OTÁZKA: Je možno učit se a recitovat koránské súry z přepisu z arabského písma do češtiny? Bude za to člověk odměněn? Je možno nechat si přepsat celý Korán z arabské do české abecedy, aby ho mohl recitovat a učit se ho i ten, kdo neumí arabsky a nedokáže přečíst arabské písmo? Muslimové v některých nearabských zemích takové přepisy používají.
ODPOVĚĎ:
Pokud myslíte přepis zvuku arabských slov a vět do české místní verze latinské abecedy, pak je nutno omezit se jen na naprosto nezbytné minimum – na súru الفاتحة al-Fátihu, Otvíratelku knihy. Člověk pak bude odměněn za svou snahu naučit se koránské súry, avšak nevztahuje se na něj v hadísech specifikovaná odměna spjatá s recitací jednotlivých písmen, protože ta se pojí čistě s původními písmeny arabské abecedy, přesně tak, jako je zmíněno i v hadísech.
Od ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
مَنْ قَرَأَ حَرْفًا مِنْ كِتَابِ اللَّهِ فَلَهُ بِهِ حَسَنَةٌ وَالْحَسَنَةُ بِعَشْرِ أَمْثَالِهَا لاَ أَقُولُ الم حَرْفٌ وَلَكِنْ أَلِفٌ حَرْفٌ وَلاَمٌ حَرْفٌ وَمِيمٌ حَرْفٌ
„Kdokoli odrecituje písmeno z Knihy Boží, obdrží za to odměnu a tato odměna se desetinásobí. A neříkám, že elif-lám-mím je písmeno, ale že elif je písmeno, lám je písmeno a mím je písmeno.“1
Patříme coby muslimové ČR z větší části k nearabským etnikům, žijeme v prostředí, které samo není arabskojazyčné, a kde se k zápisu místního jazyka dokonce ani nepoužívá arabské písmo. Mnoho nearabsky hovořících muslimů u nás nepíše ani svou rodnou řeč arabskými písmeny. Aby byl muslim v našich podmínkách schopen správně recitovat Korán v arabštině, musí vynaložit notné úsilí a ovládnout jednak systém zápisu tohoto jazyka a jednak specifiské umění recitace Koránu (arab. التجويد at-tedžwíd). Mnoho muslimů těmito dovednostmi nevládne vůbec. Proto vyvstává potřeba ty arabské termíny, sousloví i fráze či celé věty, které se vyskytují v Koránu, či případně hadísech a islámskonaučné terminologii, přepisovat písmeny místní české obměny latinské abecedy.
Je důležité si uvědomit, že Korán je přímé a nestvořené Boží slovo, je zjeven v arabském jazyce a má podle většinového názou i ustálený způsob zápisu, který je dán od Alláha Zjevením (tj. říkáme, že je توقيفي tewkífí) a lidem na něm není dovoleno nic měnit, nic k němu dodávat a ani z něj nic ubírat.
Aby byla jeho recitace tím uctíváním, které ponese své plody v podobě Boží odměny a požehnání, musí být recitován v arabštině a musí být dodržen i jeho zápis, protože na tom se shodla celá umma islámu. Učenci proto dospěli k jednohlasnému konsensu (arab. الإجماع al-idžmá’), že není dovoleno zapisovat Korán nijak jinak, nežli pouze v arabském písmu a to navíc výhradně a jen tak, jak byl zapsán v době chalífy Osmána ibn ‘Affán رضي الله عنه, shodně specifické koránské a nikoli obecné arabské ortografii (tj. الرسم الإصطلاحي ar-rasmu l-istiláhí, resp. القرآني al-Kur´ání oproti الرسم القياسي ar-rasmu l-kijásí), shodně slovům Lebíba:
„Když zapsali mushaf, na výsledném zápisu se shodlo dvanáct tisíc Prorokových صلى الله عليه وسلم společníků. My budeme odměněni za to, že je následujeme, a dopustíme se hříchu, pokud budeme konat v rozporu s tím, co činili oni. Každý rozumný muslim ví, že je má následovat ve svých činech. To, co psali bez elifu, je povinností psát bez elifu, to, co psali dohromady, je povinností psát dohromady, to, co psali odděleně, je povinností psát odděleně.“2
‘Alí Muhammed ad-Dabbá říká:
„Ten, kdo si přeje zapisovat Korán, musí jeho slova psát přesně tak, jak jsou zapsána v Osmánově Mushafu, kvůli tomu, že na tom je konsensus celé ummy.“3
Dželáluddín as-Sujútí s odvoláním na Ahmeda ibn Hanbel uvádí, že „je zakázáno zapisovat Korán jinak, nežli podle dikce Imámova (tj. Osmánova) mushafu.“4 Tohoto názoru je i velká většina současných učenců, kteří nedovolují přepisování veršů Koránu dokonce ani podle pravidel současného arabského pravopisu, který se v několika ohledech od Osmánovy ortografie odchyluje. Toto dovolují jen v případě jednotlivých slov či kratších úseků koránských veršů.
