spojili svou nevíru, ignoranci Božích znamení, boj proti věřícím a jejich nelidské mučení. Navíc jejich mučení ještě s chutí přihlíželi.“[3]

 

Suhejb ar-Rúmí[4] رضي الله عنه uvádí, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم vyprávěl jejich příběh takto:

„Kdysi dávno před vámi žil jeden vládce, který měl svého čaroděje. Když čaroděj zestárl, řekl vládci: „Zestárl jsem a smrt se ke mně přiblížila, dej mi jednoho chlapce, abych jej naučil čarodějnictví. Tak mu vládce sehnal jednoho chlapce, aby jej naučil kouzlům. Na cestě mezi vládcem a kouzelníkem žil jistý zbožný mudrc. Chlapec jednou, procházeje okolo něj, se vrátil k němu a líbilo se mu, co říká. Když se vrátil k čaroději, ten jej zpohlavkoval a ptal se, kde se zdržel. Když se vrátil ke svým domů, ti ho zbili a ptali se, kde se zdržel. Chlapec si na to postěžoval zbožnému mudrci a ten mu řekl: „Když tě bude chtít udeřit čaroděj, řekni, že ses zdržel doma, a když tě budou chtít udeřit doma, řekni, že ses zdržel u čaroděje.“[5] Jednou chlapec cestou potkal veliké a strašlivé zvíře, které zabralo cestu, takže lidé nemohli procházet. Pomyslel si: „Dnes uvidím, je-li Alláhu milejší mudrc, nebo čaroděj. Vzal kámen do ruky a poprosil Alláha: „Bože, je-li ti milejší mudrc, nežli čaroděj, pak usmrť toto zvíře, ať lidé mohou opět volně procházet.“ Hodil, zvíře zasáhl a usmrtil. Lidé znovu začali po cestě chodit. Když to vypověděl mudrci, ten mu pravil: „Nu, synku, ty jsi byl dnes lepší než já sám. Ale já sám dobře vím, že budeš postaven v pokušení. Pokud tedy budeš postaven v pokušení, nikomu o mně nevyprávěj!“ Chlapec léčil slepce nevidomé od narození, malomocné a další choré osoby a ty se uzdravily. Vládce měl jednoho blízkého druha, rádce, který oslepl. Ten, slyše o chlapci, přišel k němu s bohatými dary a pravil: „Vyléč mne a vše, co tu vidíš, je tvé.“ „Já nikoho neléčím,“ odpověděl chlapec, „léčí jen Vznešený Alláh, pokud v Něho věříš. Já Alláha poprosím, aby tě vyléčil.“ Slepý králův rádce uvěřil a chlapec poprosil Alláha, aby jej vyléčil a tak se také stalo. Rádce se vypravil zpět k vládci a znovu se posadil do jeho společnosti, jako měl ve zvyku i dříve, načež vládce vykřikl: „Hej ty, kdo ti navrátil zrak?“ „Můj Pán,“ odpověděl rádce. „Já snad?“ podivil se vládce. „Ne,“ opáčil rádce, „Pán můj i tvůj.“ „Což máš jiného pána, nežli mne?“ otázal se vládce. „Mám,“ odpověděl rádce. „Mým i tvým Pánem je Alláh.“ Potom jej rozlícený vládce mučil, dokud mu ztýraný rádce nevypověděl o chlapci. Poté vládce nařídil, aby byl chlapec přiveden. Když byl přiveden, zeptal se jej vládce: „Synku slyšel jsem o tobě, pověz, jak ty těmi svými kouzly léčíš slepce, malomocné a všechny ty nemocné?“ Pravil chlapec: „Neléčím nikoho, to Pán můj Nejvyšší léčí.“ „Já snad?“ podivil se vládce. „Ne,“ pravil chlapec. „Mým i tvým Pánem je Alláh.“ Pak král mučil i jeho, dokud mu neřekl o zbožném mudrci. Pak byl přiveden i mudrc, načež mu bylo přikázáno, aby se zřekl své víry. Když to odmítl učinit, vzal vládce pilu a rozřízl mu hlavu na dva kusy, které padly na zem. Potom přivedli i králova rádce, který uvěřil. Přikázali mu: „Vzdej se své víry!“ Rádce to však odmítl. Král mu dal položit pilu na temeno hlavy jeho kati řezali, dokud ji nepřepůlili, až obě půlky spadly na zem. Pak řekl i chlapci, aby popřel svou víru, a když i ten to odmítl učinit, poslal jej na tu a tu horu, s doprovodem několika svých lidí: „Až vystoupáte na horu, tak, pokud chlapec víru popře, ušetřete jej, a když na ní vytrvá, shoďte jej ze srázu dolů.“ Když jej odvedli a vystoupali s ním na vrchol hory, poprosil chlapec Alláha, aby jej před nimi ochránil, jestli On chce a tak, jak On chce. Hora se zatřásla a stráže popadali dolů. Chlapec se vrátil ke králi. I přišel jda ke králi a král mu řekl: „Co se stalo s tvým doprovodem?“ Řekl: „Zbavil mne jich Vznešený Alláh.“ Přistrčil ho tedy k jednomu ze svých druhů a řekl: „Jděte s ním, položte ho lodi a jeďte doprostřed moře. Nechť se odvrátí od svého náboženství, a jestli ne, hoďte ho přes palubu.“ Jeli tedy s ním a on řekl: „Ó, Bože, zbav mne jich, jak jen si přeješ.“ I převrhla se s nimi loď, takže všichni kromě chlapce utonuli. I přišel jda ke králi a král mu řekl: „Co se stalo s tvými průvodci?“ Řekl: „Zbavil mne jich Vznešený Alláh.“ A též řekl králi: „Ty mne věru nemůžeš zabít, dokud neučiníš, co ti přikážu.“ Řekl král: „Co to je?“ Řekl chlapec: „Nechť se lid shromáždí na jednom místě. Tam mne připoutej ke kůlu. Pak vezmi z mého toulce jeden šíp. Pak vlož ten šíp doprostřed luku a pak řekni: Ve jménu Alláha, Pána tohoto chlapce. Pak na mne vystřel. Učiníš-li toto, zabiješ mne.“ Shromáždil tedy lid na jednom místě a připoutal ho ke kůlu. Pak vzal z jeho toulce šíp, pak ten šíp vložil doprostřed luku a potom pravil: „Ve jménu Alláha, Pána tohoto chlapce.“ Pak na něj vystřelil a šíp ho zasáhl do spánku. Chlapec si přiložil ruku ke spánku a zemřel. Tu lidé provolávali: „Uvěřili jsme v Pána toho chlapce! Uvěřili jsme v Pána toho chlapce! Uvěřili jsme v Pána toho chlapce!“ Pak kdosi přišel ke králi a řekl mu: „Viděl jsi? To, čeho ses obával, na tebe, při Alláhu, dopadlo. Lidé uvěřili.“ Rozkázal tedy onen vládce, aby se vyhloubily příkopy u cest. Když byly vyhloubeny, byl v nich rozdělán oheň a vládce řekl: „Toho, kdo se neodvrátí od svého náboženství, do něj vrhněte, nebo nechť se mu řekne: Skoč!“ I činili tak, až přišla jedna žena s chlapcem a váhala s pádem do něj, ale ten chlapec jí řekl: Matko, buď trpělivá, vždyť jsi věru na správné cestě.“[6]

