OTÁZKA: Jak je to se svátkem Ášúrá?! Co znamená z pohledu muslimů, ší’itů a židů?
ODPOVĚĎ:
Den ‘Ášúrá (arab. يوم عاشوراء jewmu ‘Ášúrá´) je v islámu postní den a nikoli svátek. Svátek podle islámu je mimo jiné dnem, kdy bývá zakázáno postit se, jako je tomu v případě dvou dobře známých, Koránem a Sunnou doložených islámských svátků.
‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما vypráví, že když Posel Boží صلى الله عليه وسلم přesídlil do Medíny, uviděl, jak se místní židé postí desátý den měsíce Muharremu. Když se židů muslimové zeptali, co tento půst znamená, odpověděli: “To je významný den, v něm Alláh zachránil Mojžíše a syny Izraele před jejich nepřáteli. I Mojžíš se ho postil.”
Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
نَحْنُ أَوْلَى بِمُوسَى مِنْكُمْ
“My jsme Músáovi přednější, než vy.” A nařídil muslimům tento půst dodržovat také.1
Toto byl povinný půst, dokud nebyl zrušen půstem povinným ramadánským. V platnosti pak zůstal jako půst dobrovolný pro každého muslima či muslimku, kdo je toho schopen a může se postit. Je vyjádřením jejich vděku Alláhu.2
Toto dokazuje další podání od Ibn ‘Abbáse, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم rok před svou smrtí říká:
لَئِنْ بَقِيتُ إِلَى قَابِلٍ لأَصُومَنَّ التَّاسِعَ
“Pokud zůstanu naživu i následující rok, budu se postit i devátý den.“3
Podle Ibnu l-Kajjima tedy existují tři způsoby tohoto dobrovolného půstu. Nejlepší je postit se kromě ‘Ášúry navíc i den před a den po dni ‘Ášúrá. Dalším v pořadí je půst devátý a desátý den a třetím je postit se pouze den ‘Ášúrá.4.
Podle Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه وسلم ohledně hodnoty půstu v den ‘Ášúrá řekl:
صِيَامُ يَوْمِ عَرَفَةَ أَحْتَسِبُ عَلَى اللَّهِ أَنْ يُكَفِّرَ السَّنَةَ الَّتِي قَبْلَهُ وَالسَّنَةَ الَّتِي بَعْدَهُ وَصِيَامُ يَوْمِ عَاشُورَاءَ أَحْتَسِبُ عَلَى اللَّهِ أَنْ يُكَفِّرَ السَّنَةَ الَّتِي قَبْلَهُ
“Za půst v den ‘Arefa smýšlím, že Alláh odpustí mé hříchy za celý předcházející a následující rok. A za půst v den ‘Ášúrá smýšlím, že Alláh odpustí mé hříchy za celý předchozí rok.“5
Učenci islámu vysvětlují, že odměna za den ‘Arefa zahrnuje předešlý i následující rok proto, že se ‘Arefa nachází v posvátném měsíci Zu l-Hidždža, který přichází po posvátném měsíci Zu l-Ka’da. A po Zu l-Hidždža přichází další posvátný měsíc, Muharrem, v němž se nachází i den ‘Ášúrá. Protože po tomto měsící další posvátný měsíc nepřichází, zmiňuje se v souvislosti s ‘Ášúrou jen předcházející rok. Navíc půst dne ‘Ášúrá pokračuje i z předcházejících zjevení, zatímco ‘Arefa je spojena se zjevením Božího Posla Muhammeda صلى الله عليه وسلم a díky jeho požehnanosti je odpuštění větší, jak uvádí Ibnu l-Kajjim.6
V islámu se s dnem ‘Ášúrá nepojí žádná další událost, ani důvod, ani rituál.
Ibn Tejmíja říká:
“Cokoli jiného krom půstu, co kdokoli provádí během dne ‘Ášúrá, je považováno za inovaci, kterou nikdo z imámů této ummy nepovažoval za chvályhodnou.“7
V židovské tradici Medíny a okolí patřil 10. den měsíce Muharremu půstu, protože šlo o den, kdy Jediný Pravý Bůh zázračně zachránil Svého Proroka a služebníka Mojžíše před faraonem a jeho armádou, která je pronásledovala až do moře. Tuto tradici zřejmě nesdílejí všichni židé, nicméně praxe uctít některé památné dny půstem (hebrejsky תענית taanit, nebo צום com) je dobře známá v judaizmu dodnes. Různé komunity židů a rozmanité duchovní proudy mívají své specifické postní dny. Islámský Zákon tuto původní medínsko-židovskou praktiku na základě Božího Zjevení potvrdil jako pravdivou a přijal, protože muslimové, jakožto následovníci původních učení všech proroků, mají mít na Mojžíše větší nárok, než sami židé.
