Spornost fetwy povolující maso z běžné produkce

raw meat in clear plastic container

OTÁZKA: Pokud je mi známo, přední světový islámský učenec šejch Júsuf al-Karadáwí byl názoru, že muslimové na Západě nemusí jíst výlučně jen halál maso, ale mohou kupovat a konzumovat maso z běžného prodeje, pokud nejde třeba o vepřové. Pokud je mi známo, napsal to ve své knize Povolené a zakázané v islámu. Můžeme tedy akceptovat jeho názor a řídit se jeho fetwou? Anebo musíme kupovat pouze halál maso?

ODPOVĚĎ:

Fetwy několika málo učenců, které obecně dovolují konzumaci takového masa kvůli obecnému znění úlevy dovolující maso lidí knihy, tj. židů a křesťanů, představují ojedinělý a rozporovaný (arab. شاذ šázz) názor, který není dovoleno následovat. Rozšířenost tohoto názoru v našich podmínkách ovšem vyžaduje, abychom na tento názor podrobněji reagovali.

Proponentem tohoto stanoviska je i vzpomínaný dr. Júsuf al-Karadáwí. Ve své známé knize Povolené a zakázané v islámu1 tvrdí:

Druhou otázkou je, zda metoda porážky u lidí knihy musí být stejná jako ta naše, tedy přetnutí hrdla. Většina učenců smýšlí, že je to podmínka, avšak skupina právníků v rámci málikovců toto za podmínku nepovažuje.

Kádí Ibnu l-‘Arabí ve svém vysvětlení verše ze súry al-Máidy:

الْيَوْمَ أُحِلَّ لَكُمُ الطَّيِّبَاتُ ۖ وَطَعَامُ الَّذِينَ أُوتُوا الْكِتَابَ حِلٌّ لَّكُمْ

Dnes jsou vám dovoleny výtečné pokrmy; jídla těch, jimž dostalo se Písma, jsou vám též dovolena …” (Máida: 5)

říká: “Toto je rozhodující důkaz, že kořist a pokrmy Lidí Knihy patří k dobrým věcem, které nám Alláh povolil. Vznešený Alláh toto dokonce dvakrát zopakoval, aby rozptýlil veškeré pochybnosti ohledem toho a aby zavřel ústa těch, kteří to se zlovolnými úmysly rozporují, pochybují o tom a prodlužují o tom debaty. Byl jsem tázán: Pokud křesťan usekne hlavu kuřeti, uvaří ho a připraví jídlo, je dovoleno najíst se s ním a účastnit se jeho chodu? Tazateli jsem odpověděl, aby jedl. To je jeho jídlo. Toto jedí i jejich kněží a mniši. I když se nejedná o náš způsob porážky protože Alláh nám jejich potravu dovolil jíst bez výhrad a stanovování podmínek, stejně jako nám dovolil i další věci v jejich víře kromě toho, co Alláh říká, že oni pozměnili. Naši učenci tak říkají, že oni nám dávají ke sňatku jejich ženy a my máme dovoleno je do manželského lože pojímat. V otázkách povoleného a zakázaného má intimní vztah větší váhu, než otázka jídla. Jaký smysl by potom mělo zakazovat jejich jídlo?2 Toto je názor Ibnu l-‘Arabího. Při jiné příležitosti řekl: “To, co jedí, bez úmyslu učinit to povoleným k jídlu, jako když porazí uškrcením, či rozdrcením hlavy, je zakázáno.3

Mezi prvním a druhým jeho tvrzením není rozporu. Měl na mysli to, že pokud to oni ve svém náboženství považují za očištěné a dovolené k jídlu, potom je to očištěno a dovoleno i pro nás, dokonce i kdyby se jejich metoda provedení porážky lišila od té naší. A pokud by to podle jejich náboženství bylo zakázáno konzumovat, bylo by to zakázáno i pro nás. Tedy jde o to, zda oni vykonali porážku tak, aby maso zvířete bylo povoleno jíst shodně předpisům jejich víry. A obecná definice očištění je zbavení zvířete života způsobem, který ho učiní dovoleným ke konzumaci. Toto je názor skupiny málikovských právníků.

