Uspěje, kdo své ego očistí
Vznešený Alláh ohledně lidské duše pravil:
قَدْ أَفْلَحَ مَن زَكَّىٰهَا وَقَدْ خَابَ مَن دَسَّىٰهَا
Kdo ji očistí, ten jistě vydělá, a kdo ji zanedbá, ten jistě prodělá. (Šems: 9-10)
Ibnu l-Kajjim hovoří:
Uspěje, kdo své ego očistí
Vznešený Alláh ohledně lidské duše pravil:
قَدْ أَفْلَحَ مَن زَكَّىٰهَا وَقَدْ خَابَ مَن دَسَّىٰهَا
Kdo ji očistí, ten jistě vydělá, a kdo ji zanedbá, ten jistě prodělá. (Šems: 9-10)
Ibnu l-Kajjim hovoří:
„Každému Božímu služebníku je vymezen jeho začátek i konec. Kdokoli začal následováním vlastních tužeb, dojde konce v podobě ponížení, znevážení, nedostatku a životních zkoušek.” [1]
Huzejfa رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
عْرَضُ الْفِتَنُ عَلَى الْقُلُوبِ كَالْحَصِيرِ عُودًا عُودًا فَأَىُّ قَلْبٍ أُشْرِبَهَا نُكِتَ فِيهِ نُكْتَةٌ سَوْدَاءُ وَأَىُّ قَلْبٍ أَنْكَرَهَا نُكِتَ فِيهِ نُكْتَةٌ بَيْضَاءُ حَتَّى تَصِيرَ عَلَى قَلْبَيْنِ عَلَى أَبْيَضَ مِثْلِ الصَّفَا فَلاَ تَضُرُّهُ فِتْنَةٌ مَا دَامَتِ السَّمَوَاتُ وَالأَرْضُ وَالآخَرُ أَسْوَدُ مُرْبَادًّا كَالْكُوزِ مُجَخِّيًا لاَ يَعْرِفُ مَعْرُوفًا وَلاَ يُنْكِرُ مُنْكَرًا إِلاَّ مَا أُشْرِبَ مِنْ هَوَاهُ
„Pohromy a rány osudu budou srdcím představovány jako na rákosové rohoži, kde se každé stéblo proplétá s každým. Každé srdce, které takové zkoušce podlehne, bude označeno černou tečkou, zatímco každé srdce, které takové zkoušce odolá, bude označeno tečkou bílou. Výsledný stav srdcí pak bude dvojí – jedno bude bílé jako bělavý kámen, tomu nebudou pohromy moci ublížit tak dlouho, dokud budou nebesa i země trvat, zatímco druhé bude černé a zreziví, jako převržená mísa, nebude už schopno ani rozpoznat dobro a ani odvrhnout zlo. Pohltí ho jeho vlastní tužby.“ [2]
Ibnu l-Kajjim poskytl následující objasnění tohoto hadísu:
„Zkoušky (arab. الفتن al-fiten), dopadající na srdce a působící jeho ochablost jsou zkouškami pramenícími z jeho žádostivostí (arab. الشهوات aš-šehewát) a z jeho pochybností (arab. الشبهات aš-šubuhát) … Ty první kazí čisté úmysly a vznešené pohnutky, zatímco druhé kazí nauku a víru.“ [3]
Dále o těchto zkouškách řekl:
„Když budou srdce takovým zkouškám vystavena, zachovají se dvojím způsobem.
První typ srdcí danou pohromou nasákne jako houba nasákne vodou, což se na něm odrazí černavou rzí. Takové srdce dále nasává další a další kalamity, se kterými se střetává, až se stane zcela zčernalým a zkaženým, což je připodobněno k převrácené nádobě. Když se tak stane, prorazí do něj dvě nebezpečné a smrtící choroby, které ho dobudou a vyplení jej až k naprosté zkáze. Tou první je neschopnost odlišovat dobro od zla a zaměňování jednoho za druhé, kdy srdce ani nerozpozná dobro a ani neodvrhne zlo. Tato choroba může pokročit až do takového stádia, kdy člověk začne věřit, že dobro je zlo a zlo je dobro, že Sunna je inovací a inovace Sunnou, že pravda je falší a faleš pravdou. Tou druhou chorobou je, že člověk začne vše posuzovat na základě vlastních tužeb a chtíčů, jež nadřadí a upřednostní nad to, s čím přišel Posel Božíصلى الله عليه و سلم. Tak se dotyčný dostane do zajetí své žádostivosti a bude touto svou žádostivostí také vláčen.
