Stejně důležitou či ještě důležitější otázkou jako kteří muslimové nesprávně vykládají svou víru a proč, je také otázka, co přesně ze své víry nechtějí nebo nezvládají chápat.
Mohou mít problém s pochopením náboženských faktů, s pochopením své situace, v níž se nachází a také s pochopením toho, jak správně vést svou misi islámské osvěty.
První problém se týká chápání Koránu a Sunny, jejich mnohorozměrnosti, jejich vzájemného vztahu, provázanosti a intertextuality, tedy toho, jak na sebe navzájem navazují a odkazují. Mnoha současným muslimům uniká nejen kontext toho, jaké situace se konkrétní texty týkají, ale také jejich vnitřní smysl na ose mezi doslovným a přeneseným významem a na ose mezi konkrétním nařízením a obecným pravidlem, jejich pretext, čili důvod, proč byly kdysi Vznešeným Alláhem a Jeho Poslem صلى الله عليه و سلم vyřčeny, jejich podtext a nadtext, tj. jaké texty v jakých situacích jsou těmito texty řízeny, jaké ustavují výjimky, anebo naopak, zda daný text nespadá pod nějaké vyšší, jiným textem dané pravidlo dále usměrňující dikci tohoto textu, zda není text náhodou jiným textem rušen či upraven ve své platnosti, zda hovoří o obecném pravidlu, či konkrétní situaci, či zda se náhodou netýká historicky unikátní a neopakovatelné situace života Proroka صلى الله عليه و سلم a jeho společníků رضي الله عنهم أجمعين. A uniká jim také posttext, čili umění jak z daného textu správně vyvozovat konkrétní odpovědi pro běžný život i aktuální poučení pro konkrétní situaci doby a místa, v nichž se muslimové nacházejí. Tento posttext, naprosto nezbytný pro poznání toho, jak s daným textem dále pracovat, je obsažen v bohaté interpretativní tradici islámského myšlení a ideových dějinách toho, jakých účelů a významů ten který text v průběhu historie islámské mysli nabýval. Toto vše, tento celý barevný a mnohotvárný svět bývá v realitě postfaktické doby internetu a sociálních sítí redukován na jednorozměrné a černobílé schéma individuálního střípku na úkor celé mozaiky, dle logiky kopírovat a vložit. Zachována je vnější forma, ale vnitřní obsah a smysl je tímto způsobem minimálně pokřiven, či dokonce nenávratně ztracen. A takový přístup k vlastnímu náboženskému učení nelze popsat jinak, než jako barbarství.
Druhý problém se týká nutnosti pochopení situačních okolností, které mají na aplikaci daného náboženského nařízení rovněž rozhodující vliv. To, co lze vyčíst v Koránu, hadísech a encyklopediích islámsko-právní vědy nejsou vždy nutně řešení čekající na přímou aplikaci do praxe a nepatří všechna do rukou všem. Některá se týkají neopakovatelných specifických událostí, jiná jsou teoretickou diskuzí, která na své převedení do praxe teprve čeká a další promlouvají jen k vládcům, ozbrojeným složkám či soudcům a nikoli k masám obyčejných věřících. Některá byla formulována v době dominance muslimů na světové scéně a jiná se hodí i pro kontexty, v nichž muslimové žijí v pozici slabšího. To, co si z nich věřící přebere pro svůj život, závisí také na jeho znalosti situace, ve které se právě nachází. Pokud v tomto úkolu muslim selže, dopustí se barbarství, byť se navenek zhostí velkolepého činu vedeného světlem Vševědoucího Stvořitele.
Abú Sinán al-Asadí رضي الله عنه proto řekl: „Ještě, než se začnete učit o svém náboženství, důkladně prostudujte reálie (arab. الوقيعة al-wakí’a), v nichž lidé žijí. Jedině pak uspějete.“ [1]
Pokud jde o zodpovědné funkce nezbytné k řízení veřejných záležitostí a správě společnosti, Ibnu l-Kajjim považoval za nepřípustné, aby „byla vydávána nařízení bez předcházející znalosti panujících reálií a toho, co si tyto reálie vyžadují,“ [2] tj. správného pochopení šarí’atských důkazů ve smyslu obecných a specifických předpisů, aby nedošlo k chybné dedukci či indukci.
