Příkaz vzdorovat poryvům ega a jeho žádostivosti, díl iii.

man in black shorts climbing brown rock formation during daytime

Podle podobného podání od Abú Hurejry رضي الله عنه Posel Božíصلى الله عليه و سلم řekl:

قَلْبُ الشَّيْخِ شَابٌّ عَلَى حُبِّ اثْنَتَيْنِ طُولُ الْحَيَاةِ وَحُبُّ الْمَالِ.

I srdce starce je jako srdce mladíka, pokud jde o lásku ke dvěma – dlouhému životu a lásku k majetku.[1]  

Podle jiného podání řekl:

Podle podobného podání od Abú Hurejry رضي الله عنه Posel Božíصلى الله عليه و سلم řekl:

قَلْبُ الشَّيْخِ شَابٌّ عَلَى حُبِّ اثْنَتَيْنِ طُولُ الْحَيَاةِ وَحُبُّ الْمَالِ.

I srdce starce je jako srdce mladíka, pokud jde o lásku ke dvěma – dlouhému životu a lásku k majetku.[1]  

Podle jiného podání řekl:

الشيخُ يضعُفُ جسمُهُ؛ وقَلْبُهُ شابٌّ على حُبِّ اثنتينِ …

Tělo starce sice zeslábne, ale jeho srdce zůstane mladé co se týče lásky ke dvěma …[2]  

Věz proto, že žádostivost nelze nikdy zcela odstranit, lze ji jen potlačovat a usměrňovat, nakolik je součástí a přirozenou funkcí lidského já.

‘Attá ibn Abí Rebbáh vyprávěl, že Ibn ‘Abbás رضي الله عنهما pravil: „Každý bude v Den Soudu obviňovat sám sebe. Dobro konající bude litovat, že nestihl vykonat dobra ještě více a hříšník bude litovat, že se ze svých hříchů včas nekál.[3]  

V podobném duchu se nesou i Boží slova:

زُيِّنَ لِلنَّاسِ حُبُّ ٱلشَّهَوَٰتِ مِنَ ٱلنِّسَآءِ وَٱلْبَنِينَ وَٱلْقَنَـٰطِيرِ ٱلْمُقَنطَرَةِ مِنَ ٱلذَّهَبِ وَٱلْفِضَّةِ وَٱلْخَيْلِ ٱلْمُسَوَّمَةِ وَٱلْأَنْعَـٰمِ وَٱلْحَرْثِ ۗ ذَٰلِكَ مَتَـٰعُ ٱلْحَيَوٰةِ ٱلدُّنْيَا ۖ وَٱللَّـهُ عِندَهُۥ حُسْنُ ٱلْمَـَٔابِ

Je okrášlena pro lidi láska vášnivá k ženám, k synům, k nahromaděným kintárům zlata a stříbra, k čistokrevným koním, ke stádům i k polím obdělaným. To vše je však jen užívání života pozemského, zatímco u Boha je útočiště nejkrásnější. (Áli’Imrán: 14)  

An-Newewí ohledně správného přístupu ke světským lákadlům poznamenal:

Věz, že ten, kdo dlí na tomto světě, je pouze hostem a to, co drží ve svých rukou, je pouze půjčka. Host odejde a půjčku bude třeba splatit. Tento svět je něčím, čehož přítomnost je viditelná. Pojídají z něj jak zbožný, tak i zlý hříšník. Ti, kteří jsou k Bohu blízcí, nenávidějí žádostivost a tužbu předhánět ostatní ve světské okázalosti, zatímco ti, kteří se oddávají vezdejšímu světu, toto milují. Proto nenávidí kohokoli, kdo s nimi v tomto soutěží snažíce se je předehnat. (…) Posel Boží صلى الله عليه و سلم nás proto směřuje k tomu, abychom se zřekli toho, co je ve vlastnictví jiných lidí, pokud chceme, aby nás lidé milovali a abychom odvrhli žádostivost a lásku k tomuto světu, protože v rukou lidí není nic, co by mezi nimi podněcovalo vzájemnou nenávist a okázalost více, nežli pozlátka a lákadla tohoto světa.[4]