V ší’itské tradici není ‘Ášúrá spojená s půstem, ale s vrcholem tryzny za mučednickou smrt al-Husejna ibn ‘Alího رضي الله عنهما, společníka a vnuka Božího Posla صلى الله عليه وسلم, jehož zabili jistí zlovolníci, manipulátoři a intrikáni na umejjovském dvoře v době nově nastoupivšího umejjovského chalífy Jezída.
Al-Husejn se na základě vlastního úsudku, veden touhou pro dobro islámu a muslimské ummy, odmítal podrobit autoritě nového chalífy. Můžeme debatovat o tom, nakolik byl tento jeho postoj oprávněný, nicméně na něj měl zcela jistě právo a jeho motivace byly jen ty nejčistější. Jistá zájmová skupina v Iráku mu přislíbila ochranu a podporu jakožto svému vládci. Tato skupina se později transformovala v dnešní ší’ity.
Dlužno podotknout, že své sliby vůči al-Husejnovi tito předkové ší’itů nikdy nedodrželi. Nynější ší’itské rituály tryzny pak můžeme vykládat jako kolektivní zpytování svědomí a hořekování nad morálním selháním vlastních předků. Spor mezi chalífou a al-Husejnem výše uvedení lidé nejprve ještě více rozdmýchávali, potom al-Husejnovi naslibovali vše možné, včetně věcí, o nichž dobře věděli, že jsou nesplnitelné a nakonec se k němu obrátili zády. Přímo ho zradili. Část z nich nijak nezasáhla a část z nich dokonce umožnila vrahům zmasakrovat al-Husejna a několik desítek členů jeho nejbližší rodiny včetně dětí, v jejichž žilách kolovala krev Božího Posla صلى الله عليه وسلم.
Al-Husejn je pro ší’ity heroickou figurou fatálního vzdoru malé skupinky pravověrných proti drtivé většině zbloudilých. Je dle nich jedním z pětice neomylných a bezhříšných lidí, vedle Posla Božího صلى الله عليه وسلم, al-Husejnova otce ‘Alího ibn Abí Tálib رضي الله عنه (jenž byl i bratrancem a zetěm Proroka صلى الله عليه وسلم), jeho matky Fátimy رضي الله عنها, dcery Božího Posla صلى الله عليه وسلم a al-Husejnova bratra al-Hasana ibn ‘Alího رضي الله عنهما. Z řad al-Husejnových potomků pak podle ší’itů vzešla linie neomylných imámů, kteří jediní mají právo vykládat islám. Na jejich počtu a jménech se ovšem mezi sebou neshodují ani ší’ité mezi sebou.
Islám učení o rodové linii, která jediná má právo vykládat víru a o zvláštním druhu Božího vedení, které se předává dynasticky, příkře odmítá. Postoj samotných ší’itů je dále nekonzistentní v tom, že podobnou tryznu neprovádějí třeba právě za ‘Alího, který také zahynul mučednickou smrtí, konkrétně z rukou atentátníka z řad cháridžovských sektářů během svých sporů s Mu’áwíjou ibn Abí Sufjánem. ‘Alí je i podle samotných ší’itů, coby první právoplatný imám po Prorokovi صلى الله عليه وسلم, ještě významnější než al-Husejn a přesto se v ší’izmu jeho mučednická smrt nijak zvlášť nepřipomíná.
Ší’ité neuznávají nástupnické nároky prvních tří chalífů po Prorokově صلى الله عليه وسلم smrti a za prvního imáma považují až právě ‘Alího. Podle nich jsou Abú Bekr, Omar a Osmán رضي الله عنهم أجمعين uzurpátory bez nároků vést muslimskou ummu. Některé proudy ší’izmu je přímo považují za nevěřící a proklínají je, stejně jako Prorokovu صلى الله عليه وسلم milovanou manželku ‘Áišu رضي الله عنها, za to, že se pokoušela usmířit mezi ‘Alím a Mu’áwíjou رضي الله عنه, aby se ‘Alí vzdal vůdcovských nároků.
Někteří učenci proto poznamenávají, že rituální sebepoškozování, které mnozí ší’ité během tryzny v Muharremu podstupují, na ně Alláh uvalil jako trest za urážky ctihodných Prorokových صلى الله عليه وسلم společníků, budiž s nimi všemi Alláh spokojen.
A Alláh ať nás vede správnou cestou ke správnému pochopení islámu shodně tomu, jak ho chápaly první generace muslimů. Ámín.
Odpovídal: Alí Větrovec
- Hadís je muttefekun ‘alejhi, zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2004; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1130 a toto je jeho verze.
- Viz al-‘Usejmín v Medžmú’u l-fetáwá, 15/397.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1134.
- Viz Zádu l-me’ád, 2/76
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1162.
- Viz Bedái’u l-fewáid, 5/315.
- Viz al-Minhádž, 8/151.