 

Tento příběh je bezpochyby věrohodný, ačkoli jméno uvedeného krále či vládce není věrohodnou cestou potvrzeno. Neznáme s určitostí název místa, kde se událost odehrála, ani kdo byli oni věřící, kteří byli takovýmto způsobem umučeni.

 

Muhammed ibn Ishák رحمه الله tvrdí, že tito lidé žili v době po proroku ‘Ísá, mír s ním, ale jiní s ním nesouhlasí.

Identita tyranů je tedy sporná, někteří je spojují s příběhem o Abrahámovi, kterého chtěli upálit na hranici.[7] Jiným možným vysvětlením je Nabukadnézarův pokus upálit tři zbožné Izraelity (událost zaznamenaná i v Bibli), nebo zločin jistého zoroastrovského vládce, jenž chtěl incest prohlásit za Bohem povolený, čemuž věřící odporovali. To, že identita vrahů není podrobněji zmíněna a příběh postrádá jasnější dobové a místní konotace, spíše svádí k přenesené interpretaci a kontext se tak vztahuje ke každému, kdo mučí a vraždí věřící. [8]

 

As-Suddí رحمه الله uvádí, že zločinu tohoto druhu se dopustily nezávisle na sobě v různých dobách tři skupiny nevěřících, v Jemenu, v Iráku a v Šámu.

