Vznešený Alláh pravil:
وَلَا تَقْرَبُوا الْفَوَاحِشَ مَا ظَهَرَ مِنْهَا وَمَا بَطَنَ
„Střezte se chlípnosti veřejné i tajné!“ (An’ám: 151)
وَلَا تَقْرَبُوا الزِّنَىٰ ۖ إِنَّهُ كَانَ فَاحِشَةً وَسَاءَ سَبِيلًا
„A nepřibližujte se ke smilstvu, neboť to ohavnost je i špatná cesta.“ (Isrá: 32)
Abu l-Feredž ibnu l-Džewzí vypráví:
„Slyšel jsem příběh jednoho člověka, který procházel hřbitovem a najednou spatřil nádhernou ženu v černých šatech. Hned jak ji spatřil, padla mu do oka a vešla do jeho srdce.
Okouzlený muž překonal svou původní nesmělost a své nové múze napsal několik veršů:
„Myslel jsem, že slunce je jen jediné,
a že nádhera pohledu
na měsíc v úplňku již byla popsána
mé srdce je však nemocné
a vnitřnosti mé vřou!
Slzy se mi bez ustání linou
proto mi, prosím, odpověz,
na tom ti budu nadosmrti vděčen
a navaž vztah s tím,
kdo je beznadějně zamilován!“
Kráska v černém onomu okouzlenému muži dala na vědomí, že nehodlá porušit nepřekročitelné hranice své víry a proto mu zveršovala následující radu:
„Jsi-li urozený a ctihodný,
pak ctihodnost se pozná podle klopení zraku.
Smilníci na světě onom nenaleznou štěstí
a ty věz, že o Soudném dni před Alláhem staneš!
Musím tvou touhu ihned uhasit
pro Tvář Boží, s muži žádné pletky nechci.
Srdce mé totiž hříchu i chlípnosti se kloní!“
Když si onen zamilovaný nešťastník přečetl její verše, vzpamatoval se, zpytoval své vlastní svědomí a řekl si: „Což nakonec ona nesebrala více odvahy, než jsem projevil já?“ A potom učinil pokání před Alláhem. Potlačil své tužby a upustil od svého původního plánu zhřešit.“
Autor: Šemsuddín Muhammed ibnu l-Kajjim al-Džewzíja
Zdroj: Rawdatu l-muhibbín, str. 10.