Prorok صلى الله عليه و سلم o člověku, který není oprávněn vynášet fetwy a i přesto odpovídá

Ibn Burejda vypráví od svého otce رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

 

الْقُضَاةُ ثَلَاثَةٌ وَاحِدٌ فِي الْجَنَّةِ وَاثْنَانِ فِي النَّارِ فَأَمَّا الَّذِي فِي الْجَنَّةِ فَرَجُلٌ عَرَفَ الْحَقَّ فَقَضَى بِهِ وَرَجُلٌ عَرَفَ الْحَقَّ فَجَارَ فِي الْحُكْمِ فَهُوَ فِي النَّارِ وَرَجُلٌ قَضَى لِلنَّاسِ عَلَى جَهْلٍ فَهُوَ فِي النَّارِ .

Ibn Burejda vypráví od svého otce رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

 

الْقُضَاةُ ثَلَاثَةٌ وَاحِدٌ فِي الْجَنَّةِ وَاثْنَانِ فِي النَّارِ فَأَمَّا الَّذِي فِي الْجَنَّةِ فَرَجُلٌ عَرَفَ الْحَقَّ فَقَضَى بِهِ وَرَجُلٌ عَرَفَ الْحَقَّ فَجَارَ فِي الْحُكْمِ فَهُوَ فِي النَّارِ وَرَجُلٌ قَضَى لِلنَّاسِ عَلَى جَهْلٍ فَهُوَ فِي النَّارِ .

„Jsou tři druhy soudců, dva jsou v Ohni a jeden je v Ráji. Muž, který vynese verdikt, ačkoli je nevědomý – ten je v Ohni. Muž, který pravdu zná, ale vynese verdikt, který je v protikladu k ní – ten je v ohni. A muž, který zná pravdu a vynese verdikt, který je v souladu s ní – ten je v Ráji.“¹

 

V at-Tirmizího verzi je dodatek „a tím poruší práva lidí.“ Ibn Mádžova verze popisuje soudce soudícího v protikladu k pravdě jako toho, který „se soudem dopustí zkaženosti“ a nevědomého jako toho, kdo „soudí dle nevědomosti.“

 

Vypravěč tohoto hadísu Abú Sahl Burejda ibn Hasíb ibn ‘Abdilláh ibnu l-Hárís al-Aslemí al-Medení رضي الله عنه je sahábí, z ansár, přijal islám před bitvou u Bedru a byl později guvernérem Basry. Zemřel v roce 63 hidžry.

 

Slovo soudce v tomto hadísu odkazje podle jazyka na kohokoli, kdo vynáší nějaká pravidla nebo rozsuzuje v čemkoli mezi lidmi. Podle pojmosloví odkazuje na každého, kdo se ocitne v pozici, kdy má mezi muslimy rozsuzovat na základě šarí’atského zákonodárství.

 

Ten, kdo vydává fetwu, spadá pod toto označení dle jazykového smyslu tohoto slova, protože jeho rozhodnutí nejsou právně vymahatelná.

 

Imám Málik pravil: „Nevydal jsem žádnou fetwu, dokud mi sedmdesát lidí z lidí nauky nedosvědčilo, že jsem toho hoden.“ Dodal: „Člověk si nemá myslet, že je vůbec čehokoli hoden, dokud se nezeptá někoho, kdo je znalejší, nežli on sám.“²

 

Ibnu l-Kajjím napsal:

„Kdokoli vydá fetwu a není k tomu oprávněn, je hříšník a lhář. Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja silně kritizoval tento typ lidí, jednou jsem ho slyšel říci: „Jeden z těchto jedinců mi řekl: „Byl jsi snad jmenován jako dozorčí nad vydáváním fatew?“ Odpověděl jsem mu: „Pekaři a kuchaři mají inspektory, není žádný inspektor pro vydávání fatew.“³

 

Imám aš-Šewkání jmenoval podmínky, které musí splňovat ten, který lidem odpovídá na jejich dotazy o islámu:

„1. Musí být dobře obeznámen s texty Koránu a Sunny.

 

Šejch Bekr ibn ‘Abdilláh Abú Zejd pravil:

„Vynášet zákazy kvůli náboženskému užitku je důležitější, nežli vynášet zákazy kvůli majetku a tělu. Povinností je vynést zákaz a zabránit každému ztracenci v činnosti, kvůli všeobecnému užitku společnosti. Tomu, kdo si hraje na učence a učenci, který je zkažený, je potřeba zabránit ve vydávání fatew, kvůli užitku pro náboženství. Tomu, kdo předstírá, že je lékař, je nutno zamezit v praxi, kvůli všeobecnému užitku společnosti. Tomu, kdo předstírá, že je inženýr, je třeba zamezit v činosti, kvůli všeobecnému prospěchu měst a států.“⁵

 

Šejch uvedl velmi výstižný příklad. Těžko nalézt někoho, kdo by si otevřel lékařskou praxi, hovořil by o medicíně a předepisoval medikamenty či léčbu jen na základě své vlastní četby lékařské literatury, protože toto s sebou přináší trest ještě na tomto světě, pokud by tím poškodil něčí zdraví. Ale pokud jde o Boží náboženství, pak si každý dává za právo o něm pustě tlachat, vykládat je a komentovat, aniž by ho předtím dlouhá léta detailně studoval pod odborným vedením skutečných znalců, odborníků a učenců.