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín vyvodil nutnost nalézat soulad mezi prvním i druhým aspektem, když napsal:
„Je velmi dobře známo, že člověk musí dobře poznávat realitu vlastního života, jak lidé žijí. Toto naznačil i samotný Prorok صلى الله عليه وسلم ve svých slovech k Mu’ázovi ibn Džebel رضي الله عنه, kterého vysílal do Jemenu:
إِنَّكَ تَأتِي قَومًا أَهلَ كِتَابٍ …
„Věru jdeš k následovníkům Písma …“ [3]
Potom ho zpravil o místních poměrech. Nicméně toto nesmí převážit nad studiem víry jako takové. Ani mladý člověk, ani žádný jiný, se nesmí oddat tomu, že se zcela zaměří na to, co se kde děje, do té míry, že tomu podlehne a začne svou energii mrhat na otázky, se kterými ani kdyby chtěl, nenadělá vůbec nic. Naopak. Pokud je schopen záležitosti své ummy napravovat, je první jeho prioritou správné chápání jeho víry. To proto, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
مَن يُرِدِ اللَّهُ بِهِ خَيرًا يُفَقِّهْهُ فِي الدِّينِ .
„Komu Alláh přeje dobro, tomu dá porozumět náboženství.“ [4]“[5]
Pokud věřící naopak přecení vliv dobových a místních okolností na úkor požadavků své víry, učiní ho to bezbranným vůči reálnému barbarství, které potká ve skutečném každodenním životě. Přijde o tu nejlepší zbraň, kterou proti tomuto barbarství má – o aplikaci věčných principů své víry.
Třetí problém nastává, když muslimové nejsou schopni své poznání víry předat a zprostředkovat ostatním. V tomto bodě dochází k negativizmu jevu: projevené supí mentalitě čekání i na nejdrobnější poklesek kohokoli jiného, opovrhování jinými a k užívání nepřístupné, nesmiřitelně tvrdé až nenávistné rétoriky. Tento přístup je odsouzen koránskou pochvalou těm, kteří se ho dokáží vyvarovat:
فَبِمَا رَحْمَةٍ مِّنَ ٱللَّـهِ لِنتَ لَهُمْ ۖ وَلَوْ كُنتَ فَظًّا غَلِيظَ ٱلْقَلْبِ لَٱنفَضُّوا۟ مِنْ حَوْلِكَ
Díky milosrdenství Božímu jsi byl k nim shovívavý; kdybys byl hrubý a srdce tvrdého, byli by věru od tebe odpadli. (Áli ‘Imrán: 159)
Muhammed Sálih al-‘Usejmín řekl:
„Někteří dnešní adepti islámských nauk jsou snad ještě tvrdší, než kdysi bývali beduíni. Tito studenti náboženství jsou zcela prosti příjemného úsměvu, zřídkakdy dokáží někoho srdečně pozdravit a nejsou schopni projevit ani špetku pokory. Tito lidé, kdykoli se cokoli nového naučí, stanou se o to zpupnějšími. Utíkáme se k Alláhu před tímto. Skutečný učenec je naopak někdo, kdo se s tím, jak se stává učenějším, stává také o to více pokornějším.” [6]
A nakonec – existují i nemuslimové, kteří záměrně šíří o islámu a muslimech propagandu a lži, snaží se je očerňovat a popisovat jako barbarské. Buď kvůli svým nekalým záměrům, pro svou vlastní pýchu a falešný pocit mesiášské vyvolenosti, anebo proto, že islám a muslimy neznají, mají o nich chybné informace, nechápou je a netuší, že to, co si o islámu a muslimech myslí, nemá s realitou nic společného. Sami sebe tito jedinci pokládají za decentní, civilizované, nadřazené a pokrokové, zatímco islám je pro ně esencí násilnickosti, barbarství, zaostalosti a zpátečnickosti a muslimové v jejich očích ztělesněním toho všeho. Neuznávají jiné dějinné zkušenosti, než ty jejich a nepřipouští si, že na pravdy a hodnoty, které chtějí hájit, nemají výhradní vlastnický nárok.
