Alláh miluje ty, kteří se nezviditelňují, díl 2.

‘Alí ibn Bekkár řekl: „Raději bych potkal samotného šejtána, než Huzejfu al-Me’rášího. Bojím se, že se před ním začnu přetvařovat a snažit se být lepší, než jsem, avšak nikoli kvůli Alláhu, díky čemuž bych padnul v Očích Božích.“¹

Ajjúb as-Sichtijání řekl: „Žádný upřímný služebník Boží nikdy neměl rád, když se stal známým mezi lidmi.“²

Šu’ba ibnu l-Hadždžádž řekl: „Doprovázel jsem Ajjúba as-Sichtijáního, když vyrazil zajistit nějaké své potřeby. Raději chodíval sem a tam bočními uličkami, aby ho lidé nepoznávali. Říkával: „Lidé mne vzpomínají a já nerad, když jsem vzpomínán.“³

‘Abdulláh ibn Mubárek pravil, že mu Sufján as-Sewrí řekl: „Dávej dobrý pozor, abys nezačal toužit po popularitě, protože jsem nepotkal nikoho ze zbožných předků, jenž by před slávou (arab. الشهرة aš-šuhra) a zviditelňováním sebe sama nevaroval.“⁴

Ibn Sírín řekl Sábitu al-Bunánímu: „Nic jiného mi nebránilo sedět s vámi ještě déle, nežli strach, že se proslavím.“⁵

Bišr ibnu l-Háris řekl: „Ten, kdo miluje, aby o něm jiní lidé věděli, ani nepocítí slast onoho světa!“⁶

Jahjá ibn Mu’áz řekl: „Nezachrání se ten, u koho vycítíš, že miluje vůdčí pozici.“⁷

Se’íd ibn Muhammed al-Haddád řekl: „Nic neodvrací od cesty Boží více, nežli honba za pochvalami a vyvyšování se nad ostatní lidi.“⁸

Velkého učence hadísů ‘Abdulghaního al-Makdisího se zeptali: „Proč necituješ hadísy bez knihy?“ Odpověděl: „Bojím se sebelásky.“⁹

Komentujíce tato a podobná podání, Šemsuddín az-Zehebí pravil:

„Při Alláhu neuspěje ten, kdo sám sebe chválí a v sobě samém nachází své zalíbení!”¹⁰

Vysvětlení hadísu a jeho komentář od islámských učenců

Kádí ‘Ijjád předložil dvě možná čtění našeho předmětného hadísu: „Věru Alláh miluje služebníka bohabojného, bohatého uvnitř, který se nesnaží zviditelňovat“ a „věru Alláh miluje služebníka bohabojného, bohatého, co si vystačí s tím, co má a láskyplného vůči své rodině.“ Za správnější považuje první verzi.¹¹

Klíčovými pojmy tohoto hadísu jsou podle al-Herewího tři popisy skutečného věřícího Božího služebníka. Je to někdo, kdo je تقي takíjun, tedy bohabojný, tj. takový, který si je neustále vědom Božího dohledu, cítí uvnitř sebe vůči Alláhu strach, úctu a posvátnou bázeň, nepovažuje se za lepšího, než ostatní, neboť si není jist svým postavením u Alláha, oddaně a poslušně plní vše, co mu je uloženo za povinnost a absolutně a bez prodlení zanechává a zříká se jakéhokoli hříchu. Je to někdo, kdo je غني ghaníjun, tedy bohat ve svém nitru a spokojen s tím, co mu Alláh předurčil, nežádaje ani jmění, ani moc, někdo, kdo je soběstačný a nežebrá od jiných materiální pomoc a zároveň někdo, kdo je schopen skrze své bohatství pomáhat a prospívat svému okolí. A je to někdo, kdo je navíc i خفي chafíjun, skromný a skrytý, který se nezviditelňuje, netouží po slávě, obdivu a vlivu, kdo se nechvástá svými zásluhami, někdo, kdo koná dobro kvůli potěše Boží a nikoli proto, aby si na něj ostatní ukazovali prstem, chválilo ho, poplácávali po ramenou, pojmenovávali po něm to, co je jim drahé či cenné a brali si ho za vzor.¹²

Dželáluddín as-Sujútí rovněž uvedl obě tato čtení, avšak na rozdíl od Kádí Ijjáda nepreferuje ani jedno z nich, přičemž dodává:

„Tedy miluje takového služebníka, který si vystačí nejlépe sám se sebou a ponejvíce se i sám sobě věnuje.“¹³

Takíjuddín Ahmed ibn Tejmíja al-Hárání v této souvislosti poznamenal:

„Čím je člověk pokornější a skromnější, tím více cítí potřebu Boží blízkosti. Tím blíže k Alláhu se i ocitá a tím je také Alláhu milejší a stoupá na vyšší stupně u Něj. A nejšťastnějšími stvořeními jsou ta, která nejjoddaněji a nejdokonaleji slouží Alláhu.“¹⁴

Potom říká:

„Není dobra v bohatství, pokud není provázeno bohabojností a rozdáváním tohoto bohatství za účelem upevňování rodinných vztahů a podpory soudržnosti, či udělování milodarů potřebným.“¹⁵

Jahjá ibn Šeref an-Newewí poskytl následující objasnění citovaného hadísu:

„Prorokova صلى الله عليه وسلم slova „věru Alláh miluje služebníka, který je bohabojný, který je bohatý ve svém nitru a který se nezviditelňuje“ odkazují na někoho, kdo je bohatý uvnitř své duše. Takový bohatý je oním boháčem, kterého Alláh miluje, shodně tomu, co se uvádí v jiných podáních. Kádí ‘Ijjád ukázal, že termín bohatý může odkazovat i na majetek, ve smyslu někoho, kdo si vystačí s tím, co má. Lze číst jak الخفي al-chafí s významem toho, kdo se ve skrytu oddává rozjímání, uctívání a zdokonalování sebe sama, jak se objevuje ve většině rukopisů. Kádí ‘Ijjád ovšem uvádí, že v několika podáních se objevuje i čtení الحفي al-hafíju s významem toho, kdo udržuje pevné rodinné vazby a je láskyplný vůči členům své rodiny a shovívavý a laskavý vůči komukoli slabému, utlačovanému a znevýhodněnému. V tomto hadísu je důkaz pro ty, kteří tvrdí, že stáhnout se před společností do ústraní je obecně lepší, než být společensky aktivní. Ohledně této otázky panuje mezi učenci známá neshoda. Ti, kteří se vyslovují pro názor opačný, tedy že lepší je být společensky aktivní, smýšlejí, že tento hadís se vztahuje na mimořádné situace rozkolů či pokušení.“¹⁶

Závěrečná ponaučení

Přemítaje nad naším předmětným hadísem, můžeme vyvodit následující reflexe:

Sa’d koří svého syna a utíká se před „špatností, kterou přináší“ proto, že syn po něm chce, aby se zapojil do veřejného života ve chvíli, kdy je muslimská umma zmítána rozkolem a nepokoji po atentátu na pravověrného a spravedlivého chalífu Osmána ibn ‘Affán رضي الله عنه. Syn vidí, že se k moci derou nejrůznější pochybné živly a proto vkládá důvěru do svého otce, zasloužilého, skromného a bohabojného muže, který by, jak věří, mohl svým angažmánem pomoci nemilý průběh událostí zvrátit. Nicméně syn není schopen vidět to, co vidí otec, kterému se do podobného dobrodružství evidentně – a z dobrého a rozumného důvodu – nechce.¹⁷
Syn naopak otci vyčítá, že se zabývá v jeho očích podřadným pastevectvím někde v neznámém údolí asi deset mil od Medíny jako nějaký nevzdělaný beduínský sedlák a přitom má neskutečné zkušenosti nejen z boje coby vítězný generál, ale také s řízením státu, neboť byl kdysi přece guvernérem velikého a důležitého města a navíc poradcem hned několika pravověrných a spravedlivých chalífů. Ba co více, byl i jedním z šesti těch, kdo byli po Omarově رضي الله عنه smrti přímo jmenován jako kandidáti na budoucího nového chalífu, přičemž výbor těchto šesti kandidátů nakonec zvolil jako chalífu právě zavražděného Osmána. Sa’d jakožto otec však velmi dobře ví, že skutečná hodnota a postavení člověka tkví v tom, jakou hodnotu a jaké postavení má v očích Božích a nikoli v tom, zda je v očích lidí jen podřadným pasáčkem a nikoli ctěným státním hodnostářem.¹⁸
Sa’d si je dobře vědom, že mu, spolu s dalšími devíti lidmi, dal Posel Boží صلى الله عليه وسلم osobně garanci vstupu do Ráje a že je mezi posledními žijícími z této desítky. Nechce své dobré činy a výjimečné zásluhy zneplatnit tím, že by se případně dopustil nějaké nespravedlnosti či neuváženého, unáhleného kroku v takto těžké době. Raději, než aby se sám hlásil o moc a agitoval pro sebe, proto nechává lidi aby si mezi sebou vybrali chalífu na základě celospolečenského konsenzu. Navíc již existují dva znepřátelené tábory, z nichž jeden je veden velmi významným mužem přímo z nejbližší Prorokovy صلى الله عليه وسلم rodiny, jedním z nejzbožnějších a nejučenějších lidí, znalcem Koránu i Sunny, ‘Alím ibn Abí Tálibem رضي الله عنه a druhý je veden urozeným mekkánským muslimem a písařem Zjevení Mu’áwíjou ibn Abí Sufján رضي الله عنه. Zapojit se do boje o moc v této situaci by znamenalo postavit se za jednoho z nich v neprospěch druhého a dopustit či prohloubit tak rozkol mezi muslimy.¹⁹
Synovi vzpomínkou na vlastní krušné začátky ukazuje, že mu nevadí skromný život a že je zvyklý na nepřízeň osudu. Sa’d je typem muže, který ve společnosti sice už dávno vystoupal nejvýše, ale nikdy neztratil ze zřetele vrtkavost tohoto světa a skutečnost, že dříve či později může zase klesnout nejníže. Nenechal se blahobytem, v němž po část života žil, nijak zkazit a rozmazlit. Významné funkce, které v životě zastával, věnoval ve prospěch své společnosti a nikdy je nezneužil pro osobní prospěch. Nenechal se oslepit leskem pozlátek tohoto světa. Ani teď je nemíní zneužít pro uchopení moci do vlastních rukou pod záminkou veřejného blaha.²⁰
Dialog Sa’da se synem Omarem je dialogem mladického aktivizmu a touhy pomoci spravedlnosti oproti zkušenostem a obezřetnosti protřelého a moudrého veterána. Ani jeden z nich není a priori veden špatnými úmysly. Syn Omar chce zaktivizovat otce, protože dle jeho názoru má jeho otec Sa’d větší právo vést ummu, než spousta těch, co se o to nyní hlásí. Otec Sa’d nestojí o to vést muslimy, ne proto, že by toho snad nebyl schopen, nebo že by se dokonce bál takového úkolu, ale proto, že dává přednost zápasu o vlastní nitro, skromnému životu v ústraní a tajným dobrým skutkům. Nesmírného dobra pak dosáhnou takoví mladí, kteří v sobě zkrotí bouřliváctví a bujarost své mladosti a uposlechnou dobře míněných rad svých zkušených rodičů a prarodičů, dokud mluví na základě precizního odhadu situace a nikoli pohodlnosti či zbabělosti anebo naprosté ztráty kontaktu s realitou. Sa’dova bohatá historie zásluh za islám a jeho šíření i veřejného angažmánu ve prospěch ummy je důkazem, že jeho kritika synovy touhy se politicky angažovat, byla v dané situaci namístě.²¹ Z této strany můžeme dokazovat, že mladší generace mají při analýze situace spoléhat na starší a že potomek, i když už je dospělý, má stále povinnost poslouchat své žijící rodiče a následovat jejich rozhodnutí tak dlouho, dokud to není neposlušností vůči Alláhu, naprostou absurditou či vážným narušením indiviuálních nároků a osobního prostoru potomka ze strany někoho z rodičů. Ve věcech, které ze své podstaty závisí na konkrétním zvážení situace a na individuálním idžtihádu má rozhodovat hlava rodiny, tedy nejstarší muž, ku prospěchu rodiny jako celku a zbývající členové ho v jeho rozhodnutí mají následovat.