Ve správném přístupu k tomuto světu spočívá také rozdíl v mentalitě upřímného věřícího muslima oproti nevděčnému pokrytci a malověrnému, neboť Vznešený pravil:

وَلَتَجِدَنَّهُمْ أَحْرَصَ ٱلنَّاسِ عَلَىٰ حَيَوٰةٍ وَمِنَ ٱلَّذِينَ أَشْرَكُوا۟ ۚ يَوَدُّ أَحَدُهُمْ لَوْ يُعَمَّرُ أَلْفَ سَنَةٍ وَمَا هُوَ بِمُزَحْزِحِهِۦ مِنَ ٱلْعَذَابِ أَن يُعَمَّرَ ۗ وَٱللَّـهُ بَصِيرٌۢ بِمَا يَعْمَلُونَ

Vskutku pak shledáš, že jsou to lidé, kteří nejvíce touží po životě, ba více než modloslužebníci; některý z nich by si přál, aby život jeho trval tisíc let. Avšak ani kdyby tak dlouho živ byl, neodvrátilo by to od něho trest – vždyť Bůh jasně zří, co dělají! (Bekara: 96)

Ibn Hazm pravil: 

Možná i jedna jediná hodina zahálky dokáže zničit výsledek mnoha roků zbožného usilování![5]  

Ibn Redžeb uzavřel: 

Těch, co se ubírají přes poušť je mnoho, ale jen málo z nich dosáhne konce cesty.[6]  

Ego a šejtán souží člověka tak dlouho, až ho zničí

Vznešený Alláh ohledně ega pravil:

وَلَقَدْ خَلَقْنَا ٱلْإِنسَـٰنَ وَنَعْلَمُ مَا تُوَسْوِسُ بِهِۦ نَفْسُهُۥ ۖ وَنَحْنُ أَقْرَبُ إِلَيْهِ مِنْ حَبْلِ ٱلْوَرِيدِ

My stvořili jsme člověka a dobře víme, co duše jeho mu našeptává. Vždyť blíže jsme mu než jeho tepna krční. (Káf: 16)  

Moudří řekli: „Rozum je prověřeným přítelem, ale žádostivost je nepřítelem, který je přesto často následován.[7]

Al-Máwerdí proto zdůrazňuje nezastupitelnost úlohy rozumu při krocení žádostivosti:

Člověk si proti vlastní žádostivosti a nezkrocenému egu musí pomáhat svým rozumem. Musí své ego seznamovat se škodlivými následky následování žádostivosti. Posel Božíصلى الله عليه و سلم nás učil, že Ráj je obklopen věcmi obtížnými, zato Peklo je obklopeno tužbami a chtíči.[8]

V této souvislosti říká Ibnu s-Semmák: „Buď trpělivý a důsledný vůči svému egu a buď přísný vůči svému rozumu. Pohleď, co vše přináší zhoubné následky a tohoto všeho se zvykni zdržovat, protože následování žádostivosti přináší chorobu, jejíž lék tkví v odpírání si tužeb. Proto ber trpělivě svůj lék, jako se i bojíš choroby.[9]

Ibnu l-Kajjim podotkl:

Leč většina lidí prodává své vlastní duše za příliš lacinou cenu.[10] 

Ohledně šejtána pak Všemohoucí uvedl:

ٱلشَّيْطَـٰنُ يَعِدُكُمُ ٱلْفَقْرَ وَيَأْمُرُكُم بِٱلْفَحْشَآءِ ۖ وَٱللَّـهُ يَعِدُكُم مَّغْفِرَةً مِّنْهُ وَفَضْلًا ۗ وَٱللَّـهُ وَٰسِعٌ عَلِيمٌ

