Fudajl ibn ‘Ijád pravil: „Pokud zmíníš někoho ze stvoření (tj. když začneš pomlouvat někoho z lidí), pak vzpomínej Alláha Nejvyššího. Vzpomínání Alláha Nejvyššího je lékem na vzpomínání Jeho stvoření.”
Fudajl ibn ‘Ijád pravil: „Pokud zmíníš někoho ze stvoření (tj. když začneš pomlouvat někoho z lidí), pak vzpomínej Alláha Nejvyššího. Vzpomínání Alláha Nejvyššího je lékem na vzpomínání Jeho stvoření.”
Aš-Šáfi‘í pravil: „Kdokoli roznáší pomluvy druhé u tebe, roznáší také pomluvy o tobě. Kdokoli si vymýšlí o druhých, vymýšlí si i o tobě. Kdokoli tě za laskavost pochválí za to, jaký nejsi, ten ti bude v hněvu nadávat i za to, jaký vůbec nejsi.”
Ibráhím an-Nachá‘í pravil: „Kdokoli uvažuje, shledá, že nejvznešenější a nejctihodnější je ten, kdo na každém setkání nejvíce mlčí, protože mlčení krášlí učence a skrývá chyby nevzdělance.”
Ma‘rúf al-Kirachí pravil: „Hovořit o věcech, které nejsou nezbytné, je známkou toho, že dotyčného Alláh opustil.”
Šighní ibn Mátí’ al-Asbahí pravil: „Kdokoli začne více hovořit, začne také více chybovat.”
Sufján as-Sewrí pravil: „Když se ti bratr ztratí z dohledu, hovoř o něm tak, jak chceš, aby on hovořil o tobě, až se mu ztratíš z dohledu ty.”