Šarí'atská policie

OTÁZKA: Jaký je váš názor na praktiky některých muslimů v západní Evropě, kteří vyhlašují zóny, kde vymáhají právo šarí’a oblečení do reflexních vest s nápisem šarí’atská policie? Poslední takové případy se udály ve Wuppertalu sousedním Německu. Nemůže to být nebezpečné pro stát?
ODPOVĚĎ:

OTÁZKA: Jaký je váš názor na praktiky některých muslimů v západní Evropě, kteří vyhlašují zóny, kde vymáhají právo šarí’a oblečení do reflexních vest s nápisem šarí’atská policie? Poslední takové případy se udály ve Wuppertalu sousedním Německu. Nemůže to být nebezpečné pro stát?
ODPOVĚĎ:
Případ, který se stal v Německu ve Wuppertalu neznáme, nemáme k dispozici informace o něm a proto budeme vycházet jen z obecně platných principů a z toho, co o podobných incidentech jinde v západní Evropě uvedli zodpovědní odborníci ve spektru od islámských učenců po bezpečnostní analytiky.
Situace, kdy nějaká skupina muslimů v západní Evorpě oblékne rozlišovací vesty s nápisem “šarí’atská policie” a vydá se do ulic hájit a prosazovat šarí’atská pravidla, v sobě skrývá vícero otázek, které lze shrnout do dvou hlavních: (1) Je to z islámského hlediska legitimní? (2) Je to bezpečné pro společnost?
Nejuznávanější názor islámských učenců říká, že pobytem na území, kde jsou menšinou, uzavírají muslimové dohodu, že budou respektovat nastavená pravidla soužití a místní zákony, neboť ctít dohody i vůči nevěřícím je šarí’atskou povinností. V kontextu osvojení Mekky Alláh zjevil (v přibližném významu):
Dodržujte tedy plně vůči nim úmluvu až do vypršení lhůty její (Tewba:4)
Tato lhůta v našem prostředí vyprší tím, že muslim přestane na daném území pod danou jurisdikcí pobývat, anebo uplyne jeho smrtí.
Tato úmluva pro muslima neplatí jen v situaci, kdy je nucen činit něco, co mu jeho náboženství přikazuje, např. dopouštět se modloslužebnictví, pojídání zakázaného, nebo porušování nějakého zákazu, poté lze takovou poslušnost (a dohodu v dané věci) odmítnout.
To se opírá o hadís od ‘Alího ibn Abí Táliba, nechť je s ním Alláh spokojen, kde Posel Boží, mír a požehnání s ním, říká: “Není poslušnosti stvoření při neposlušnosti Stvořiteli. Poslušnost je jen v dobru.” Zaznamenali jej al-Buchárí, Muslim, Abú Daúd a an-Nesáí.
Muslim by měl území, jehož jurisdikce takovým zásadním způsobem omezuje praktikování jeho víry omezit, ve shodě se slovy Božími (ve významu): Těch, kdož sami sobě ukřivdili a kteří povoláni budou anděly, se zeptají: „V jakém stavu jste byli?“ I odvětí: „Byli jsme poníženými na zemi.“ I řeknou jim andělé: „Což nebyla země Boží dosti rozlehlá, že jste se nemohli vystěhovat?“ A obydlím těchto bude peklo, a jak hnusný je to cíl konečný! (Nisá:97)
Oba tyto principy jsou klíčové i pro naše zhodnocení, neboť určující je, co vymezuje místní legislativa, jaké konkrétní šarí’atské předpisy daná skupina vymáhá, jakým způsobem, zda to nenarušuje vzájemné vztahy mezi komunitami, jaké je právní postavení muslimských komunit zde, např. jak je legislativně řešeno výsadní užívání rozlišovacích vest a označení policie apod.
Aby bylo působení takové “šarí’atské policie” v evropských podmínkách přijatelné, muselo by být právně nezávadné užití názvu policie a používání rozlišovacích vest. Dále by musela existovat součinnost se skutečnými orgány činnými v trestním řízení, tedy tito šarí’atští policisté by museli fungovat na principu speciálních poradců pro dané komunity, uznávaných policií, šarí’atská pravidla, která by vymáhali, by neměla odporovat místní legislativě, stejně jako způsob, jakým by to bylo prováděno. Měli by mít důvěru a mravní kredit všech zúčastněných stran. Jinak je taková činnost marná a nezákonná jak dle šarí’y tak i dle místní legislativy. Pokud je vše v pořádku z hlediska vymáhaných pravidel i způsobu jejich vymáhání, pak je nutno říci, že daní aktivisté jsou spíše komunitními pracovníky, než policisty, jejich nařízení by nebyla právně vymahatelná a proto i jejich označení za policii by bylo sporné, pokud by ovšem nebylo stanoveno jinak.
Domnívám se, že ani ty evropské země, které jsou vůči svým muslimským komunitám nejvstřícnější, nemají v současnosti ještě podmínky nezbytné pro vytvoření takového druhu “šarí’atské policie” který by nebyl vnímán jako kontroverzní a naopak byl prospěšný pro všechny. Vše bude záležet na konsensu, k jakému dané společnosti dospějí.
Tohoto pohledu se drželi také přední představitelé muslimských obcí a islámští učenci v západní Evropě, kteří podobné jednání právě pro jeho unáhlenost a nedořešenost odmítli, zejména kvůli užívání slova “policie” evokujícího, že dotyčné osoby mohou použít pro policii vyhrazených donucovacích prostředků, pro kontroverzi, kterou dané případy vyvolávají a pro nedůvěru, kterou zasazují mezi muslimy a nemuslimy.
Tím přecházíme k otázce, zda je takové jednání bezpečné či nikoli.
Opět bude záležet na konkrétní situaci a konkrétním případu. Za výše uvedených ideálních podmínek a za situace, kdy daná věc nevyvolává společenské kontroverze, není něco takového a priori nebezpečné. To je ovšem hypotetický ideál a nikoli reálný stav věci.
V případech, které se v západní Evropě skutečně staly (vedle Německa šlo ještě sporadicky o Francii a Velkou Británii), vznikla obrovská kontroverze a propukla panika ze zavádění šarí’e a ztráty právní suverenity, aniž kdo z kritiků věděl, co si pod tím má představovat. Tyto akce vyvolaly především silné protimuslimské nálady majority, které jsou, domnívám se, nejreálnějším rizikem, protože propukají pravidelně takřka vždy, když někdo někde podobnou aktivitu podnikne.
Druhým a více viditelným nebezpečím, které může být snad ještě ničivější, je fakt, že zatímco většina muslimů nevidí zřízení něčeho na způsob “šarí’atské policie” na Západě jako svou prioritu, snaží se o to různí extremisté, které spojuje zbloudilá dezinterpretace islámu, díky které prohlašují ostatní muslimy za nevěřící (tzv. tekfír). Všude, kde se takoví jedinci najdou, izolují se od společnosti (muslimů i nemuslimů), opovrhují jí, zaujímají vůči ní hostilní postoj a budují paralelní struktury. Tato nepatrná a ideologicky úzce profilovaná skupina bývá zdrojem lidského potenciálu teroristických hnutí lokálních i globálních. Proto může být, pokud se někde vyskytne, ač ojedinělá, potenciálně velice riziková.