Druhý typ srdcí danou pohromu ustojí, to je čisté, vybělené srdce, skvoucí se a zářící světlem víry, které se šíří do okolí. Když na takové srdce dopadne pohroma, postaví se mu na odpor a odrazí ji od sebe. Taková zkouška ho jen ještě více zocelí a přidá mu na zářivosti i síle.” [4]
Tyto zkoušky mohou být negativní, kdy srdce čelí ztrátě něčeho pro něj milého, co dřív mělo, anebo pozitivní, kdy je srdce vybízeno k dosažení něčeho, po čem touží, výměnou za neposlušnost a vzpouru vůči svému Stvořiteli
O lidech, kterým je jejich ego a osud jich samých lhostejný, Ibnu l-Kajjim hovoří:
„Šejtán svedl většinu lidí na zcestí také tím, že jim zkrášlil i některé dobrovolné podoby uctívání, jako jsou nepovinné modlitby a nepovinné půsty, zatímco zcela zanedbali jiné náboženské úkony, mnohé dokonce povinné, jako je nabádání k dobru a zamezování zlu, do té míry, že lidé tyto činy ani nemají v úmyslu vykonávat a to ani tehdy, vyskytne-li se jim k tomu příležitost. Takoví lidé se pak podle učenců nacházejí na samém dolním konci škály zbožnosti, neboť pravou esencí naší víry je vykonávat to, co nám Alláh uložil jako povinnost. Kdo neplní své povinnosti je vlastně ještě horší, nežli ten, kdo se dopouští hříchů. Každý s trochou znalosti o Zjevení Božím, o Prorokově صلى الله عليه و سلم vedení a o životě jeho společníků vidí, že ti, na které se dnes ukazuje jako na ty nejzbožnější, jsou ve skutečnosti těmi nejméně zbožnými. Jaký je to druh zbožnosti, když vidíte Boží svátosti narušovány, Jeho náboženství opouštěno, Sunnu Jeho Posla صلى الله عليه و سلم odvrhovánu a přesto jste chladného srdce a držíte ústa? Takový člověk je jako němý, tupý šejtán. Zrovna tak, jako je ten, kdo hovoří, avšak svými slovy šíří faleš, šejtánem mluvícím. Není snad největší neštěstí islámu způsobeno pouze těmi, kteří se, když mají zajištěn svůj život a bezpečí, nestarají o to, co se stane s jejich vírou? A nejlepší z nich jsou ti, kteří na toto zareagují lítostivým obličejem. Avšak pokud by byli vyzváni, aby něco skutečně podnikli, jejich srdce je tak vázáno láskou k penězům, do té míry, že by ve prospěch dané věci nic nevynaložili. Takoví lidé jsou kromě Božího hněvu postiženi ještě další, tou největší pohromou navíc – jejich srdce je zmrtvělé. Věru čím je srdce člověka živější, tím silnější je i jeho pocit oprávněného hněvu kvůli Alláhu a i jeho podpora, kterou je ochoten nabídnout islámu a muslimům.“ [5]
Typy ega v koránské perspektivě
Při pohledu na koránké verše týkající se lidského ega dospíváme k závěru, že Korán rozeznává tři typy či stádia ega na jeho cestě k dokonalosti.
Prvním typem či stádiem je ego nabádající ke zlu (arab. النفس الأمارة بالسوء an-nefsu l-ammáretu bis-súi). Takové ego nabádá ke špatnosti, je takové, které nabádá svého nositele k zakázaným tužbám a následování falši. Korán ho vzpomíná v souvislosti s velmožovou ženou z příběhu o Proroku Júsufovi/Josefovi, mír s ním, když byl v Egyptě křivě obviněn z nepočestnosti. Když se tato žena přiznávala ke svému úkladu a kála se, řekla:
وَمَآ أُبَرِّئُ نَفْسِىٓ ۚ إِنَّ ٱلنَّفْسَ لَأَمَّارَةٌۢ بِٱلسُّوٓءِ إِلَّا مَا رَحِمَ رَبِّىٓ ۚ إِنَّ رَبِّى غَفُورٌ رَّحِيمٌ
Netvrdím, že duše má je nevinná, vždyť věru duše neustále nabádá ke špatnostem, pokud se Pán můj neslituje – a Pán můj věru je odpouštějící, slitovný. (Júsuf: 53)
Druhým je potom ego, jež výčitky si činí (arab. النفس اللوامة an-nefsu l-lewwáma). V něm spolu zápolí jeho dobré a špatné stránky o to, která nakonec převáží. Nositel takového ega díky němu cítí výčitky svědomí, kdykoli se dopustí čehokoli špatného. Při tomto egu Vznešený přísahá zde:
وَلَآ أُقْسِمُ بِٱلنَّفْسِ ٱللَّوَّامَةِ
a při duši, jež stálé výčitky si činí! (Kijáma: 2)
Posledním a nejlepším typem je ego smířené s poslušností vůči Alláhu (arab. النفس المطمئنة an-nefsu l-mutmeinna). Takové cítí vnitřní klid a vyrovnanost, cítí soulad mezi tím, co chce a co chce jeho Stvořitel, nachází smíru v uctívání a poslušnosti, plnění Božích příkazů a ve vzpomínání Alláha (arab. الذكر az-zikr). Do té míry, že v ničem jiném toto není schopno nalézt. Takovému Alláh Vznešený dává následující příslib:
يَـٰٓأَيَّتُهَا ٱلنَّفْسُ ٱلْمُطْمَئِنَّةُ ٱرْجِعِىٓ إِلَىٰ رَبِّكِ رَاضِيَةً مَّرْضِيَّةً
A ty, duše usmířená, vrať se k Pánu svému v zalíbení a spokojená! (Fedžr:27-28)
Podle Ibnu l-Kajjima je popis tohoto ega coby smířeného s poslušností jeho chválou, stejně jako je popis ega nabádajícího ke zlu jeho plísněním a popis ega činícího si výčitky jeho chválou i plísněním zároveň, v míře nakolik a kvůli čemu cítí výčitky svého svědomí. A očištění ega spočívá v pevném následování a vykonávání poslušnosti vůči Alláhu Vznešenému, bránění se tomu, aby nás ego svedlo k neposlušnosti vůči Němu a k následování zakázaných chtíčů. [6]
Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí pravil:
„Jak výjimeční jsou lidé, kteří odvrhli sladké snění a stáhli se od toho, co je původně postavilo na nohy, stojíce nyní až do úmoru při modlitbách v temnotách noci, usilujíce tak o část požehnání. Když nadejde noc, oni se postaví k modlitbě a když nadejde den, vezmou si z něho ponaučení. Když pohlédnou na své chyby, prosí o odpuštění a když pomyslí na své hříchy, zapláčou a cítí se sklíčeně. Příbytku milovaných, kde jsou tví obyvatelé? Místo bezpečné, kde jsou ti, kdož v tobě přebývají? Místo pro zbožné, kde jsou tví návštěvníci? Místo nočních modliteb, kde jsou ti, kteří na tebe zavítají? Mnoho jsem cestoval a – při Alláhu – shledal jsem, že takřka vyhynuli. Tací, kteří by vstávali v noci k nepovinným modlitbám, nás už opustili a nechali nám tu jen milovníky spánku. Tyto časy jsou svědkem požírání tužeb namísto půstu od nich.“ [7]
Verše zmiňující ego smířené s poslušností vůči Alláhu vysvětlil Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín takto:
„Oslovení „ty, duše usmířená“ je určeno duši věřícího, jehož ego se smířilo s poslušností vůči Němu. Nenajdeš duši, která by byla klidnější, v jejímž nitru by bylo více míru, nežli v duši skutečného věřícího v Alláha. Duše věřícího je dobrá a je spokojená. Proto se Posel Boží صلى الله عليه و سلم kochal situací skutečného věřícího, když řekl:
عَجَبًا لأَمْرِ الْمُؤْمِنِ إِنَّ أَمْرَهُ كُلَّهُ خَيْرٌ وَلَيْسَ ذَاكَ لأَحَدٍ إِلاَّ لِلْمُؤْمِنِ إِنْ أَصَابَتْهُ سَرَّاءُ شَكَرَ فَكَانَ خَيْرًا لَهُ وَإِنْ أَصَابَتْهُ ضَرَّاءُ صَبَرَ فَكَانَ خَيْرًا لَهُ .
„Jak podivuhodný je stav věřícího. Jakákoli situace je pro něj dobrá, což není případ nikoho jiného, nežli pouze věřícího. Pokud se mu stane něco dobrého, bude vděčný a toto bude pro něj dobrem. A pokud se mu stane něco zlého, bude trpělivý a toto pro něj bude také dobrem.“ [8]
Takový jedinec je spokojený, smířený, ať pro něj Alláh předurčil a rozhodl jakkoli. Pokud jej zasáhne něco nepříznivého, nerozčílí se a když se mu dostane blahobytu, ani nezpyšní a nestane se arogantním. Je vděčný a děkuje Alláhu za Jeho požehnání a trpělivě snáší těžkosti. Proto spatříš, že si žije klidně a spokojeně. Naproti tomu člověk bez víry v Alláha, nebo někdo, koho víra je jen velmi slabá, se hněvá a stává se ustaraným pokaždé, když zažívá těžkosti. Propadá myšlenkám, že se k němu Alláh nezachoval fér – a prosíme Alláha o ochranu před takovými myšlenkami. Někteří lidé v obtížných časech dokonce páchají sebevraždy a odmítají těžká období trpělivě snášet. Takoví lidé si téměř ze všeho dělají starosti. Myslí si, že mají příliš málo peněz, příliš málo blízkých, kteří je mohou utěšit. Možná nemají manželku nebo rodinu, která by je podpořila. Možná si myslí, že žijí život, který je zcela prost požehnání, ale jiní mají peníze, manželky, děti, nápomocné příbuzné, ale oni nic. Takoví nejsou schopni uznat Boží požehnání vůči nim a to jen proto, že jejich víra je tak slabá.
Jsou stále ustaraní, vždy plní starostí. Právě proto vidíš lidi, jak popíchají ke všemožným podobám rozptýlení a zábavy, aby nalezli cestu ven, ulevili svým stresům a zapoměli na své nesnáze. Leč nic je nemůže jejich tísně zbavit, kromě pevné a ryzí víry v Alláha. Jen pevná a ryzí víra v Alláha vede k vnitří spokojenosti a míru ještě v tomto životě.