Ve světle tohoto pravidla můžeme chápat, že dovážená masa, jako jsou kuřecí či hovězí konzervy, které pocházejí od lidí knihy, jsou nám dovoleny k jídlu, dokonce i kdyby bylo zvíře zabito elektrickým šokem apod. Dokud to oni podle své víry považují za povolené, považujeme to za povolené i my, byť by se způsob očištění masa tak, aby bylo povolené k jídlu, u nás a u nich lišil. Avšak to, co oni za očištěné a dovolené ke konzumaci nepovažují, bychom ani my za dovolené nepovažovali. Toto je aplikace výše citovaného verše ze súry al-Máida.

Avšak co se týče masa dováženého z komunistických zemí, to není dovoleno konzumovat, protože oni nejsou lidmi knihy. Oni nevěří v žádné náboženství, popírají Alláha a všechna Jeho poselství.4

Júsuf al-Karadáwí je nade vší pochybnost renomovaným islámským právníkem, jehož odpovědi mají erudovanost a smysl a je dovoleno z nich čerpat, což mu přiznávají i jeho nejzarytější odpůrci a nejzavilejší kritici.5

Nicméně v několika otázkách, mezi nimiž je i tato, se al-Karadáwí odchýlil od klasických a správných názorů, které směrodatní islámští učenci zastávali a zastávají napříč stoletími až dodnes. Jedním z takových případů autorových omylů je i tato otázka a jeho odpověď, kdy tvrdí, že maso z běžné konvenční produkce ve většinově nemuslimských, západních křesťanských zemích, je dovolené.

Na toto jeho tvrzení lze podle Sáliha al-Fewzána reagovat z několika úhlů pohledu:

1. Al-Karadáwí ve své citaci postavil názor skupiny málikovců v čele s Ibn ‘Arabím, o něž se ve své fetwě opírá, do nepřesného kontextu. Ibnu l-‘Arabí zde nikde nehovoří nesplněných podmínkách porážky, tj. přetnutí krku tak, aby došlo k vykrvení. Hovoří pouze o odlišnosti způsobu provedení této porážky, kdy v uvedeném případě křesťan zabil drůbež useknutím celé hlavy, zatímco muslim by ji pouze podřízl, avšak hlava by zůstala na krku. V obou případech by byla podmínka porážky – tj. přetnutí hrdla a vykrvení – fakticky splněna. To lze dokázat i druhou použitou citací, která jasně zakazuje ty metody porážky, které ke splnění těchto podmínek nevedou (rozdrcení hlavy, uškrcení apod.)6 Vynechal z použité citace navíc ta Ibnu l-‘Arabího slova, která by jasně hovořila proti konzumaci masa zvířete zabitého např. elektrickým proudem.7

2. Pokud by bylo principem dovolenosti masa lidí knihy pouze to, že ho oni sami považují za dovolené, jak z al-Karadáwího citace vyplývá, potom by bylo muslimovi dovoleno jíst dokonce i vepřové maso za předpokladu, že mu ho naservíroval křesťan,8 že prase bylo správně usmrceno a bylo nad ním vzpomenuto jména Božího, což samozřejmě nikdo netvrdí.  Zvíře zabité nesprávným způsobem, např. uškrcené, spadá do stejné kategorie alimentárního zákazu jako vepřové maso, protože se ze šarí’atského pohledu jedná o zdechlinu, která je jako zakázaná v Koránu vzpomínána jako zakázaná na úrovni vepřového ve slovech Božích:

حُرِّمَتْ عَلَيْكُمُ الْمَيْتَةُ وَالدَّمُ وَلَحْمُ الْخِنزِيرِ وَمَا أُهِلَّ لِغَيْرِ اللَّهِ بِهِ وَالْمُنْخَنِقَةُ وَالْمَوْقُوذَةُ وَالْمُتَرَدِّيَةُ وَالنَّطِيحَةُ وَمَا أَكَلَ السَّبُعُ إِلَّا مَا ذَكَّيْتُمْ وَمَا ذُبِحَ عَلَى النُّصُبِ

A jsou vám zakázány zdechliny, krev, vepřové maso a to, co bylo zasvěceno jinému než Bohu, dále zvířata zardoušená či zabitá úderem, pádem či bodnutím rohu nebo zakousnutá divokou zvěří – kromě těch, jež jste očistili – a dále to, co bylo podřezáno na kamenech vztyčených.” (Máida: 3)

Oba verše není možno chápat a vykládat odděleně. Je nutno číst je dohromady shodně principu, že Korán vysvětluje sám sebe.

