Vznešený Alláh praví:
وَقُلِ الْحَقُّ مِن رَّبِّكُمْ ۖ فَمَن شَاءَ فَلْيُؤْمِن وَمَن شَاءَ فَلْيَكْفُرْ ۚ إِنَّا أَعْتَدْنَا لِلظَّالِمِينَ نَارًا أَحَاطَ بِهِمْ سُرَادِقُهَا ۚ وَإِن يَسْتَغِيثُوا يُغَاثُوا بِمَاءٍ كَالْمُهْلِ يَشْوِي الْوُجُوهَ ۚ بِئْسَ الشَّرَابُ وَسَاءَتْ مُرْتَفَقًا ﴿٢٩﴾ إِنَّ الَّذِينَ آمَنُوا وَعَمِلُوا الصَّالِحَاتِ إِنَّا لَا نُضِيعُ أَجْرَ مَنْ أَحْسَنَ عَمَلًا ﴿٣٠﴾ أُولَٰئِكَ لَهُمْ جَنَّاتُ عَدْنٍ تَجْرِي مِن تَحْتِهِمُ الْأَنْهَارُ يُحَلَّوْنَ فِيهَا مِنْ أَسَاوِرَ مِن ذَهَبٍ وَيَلْبَسُونَ ثِيَابًا خُضْرًا مِّن سُندُسٍ وَإِسْتَبْرَقٍ مُّتَّكِئِينَ فِيهَا عَلَى الْأَرَائِكِ ۚ نِعْمَ الثَّوَابُ وَحَسُنَتْ مُرْتَفَقًا ﴿٣١﴾
„A rci: „Pravda přichází od Pána vašeho; kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří!“ A věru jsme připravili pro nespravedlivé oheň, jenž hustým dýmem je obklopí. A poprosili o pomoc, bude jim pomoženo vodou podobnou kovu roztavenému, jež spálí tváře jejich. A jak odporný to nápoj a jak hnusné to místo pobytu! Ti však, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, budou odměněni, a nedopustíme, aby se ztratila odměna těch, kdož dobré činili. Jim budou patřit zahrady Edenu, pod nimiž řeky tekou; tam budou se náramky zlatými zdobit, do šatů zelených z hedvábí a brokátu se odívat a v nich na lehátkách odpočívat. Jak krásná to odměna a jak výtečné to místo pobytu!“ (Kehf: 29-31)
Alláh ve Své moudrosti přenechal každému možnost zvolit jednu z těchto dvou cest. Za svůj život zároveň každý z nás nese plnou zodpovědnost.
Jedna cesta vede skrze popření víry a nevděk vůči Alláhu až na samý konec, na věčnost v utrpení, která je popsána jako:
وَسَاءَتْ مُرْتَفَقًا
„Jak hnusné to místo pobytu!“ (Kehf: 29)
Druhá cesta vede skrze oddanou službu Alláhu a plné podrobení se Jemu až na samý konec, na věčnost v užívání si, které je popsáno slovy:
نِعْمَ الثَّوَابُ وَحَسُنَتْ مُرْتَفَقًا
„Jak krásná to odměna a jak výtečné to místo pobytu!“ (Kehf: 31)
Proto ať si každý zcela svobodně, z vlastní vůle, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, zvolí cestu, kterou chce kráčet.
O těchto výjevech rozjímaly generace našich zbožných předků vždy zas a znovu, když zpytovali své svědomí a účtovali se sebou samými, obraceje se do svého nitra a přemítaje neustále o tom, zda rozhodnutí, která činili, byla opravdu v souladu s tou cestou, po které si zvolili se ubírat.
Ibráhím at-Tejmí jednou řekl: „Představil jsem si sebe sama v Ráji, jak ukusuji rajské plody, popíjím z rajských pramenů a řek, jak objímám rajské húrisky a oddávám se radovánkám s nimi. A potom jsem si představil sebe sama v Pekelném ohni, jak jsem nucen pojídat plody pekelného stromu Zekkúm, jak jsem nucen popíjet odporný Sedíd, nápoj obyvatel Pekla, jak zápolím s řetězy a okovy z ohně, jimiž jsou nešťastní obyvatelé Pekla spoutáni. A pak jsem se obrátil ke své vlastní duši: „Duše má! Co z toho si přeješ?“ A má duše mi odpověděla: „Nejraději bych se vrátila na svět vezdejší, do pozemského života, a vykonala ještě aspoň jeden dobrý skutek.“ Tak jsem jí odvětil: „Ještě pořád jsi na tomto, vezdejším světě. Toto tvé přání je stále ještě možno splnit. Proto běž a konej.“1
Člověk nikdy nedokáže pochopit podstatu tohoto světa, sebe sama, své úlohy na tomto světě a svého každodenního počínání, dokud si neuvědomí, že tento svět má zákonitý dopad na svět onen v podobě posmrtných následků jakéhokoli našeho rozhodnutí.
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín o tom říká:
„Skutečným měřítkem hodnoty života každého lidského jedince a jeho pomíjivé vezdejší existence je jeho přesah do věčného světa onoho. Ono trvající dědictví jeho počínání, které po sobě zanechává, potom přetrvává i na tomto světě, zapsané v podobě vzpomínek a mluveného slova všech těch, kteří tu po něm zůstanou.“2