Obraz mýtického, barbarského a divošského Saracéna/Hagaréna/Izmaelita je u záměrných šiřitelů takové antiislámské propagandy možno stopovat až k biblickým pasážím, bez kterých se neobešla žádná středověká západokřesťanská polemika. Bůh podle biblické knihy Genesis řekl Hágaře/Hádžer toto:
„Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh), neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel. Bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu; bude stát proti všem svým bratřím.“ (Gn 16:11-12)
Podle těchto nemuslimů je muslim vždy něco nižšího, ne zcela lidského, něco, co teprve čeká na polidštění zásahem zvenčí, z rukou civilizovaného Zápaďana, který muslima má za úkol polidštit tím, že ho zbaví islámu. Cokoli zlého, co muslim učiní, učinil podle tohoto vidění právě díky tomu, že je muslimem a že mu to diktuje islám, protože takto vykreslovaný muslim nemá žádnou jedinečnou osobnost ani vlastní vůli a zároveň je zcela prost jakýchkoli hluboce lidských nedostatků, jako je duševní choroba či nepříčetnost v návalu emocí, neboť muslim je vždy a jen ztělesněním archetypálně ďábelského islámu. A i kdyby se našlo daleko více Zápaďanů, kteří se dopustili stejného či horšího zvěrstva, tito západní pachatelé vždy v očích takových propagandistů jednají navzdory tomu, že jsou Zápaďany. Podle tohoto dvojího metru první zločinec svým zločinem pouze zákonitě potvrzuje svou identitu, zatímco druhý ji tím samým zločinem popírá, dosvědčujíce tak rozpor mezi kýženým ideálem a spáchaným zločinem.
Mnohdy se však spatřované barbarství nachází jen v oku toho, kdo se na něj dívá. A mnohdy ten, kdo se dívá, nemá žádné morální právo odsuzovat jiného. Co je barbarštější? Věřit v Jediného Boha, nebo v tarotové karty, černé kočky a klepání na dřevo? Lpět na neměnných pravidlech daných shůry, anebo si každý den vytvářet jiná, shodně poryvům chtíče a rozmarům nálad? Stanovit nepřekročitelná a absolutní tabu, anebo se zmateně rozpustit ve světě bez jakýchkoli pevných jistot? Trestat nejtěžší zločiny třeba i hrdelními tresty, anebo se zbavovat nechtěných nenarozených dětí jejich roztrháním na kusy jen proto, že by jim rodič nedokázal obstarat značkové oblečení a tři hračky měsíčně? Dát oběti pravomoc odplaty nad tím, kdo jí ublížil, anebo pachateli hradit pobyt v luxusu nápravného zařízení z peněz celé společnosti – tedy i z kapes jeho oběti? Žárlivě střežit čest a cudnost svých rodin, anebo nechat své děti napospas prostředí, kde nebudou ani tušit, kdo je jejich otec? Prosazovat společenský model ženy v domácnosti, nebo odkládat své rodiče do starobince? Omezovat svobodu koupě a prodeje, anebo ničit ostatní lidi alkoholem a úroky?
Mnoho z toho, co bývá na islámu označováno za barbarské, tak bývá označováno jen proto, že si někdo přeje nazývat tmu světlem a světlo tmou, pravdu bludem a blud pravdou. A to proto, aby nikoho náhodou nenapadlo hledat barbarství někde jinde, proto, že to představuje konkurenceschopnou alternativu, kterou bylo v něčím zájmu prvoplánovitě smést ze stolu a proto, aby skutečný barbar vypadal jako největší lidumil.
Muslimové i nemuslimové, pamatujme si, že mezi islámem a činy muslimů není nutné rovnítko ani nutný kauzální vztah. Ne vše, co muslimové dělají, dělají kvůli islámu, či z důvodu toho, že jsou muslimského vyznání, avšak některé jejich konání tuto náboženskou motivaci má. Mnoho toho muslimové dělají navzdory faktu, že jsou muslimové a většinu toho, co dělají, dělají proto, že jsou omylnými, ba mnohdy dokonce ignorantskými lidskými bytostmi. Proto nelze soudit islám podle činů některých muslimů, ale nutno tyto jedince a jejich činy soudit podle standardů islámu.