Je pravda, že první Ibn ‘Arabího citace není úplně precizní a zavdává možnost špatné interpretace, avšak druhá citace to vyjasňuje. Není dovoleno následovat všechny odpovědi jednoho učence, když je jasné, že může jít o omyl či chybu, což na vícero místech správně poznamenává i sám al-Karadáwí.9

3. Al-Karadáwího uvedená definice očišťující porážky jako procedury, která očišťuje maso a činí ho povoleným ke konzumaci, je neprecizní a sama ze své podstaty vyžaduje specifikaci co do metody, postupu vykonání a při ní užitých nástrojů.10 Ibnu l-‘Arabí, na kterého se autor odvolává, ji ve svém výkladu citovaných veršů ze súry al-Máidy definuje jako “vykrvení přetnutím krčních cév při jejich přeříznutí” které je “provázeno přítomností úmyslu učinit tak maso povoleným ke konzumaci.” Pokud by tento úmysl nebyl přítomen, nebyla by porážka provedena správně, i kdyby bylo zvíře podříznuto s úmyslem vykrvení jeho masa. Důvodem je, že tato činnost v sobě obsahuje rozměr uctívání a přibližování se k Alláhu. Důkazem tohoto tvrzení je skutečnost, že v době džáhilíje zabíjeli pohanští Arabové své obětiny stejným způsobem, pronášeli přitom jména svých falešných božstev a činili tak k poctě modlám, které vzývali. Proto bylo nařízeno se od nich v tomto odlišit a porážet s úmyslem k poctě Alláha Jediného. Tím i porážka, která nesplní podmínky a je prosta kýženého úmyslu, není platá.11 Podle konsenzu učenců podávaného Ibn Kudámou v díle al-Mughní není dovoleno porazit zvíře jinak, nežli řeznou ranou v oblasti krku či propíchnutím krčních tepen u dolního kořene krku, leda že by šlo o lovnou zvěř mimo dosah lovce.12

4. Způsob provedení porážky je stanoven a jasným textem jsou zakázána zvířata zabitá např. udušením, pádem, ubitím či ubodáním, pokud je šlo porazit předpisově a nebyla mimo dosah porážejícího, byť by je takovým způsobem porazil muslim a pronesl nad nimi přitom Jméno Boží, natož pokud by to učinil křesťan či žid. Al-Karadáwím vynesená fetwa dovolující maso zvířete zabitého např. elektrickým proudem je tedy v přímém rozporu s fetwami jiných, kteří tomuto masu připisují status zdechliny a považují ho za zakázané ke konzumaci. Pointa dovolenosti jejich pokrmů nám nespočívá v tom, že je pro nás dovoleno to, co si oni pro sebe sami dovolí, ale v tom, co jim dovolil Alláh. To výslovně zaznívá i v citovaných slovech zmíněného Ibnu l-‘Arabího “kromě toho, co Alláh říká, že oni pozměnili“, kterými se autor snaží podepřít své stanovisko. A nepatří snad mezi to, co oni pozměnili, také zabíjení elektřinou? Dokázat opak by bylo na autorovi.13

K tomu můžeme dodat, že v podobném duchu také nikdo nepovoluje sňatek s křesťankou či židovkou, dokud tento sňatek nesplní šarí’ou požadované podmínky věna, poručnictví či svědectví, případně ohlášení. Koránské povolení sňatků a poraženého masa je odůvodněno tím, že předpisy všech tří náboženských tradic, židovské, křesťanské a islámské, jsou v těchto otázkách, na rozdíl od tradic jiných náboženství, podobné a jistým způsobem kompatibilní, nikoli pouze faktem, že jsou židovské či křesťanské.

I samotný al-Karadáwí zakazoval muslimům konzumaci masa z běžného prodeje, pokud mají k dispozici halál alternativu, jak podle Fájize ar-Rabbáního potvrdili členové Muslimsko-arabského svazu mládeže v Americe, na jejichž konferencích al-Karadáwí často přednášel.14

Tedy nelze ani říci, že by al-Karadáwí obecně dovolil konzumaci masa z konvenční průmyslové produkce v sekulárních zemích, dokud existuje halál alternativa. Opačný názor je zcestný a je mu připsán buď omylem způsobeným následováním tužeb, anebo se jedná o úmyslnou pomluvu na adresu al-Karadáwího.