 

A taková byla i praxe našich selef.

 

‘Abdurrahmán ibn Abí Lejla řekl: „Setkal jsem se se sto dvaceti společníky Božího Posla صلى الله عليه و سلم v mešitě a nikdo z nich ani nepřednášel, ani neodpovídal na otázky, aniž by si nepřál, aby stál na jeho místě ten druhý.“⁶

 

Hudajfa رضي الله عنه pravil: „Fetwy nevydává nikdo, kromě jednoho ze tří: ten, kdo pozná abrogované a abrogující v Koránu, vládce, který nemá jiného východiska, nebo hlupák, který si to sám vezme na starost.“ Poté, co citoval toto podání, Ibn Sirín řekl: „Co se mě týče, nejsem ani ten první, ani ten druhý. Proto bych nerad byl tím třetím.“⁷

 

Našim zbožným předkům nebylo v žádné situaci ani hloupé, ani zatěžko, přiznat si omezenost a hranice vlastních vědomostí.

 

‘Abdurrahmán ibn Mehdí vyprávěl: „Byli jsme u imáma Málika ibn Anase, když k němu přišel nějaký muž a řekl: „Abú ‘Abdulláhu, přišel jsem k tobě z místa vzdáleného šest měsíců cesty. Můj národ mne pověřil, abych ti položil otázku.“ Imám Málik mu řekl: „Ptej se.“ Poté, co mu dotyčný položil svou otázku, Málik odpověděl, že neví. Člověk zůstal šokovaný, jakoby čekal, že přišel k někomu, kdo všechno ví. Potom se udiveně zeptal: „Ale co mám říct svým lidem, až se vrátím?“ „Řekni jim, že Málik říká, že neví!“ odpověděl imám Málik.⁸

 

Často se stává, že na otázky odpovídají lidé, kteří neznají svou víru do hloubky a nesplňují podmínky kladené na každého, kdo se rozhodne lidem dávat fetwy. Takový člověk ve své neznalosti např. abrogujících a abrogovaných předpisů, záležitostí podléhajících idžmá’u nebo otázek, ve kterých panují mezi učenci neshody, dá velmi plytkou a častokrát nešťastnou či nesprávnou odpověď. Protože neví, že existují i jiné názory, vydá svůj názor za kategorický fakt, případně není schopen od sebe správně rozlišovat názor podloženější, většinovější a relevantnější. Proto selef zakazovali, aby fetwy vydával ten, kdo není zběhlý v otázkách ichtiláfu a různých existujících islámsko-právních řešení.

 

Jahjá ibn Sellám pravil: „Tomu, kdo nemá znalost ichtiláfu mezi islámskými učenci se nedoporučuje, aby odpovídal na otázky o náboženství. Podobně není dovoleno tomu, kdo nezná rozdílné názory islámských učenců, aby říkal, že ten nebo onen názor je mu milejší!“⁹

 

Sa’íd ibn Abí ‘Uruba pravil: „Nepovažujte za učence toho, kdo nezná názorové rozdíly mezi islámskými učenci.“¹⁰

‘Atá´ pravil: „Nikomu není dovoleno odpovídat na otázky o náboženství, dokud nebude ovládat rozdílné názory islámských učenců, protože pokud je nebude znát, odmítne znalost, která je správnější, než názor, který on sám zastává.“¹¹

Ajjúb as-Sihtijání pravil: „Nejsmělejší ve vydávání fatew jsou lidé s nejmenší znalostí různých názorů mezi islámskými učenci a nejzdrženlivější ve vydávání fatew jsou ti, kteří jsou ohledně různých názorů islámských učenců nejznalejší.“¹²

 

Chalíl ibn Ahmed shrnul: „Jsou čtyři druhy lidí: člověk který ví a ví, že ví – to je učenec, toho následujte a toho se ptejte, dále člověk, který neví a ví, že neví – to je neznalý, toho poučte, pak člověk, kerý ví, ale neví, že ví – to je rozumný člověk, tomu připomeňte. A nakonec člověk, který neví a neví, že neví – to je hlupák, tomu se vyhýbejte!“¹³

 

A známé přísloví říká: Chytrému napověz, hloupého kopni.