Někteří v náboženských naukách méně zběhlí současníci patrně v dobrém úmyslu přišli s nápadem ulehčit dnešním nearabům recitaci Koránu a tak přepsali původní arabská slova koránských veršů do latinky, například
الْحَمْدُ لِلَّهِ رَبِّ الْعَالَمِينَ
přepsali jako „al-hamdu li-lláhi rabbi l-‘álemín.“ Spočátku se toto omezovalo jen na al-Fátihu a několik základních súr pro potřeby návodů k modlitbě, potom se začaly přepisovat celé určité vybranné súry, jako يس Jásín, البقرة al-Bekara, الواقعة al-Wáki’a apod. V dnešní době je už možno si pořídit přepisy celého Koránu do latinky (resp. zpravidla její anglické, indonéské či turecké verze). Tato praxe je sporná hned z několika důvodů.
1. Písmena latinky z významné části neodpovídají specifickému zvuku a výslovnosti arabských písmen a je zde obrovský rozdíl ve výslovnosti arabských hlásek a latinských písmen, kterými jsou v přepisu do latinky označovány. Pro některé arabské hlásky navíc neexistuje odpovídající písmeno v latince. Arabština má minimálně deset hlásek, které se v češtině a ostatních jí příbuzných slovanských jazycích nevyskytují vůbec. Recitovat Korán z transkripce je proto velmi vzdáleno recitaci Koránu z původního textu v arabském písmu a dochází přitom k příliš velké míře zkreslení a chyb. Toto ještě lépe pochopíme, uvědomíme-li si, že islámští učenci psali samostatné práce o naukách tedžwídu a rozmanitých variantách recitace (tzv. القراآت al-kiráát) čistě s cílem zachovat správnou výslovnost arabských hlásek a umění správné recitace Koránu, aby Korán nebyl nikterak pokřiven či změněn.
2. Případné doplnění latinských písmen přepisu o rozlišovací diakritiku, např. apostrofy, čárky a tečky nad jednotlivými písmeny, známé arabistům, či přepis jedné arabské hlásky hned několika latinskými písmeny problém neřeší, protože ti, kteří se arabskou abecedu a její výslovnost teprve učí, stejně nic netuší o rozdílech mezi jednotlivými podobnými arabskými hláskami a musí se je naučit i tak, stejně jako by se museli naučit i jednotlivá písmena arabského písma. Pokud se navíc jedná o cizí variantu latinky (např. anglickou či tureckou), musí se takoví čtenáři rovněž kromě toho naučit, jak se správně čte daný zápis podle pravidel příslušného jazyka. Jde tedy o minimálně jeden krok navíc a další zbytečnou okliku od arabského textu.