Toto tvrzení podporuje Safwán ibn Abdurrahmán ibn Džubejr رحمه الله: „Událost s příkopem se odehrála v Jemenu v době Tubbe’ově, stala se také v Konstantinopoli za vlády císaře Konstantina, který dal postavit hranice, na kterých dal upálit následovníky víry proroka ‘Ísá[9]. Také se odehrála v Iráku v Babylónii, kdy dal Nabukadnézar postavit modly a lidem nařídil, aby se jim klaněli. Tři zbožní, Daniel, Izrijá a Mišaíl, odmítli, načež byla zapálena ohromná hranice a oni byli zaživa vhozeni do ohně. Buď jak buď, Alláh ohni zakázal, aby jim ublížil, a přikázal mu, aby naopak pohltil devatero hříšníků, kteří jej sami zapálili.“[10]

 

Nejčastěji se však tvrdí, že oním vládcem byl Zú n-Nuwwás a země, kde se to stalo, byl Nedžrán[11], jehož obyvatelé přijali křesťanství, zatímco Zú n-Nuwwás  a s ním i další část Jemenců přijala víru židovskou. Když ti druzí přijali křesťanství, popravil je Zú n-Nuwwás upálením ve vykopaných jamách. Tak bylo za jediný den povražděno dvacet tisíc lidí, ze kterých se zachránil jen Dews Zú Sa’lebán, který uprch na koni. Poslali za ním pátrací četu, ale nedokázali jej najít. Dews se tedy ukryl u byzantského císaře, který požádal o pomoc svého spojence, habešského vládce. Ten poslal s Dewsem nazpět vojsko habešských křesťanů, kteří Jemen vyčistili od židů. Habešské panování trvalo v Jemenu asi 70 let, než je s pomocí Peršanů lid svrhl a s nimi přišel k moci Sejf ibn Zí Jezín al-Himjarí. Ten získal vládu po neúspěšném pokusu Habešana Abrahy zbořit Ka’bu. Tehdy byla Abrahova vojska napadena ptáky nosícími kameny, kterými byl zasažen i sám Abraha.[12] Po něm nastoupil na trůn jeho syn Jeksúm a po něm jeho syn Mesrúk. Když Sejf odešel k chosrauovi, vládci Persie a požádal Peršany o pomoc proti Habeši, chosrau s ním poslal ohromnou armádu a pak Bůh dal, aby se vrátila do jeho rukou země, jíž vládli jeho předkové. Potom k němu chodily ze všech stran delegace arabských kmenů, aby mu blahopřály.[13]

 

Toto by potvrzoval také následující údaj:

 

Ibn lshák  رحمه اللهuvádí od Abdulláha ibn Abí Bekra ibn Muhammeda ibn Amra ibn Hazma رضي الله عنه, že člověk z Nedžránu v době vlády Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه vykopal v místních rozvalinách díru, kvůli nějaké své potřebě, načež dole našel tělo Abdulláha ibn Támira[14] v té stejné poloze, jako zemřel, s rukou držící se místa vpichu šípu na hlavě. Když mu ruku oddělal, z rány začala prýštit krev a když ji pustil, ruka se vrátila na ono místo a krev téci přestala. Nebožtík měl na ruce prsten s nápisem „Pánem mým je Alláh.“ Napsal tedy Omarovi a ten mu odepsal: "Mrtvého nechte tak, jak je a vraťte mu vše, co měl při sobě." Tak i učinili.[15]

 

Kaffál رحمه الله shrnuje:„O lidech příkopu jsou zaznamenána všemožná podání, leč autentického v nich není nic, než jen jejich společný prvek – šlo o skupinu věřících lidí, kteří se postavili na odpor svému nevěřícímu národu, či nevěřícímu vládci, který je naházel do vykopaných příkopů a upálil. Soudím, že tato událost byla Kurajšovcům velmi dobře známa a proto ji také Vznešený Alláh Prorokovi a jeho společníkům uvedl, aby je povzbudil a vybídl k potřebné trpělivosti na cestě víry a ke snášení příkoří, kterých se jim na ní dostalo. Modloslužebníci z řad Kurajšovců také mučili věřící, například Bilála a rodinu ‘Ammára ibn Jásira رضي الله عنهم أجمعين.“[16]

---