Šejch Abdurrezák al-Bedr: Vysvětlení povinností služebníka vůči Božímu příkazu, díl I.

Tématem následujícího pojednání je objasnit velkolepou záležitost, kterou musí pochopit a obsáhnout ve své mysli každý jeden muslim či muslimka. Je jím poznání povinností, které pro ně plynou jakožto pro Boží služebníky kdykoli, když jim Alláh něco přikáže ve Své Knize či v Sunně našeho Proroka صلى الله عليه و سلم.

Když si muslim uvědomí, že sám je stvořen se záměrem, a když se nad tím zamyslí, stane se mu jasným, že nebyl stvořen bez účelu jen tak pro nic za nic. Jaké jsou tedy povinnosti muslima, když mu Alláh něco přikáže či zakáže?

Právě to je předmětem následujícího pojednání.

Když Alláh něco přikáže nebo zakáže, stává se pro každého muže a každou ženu povinností sedm důležitých věcí. Hovoří o nich imám a obnovitel víry Muhammed ibn ‘Abdilwehháb. Vysvětlil je v této stručné promluvě, obsahující nesmírné množství důležitých a hodnotných ponaučení.

 

Sedm povinností každého věřícího tváří v tvář jakémukoli příkazu z Koránu a Sunny

Jakmile dá Alláh příkaz svému služebníkovi, služebník dostává za povinnost sedm věcí.

Tyto povinnosti stručně shrnul imám a obnovitel víry šejch Muhammed ibn ‘Abdilwehháb at-Temímí, nechť je mu Alláh milostiv, ve své stati1:

Služebník má sedm povinností vůči Bohu a jeho příkazu:

    1. Poznání daného příkazu (arab. العلم به al-‘ilmu bihi).
    2. Láska k danému příkazu (arab. محبته mehabbetuhu).
    3. Odhodlání  (arab. العزم al-‘azm) daný příkaz splnit.
    4. Vykonání tohoto příkazu a jednání v souladu s ním  (arab. العمل al-‘amel).
    5. Jistota, že daný čin je v souladu s Božím Zákonem, jak z hlediska upřímnosti úmyslu (tj. že je vykonán čistě jen pro Boha), tak z hlediska správnosti (tj. je v souladu se Sunnou Proroka)(arab. خالصا وصوابا chálisan we sawáben).
    6. Vyhýbání se (arab.التحذير at-tahzír) čemukoli, co by daný čin zneplatnilo.
    7. Neochvějnost a důslednost (arab. الثبات as-sebát) ve vykonávání onoho příkazu.

Těchto sedm povinností od nás vyžaduje zvláštní pozornost a vykonání těchto čtyř kroků:

  1. Naučit se je ovládat zpaměti.
  2. Dobře pochopit, co vlastně znamenají.
  3. Uplatnit je a řídit se jimi v každodenní praxi.
  4. Šířit jejich znalost mezi ostatní lidi.

Následuje objasnění každého z těchto sedmi principů.

 

Povinnost první: Naučit se, co příkaz znamená

Šejch Muhammed ibn ‘Abdilwehháb at-Temímí pravil:

Jakmile je člověku dán příkaz, je člověk povinen učit se o tom, co mu bylo přikázáno a ptát se na to, dokud nezíská úplné poznání tohoto příkazu. To se týká mnoha věcí, od toho, že Alláh vyžaduje التوحيد at-tewhíd (tj. uctívat výlučně jen Jeho) a že naprosto zakazuje الشرك aš-širk (tj. uctívat kohokoli jiného vedle Něj), že povoluje obchod a že zakazuje brát úrok či uzurpovat bohatství sirotka, leda že by jeho opatrovník byl tak chudobný, že by část peněz nutně a nevyhnutelně potřeboval.

Vemte si však tyto příklady – jak je to s nimi ve skutečnosti?

Většina muslimů sice považuje tewhíd za pravdu a širk za lež, ale neptají se na podrobnosti o tewhídu a dokonce odmítají podrobnou pravdu o něm.2

Stejně tak vědí, že Bůh zakázal úrok, ale stejně s ním nakládají. Také vědí o zákazu braní bohatství sirotkovi, krom povolených případů, stejně však nakládají se sirotkovým majetkem svévolně, bez toho, aby se na to zeptali někoho z učenců.

Tedy první povinností každého Božího služebníka vůči jakémukoli Božímu příkazu je naučit se ho a získat znalost o tom, co mu bylo přikázáno. Toto je první povinnost, kterou je nutno splnit.