Vznešený Alláh pravil:
وَأَنِ ٱحْكُم بَيْنَهُم بِمَآ أَنزَلَ ٱللَّـهُ وَلَا تَتَّبِعْ أَهْوَآءَهُمْ وَٱحْذَرْهُمْ أَن يَفْتِنُوكَ عَنۢ بَعْضِ مَآ أَنزَلَ ٱللَّـهُ إِلَيْكَ ۖ فَإِن تَوَلَّوْا۟ فَٱعْلَمْ أَنَّمَا يُرِيدُ ٱللَّـهُ أَن يُصِيبَهُم بِبَعْضِ ذُنُوبِهِمْ ۗ وَإِنَّ كَثِيرًا مِّنَ ٱلنَّاسِ لَفَـٰسِقُونَ أَفَحُكْمَ ٱلْجَـٰهِلِيَّةِ يَبْغُونَ ۚ وَمَنْ أَحْسَنُ مِنَ ٱللَّـهِ حُكْمًا لِّقَوْمٍ يُوقِنُونَ
A rozsuzuj mezi nimi podle toho, co Bůh seslal, a nenásleduj jejich učení scestná a dej si pozor, aby tě neodvrátili od části z toho, co ti Bůh seslal. Obrátí-li se zády, pak věz, že Bůh je chce postihnout za některé z hříchů jejich, neboť většina z lidí jsou hanebníci. Cožpak oni touží po rozsudcích z doby nevědomosti? Kdo může být pro lid pevně přesvědčený lepším soudcem než Bůh? (Máida: 49-50)
Jsem přes toto vše na základě vlastních zkušeností přesvědčen, že pokud už ne vše, tak alespoň drtivá většina ústrků, které muslimové po světě zažívají, je odrazem a následkem hříchů jich samotných. Je trestem Božím za jejich provinění se proti Zákonu, který lidstvu uložil za povinnost následovat, přesně v intencích slov Božích „obrátí-li se zády, pak věz, že Bůh je chce postihnout za některé z hříchů jejich, neboť většina z lidí jsou hanebníci.“ (Máida: 49)
Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
مَثَلُ الْمُؤْمِنِ كَمَثَلِ خَامَةِ الزَّرْعِ، يَفِيءُ وَرَقُهُ مِنْ حَيْثُ أَتَتْهَا الرِّيحُ تُكَفِّئُهَا، فَإِذَا سَكَنَتِ اعْتَدَلَتْ، وَكَذَلِكَ الْمُؤْمِنُ يُكَفَّأُ بِالْبَلاَءِ، وَمَثَلُ الْكَافِرِ كَمَثَلِ الأَرْزَةِ صَمَّاءَ مُعْتَدِلَةً حَتَّى يَقْصِمَهَا اللَّهُ إِذَا شَاءَ .
„Příklad věřícího je jako příklad svěží zelené byliny, natáčející své listy jakýmkoli směrem, odkud vane vítr a nutí je, aby se sklonily. Když vítr utichne, rostlina zůstane zpříma stát. Takový je příklad věřícího. Ohne se pod tíží pohromy, ale jakmile pomine, narovná se. A příklad nevěřícího je jako příklad smrku, který pevně vzdoruje, dokud ho Alláh, pokud chce, nevyvrátí z kořenů.“ [7]
Podle Ka’bovy رضي الله عنه verze řekl:
… وَمَثَلُ الْمُنَافِقِ كَالأَرْزَةِ …
„…a příklad pokrytce je jako příklad smrku …“ [8]
Ibn Báz pravil:
„Těžkosti, pohromy, zkoušky a tresty na tomto světě přicházejí jen kvůli zanedbání povinností, či překročení hranic zákazů, kvůli opuštění cesty bohabojnosti v celku, anebo v části. Proto je bohabojnost klíčovým důvodem zbavujícím člověka těžkostí a zajišťujícím pro něj štěstí a vítězství na tomto i na onom světě.“ [9]
To, co se muslimům dnes děje, není nic jiného, než pouze nejmírnější způsob očištění a zbavení se hříchů, který pochází od Milostiplného Alláha, protože pokud jakožto muslimové nezačneme sami od sebe pokáním a sebenápravou, může nás potkat i něco horšího, jak říká Ibn Tejmíja:
„Texty Koránu a Sunny naznačují, že trest za hříchy bývá služebníkovi odpuštěn z deseti příčin: 1. jeho pokáním, na čemž je mezi muslimy shoda; 2. prosbou o odpuštění; 3. konáním dobrých činů, které smažou ty špatné; 4. prosbou jedněch věřících za druhé, například při pohřební modlitbě; 5. dobré činy ve prospěch zemřelého příbuzného, jako almužna v jeho jménu apod.; 6. na onom světě přímluva Posla Božího صلى الله عليه و سلم za hříšníka, či přímluva jiných, kterým je dovoleno se za něj přimluvit; 7. pohromy a neštěstí, které služebníka postihují na tomto světě; 8. tíha ran a zkoušek osudu, pokušení, útlaku a strachu; 9. trest a hrůzy v záhrobí; a 10. milost Boží, protože On je schopen odpustit i beze zřejmého důvodu.“ [10]
Proto apeluji na muslimy, aby se namísto věčného stěžování a upípačného žalování na ostatní soustředili sami na sebe, protože Alláh Vznešený praví ústy Núha/Noema:
ٱسْتَغْفِرُوا۟ رَبَّكُمْ إِنَّهُۥ كَانَ غَفَّارًا يُرْسِلِ ٱلسَّمَآءَ عَلَيْكُم مِّدْرَارًا وَيُمْدِدْكُم بِأَمْوَٰلٍ وَبَنِينَ وَيَجْعَل لَّكُمْ جَنَّـٰتٍ وَيَجْعَل لَّكُمْ أَنْهَـٰرًا
Proste Pána svého za odpuštění, vždyť On věru je odpouštějící! On sešle na vás nebe deštěm hojným a rozmnoží vám majetky i syny a připraví pro vás zahrady a řeky. (Núh:10-12)
A vyzývám zejména ty, kteří žijí v pohodlí tzv. západních zemí, daleko od nebezpečí, nepohodlí a nedostatku, aby zanechali nespokojeného remcání a handrkování se s místními obyvateli o stále další a další privilegia na úkor zbytku společnosti, ale aby naopak byli spokojení a vděční za to, čeho se jim tu dostává, neboť Vznešený Alláh praví:
وَإِذْ تَأَذَّنَ رَبُّكُمْ لَئِن شَكَرْتُمْ لَأَزِيدَنَّكُمْ ۖ وَلَئِن كَفَرْتُمْ إِنَّ عَذَابِى لَشَدِيدٌ
A pomněte, když Pán váš prohlásil: Budete-li vděční, rozmnožíme pro vás dobré, budete-li však nevděční, pak věru trest Můj bude přísný! (Ibráhím:7)
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Vděk se nachází v srdci a má se projevit pokorou a skromností. Má se projevit i ve slovech jazyka, který děkuje, uznává laskavost a chválí za ni. A má se projevit také reálnými skutky, vedenými principy poslušnosti a podřízenosti Jeho vůli.“ [11]
Kajeme se k našemu Pánu a prosíme Ho o odpuštění. Prosíme Všemohoucího Stvořitele nás všech, aby nám dal porozumět jedni druhým, obdařil nás množstvím dobrých činů, vedl nás po přímé a správné cestě, nezkoušel nás zkouškou, kterou nelze unést a očistil naše hříchy vždy jen tím nejmírnějším možným způsobem. Ámín.
Odpovídal: Alí Větrovec
___________________________________________________________
[1] Uvádí Kádí Ijjád v Tertíbu l-medárik, 2/14.
[2] Viz I’lámu l-muwekki’ín, 1/87.
[3] Muttefekun ‘alejhi. Od ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4347; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 19.
[4] Muttefekun ‘alejhi. Od Mu’áwíji رضي الله عنه ho zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 71; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1037.
[5] Viz Likáu bábi l-meftúh, 1/130.
[6] Viz Likáu l-bábi l-meftúh, 1/232.
[7] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7466.
[8] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5643.
[9] Viz binbaz.org.sa/Articles/61/التقوى-سبب-كل-خير.
[10] Viz Medžmú’u l-fetáwá´, 7/487.
[11] Viz Medáridžu s-sálikín, 2/246.