Tedy „duše usmířená“ je duše věřícího s pevnou vírou v Alláha žijící spokojený a bezpečný život a který se nemusí strachovat před Božím trestem v Soudný den. Ohledně takové pravé a ryzí víry jeden z našich zbožných předků prohlásil: „Pokud by králové a kralovicové skutečně věděli, co máme my, věru by o to s námi bojovali svými meči.“ A je někdo, kdo by na tomto světě žil ve větším přepychu, nežli králové a jejich synové?
Nikdo nežije ve větším přepychu, nežli oni, alespoň v rovině tělesných rozkoší, které jsou patrné i navenek. Nicméně jejich srdce nejsou jako srdce opravdových věřících. Dokonce i skutečný věřící, který nemá nic více, nežli své záplatované šaty a chatrč, jež ho sotva chrání před deštěm a horkem – avšak je skutečným věřícím v Alláha – jeho vezdejší život a požehnání, která v něm okusil, mu přinášejí větší radost ze života, nežli luxus králů a princů. Je tomu tak jednoduše proto, že jeho srdce je prozářeno světlem Božím, světlem skutečné a ryzí víry v Něj.
Dalším toho příkladem je slavný islámský učenec, Ibn Tejmíja. Bylo mu ubližováno a byl vězněn na cestě Boží. Když byl uvržen do šatlavy a dozněl zvuk klíče, zamykajícího za ním dveře, řekl: „ Co mi mí nepřátelé mohou? Pokud budu vyhnán, bude to pro mne cestování, pokud budu uvězněn, bude to promě zbožné osamění a pokud budu zabit, bude to pro mne mučednická smrt.“ [9]
Koránské příklady těch, kteří odolali žádostivosti
Korán nabízí mnoho pozitivních příkladů těch, kteří dokázali ve zkoušce obstát a zkrotili své tužby. Při pohledu na ně Ibnu l-Kajjim poznamenal:
„Rozdíl mezi tebou a zbožnými je v tom, že oni porazili své tužby.“ [10]
Uvedeme dva. První se může týkat poražení choroby pochybnosti prostřednictvím usilovného hledání znalostí a druhý poražení choroby chtíče usilovným odříkáním se.
Vypráví se, že prvním, kdo se vydal na cestu, aby se naučil něčemu, co neznal, byl Prorok Músá/Mojžíš, mír s ním, který si nejprve myslel, že není nikdo znalejší, než on. Následně mu bylo zjeveno, aby cestoval za mužem známým jako Chidr či Chadir. [11] Músá na své cestě čelil obtížím, avšak trpělivě je snážel provázejíc Chadira a pokorně se od něho učíce, navzdory tomu, že byl vyvoleným Božím Prorokem. Toto je důkazem obrovského významu a hodnoty nauky a učenosti, jakož i postavení jejích nositelů, stejně jako i nutnosti být pokorný vůči tomu, u koho studujeme. Pokud se měl někdo před někým kořit kvůli jeho významu, potom by se bylo nutno kořit před Músou, nicméně v koránském příběhu v poslední třetině súry Kehf (čes. Jeskyně, 18. v pořadí) je to Músá, kdo pokorně následuje Chadira a učí se od něj. [12]
Tím, že je v pozici žáka chtivého poznání a následujícího učitele namísto toho, aby byl jakožto prorok následován, je zdůrazněna mimořádná důležitost nauky. Músá na samém počátku uvedeného koránského příběhu prokazuje pokoru a skromnost, jakož i to, že ovládl své nutkání upozorňovat na sebe. Chadira prosí doslova:
هَلْ أَتَّبِعُكَ عَلَىٰٓ أَن تُعَلِّمَنِ مِمَّا عُلِّمْتَ رُشْدًا
Smím tě následovat, abys mne naučil něčemu ze správného vedení, o němž jsi byl poučen? (Kehf: 62)
Jeho příkladu pak následovali mnozí z řad učedníků Posla Božího صلى الله عليه و سلم, kteří cestovali do vzdálených krajin za naukou, často za jediným hadísem. [13]
Ohledně proroka Sulejmána/Šalamouna, mír s ním, je řečeno:
إِذْ عُرِضَ عَلَيْهِ بِٱلْعَشِىِّ ٱلصَّـٰفِنَـٰتُ ٱلْجِيَادُ فَقَالَ إِنِّىٓ أَحْبَبْتُ حُبَّ ٱلْخَيْرِ عَن ذِكْرِ رَبِّى حَتَّىٰ تَوَارَتْ بِٱلْحِجَابِ رُدُّوهَا عَلَىَّ ۖ فَطَفِقَ مَسْحًۢا بِٱلسُّوقِ وَٱلْأَعْنَاقِ وَلَقَدْ فَتَنَّا سُلَيْمَـٰنَ وَأَلْقَيْنَا عَلَىٰ كُرْسِيِّهِۦ جَسَدًا ثُمَّ أَنَابَ
Když byly mu v podvečer předvedeny klisny ušlechtilé, pravil: “Vskutku jsem dával přednost lásce k statkům pozemským před Pána svého vzpomínáním, pokud se slunce neskrylo za noci závojem. Přiveďte je ke mně!” A jal se jim protínat nohy i šíje. A již dříve jsme Šalomouna zkouškám podrobili a na jeho trůn tělo mu podobné umístili; teprve potom se kál. (Sád: 31-34)
Tedy porazil své ušlechtilé koně, aby ho neodváděli od uctívání a služby Stvořiteli. Na cestě k Alláhu obětoval to, co z krás tohoto světa mu bylo mimořádně drahé a vzácné. Některá podání také hovoří o tom, že všechno jejich maso rozdal na cestě Boží chudým a potřebným, plníce Boží příkaz:
لَن تَنَالُوا۟ ٱلْبِرَّ حَتَّىٰ تُنفِقُوا۟ مِمَّا تُحِبُّونَ
Nikdy nedosáhnete pravé zbožnosti, dokud nebudete rozdávat z toho, co milujete nejvíc (Áli ‘Imrán: 92)
Al-Hasan al-Basrí pravil: „Ó synu Adamův, miluj Alláha a Alláh si tě zamiluje a věz, že si nikdy Alláha nezamiluješ, dokud si nezamiluješ poslušnost vůči Němu.“ [14]
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Když si služebník Boží uvědomí, že nemůže uniknout Božímu plánu, svěří všechny své záležitosti Alláhu a vrhne se mezi obě Jeho Ruce coby jeho pokorný služebník mezi rukama mocného krále, kterému podléhá. A věru služebník nemá sám o sobě žádné moci.
Když si služebník toto vše uvědomí, bude zbaven všech svých útrap a smutků, naloží své břímě na Alláha, který se nikdy neunaví. Alláh ho ponese dále a prokáže mu Svou laskavost a milost, aniž kvůli tomu kdy pocítí únavu. Služebník nasměřuje svou pozornost výhradně k Alláhu a Alláh se pak postará o jeho potřeby, aby se srdce Jeho služebníka od nich zcela vyprázdnilo. Ve výsledku se jeho život stane dobrým a jeho srdce zakusí naprostého štěstí.“ [15]
Tento kontrast ukazuje také koránské vyprávění o Tálútovi/Saulovi a jeho vojsku:
لَمَّا فَصَلَ طَالُوتُ بِٱلْجُنُودِ قَالَ إِنَّ ٱللَّـهَ مُبْتَلِيكُم بِنَهَرٍ فَمَن شَرِبَ مِنْهُ فَلَيْسَ مِنِّى وَمَن لَّمْ يَطْعَمْهُ فَإِنَّهُۥ مِنِّىٓ إِلَّا مَنِ ٱغْتَرَفَ غُرْفَةًۢ بِيَدِهِۦ ۚ فَشَرِبُوا۟ مِنْهُ إِلَّا قَلِيلًا مِّنْهُمْ ۚ فَلَمَّا جَاوَزَهُۥ هُوَ وَٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ مَعَهُۥ قَالُوا۟ لَا طَاقَةَ لَنَا ٱلْيَوْمَ بِجَالُوتَ وَجُنُودِهِۦ ۚ قَالَ ٱلَّذِينَ يَظُنُّونَ أَنَّهُم مُّلَـٰقُوا۟ ٱللَّـهِ كَم مِّن فِئَةٍ قَلِيلَةٍ غَلَبَتْ فِئَةً كَثِيرَةًۢ بِإِذْنِ ٱللَّـهِ ۗ وَٱللَّـهُ مَعَ ٱلصَّـٰبِرِينَ
A když Saul vytáhl s vojsky, pravil jim: “Bůh vás bude zkoušet u jedné řeky. Ten, kdo z ní se napije, patřit k mým nebude; ale ten, kdo z ní neokusí, ten bude patřit k mým kromě těch, kdož napijí se z dlaně.” A napili se z ní všichni kromě malého počtu. Když pak Saul a ti, kdož s ním uvěřili, přešli přes ni, zvolali: “Nemáme dnes sílu k boji proti Goliášovi a vojskům jeho!” Avšak ti, kdož pevně byli přesvědčeni o setkání svém s Bohem, vykřikli: “Kolikrát již nepočetné oddíly zvítězily nad početnějšími z dovolení Božího, vždyť Bůh je věru na straně trpělivých!” (Bekara: 249)
Koránské příklady těch, kteří žádostivosti podlehli
Korán uvádí i četné odstrašující příklady takových jedinců, kteří našeptávání ega podlehli a byli zničeni. Je jich tolik, kolik se jen může do ega vměstnat nízkých chtíčů.
