OTÁZKA: Jak šarí’a pohlíží na rozvod? Jak snadné je zapuzení manželky? Jak pohlíží na ty, kteří hledají kličky, jak rozvod co nejvíce uspíšit? Má žena právo na rozvod? Jak je to s bezdůvodným rozvodem?
ODPOVĚĎ:
OTÁZKA: Jak šarí’a pohlíží na rozvod? Jak snadné je zapuzení manželky? Jak pohlíží na ty, kteří hledají kličky, jak rozvod co nejvíce uspíšit? Má žena právo na rozvod? Jak je to s bezdůvodným rozvodem?
ODPOVĚĎ:
Zejména mezi katolickými věřícími se někdy můžeme setkat se stereotypem, že manželství není v islámu svátostí, ale pouhým civilním, občanským aktem. Toto je subjektivní názor, vycházející ze zkušenosti, že instituce rozvodu v církevním právu neexistovala.
Výraz rozvod, arab. طلاق talák, je odvozen od základu s významem poslat pryč a zanechat. V šarí’atské terminologii znamená rozvázání manželské smlouvy a rozloučení manželství.
Islám chápe manželství jako životní zájem jedinců i společnosti a proto disponuje i mechanizmy, jak rozvodu předejít a motivovat další pokračování manželství, ačkoli uznává i jeho nutnost v některých případech.
Výrazem vztahu islámu k rozvodu je hadís, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví:
أبغض الحلال إلى الله عز و جل الطلاق.
Proto je na základě tohoto uvažování podle hanefíjského a hanbelovského mezhebu rozvod v základu zakázán, kromě pokud pro něj existuje důvod.
Hanbelovci rozlišují několik případů:
A. Rozvod je povinností tehdy, pokud další setrvání v manželství působí škodu oběma stranám, nebo některé z nich. Je to situace, kdy např. dvojice smírčích rozhodců, jeden ze strany manželky a druhý ze strany manžela, uvidí, že vztah nemá budoucnost a působí manželům jen utrpení, přičemž neexistuje šance na záchranu manželství.
B. Zakázaný je rozvod, který není nijak zdůvodněn, neboť poškozuje druhého z páru. Islámsko-právní pravidlo zní: „Škodu nepůsobit, ani netrpět (arab. لا ضرر و لا ضرار lá darara we lá dirár)“
C. Dovolený rozvod, např. kvůli mravní zkaženosti ženy, nebo nekompatibilitě osobností manželů.
D. Chvályhodný rozvod, kvůli např. nedodržování náboženských povinností, jako např. modlitby apod.
Platí zde tedy i pravidlo činění menší škody, aby nebyla způsobena větší.
Alláh praví o rozvodu ze strany muže:
إِذَا طَلَّقْتُمُ النِّسَاءَ فَطَلِّقُوهُنَّ لِعِدَّتِهِنَّ وَأَحْصُوا الْعِدَّةَ ۖ وَاتَّقُوا اللَّهَ رَبَّكُمْ ۖ
Rozvádíte-li se svými ženami, tedy se s nimi rozveďte v ustanovené pro ně lhůtě a počítejte přesně dny čekací lhůty a bojte se Boha, Pána svého! (Talák: 1)
Posel Boží ohledně rozvodu ze strany ženy řekl:
ايما امراة سألت زوجها طلاق من غير بأس فحرام عليها رائحة الجنة.
„Kterékoli ženě, jež bezdůvodně zažádá svého manžela o rozvod, je zakázána vůně ráje.“
Co se týče rozvodu ze strany muže, z výše uvedeného koránského verše jasně vidíme, že v šarí’y je to muž, kdo disponuje právem jednostranně rozvázat manželství. Důvodem je jeho starost o zabezpečení rodiny a z toho vyplývající jeho postavení jakožto hlavy rodiny. Toto právo někteří starší autoři, zejména klasičtí orientalisté 19. a první poloviny 20. století, nepřesně označovali výrazem zapuzení (z lat. repudiatio), převzatým ze starověkého římského práva ve vztahu k otrokyním a konkubínám. Toto mužovo právo je totiž velmi zásadně omezeno upravujícími šarí’atskými regulemi:
-
Rozvod nelze vyslovit jindy, nežli jen v době čistoty ženy od menstruační periody.
-
V dotyčné periodě čistoty nesmělo dojít k intimnímu styku mezi manžely.
-
Rozvod nesmí být vysloven v afektu.
-
Než nabude takový rozvod právní moci, musí uplynout čekací doba, tzv. عدة‘idda v délce tří menstruačních period. Al-Albání, Ibn Tejímjja a Ibn Hazm smýšlí, že tato perioda nemá nejvyšší a nejnižší stanovenou časovou hranici.2
Během ní je rozhodnutí muže o rozvodu odvolatelné. Po tuto dobu ji muž musí zabezpečit obživu a nesmí ji poslat z domu. Čekací doba těhotné je, dokud neporodí.
-
Takto rozvedená má nárok na část věna, která je dohodnuta pro tento případ. Ibn ‘Usejmín uvádí, že toto jako povinnost viděl i Ibn Tejmíjja.3
Muži jsou varováni před hledáním malicherných důvodů pro rozvod. Ibn ‘Usejmín doslova říká: „To je hloupost a nedostatek moudrosti, že se muž rozvede se svou ženou jen proto, že jí nařídil uvařit čaj, a když přišel domů, zjistil, že to neudělala.“4
Nerespektovat výše uvedené podmínky je nanejvíš odsouzeníhodné. Ibn ‘Usejmín říká: „Kdo se po rozvodu kaje a řekne, že se rozvedl, když manželka menstruovala, nebo když se hněval, nebo v době, kdy spolu sexuálně žili, lze považovat, že si zahrává s nařízeními Božími.“5
Žena může požádat o rozvod u šarí’atského soudu. Pokud je rozvod důvodný, soudce rozhodne v její prospěch. Jako důvody, které ženu opravňují žádat rozvod jmenuje Ibn ‘Usejmín porušování islámských zákazů, např. pití alkoholu, nebo nedostatek respektu vůči náboženským povinnostem, např. nedodržování modlitby.6 Tato situace a způsob rozvodu se označuje jako خلئةchul´a a čekací doba ženy při ní pak trvá pouze jednu menstruační periodu.
Žena může nabýt práva rozvodu též na základě dohody před samým uzavřením manželství, resp. stanovit si toto privilegium jako podmínku. Také může požádat manžela o ukončení manželství vzájemnou dohodou o jeho rozvázání, a to kdykoli během jeho trvání. Poté se může rozvést podle výše uvedených směrnic.
Učenci také zmiňují, že manželům není dovoleno rozšiřovat se mezi lidmi o tom, proč se rozvedli. Jedinou výjimkou je vysvětlení situace otci, bratrovi, rodině, nebo příbuzným.7
A Alláha prosíme o trpělivost ve vztazích vůči druhým. Ámín.
1Na autoritu Ibn Omara zaznamenal Abú Daúd a Ibn Mádža ve svých Sunenech. Sahíh podle al-Hákima a Ibn Mádži.
2Viz ad-Da’ífa, 3/609.
3Viz Ahkámu l-kur´án, 2/203.
4Viz Ahkámu l-Kur´án, 2/129.
5Viz Ahkámu l-Kur´án, 2/150.
6Viz Ahkámu l-Kur´án, 2/140.
7Ibn ‘Usejmín v Ahkámu l-Kur´án, 2/155.