Satan vám vyhrožuje chudobou a přikazuje vám hanebnosti, avšak Bůh vám slibuje odpuštění Své a laskavost – a Bůh věru je velkorysý, vševědoucí. (Bekara:268)

Bylo řečeno: „Jak prazvláštní je stav toho, kdo zná Alláha, ale i přesto Ho neposlouchá, a zná šejtána, ale i přesto ho poslouchá![11]

Fudajl ibn ‘Ijjád pravil: „Pokud nejsi schopen se postit, či se v noci modlit, věz, že jsi v okovech a řetězech svých hříchů.[12]  

O negativním vlivu tužeb Ibnu l-Kajjim napsal:

Neposlušnost je důvodem, proč se člověk stává zajatcem šejtána a vězněm svých nízkých tužeb. Hříšník je vždy v zajetí svého šejtána, ve vězení svých chtíčů, vláčen svými tužbami. Je vězněm v okovech. A není žádného zajatce, který by se nacházel v situaci zoufalejší, nežli někoho, kdo je v zajetí svého nejhoršího a nejzavilejšího nepřítele – šejtána a v těch nejtěsnějších okovech – okovech jeho nízkých chtíčů. Jak by se potom takto spoutaný vězeň mohl vydat po cestě k Alláhu do příbytku věčnosti? Jak by se vůbec mohl kamkoli pohnout, když je spoután a svázán, když trpí ze všech stran kvůli okovům, jež ho tísní? Srdce je věru podobno ptáku: oddaluje se od toho, co mu škodí, uletí vysoko a kdykoli někde přistane, je znovu ohrožováno nebezpečím. Jak se dochovalo i v hadísech, šejtán je člověku vlkem. A tak, jako nechráněná ovce snadno padá za kořist vlkům, tak i služebník Boží, pokud nemá od Alláha žádné ochrany, padá snadno za oběť tomu vlku, kterého je kořistí.

A je chráněn bohabojností (arab. التقوى at-takwá). Bohabojnost je štítem a úkrytem od Alláha, oddělujícím dotyčného od jeho vlka, jakož je i štítem před trestem na tomto i onom světě. Kdykoli je ovce blíže pastýři, je před vlkem více v bezpečí a kdykoli je od pastýře dále, přibližuje se zkáze blíž. Ovce je více chráněna, je-li blíže k pastýři. Vlk strhne jen ovci, která se od pastýře zatoulá dále.

Základem v této věci je tedy skutečnost, že kdykoli se srdce odvrátí od Alláha, velmi rychle jej postihne újma a kdykoli je k Němu blíže, tím se od případné újmy drží dále. Vzdálení se od Alláha nabývá různé míry a některé situace jsou závažnější, nežli jiné. Oddálit se od Alláha skrze hřešení je horší, než skrze lhostejnost. Oddálit se od Alláha skrze páchání inovací v náboženství (arab. البدع al-bida’) je horší, nežli skrze hřešení. A oddálit se od Alláha skrze modloslužebnictví (arab. الشرك aš-širk) a pokrytectví (arab. النفاق an-nifák) je horší, nežli skrze cokoli jiného.[13]

Ibnu l-Kajjim proto rovněž uvádí, že někteří ze zbožných předků prosili Alláha slovy:

اللهم أعزني بطاعتك و ﻻ تذلني بمعصيتك.