Příkladem takových je faraon, o jehož osudu se Korán zmiňuje na mnoha místech, stručně např. zde při stručném a úderném popisu jeho reakce na zjevení proroka Músá/Mojžíše, mír s ním:
فَأَرَىٰهُ ٱلْـَٔايَةَ ٱلْكُبْرَىٰ فَكَذَّبَ وَعَصَىٰ ثُمَّ أَدْبَرَ يَسْعَىٰ فَحَشَرَ فَنَادَىٰ فَقَالَ أَنَا۠ رَبُّكُمُ ٱلْأَعْلَىٰ فَأَخَذَهُ ٱللَّـهُ نَكَالَ ٱلْـَٔاخِرَةِ وَٱلْأُولَىٰٓ إِنَّ فِى ذَٰلِكَ لَعِبْرَةً لِّمَن يَخْشَىٰٓ
A znamení největší mu ukázal, však ten za lež je prohlásil a neposlušný byl, pak zády se otočil a pryč pospíšil a lidi své si shromáždil a pak prohlásil: „Já vaším pánem jsem nejvyšším!“ A učinil jej Bůh na onom i tomto světě trestem varovným, a pro toho, kdo naplněn je bázní, to věru bude poučením! (Názi’át: 20-26)
Příkladem takových je Kárún, boháč z lidu Músáova, o němž Korán praví:
إِنَّ قَـٰرُونَ كَانَ مِن قَوْمِ مُوسَىٰ فَبَغَىٰ عَلَيْهِمْ ۖ وَءَاتَيْنَـٰهُ مِنَ ٱلْكُنُوزِ مَآ إِنَّ مَفَاتِحَهُۥ لَتَنُوٓأُ بِٱلْعُصْبَةِ أُو۟لِى ٱلْقُوَّةِ إِذْ قَالَ لَهُۥ قَوْمُهُۥ لَا تَفْرَحْ ۖ إِنَّ ٱللَّـهَ لَا يُحِبُّ ٱلْفَرِحِينَ وَٱبْتَغِ فِيمَآ ءَاتَىٰكَ ٱللَّـهُ ٱلدَّارَ ٱلْـَٔاخِرَةَ ۖ وَلَا تَنسَ نَصِيبَكَ مِنَ ٱلدُّنْيَا ۖ وَأَحْسِن كَمَآ أَحْسَنَ ٱللَّـهُ إِلَيْكَ ۖ وَلَا تَبْغِ ٱلْفَسَادَ فِى ٱلْأَرْضِ ۖ إِنَّ ٱللَّـهَ لَا يُحِبُّ ٱلْمُفْسِدِينَ قَالَ إِنَّمَآ أُوتِيتُهُۥ عَلَىٰ عِلْمٍ عِندِىٓ ۚ أَوَلَمْ يَعْلَمْ أَنَّ ٱللَّـهَ قَدْ أَهْلَكَ مِن قَبْلِهِۦ مِنَ ٱلْقُرُونِ مَنْ هُوَ أَشَدُّ مِنْهُ قُوَّةً وَأَكْثَرُ جَمْعًا
Kárún byl jedním z lidu Mojžíšova, avšak vzpurně jednal s nimi, neboť jsme mu tolik pokladů dali, že klíče jeho těžké byly i pro houf lidí plných síly. A hle, pravil mu lid jeho: “Nejásej příliš, neboť Bůh nemá rád ty, kdož příliš jásají! Spíše usiluj pomocí toho, co ti Bůh daroval, o dosažení příbytku posledního! Nezapomínej na úděl svůj v životě pozemském a čiň dobré tak, jak Bůh učinil dobré tobě! A neusiluj o pohoršení na zemi, vždyť Bůh nemá rád ty, kdož pohoršení šíří!” Odpověděl: “Všeho toho se mi dostalo jen díky vědění mému vlastnímu!” Což nevěděl, že Bůh zahubil již před ním celá pokolení, jež mocnější byla než on silou a mohutnější bohatstvím? (Kasas: 76-78)
Jsou jimi i vlastníci zahrady, zmínění v súře Nún jako porovnáni s modloslužebníky z Mekky:
إِنَّا بَلَوْنَـٰهُمْ كَمَا بَلَوْنَآ أَصْحَـٰبَ ٱلْجَنَّةِ إِذْ أَقْسَمُوا۟ لَيَصْرِمُنَّهَا مُصْبِحِينَ وَلَا يَسْتَثْنُونَ فَطَافَ عَلَيْهَا طَآئِفٌ مِّن رَّبِّكَ وَهُمْ نَآئِمُونَ فَأَصْبَحَتْ كَٱلصَّرِيمِ فَتَنَادَوْا۟ مُصْبِحِينَ أَنِ ٱغْدُوا۟ عَلَىٰ حَرْثِكُمْ إِن كُنتُمْ صَـٰرِمِينَ فَٱنطَلَقُوا۟ وَهُمْ يَتَخَـٰفَتُونَ أَن لَّا يَدْخُلَنَّهَا ٱلْيَوْمَ عَلَيْكُم مِّسْكِينٌ وَغَدَوْا۟ عَلَىٰ حَرْدٍ قَـٰدِرِينَ فَلَمَّا رَأَوْهَا قَالُوٓا۟ إِنَّا لَضَآلُّونَ بَلْ نَحْنُ مَحْرُومُونَ قَالَ أَوْسَطُهُمْ أَلَمْ أَقُل لَّكُمْ لَوْلَا تُسَبِّحُونَ قَالُوا۟ سُبْحَـٰنَ رَبِّنَآ إِنَّا كُنَّا ظَـٰلِمِينَ فَأَقْبَلَ بَعْضُهُمْ عَلَىٰ بَعْضٍ يَتَلَـٰوَمُونَ قَالُوا۟ يَـٰوَيْلَنَآ إِنَّا كُنَّا طَـٰغِينَ عَسَىٰ رَبُّنَآ أَن يُبْدِلَنَا خَيْرًا مِّنْهَآ إِنَّآ إِلَىٰ رَبِّنَا رَٰغِبُونَ كَذَٰلِكَ ٱلْعَذَابُ ۖ وَلَعَذَابُ ٱلْـَٔاخِرَةِ أَكْبَرُ ۚ لَوْ كَانُوا۟ يَعْلَمُونَ