Vznešený Alláh řekl:

فَاعْلَمْ أَنَّهُ لَا إِلَٰهَ إِلَّا اللَّهُ وَاسْتَغْفِرْ لِذَنبِكَ وَلِلْمُؤْمِنِينَ وَالْمُؤْمِنَاتِ ۗ وَاللَّهُ يَعْلَمُ مُتَقَلَّبَكُمْ وَمَثْوَاكُمْ ‎

Věz tedy, že není božstva kromě Boha, a pros za odpuštění vin svých i vin mužů a žen věřících! Bůh dobře ví o přecházení vašem a zná i konečný příbytek váš.“ (Muhammed:19)

Bůh započal tento verš doslovným příkazem „věz“, čímž se myslí vědění o věci, předtím, než o ní člověk hovoří a koná podle ní. Pokud se člověk neučí o příkazech a zákazech Božích, jak potom bude moci správně uplatňovat tyto příkazy a jak opustí to, co je zakázané?

Tak jako bylo řečeno: „Kdo nic nemá, ten nic nemůže poskytnout (arab. فاقد الشيئ لا يعطيه fákidu š-šej´i lá ju’tíh).“

A tak, jako bylo řečeno: „Jak se může někdo vystříhat nějakého zla, když ani neví, čeho se má vyvarovat (arab. كيف يتقي من لا يدري ما يتقي kejfe jettakí men lá jedrí má jettakí)?

Z tohoto důvodu je poznání příkazu tou první povinností v jakékoli situaci, kdy nám Alláh cokoli nařídí. A toto je též důvodem, proč existuje množství koránských veršů a Prorokových صلى الله عليه و سلم výroků hovořících o hodnotě, užitku, plodech a účincích nauky, motivujících k jejímu získávání, probouzejících touhu po vědění a povzbuzujících ke studiu a k učenosti.

K takovým patří i jeho slova:

‏ومن سلك طريقًا يلتمس فيه علما سهل الله له به طريقًا إلى الجنة‏

…A kdokoli se vydá cestou získávání vědění, tomu Alláh za to usnadní cestu do Ráje.3

Anebo jeho slova:

من يرد الله به خيرًا يفقه في الدين

Toho, pro koho si Alláh přeje dobro, On obdaří správným pochopením víry.4

Prorok صلى الله عليه و سلم každý den po ranní modlitbě říkal tuto prosbu Bohu:

اللَّهُمَّ إِنِّي أَسْأَلُكَ عِلْمًا نَافِعًا، وَرِزْقًا طَيِّبًا، وَعَمَلاً مُتَقَبَّلاً

Ó Bože, prosím tě o přínosné vědění, dobrou obživu a přijaté skutky.5

Pointa je v tom, že Prorok صلى الله عليه و سلم prosil o vědění dříve, než prosil o obživu a dobrými skutky. To proto, že vědění umožní muslimovi rozeznat mezi dobrou a špatnou obživou a mezi dobrými a špatnými skutky!

Prosba o rozšíření znalostí je zachována i v Koránu:

وَقُل رَّبِّ زِدْنِي عِلْمًا

A rci: „Pane můj, vědění mé rozšiř!“ (TáHá: 114)

Prvním zjeveným koránským imperativem byl také příkaz „čti“ (arab. اقرأ ikra´),6 tedy předčítej a uč se.

Na jiných místech Vznešený praví:

قُلْ هَلْ يَسْتَوِي الَّذِينَ يَعْلَمُونَ وَالَّذِينَ لَا يَعْلَمُونَ ۗ إِنَّمَا يَتَذَكَّرُ أُولُو الْأَلْبَابِ ‎

Zeptej se: “Jsou si rovni ti, kdož vědí, s těmi, kdož nevědí?” Však připomenou si to jen ti, kdož rozmyslem jsou nadáni. (Zumer: 9)

أَفَمَن يَعْلَمُ أَنَّمَا أُنزِلَ إِلَيْكَ مِن رَّبِّكَ الْحَقُّ كَمَنْ هُوَ أَعْمَىٰ ۚ إِنَّمَا يَتَذَكَّرُ أُولُو الْأَلْبَابِ

Je ten, jenž ví, že to, co ti bylo sesláno od Pána tvého, je pravda, podoben slepci? To připomenou si věru lidé rozmyslem nadaní. (Ra’d:19)

أَفَمَن يَمْشِي مُكِبًّا عَلَىٰ وَجْهِهِ أَهْدَىٰ أَمَّن يَمْشِي سَوِيًّا عَلَىٰ صِرَاطٍ مُّسْتَقِيمٍ

Což ten, jenž klopýtá padaje na tvář svou, je veden lépe než ten, kdo vzpřímeně po stezce přímé kráčí? (Mulk:22)

Vědění je světlem a osvícením pro kohokoli, kdo se ho rozhodne získat a nést. Kdokoli se vydá cestou získávání nauky a získá vhled do náboženství Božího, toho kroky na jeho životní pouti budou správné. A naprosto opačný je případ toho, kdo se snaží konat skutky, vynakládá úsilí a tvrdě dře, avšak nemá vůbec žádné povědomí o naukách víry a proto ani nezískal správné vedení.