Alláhumme a’izní bi tá’atike we lá tezilní bi ma’síjetik,“ tj. „ó Bože, dej mi důstojnost v poslušnosti a neponiž mne hřešením.[14]

Vznešený Alláh také pravil ohledně pokrytců a malověrných:

ٱسْتَحْوَذَ عَلَيْهِمُ ٱلشَّيْطَـٰنُ فَأَنسَىٰهُمْ ذِكْرَ ٱللَّـهِ ۚ أُو۟لَـٰٓئِكَ حِزْبُ ٱلشَّيْطَـٰنِ ۚ أَلَآ إِنَّ حِزْبَ ٱلشَّيْطَـٰنِ هُمُ ٱلْخَـٰسِرُونَ

Satan je ovládl a dal jim zapomenout na připomenutí Boží; a oni patří ke straně satanově. Což však strana satanova ztrátu neutrpí? (Mudžádela:19)

Na jiném místě popisuje Vznešený dialog mezi věřícími a pokrytci v Soudný den:

يَوْمَ يَقُولُ ٱلْمُنَـٰفِقُونَ وَٱلْمُنَـٰفِقَـٰتُ لِلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ ٱنظُرُونَا نَقْتَبِسْ مِن نُّورِكُمْ قِيلَ ٱرْجِعُوا۟ وَرَآءَكُمْ فَٱلْتَمِسُوا۟ نُورًا فَضُرِبَ بَيْنَهُم بِسُورٍ لَّهُۥ بَابٌۢ بَاطِنُهُۥ فِيهِ ٱلرَّحْمَةُ وَظَـٰهِرُهُۥ مِن قِبَلِهِ ٱلْعَذَابُ يُنَادُونَهُمْ أَلَمْ نَكُن مَّعَكُمْ ۖ قَالُوا۟ بَلَىٰ وَلَـٰكِنَّكُمْ فَتَنتُمْ أَنفُسَكُمْ وَتَرَبَّصْتُمْ وَٱرْتَبْتُمْ وَغَرَّتْكُمُ ٱلْأَمَانِىُّ حَتَّىٰ جَآءَ أَمْرُ ٱللَّـهِ وَغَرَّكُم بِٱللَّـهِ ٱلْغَرُورُ

V ten den řeknou pokrytci, muži i ženy, těm, kdož uvěřili:,, Počkejte na nás, abychom si mohli vzít něco ze světla vašeho!” A bude jim řečeno: “Vraťte se nazpět a hledejte světlo jinde!” A bude mezi nimi postavena zeď, v níž bude brána: uvnitř bude milosrdenství a zvnějška, naproti nim, bude trest. A zavolají na ně pokrytci: “Cožpak jsme nebyli s vámi?” Odpovědí: “Ano, avšak vy sami sebe jste v pokušení uvedli, číhali jste, pochybovali jste a zmámily vás vaše tužby pozemské, až přišel rozkaz Boží a byli jste oklamáni ohledně Boha tím, kdo mámí. (Hadíd:13-14)

Ikrima vysvětlil: „Sami sebe jste v pokušení odvedli následujíce svoje tužby, čekali jste s pokáním a pochybovali jste o Soudném Dni, odkládali jste pokání, dokud vás nepřekvapila smrt. A tím, kdo vás zmámil, je šejtán.[15]

Fudajl ibn ‘Ijád pravil: „Bídníku! Tvůj život je jen kratinký, leč tvé naděje, že potrvá ještě dlouho, jsou tolik přemrštěné![16]

Ibnu l-Kajjim pravil:

Alláh vám přislíbil potěšení onoho světa, proto se neunáhlujte a nehledejte je na tomto světě, to byste činili totéž, jako ti, kteří sklízejí úrodu ještě předtím, než stačí dozrát, ačkoli kdyby počkali, byly by její plody daleko chutnější. Podobně i potěšení onoho světa jsou ještě mnohem lepší.[17]

Vztah nízkých tužeb k chorobám srdce

Vznešený Alláh uvedl, že v Soudný Den uspějí jen ti:

مَنْ أَتَى ٱللَّـهَ بِقَلْبٍ سَلِيمٍ

kdož se srdcem čistým k Bohu přijdou (Šu’ará:88-89)

Al-Máwerdí zmínil tato slova, připisovaná i Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم: „V poslušnosti vůči tužbám tkví choroba, zatímco v odříkání se tužeb tkví lék.[18]  