3. Islámské nauky a ty koránské obzvláště jsou těsně spojeny s arabským jazykem a arabským jazykovým prostředím. Existuje velké dilema a staletí diskusí mezi učenci v otázce, zda je vůbec dovoleno překládat význam koránského textu do jiných jazyků, než je ten arabský. Obecně vzato, překládat významy Koránu je dovoleno právě kvůli potřebě takového objasnění, za předpokladu, že překladatel skvěle ovládá jak arabštinu, tak i cílový jazyk, zná a následuje správnou věrouku a je taktéž zběhlý v naukách Koránu a jeho výkladu. Důvod, proč se někteří učenci vzpírali i překládání Koránu, byl právě ten, že se tímto lidé oddalují od arabštiny a potřeby její výuky a rovněž se tak vzdalují od koránského pramenného textu, který pak už nechápou přímo, bez prostředníka.
Proto byli tím spíše i k této praktice přepisování koránského textu do nearabských písem skeptičtí učenci od raného věku islámu až dodnes.
Ibn Hadžer al-Hajsemí říká:
„Tvrdit, že zapisování Koránu v cizích jazycích představuje ulehčení pro ty, kteří se Korán učí, je očividná lež, odporující skutečnosti a proto není třeba na to vůbec obracet pozornost. I pokud bychom přijali tento výrok jako pravdivý, nestačil by k ospravedlnění nutnosti přepisovat Korán takovým způsobem, jiným, nežli je metoda, kterou konsenzuálně zvolili muslimové prvních i následujících generací.“5
Obecně vzato, klasičtí i soudobí učenci zakazují přepisovat Korán do jakékoli místní verze latinky (ať už anglické, indonéské, turecké či české) jakoukoli formou transkripce. Pokud se nějaký nový muslimský konvertita učí modlit a ještě arabské písmo neovládá, potom je ho kvůli nutnosti dovoleno naučit al-Fátihu, pro modlitbu nejdůležitější súru z Koránu, pokud možno přímo a to způsobem ústního opakování (arab. التلقين at-telkín).
Pokud není možno ani to, pak můžeme z důvodu krajní nouze sáhnout i po vhodném přepisu al-Fátihy do jeho abecedy, s přímým ústním objasněním toho, jak přesně se které písmeno vyslovuje, což je dovoleno do chvíle, než se dotyčný al-Fátihu bezchybně naučí. To proto, že al-Fátiha je nezbytnou součástí každé modlitby. Toto dovolujeme na základě obecného šarí’atského pravidla, že „nouze činí zakázané povoleným (arab. الضرورات تبيح محظورات ad-darúrátu tubíhu mahzúrát).“ Toto však není dovoleno se žádnou jinou súrou mimo al-Fátihy, shodně šarí’atskému pravidlu, že „nouze je definována svými minimálními hranicemi (arab. الضرورات تقدر بقدرها ad-darúrátu tukadderu bi-kaderihá)“ a dotyčný se instruuje, aby se co nejrychleji naučil číst arabský text a cokoli dalšího z Koránu se už učil přímo z arabského textu.
Je třeba lidi vázat k arabskému písmu, k pramennému textu Koránu, k jeho recitaci a učení se nazpaměť, anebo ústně opakujíce po někom, kdo se danou pasáž naučil přímo z arabského textu. Není možno číst koránský text přepsaný formou transkripce do místní verze latinky. Toho se držíme i na našich stránkách, kde dokonce i při jednotlivě zmíněných termínech vedle překladu a nutného přepisu do české verze latinky užíváme v závorkách co nejvíce i původní arabské znění dotyčných termínů či pojmových konstrukcí islámských nauk.
A Alláh je zdrojem síly i správného vedení.
Na základě citovaných zdrojů odpovídal: Alí Větrovec
- Zaznamenali ho v lehce odlišných verzích at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2910 a toto je jeho znění; Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 6/263; a al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, hadís č. 1983. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Hidájetu r-ruwát, hadís č. 2079.
- Viz ad-Durratu s-sekíla, str. 273.
- Viz Semíru t-tálibín fí rasmi we dabti l-kitábi l-mubín, str. 20.
- Viz al-Itkán, 4/169.
- Viz Fetáwá al-fikhíjetu l-kubrá, str. 38.