Není každý aktivizmus, ať už je motivován sebevznešenějšími cíly a ať už se na první pohled zdá sebenezbytnější, vždy namístě a ne vždy přináší ta nejsprávnější řešení. Nejlepší, co se v některých obzvláště složitých situacích dá udělat, někdy bývá jednoduše nedělat nic a dát situaci volný průběh. Aktivizmus přichází teprve a jen tam a tehdy, kde a kdy je to nutné a až poté, co člověk potlačil negativní tužby a destruktivní nutkání svého ega. Přijde-li do konfliktu práce na sobě samém a nutnost společensky se angažovat, přičemž doba a okamžitá situace vyžaduje obojí a z obojího plyne i podobný užitek, je třeba dát přednost sobě samému, což je cesta vedoucí k jisté odměně a k bezpečí před šejtánskými svody. Není třeba pro obdobnou odměnu za společenský angažmán riskovat zkažení vlastního nitra a zneplatnění všech svých činů díky skrytému modloslužebnictví přetvářky, sebelásky a touhy po slávě.
Obecně je legitimním cílem, snažíme-li se být lidem dobrým příkladem a povzbudit je veřejně ke konání dobra tím, že se budeme snažit být jejich vzorem a usilovat o lepší společnost. Nicméně toto není vždy automaticky prioritou ale jen prostředkem, protože nejvyšší prioritou a nejzazším cílem je přece vždy ono dobro samo. A naopak toto v sobě může ukrývat i zvrácenou šejtánskou lest, která již zničila mnoho jiných před tebou tím, že je připravila o jejich upřímnost a ryzí úmysly. Alláh ví moc dobře, co se skrývá hluboko uvnitř lidských srdcí! Člověk sám sebe nejvíce a nejlépe zná, tak ať nelže sám sobě, protože v Soudný Den před Alláhem nebude mít žádnou výmluvu!
Vznešený Alláh miluje a Svou Láskou i přízní zahrnuje toho služebníka, který koná dobro, tím způsobem, že zůstává skryt zrakům lidí a běží pryč od přetvářky, slávy a věhlasu, takového, který nenávidí, když si lidé vyprávějí legendy o jeho dobrých činech, vychvalují ho a vzdávají mu hold. A pokud je tomu skutečně tak, potom je naprosto jasné, že Alláh takové, kteří se před ostatními chvástají, stavějí své dobro na odiv, bijí se v prsa a snaží se před světem hrdopyšně dokazovat své velkolepé činy, zavrhuje a nenávidí.
Tento hadís i jeho komentář ať si nejméně třikrát po sobě přečtou muslimové, kteří svou víru praktikují v zemích s nemuslimskou většinou, ať už pocházejí z rodin muslimských, anebo patří k těm, kterým Alláh otevřel jejich srdce pro islám. Nechť se starají především o své nitro, nechť kultivují své ego, nechť nestaví vlastní zbožnost a oddanost islámu ostentativně a provokativně na odiv svým muslimským i nemuslimským sousedům a nechť nezneužívají islám, jeho praktiky a jeho symboly k vlastnímu exhibicionizmu a egocentrické, sobecké touze být středem pozornosti! Ať se stydí a urychleně se napraví všichni ti, kteří svou ukřičeností, velkohubostí, ješitností, pýchou a urážlivostí vybudovali hlubokou propast mezi muslimskými komunitami a jejich nemuslimskými sousedy, kteří řvou, demonstrují, narušují veřejný pořádek a z titulu své islámskosti si nárokují další a další privilegia či speciální zacházení na úkor ostatních obyvatel zemí, v nichž žijí.
Ten, kdo není mezi lidmi proslavený, ten si ani není vědom, jak veliké Boží přízně tímto požívá! Je k Alláhu možná mnohem blíže a je v Jeho očích pravděpodobně milejší, nežli všichni ti, na které si lidé ukazují prstem a jimž poklonkují. Přemýšlej, Alláh ti se smiluj, o tomto hadísu! Ten, kdo hledal slávu a pochvaly lidí, zůstal bez jakékoli odměny u Alláha, i když tuto odměnu získat bylo také jeho touhou. Boj na cestě Boží je přece samým vrcholem úsilí a obětí pro islám, ale i přesto bude zneplatněn a zkažen touhou po pochvale od lidí. Jeho odměna se ztratí celá, anebo alespoň jen zčásti. Je-li tomu tak, tím spíše to potom platí o jakémkoli dalším skutku, který stojí níže – o uctívání, šíření islámu či pomoci méně šťastným. Kdo potom vynakládá své úsilí na těchto cestách, pokud zatouží po pochvale a slávě, přijde o svou odměnu u Alláha a upadne v Boží nemilost!

Ať nám Alláh daruje vše dobré, zahrne nás přízní a milostí v tom, že zůstaneme neznámí a dá nám spokojit se s upřímným bohulibým konáním v ústranní, daleko zrakům všech. Ámín!

Na základě citovaných zdrojů sestavil: Alí Větrovec

This is post 2 of 2 in the series “Alláh miluje ty kteří se nezviditelňují”