Jahjá ibn Mu’áz pravil: „Lék pro srdce se nachází v pěti: v četbě Koránu a hloubání nad ním, v prázdném břichu, vstávání k noční modlitbě, ranním vzývání Alláha a v doprovázení ctnostných lidí.[19]

‘Abdurrahmán ibn Násir as-Sa’dí pravil:

Čisté srdce je to, které je v bezpečí před modloslužebnictvím a pochybami, láskou ke zlu a které se neotvírá inovacím a hříchům. To, vůči čemu musí být v opozici a od čeho musí být čisto, je v rozporu s požadavky, jaké má být, tedy že má být upřímné, znalé, neustále milující dobro a krásu. To, po čem touží a co zamýšlí musí následovat to, co miluje Alláh. Jeho tužby musí následovat to, co přichází od Alláha.[20]

Ibnu l-Kajjim pravil:

Odporovat tužbám umožní služebníkovi, aby znovu nadobyl síly těla, srdce i slov. Někteří ze zbožných předků říkávali, že přemoci své vlastní tužby je obtížnější, nežli sám dobýt celé město.[21]

To, co znečišťuje srdce, jsou jeho choroby.

Ibnu l-Kajjim tyto choroby podrobněji popsal zde:

Choroby srdce jsou dvojího typu: jednak choroba pochybnosti, kdy se člověku zdá něco falešného jako velmi podobného pravdě, a pochybnosti (arab. الشك aš-šekk) ohledně pravdy a jednak choroba nízké tužby a odchýlení se (arab. الغي al-ghajj) od přímé cesty. Obojí jsou zmíněny v Koránu.

Ohledně choroby pochybností Vznešený Alláh praví:

فِي قُلُوبِهِم مَّرَضٌ فَزَادَهُمُ اللَّهُ مَرَضًا

V srdcích jejich jest choroba a Bůh tuto chorobu rozmnožil (Bekara: 10)

Také říká:

وَلِيَقُولَ الَّذِينَ فِي قُلُوبِهِم مَّرَضٌ وَالْكَافِرُونَ مَاذَا أَرَادَ اللَّهُ بِهَٰذَا مَثَلًا ۚ

a aby ti, v jejichž srdcích nemoc je, a také nevěřící pravili: “Co chtěl Bůh tímto příkladem říci?” (Muzemmil: 31)

Ohledně toho, kdo je vyzván, aby soudil dle Koránu a Sunny, načež to odmítne a odvrátí se, zjevil Alláh toto:

وَإِذَا دُعُوا إِلَى اللَّهِ وَرَسُولِهِ لِيَحْكُمَ بَيْنَهُمْ إِذَا فَرِيقٌ مِّنْهُم مُّعْرِضُونَ وَإِن يَكُن لَّهُمُ الْحَقُّ يَأْتُوا إِلَيْهِ مُذْعِنِينَ أَفِي قُلُوبِهِم مَّرَضٌ أَمِ ارْتَابُوا أَمْ يَخَافُونَ أَن يَحِيفَ اللَّهُ عَلَيْهِمْ وَرَسُولُهُ ۚ بَلْ أُولَٰئِكَ هُمُ الظَّالِمُونَ

A když jsou povoláni před Boha a posla Jeho, aby mezi nimi rozsoudil, hle, skupina z nich se zády obrací. Kdyby však byli v právu, pak by k němu věru přišli poslušně. Je v srdcích jejich choroba, či pochybují, anebo snad se bojí, že Bůh a posel Jeho jim ukřivdí? Nikoliv, oni sami sobě křivdu činí. (Núr: 48-50)

Toto je choroba pochybnosti.