A právě proto Omar ibn ‘Abdil’azíz pravil:

من عبد الله بغير علم كان ما يفسد أكثر مما يصلح

Každý, kdo uctívá Boha bez vědění, dělá více škody než-li užitku.7

Inovace a nejrůznější podoby bludu se objevily mezi lidmi pouze jako důsledek ignorance nauk Boží víry a vykonávání činů zbožnosti, které nebyly podloženy naukou a správným vhledem!

Vědění je důležitým základem a ctností, které by se měl snažit dosáhnout každý muslim a muslimka. Od muslima se čeká, že na této cestě vytrvá. Proto učenci doporučili muslimům, aby si vyhradili část svých dnů speciálně pro získávání vědomostí. Nedovolte slunci, aby zašlo dříve, než si osvojíte nějaký nový poznatek. Protože získávat poznání víry se musí stát každodenní aktivitou. Důkazem toho je výše vzpomenutá prosba Posla Božího صلى الله عليه و سلم, který každé ráno vždy za úsvitu prosíval: „Ó Bože, prosím Tě o užitečnou znalost …

Proto by měl každý muslim mít ve svém denním programu chvíli vyhrazenou pro studium a získávání nových poznatků o své víře. Měl by se snažit naučit se o islámu něco nového každý den. K požehnáním dnešní doby patří mimo jiné i to, že máme k dispozici nepřeberné množství metod, které mohou k tomuto účelu sloužit. I v autě můžete poslouchat užitečná kázání, požehnané kroužky vědění, osvícené promluvy, odpovědi na otázky, můžete naslouchat Slovu Božímu, výkladu jeho veršů, či podáním dochovaným od Posla Božího صلى الله عليه و سلم.

Můžete si naladit rozhlasové stanice, které vysílají recitaci Koránu či máte v dosahu mnoho dalších medií šířících užitečné znalosti, kterými se obohacují velké davy lidí, které nedokáže spočítat nikdo, leda Všemohoucí Alláh. Někteří lidé i na cestách za jízdy autem naslouchají učencům vykládajícím četná díla. Toto je něco, co dříve nebylo vůbec možné. Pointa je, že první povinností, která je na nás kladena vždy, když Alláh vyhlásí nějaký příkaz, je naučit se, co z něho plyne a co je jeho porušením. Naučit se to, co je nám přikázáno a naučit se to, co je nám zakázáno.

Alláh nám přikazuje tewhíd, výlučné Boží právo na uctívání, a proto se musíme naučit, co tewhíd znamená a co zahrnuje. Toto je ten největší příkaz, který nám On nařídil. Také nám nařídil povinné modlitby, což je nejdůležitější z pěti pilířů islámu hned po dvou svědectvích víry. Proto se musíme naučit, jak se správně pomodlit, jaké jsou podmínky, pilíře a povinnosti při modlitbě.

Což náš Prorok صلى الله عليه و سلم neříkal:

صلُّوا كما رأيتموني أُصلِّي

Modlete se, jak jste viděli mne modlit se.8

Jak se má muslim modlit tak, jak se modlíval kdysi i Posel Boží صلى الله عليه و سلم, aniž by se předtím nenaučil, jak Prorok صلى الله عليه و سلم svou modlitbu prováděl?! A podobně tomu i při půstu, odevzdávání zekátu a všech ostatních zbožných skutcích.

Následně autor zmiňuje příklad tewhídu a širku, o němž velká většina lidí teoreticky ví, že tewhíd je správný a širk špatný, avšak tuto svou znalost nedokáží aplikovat prakticky, odvracejí se od nároků skutečného tewhídu a upadají do širku, aniž by vůbec cítili potřebu se na to tázat a poznávat, co to znamená v běžném životě.