Nemáme pochybnosti o upřímnosti autorových úmyslů, o jeho úsilí ve výzkumu problematiky a nalezení nejsprávnějšího jejího šarí’atského řešení a o jeho láskyplné snaze ulehčit situaci muslimů v podmínkách obtížnějších, než jsou standardní a normální podmínky zemí a krajů, kde očividně převažují a mají navrch symboly islámu, více či méně platí Boží Zákon a muslimové tvoří většinu obyvatelstva. I na něho se vztahují moudrá slova az-Zehebího:

Pokud bychom každému, kdo pochybí ve svém idžtihádu, vedle toho, že prokazuje správnou víru a snaží se následovat pravdu, pošlapali jeho nároky a prohlásili ho za novotáře, bylo by jen málo těch imámů, kteří by před námi byli v bezpečí. Nechť se Alláh smiluje jim všem a prokáže jim Svou velkodušnost.15

Al-Karadáwí pohlížel na situaci muslimských menšin v postkřesťanských, většinově nemuslimských zemích, jako na novou otázku a proto se ji rozhodl řešit způsobem, který zvolil, domnívaje se, že je v ní prostor pro idžtihád. Na základě důkazů, které měl k dispozici, vynesl stanovisko, které se posléze ukázalo jako nikoli nejsprávnější. Má dostatečnou omluvu pro svou chybu a může doufat v odměnu za svůj dobrý čin. Nikoli však ti, kteří ho v tomto omylu následují, kteří se jeho sporné fetwy chytají a ospravedlňují si tak svou pohodlnost, lakotu a laxnost vůči jasným a dokonalým předpisům islámu o potravě a výživě.

A Alláh ví nejlépe

  1. Kniha byla přeložena i do češtiny. Jedná se o jedno z autorových nejstarších děl, datované do roku 1960. Kniha je jinak kritizována vícero islámskými učenci. Rozšířila se do celého světa a je hojně používána zejména v západních muslimských diasporách. Sám autor za dalších 62 svého života řadu svých někdejších stanovisek opustil, přehodnotil a přiblížil se ve svých pozicích klasickým většinovým názorům a myšlenkové linii relevantních učenců ahlu s-sunneti we l-džemá’a.
  2. Viz Ibnu l-‘Arabí v Ahkámu l-Kur´án, 3/82.
  3. Viz Ibid., 3/80.
  4. Viz al-Halálu wel-harámu fil-islám, str. 75-76. Citováno z arabského originálu knihy, k dispozici online na: https://foulabook.com/ar/read/%D8%A7%D9%84%D8%AD%D9%84%D8%A7%D9%84-%D9%88%D8%A7%D9%84%D8%AD%D8%B1%D8%A7%D9%85-%D9%81%D9%8A-%D8%A7%D9%84%D8%A5%D8%B3%D9%84%D8%A7%D9%85-pdf
  5. Jednu z velmi tvrdých a nesmiřitelných kritik šejcha al-Karadáwího možno vidět v díle Sulejmána ibn Sáliha al-Harrášího, nazvaném Júsuf al-Karadáwí ‘alá mízáni š-šarí’a. Na str. 10 citovaného díla al-Harráší říká: “Al-Karadáwí je jední ze ctihodných stoupenců hnutí Muslimské bratrstvo, ba dokonce je islámským právníkem, jehož názory se v dnešní době přijímají.
  6. Viz Sálih al-Fewzán v al-I’lámu bi-nakdi kitábi l-Haláli wel-harám fil-islám, str. 22, poznámka pod čarou č. 1.
  7. Viz Ibid., str. 22-23.
  8. Viz Ibid., str. 23.
  9. Viz Ibid., str. 24.
  10. Je požadováno přetnutí většiny ze čtyř orgánů krku – dvou krkavic, hrtanu a hltanu ostrým předmětem, ať už kovovým, kamenným, kostěným či dřevěným. Předmět musí pronikat díky svému ostří a nikoli díky vynaložené síle. Šáfi’ovský mezheb zakazuje užití ostří zubů či drápů, hanefíjský to považuje za zavrženíhodné, avšak přípustné. Viz Ibn ‘Ábidín v Raddu l-muchtár, 5/208.
  11. Viz Ibid., str. 24-25.
  12. Citováno přes Ibid., str. 25.
  13. Ibid., str. 25-26.
  14. To uvádí Muhammed ibn Ádem, leicesterský muftí při britském Dáru l-iftá, ve svém článku The Issue of Halal Meat (A Detailed Article). Online na https://daruliftaa.com/food-drink/the-issue-of-halal-meat-a-detailed-article/.
  15. Viz Sijeru a’lámi n-nubelá, 14/376.