Ohledně choroby nízkého a zlého chtíče Alláh zjevil:

يَا نِسَاءَ النَّبِيِّ لَسْتُنَّ كَأَحَدٍ مِّنَ النِّسَاءِ ۚ إِنِ اتَّقَيْتُنَّ فَلَا تَخْضَعْنَ بِالْقَوْلِ فَيَطْمَعَ الَّذِي فِي قَلْبِهِ مَرَضٌ

Ženy prorokovy! Nebuďte jako lecjaká jiná žena! Chcete-li být bohabojné, pak nebuďte příliš poddajné v řeči své, aby po vás nebažil ten, v jehož srdci je choroba (Ahzáb: 32)

A toto je choroba zlého, přízemního chtíče a nutkání smilnit. A Alláh ví nejlépe.[22]

Ibnu l-Kajjim pak o jejich léčbě pravil:

Léčbou srdce je odporovat tužbám a chtíčům, což je pro ego ten nejobtížnější úkol. Pro srdce však nic není blahodárnější.[23]

Sebedisciplína je klíčem spásy

Vznešený Alláh pravil:

إِنَّا خَلَقْنَا ٱلْإِنسَـٰنَ مِن نُّطْفَةٍ أَمْشَاجٍ نَّبْتَلِيهِ فَجَعَلْنَـٰهُ سَمِيعًۢا بَصِيرًا إِنَّا هَدَيْنَـٰهُ ٱلسَّبِيلَ إِمَّا شَاكِرًا وَإِمَّا كَفُورًا  

Věru jsme člověka stvořili z kapky semene, ze směsí, zkoušejíce jej. A slyšícím a vidoucím jsme jej učinili a na správnou cestu – ať vděčný je, či nevděčný – jsme jej uvedli. (Insán: 2-3)

Na jiném místě zjevil:

فَأَمَّا مَن طَغَىٰ وَءَاثَرَ ٱلْحَيَوٰةَ ٱلدُّنْيَا فَإِنَّ ٱلْجَحِيمَ هِىَ ٱلْمَأْوَىٰ وَأَمَّا مَنْ خَافَ مَقَامَ رَبِّهِۦ وَنَهَى ٱلنَّفْسَ عَنِ ٱلْهَوَىٰ فَإِنَّ ٱلْجَنَّةَ هِىَ ٱلْمَأْوَىٰ  

Ti, kdož vzpurní byli a život pozemský si oblíbili, těm věru peklo za útulek připravili. Však ten, jenž postavení Pána svého se bál a duši svou před vášní spasil, ten věru v zahradě rajské svůj bude mít azyl. (Názi’át: 37-41)

Moudří pravili: „Největší hrdostí je, když se člověk zcela vymaní z otroctví tužeb.“ A další dodali: „Nejlepší člověk je ten, který osvobodí své srdce od žádostivosti a potlačuje tužby a chtíče cestou poslušnosti vůči svému Pánu.“ A další řekli: „Kdo umrtví svou žádostivost, oživí svou důstojnost.[24]

Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Držte se dále od tužeb a chtíčů, protože v nich tkví zlo vedoucí k naprosté zkáze. Věru pravda je obtížná a stojí proti ní mnohé pochybnosti, zatímco lež je tak snadná, ona je ta, která vede útok. Neupadnout do hříchu je lehčí, nežli se potom kát. I obyčejný pohled častokrát probudí touhu a cena za sladkou tužbu je dlouhý smutek.[25]

‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Bojím se o vás kvůli dvěma věcem: následování žádostivosti a marným nadějím na dlouhý život. Následování tužeb odvrací od pravdy a marné naděje dávají zapomenout na onen svět.[26] Také řekl: „Střezte se toho, aby vás vaše žádostivost ovládla. Kdo ji bude následovat, zasluhuje na tomto světě, aby byl haněn a na světě onom, aby nesl těžké břímě odpovědnosti za vlastní selhání. Pokud člověk shledá, že své ego nemůže zkrotit upozorněním a zastrašováním, ať mu povolí uzdu tím, že ho bude motivovat k dobru a vlévat mu naději na odměnu, protože ego se krotí jak motivací, tak i zastrašováním.[27]  