Mnoho lidí, když se jich otážete na tewhíd a jejich postoj k němu, zůstanou na frázích o tom, jak je tewhíd báječný a když se jich zeptáte na širk, vystačí si s frázemi o tom, jak je širk ohavný. Nicméně nezkoumají, čeho všeho se tewhíd týká a porušení čeho všeho ústí v širk. Možná pak právě tito lidé zabředávají do věcí, které skutečnému tewhídu protiřečí a možná, že konají mnoho z toho, co ve skutečnosti představuje druh širku.

Jediným důvodem je, že se dostatečně nedotazovali ohledně tewhídu, neučili se ho tak důkladně, jak měli, nezískali patřičný vhled do toho, co to znamená uctívat Jediného Boha. A nemají znalost ani o tom, co to znamená přidružovat k Bohu jiné. Možná se pak dokonce i účastní aktivit, které v sobě zahrnují uctívání falešných božstev mimo Jediného Boha a to jen proto, že ohledně podstaty takových obřadů nemají pražádné znalosti.

Dále autor zmiňuje otázku úroků. Lidé teoreticky vědí, že úrok je zakázán, ale i přesto se účastní prodeje či koupě, která je spojena s úročnou transakcí, aniž projevují jakoukoli snahu se o tomto dozvědět.

Dokonce jsou i lidé, kteří, když před sebou vidí nějakou lukrativní zakázku, se na nic raději ani neptají, nezjišťují si, je-li takový způsob obchodování povolen či zakázán, protože věří, že pokud by se ptali až příliš, možná by se stalo, že by se pro ně takové obchodování stalo zakázaným. Na nic se proto neptají a pokračují ve svém obchodování dál. Nepřejí si dopracovat se k poznání, že jejich způsob obchodování je možná opravdu zakázaný, čímž by se o zisk z něj připravili. Toto se stává mnoha lidem. Neobtěžují se na cokoli se ptát. Pokud se jim řekne: „Raději se na tento způsob obchodování ještě někoho přeptejte,“ uvidíš, jak se zdráhají vůbec se zeptat.

A nakonec autor zmiňuje případ majetku sirotka. Aniž by se takoví lidé na cokoli ptali, uzurpují si majetek sirotka, o něhož pečují, aniž rozlišují, zda se jedná o věci dobré a povolené Božím zákonodárstvím. Ubírají ze sirotkova majetku více a více, aniž by se ptali, co si z něj mohou dovolit vzít a co nikoli.

Při nakládání se sirotkovým majetkem nemají žádné zábrany. Neptají se, kde jsou limity a meze toho, co je jim dovoleno. A učenci fikhu stanovují tyto meze buď na to, co je v dané věci očekávatelným obyčejem, anebo na to, co je limitováno existující potřebou.

Autor: ‘Abdurrezzák al-Bedr
Zdroj: Wádžibuná nahwe má amerana ´lláhu bih
Překlad: Adam Šlerka a Alí Větrovec

  1. Šejch Abdurrezák al-Bedr: Vysvětlení povinností služebníka vůči Božímu příkazu, díl I.
  2. Šejch Abdurrezák al-Bedr: Vysvětlení povinností služebníka vůči Božímu příkazu, díl II.
  3. Šejch Abdurrezák al-Bedr: Vysvětlení povinností služebníka vůči Božímu příkazu, díl III.
  4. Šejch Abdurrezák al-Bedr: Vysvětlení povinností služebníka vůči Božímu příkazu, díl IV.
  5. Šejch Abdurrezák al-Bedr: Vysvětlení povinností služebníka vůči Božímu příkazu, díl V.
  6. Šejch Abdurrezák al-Bedr: Vysvětlení povinností služebníka vůči Božímu příkazu, díl VI.
  7. Šejch Abdurrezák al-Bedr: Vysvětlení povinností služebníka vůči Božímu příkazu, díl VII.
  1. Původní stať viz Dureru s-senníja, 2/74-76.
  2. Mnoho muslimů upřímně věří v Boha, ale i přesto konají akty širku, uctívají mrtvé učence, rod Prorokův atd. – pozn. překl.
  3. Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2699.
  4. Muttefekun ‘alejhi. Od Mu’áwíji ibn Abí Sufjána رضي الله عنهما zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 71 a 3116; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1037.
  5. Od Ummu Selemy رضي الله عنها zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 925. Jako autentické ohodnotil al-Albání v Sahíh Suneni Ibn Mádža, hadís č. 862.
  6. Viz koránský verš ‘Alek:1.
  7. Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, podání č. 3098; ad-Dárimí v Sunenu, podání č. 313; a Ibn Batta v al-Ibána, podání č. 579.
  8. Dochováno v mnoha verzích od Abú Hurejry, Málika ibn Huwejrise a dalších, رضي الله عنهم. Viz např. al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 893.