Však bude námi na rypáku označen! A podrobujeme je zkoušce podobné té, jíž podrobili jsme majitele zahrady, kteří přísahali, že půjdou do ní zrána úrodu sklidit, však nepronesli: „Bude-li Bůh chtít!“ A zatímco spali, jedna z metel Pána tvého ji navštívila, takže za jitra zahrada jak očesána byla. A zrána na sebe volali: „Pojďme časně na svá pole, abychom všechno sklidili!“ A na cestu se vydali a vzájemně si šeptali: „Jen aby nám sem dnes žádný nuzák nepřišel!“ A tak za jitra vyrazili, aby rozhodnutí své vyplnili, však vidouce zahradu, vykřikli: „Věru jsme v bludu byli! Ba co víc, vždyť nezbylo nám vůbec nic!“ I pravil nejobezřetnější z nich: „Což neříkal jsem vám, že slávu Boží pronésti jsme měli?“ A zvolali: „Sláva budiž Pánu našemu, vždyť vskutku jsme nespravedliví byli.“ A vzájemně si výčitky činili řkouce: „Běda nám, vpravdě jsme vzpurní byli; ale snad Pán náš výměnou za ni nám lepší dá, vždyť my věru po Pánu svém touhu máme!“ Takový bývá trest na tomto světě, však trest na onom světě ještě větší bude – kéž by si to uvědomili! (Nún: 17-33)
A jsou jimi i rybáři, kteří se snažili obcházet zjevený Zákon nalézáním obezliček, které lahodily jejich chtíčům, za což byli potrestáni mimořádným způsobem:
وَسْـَٔلْهُمْ عَنِ ٱلْقَرْيَةِ ٱلَّتِى كَانَتْ حَاضِرَةَ ٱلْبَحْرِ إِذْ يَعْدُونَ فِى ٱلسَّبْتِ إِذْ تَأْتِيهِمْ حِيتَانُهُمْ يَوْمَ سَبْتِهِمْ شُرَّعًا وَيَوْمَ لَا يَسْبِتُونَ ۙ لَا تَأْتِيهِمْ ۚ كَذَٰلِكَ نَبْلُوهُم بِمَا كَانُوا۟ يَفْسُقُونَ وَإِذْ قَالَتْ أُمَّةٌ مِّنْهُمْ لِمَ تَعِظُونَ قَوْمًا ۙ ٱللَّـهُ مُهْلِكُهُمْ أَوْ مُعَذِّبُهُمْ عَذَابًا شَدِيدًا ۖ قَالُوا۟ مَعْذِرَةً إِلَىٰ رَبِّكُمْ وَلَعَلَّهُمْ يَتَّقُونَ
A zeptej se jich na město, jež poblíže moře položeno bylo, a jak to bylo, když znesvěcovali obyvatelé jeho den sobotní! Přicházely k nim ryby v den jejich soboty a vyplouvaly nahoru, zatímco v den, kdy sobotu nesvětili, k nim nepřicházely. A takto jsme je v pokušení uváděli za to, že byli nespravedliví. (A’ráf: 163)
Tito rybáři pak v pátek nastražili pasti, aby se v sobotu nachytaly ryby, porušujíce tím příkaz jejího svěcení. Na jiném místě se uvádí:
فَلَمَّا نَسُوا۟ مَا ذُكِّرُوا۟ بِهِۦٓ أَنجَيْنَا ٱلَّذِينَ يَنْهَوْنَ عَنِ ٱلسُّوٓءِ وَأَخَذْنَا ٱلَّذِينَ ظَلَمُوا۟ بِعَذَابٍۭ بَـِٔيسٍۭ بِمَا كَانُوا۟ يَفْسُقُونَ
Když pak zapomněli to, co jim bylo připomenuto, zachránili jsme ty, kdož zabraňovali zlému, a uložili jsme těm, kdož nespravedliví byli, trest krutý za to, že hříšníky byli. A uložili jsme těm, kdož nespravedliví byli, trest krutý za to, že hříšníky byli. (A’ráf: 165)
Odměna trpělivých, kteří se nepoddali poryvům ega
Vznešený Alláh pravil:
قُلْ يَـٰعِبَادِ ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ ٱتَّقُوا۟ رَبَّكُمْ ۚ لِلَّذِينَ أَحْسَنُوا۟ فِى هَـٰذِهِ ٱلدُّنْيَا حَسَنَةٌ ۗ وَأَرْضُ ٱللَّـهِ وَٰسِعَةٌ ۗ إِنَّمَا يُوَفَّى ٱلصَّـٰبِرُونَ أَجْرَهُم بِغَيْرِ حِسَابٍ
Rci: “Služebníci Moji, kteří jste uvěřili, bojte se Pána svého! Těm, kdož na tomto světě konali dobré, dostane se dobrého. A země Boží je rozlehlá a trpělivým bude dána jejich odměna v míře plné, bez počítání.” (Zumer:10)
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Proto, že si trpěliví něco odříkali a zažívali těžkost při krocení svých zakázaných tužeb, budou Alláh je odmění jemností hedvábí a prostorností Ráje!“ [16]
Takové chvályhodné trpělivosti (arab. الصبر as-sabr) jsou nejméně tři druhy: trpělivost při úderu pohromy, vytrvalost při vykonávání povinností a neochvějnost při vyhýbání se hříchům, která je z nich nejtěžší.