Hasan al-Basrí pravil: „Běda tobě, synu Adamův! To snad dokážeš bojovat proti Alláhu?! Věru kdokoli Alláha neuposlechne, ten proti němu bojuje![28]  

Al-Máwerdí pravil:

Když ego poslechne upozornění rozumu ve vztahu ke zhoubným následkům čekajícím toho, kdo podlehne své žádostivosti, neprojde příliš mnoho času a rozum nad tužbami zvítězí, načež se mu ego podvolí. A takový člověk pak bude mít největšího údělu v Boží odměně a lidé si ho budou pamatovat jedině po dobrém.[29]  

Ibnu l-Kajjim pravil:

Kdokoli následuje Knihu Boží a Sunnu, kdokoli drží své ego daleko od žádostivosti a od přízemních chtíčů, vydávaje se na cestu hidžry svým srdcem, ten se věru snaží o skutečnou nápravu sebe sama.[30]  

Korán na mnoha místech pozitivně hovoří o těch, kteří zkrotili nejrůznější poryvy rozmanitých podob své žádostivosti a chválí je:

وَسَارِعُوٓا۟ إِلَىٰ مَغْفِرَةٍ مِّن رَّبِّكُمْ وَجَنَّةٍ عَرْضُهَا ٱلسَّمَـٰوَٰتُ وَٱلْأَرْضُ أُعِدَّتْ لِلْمُتَّقِينَ ٱلَّذِينَ يُنفِقُونَ فِى ٱلسَّرَّآءِ وَٱلضَّرَّآءِ وَٱلْكَـٰظِمِينَ ٱلْغَيْظَ وَٱلْعَافِينَ عَنِ ٱلنَّاسِ ۗ وَٱللَّـهُ يُحِبُّ ٱلْمُحْسِنِينَ وَٱلَّذِينَ إِذَا فَعَلُوا۟ فَـٰحِشَةً أَوْ ظَلَمُوٓا۟ أَنفُسَهُمْ ذَكَرُوا۟ ٱللَّـهَ فَٱسْتَغْفَرُوا۟ لِذُنُوبِهِمْ وَمَن يَغْفِرُ ٱلذُّنُوبَ إِلَّا ٱللَّـهُ وَلَمْ يُصِرُّوا۟ عَلَىٰ مَا فَعَلُوا۟ وَهُمْ يَعْلَمُونَ  

Pospíchejte k milosti od Pána svého a k zahradě, jejíž šířka se rovná nebesům a zemi a jež připravena je pro bohabojné, kteří rozdávají almužny ve štěstí i v neštěstí a kteří krotí hněv svůj a odpouštějí lidem. Bůh věru miluje ty, kdož dobro činí, a ty, kteří potom, co spáchali hanebnost či sami sobě ukřivdili, vzpomínají Boha a prosí Jej za odpuštění hříchů svých – neboť kdo jiný může hříchy odpustit než Bůh – a kteří nesetrvávají vědomě v tom, co provedli. (Áli ‘Imrán: 133-135)

Muhammed ibn Hanefíjja pravil: „Alláh stanovil Ráj jako cenu pro vaše duše. Proto je neprodávejte za nic lacinějšího.[31]  

V souvislosti s ansáry, původními medínskými muslimy, bylo zjeveno:

وَٱلَّذِينَ تَبَوَّءُو ٱلدَّارَ وَٱلْإِيمَـٰنَ مِن قَبْلِهِمْ يُحِبُّونَ مَنْ هَاجَرَ إِلَيْهِمْ وَلَا يَجِدُونَ فِى صُدُورِهِمْ حَاجَةً مِّمَّآ أُوتُوا۟ وَيُؤْثِرُونَ عَلَىٰٓ أَنفُسِهِمْ وَلَوْ كَانَ بِهِمْ خَصَاصَةٌ ۚ وَمَن يُوقَ شُحَّ نَفْسِهِۦ فَأُو۟لَـٰٓئِكَ هُمُ ٱلْمُفْلِحُونَ

Ti, kdož pevně sídlí v tomto obvodu a utvrdili se ve víře ještě před nimi, ti milují ty, kdož se k nim vystěhovali, a nenalézají v hrudích svých žádnou závist kvůli tomu, co dáno bylo vystěhovalcům. A dávají jim přednost před sebou, i kdyby sami měli nedostatek. (Hašr: 9)

Tj. takoví dosáhnou všeho, co si přejí.

Al-Hasan al-Basrí pravil: „Vaše ega jsou prostředky k dosažení cíle, proto je očišťujte a ona sama vás pak budou pobízet ke vzpomínání vašeho Pána.[32]

Ibn Tejmíja napsal:

Pokud si někdo myslí, že mu hříchy nemohou ublížit, protože ho Alláh miluje a zároveň se dopouští stále jedněch a těch samých hříchů, je roven tomu, kdo si myslí, že pokud bude stále konzumovat jed a nebude s ním brát i protijed, mu nijak neuškodí, protože mu bylo dáno pevného zdraví.[33]  

A proto Ibnu l-Kajjim pravil:

Mějte se na pozoru před sebou samými, protože věru žádné neštěstí vás nepostihne, kromě díky vašemu vlastnímu egu. Proto se mu nikdy nepodvolte. Při Alláhu! Tvá vlastní důstojnost se odvíjí od toho, nakolik se podřizuješ a podrobuješ Alláhu, tvá čest od toho, nakolik Mu sloužíš. Náprava tvého ega je neodlučně spojena s jeho zlomením a jeho pohodlí s těžkou cestou, kterou podstoupilo. Jeho bezpečí je v posvátné bázni před Alláhem a jeho potěšení v jeho hořích.[34]  

______________________________________________________________

[1] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1046.

[2] Jako hasan doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 3749.

[3] Zaznamenal Ibnu l-Kajjim v Ighásetu l-lahfán, str. 105.

[4] Viz Šerhu metni Arbe’ín an-newewíjeti fí ahádísi s-sahíha, str. 80.

[5] Viz al-Achláku we s-sijer, str. 14.

[6] Viz at-Taríku ile ´lláh, str. 67.

[7] Uvádí al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 15.

[8] Viz Adebu d-dunjá we d-dín, str. 16.

[9] Zaznamenal al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín., str. 16.

[10] Viz al-Džewábu l-káfí, str. 104.

[11] Uvádí Ibn Redžeb v Letáifu l-ma’árif, str. 61.

[12] Viz Sifetu s-safwa, 2/238.

[13] Viz ad-Dáu we d-dewá´, str. 119-120.

[14] Viz al-Džewábu l-káfí, str. 59.

[15] Zaznamenal al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 15.

[16] Uvádí az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 8/440.

[17] Viz al-Fewáid, str. 66.

[18] Viz Adebu d-dunjá we d-dín, str. 15.

[19] Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 2/293.

[20] Viz Tejsíru l-Kerími r-Rahmán, str. 593.

[21] Viz Rewdatu l-muhibbín, 1/477.

[22] Viz Tibbu n-nebewí, str. 3.

[23] Viz Ighásetu l-lahfán, 1/69.

[24] Všechny uvádí al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 17.

[25] Zaznamenal al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 15.

[26] Viz Ibidum.

[27] Viz al-Máwerdí v Ibid., str. 16.

[28] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 2/134.

[29] Viz Adebu d-dunjá we d-dín, str. 17.

[30] Viz Medáridžu s-sálikín, 2/487.

[31] Zaznamenal Ibn Redžeb al-Hanbelí v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, 1/221; a Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 3/176.

[32] Uvádí Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 1/153.

[33] Viz al-‘Ubúdíja, str. 152.

[34] Viz al-Fewáid, str. 108.