Ibn Tejmíjja proto pravil:
„Každý může konat dobré skutky, ale jen skutečně upřímný dokáže zanechat hříchů.“ [17]
A na závěr uvádíme, že Vznešený Alláh pravil:
كُلٌّ يَعْمَلُ عَلَىٰ شَاكِلَتِهِۦ فَرَبُّكُمْ أَعْلَمُ بِمَنْ هُوَ أَهْدَىٰ سَبِيلًا
Každý jedná podle způsobu svého a Pán váš dobře ví, kdo nejlépe je veden po cestě Jeho. (Isrá: 84)
Abú Bekr as-Siddík رضي الله عنه ohledně tohoto verše prohlásil: „Recitoval jsem celý Korán od začátku do konce a neviděl jsem ani jeden verš krásnější a plnější naděje, nežli tato slova Vznešeného.“
Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Božíصلی اللہ علیہ وسلم pravil:
حُفَّتِ الْجَنَّةُ بِالْمَكَارِهِ وَحُفَّتِ النَّارُ بِالشَّهَوَاتِ.
„Ráj byl obklopen věcmi obtížnými, zatímco Oheň byl obklopen tužbami.” [18]
Moudrý je ten, kdo upřednostní trvalé potěšení za cenu krátkodobých útrap nad krátkodobým potěšením za cenu trvalého utrpení a věčného zatracení. A ignorantem je každý, kdo se dopouští opaku.
Ibnu l-Džewzí pravil:
„Jen ti největší ignoranti mezi ignoranty mohou upřednostňovat odměnu hned nyní před odměnou až potom.“ [19]
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Hořkost na tomto světě jest slastí na světě onom a naopak. A pokud ti toto není zřejmo, potom se zamysli nad slovy Pravdomluvného, jehož pravdivost byla dosvědčena, že Ráj je obklopen obtížemi, zatímco Oheň je obklopen lákadly. A toto platí – mysli lidí chybují a jejich skutečný stav se stal zřejmým (tj. preferují krátkodobý užitek na tomto světě nad trvalou a nepomíjející blažeností na světě onom).“ [20]
Muhammed al-‘Usejmín proto poskytl následující radu pro úspěch na tomto i na onom světě:
„Buď vždy silnější, nežli je žádostivost tvého vlastního ega.“ [21]
_______________________________________________________
[1] Viz Rewdatu l-muhibbín, str. 483.
[2] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 144.
[3] Viz Ighásetu l-lehfán, str. 40.
[4] Viz Ighásetu l-lehfán, str. 39-40.
[5] Viz I’lámu l-muwekki’ín, 2/176.
[6] Odkaz na Ibnu l-Kajjima převzat z Muntaká min Fetáwá šejchi Sálihi l-Fewzán, 2/134.
[7] Viz Jewákítu l-džewzíja, str. 28-29.
[8] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2999.
[9] Viz Tefsír súreti l-Fedžr, str. 22-24.
[10] Viz al-Fewáid, str. 76.
[11] Různá podání uvádějí vokalizaci arabského jména خضر různě, pravděpodobně nejautentičtější varianta je Chadir.
[12] Tento příběh viz Kehf: 60-82.
[13] Viz Chatíb al-Baghdádí v ar-Rihletu fí talebi l-hadís, str. 106.
[14] Zaznamenal Ibn Reždeb v al-Istinšáku nasími l-unás, str. 31.
[15] Viz al-Fewáid, str. 53.
[16] Viz Rewdatu l-muhibbín, str. 480.
[17] Viz al-Kajjidetu fi s-sabr, 1/91.
[18] Zaznamenali Muslim v Sahíhu, hadís č. 2822; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2559.
[19] Viz Sajdu l-chátir, str.164.
[20] Viz Zádu l-me’ád, 1/459.
[21] Viz Likáu bábi l-meftúh, str. 216.