Sunna o morálce: Není nic těžšího na váze, než jsou dobré mravy

Logo XXL

Abu d-Dardá رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

مَا مِنْ شَيْءٍ يُوضَعُ فِي الْمِيزَانِ أَثْقَلُ مِنْ حُسْنِ الْخُلُقِ.

Nebude nic těžšího, co by šlo položit na váhu, nežli dobré mravy.’’ [1]

V at-Tirmizího verzích stojí k tomuto hadísu tyto dodatky:

Abu d-Dardá رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

مَا مِنْ شَيْءٍ يُوضَعُ فِي الْمِيزَانِ أَثْقَلُ مِنْ حُسْنِ الْخُلُقِ.

Nebude nic těžšího, co by šlo položit na váhu, nežli dobré mravy.’’ [1]

V at-Tirmizího verzích stojí k tomuto hadísu tyto dodatky:

… وَإِنَّ صَاحِبَ حُسْنِ الْخُلُقِ لَيَبْلُغُ بِهِ دَرَجَةَ صَاحِبِ الصَّوْمِ وَالصَّلاَةِ .

… a dobrými mravy mravný člověk dosáhne stupně postícího nepovinný půst a modlícího se nepovinné modlitby.[2]

… وَإِنَّ اللَّهَ لَيَبْغَضُ الْفَاحِشَ الْبَذِيءَ.

A to věru proto, že Alláh vskutku nenávidí oplzlé a nestydaté.[3]

Al-Buchárí v al-Adebu l-mufred uvádí tento hadís v kontextu slitování se vůči ostatním. Jeho verze zní takto:

مَنْ أُعْطِيَ حَظَّهُ مِنَ الرِّفْقِ فَقَدْ أُعْطِيَ حَظَّهُ مِنَ الْخَيْرِ، وَمَنْ حُرِمَ حَظَّهُ مِنَ الرِّفْقِ، فَقَدْ حُرِمَ حَظَّهُ مِنَ الْخَيْرِ، أَثْقَلُ شَيْءٍ فِي مِيزَانِ الْمُؤْمِنِ يَوْمَ الْقِيَامَةِ حُسْنُ الْخُلُقِ، وَإِنَّ اللَّهَ لَيُبْغِضُ الْفَاحِشَ الْبَذِيَّ‏.

Komukoli bylo dáno jeho podílu ze slitování se, tomu se dostalo i jeho podílu z dobra. Komukoli byl jeho podíl ze slitování se upřen, tomu byl upřen i jeho podíl z dobra. Tou nejtěžší věcí na vahách věřícího v Den Zmrtvýchvstání budou dobré mravy, neboť věru Alláh vskutku nenávidí oplzlé a nestydaté.[4]

Muhammed ‘Abdurrahmán al-Mubárekfúrí ve svém vysvětlení tohoto hadísu uvedl:

Jak je stanoveno, všechno, co Alláh nenávidí, nemá žádnou váhu nebo hnodnotu, zrovna tak jako vše, co Alláh miluje, bude něčím u Něho velmi hodnotným, podobně jako o nevěřících v súře al-Kehf řekl:

فَلَا نُقِيمُ لَهُمْ يَوْمَ الْقِيَامَةِ وَزْنًا

A nebudou u Nás nic vážit v den zmrtvýchvstání. (Kehf:105)

A podobně tomu je v hadísu řečeno:

كَلِمَتَانِ خَفِيفَتَانِ عَلَى اللِّسَانِ ثَقِيلَتَانِ فِي الْمِيزَانِ حَبِيبَتَانِ إِلَى الرَّحْمَنِ سُبْحَانَ اللَّهِ وَبِحَمْدِهِ سُبْحَانَ اللَّهِ الْعَظِيمِ.

Dvě slova jsou lehká na jazyku a těžká na vaháchl, milovaná u Nejmilostivějšího: subhána ´lláhi we bi-hamdihi we subhána ´lláhi l-‘azím,“ tj. „sláva Bohu v Jeho chvále a sláva Bohu Ohromnému. [5] ” [6]

‘Abdulmuhsin al-‘Abbád ve svém vysvětlení tohoto hadísu uvedl, že hadís o váze mravnosti v sobě zahrnuje potvrzení existence váhy v Soudný Den a toho, že se na ní budou vážit činy Božích služebníků. Dále dokazuje nezměrnou hodnotu dobrých mravů a příkladného charakteru, jeho odměnu u Alláha Všemohoucího a také skutečnost, že až se skutky budou vážit, nebude možno přidat na váhu nic těžšího, protože dobrá mravnost a příkladný charakter je to nejhodnotnější a nejlepší ze všech skutků.

O tom, co je charakteristikou takové vznešené mravnosti, vypráví Asmá´ bint Jezíd رضي الله عنها, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم povedal:

‏ أَلاَ أُخْبِرُكُمْ بِخِيَارِكُمْ؟

Nemám vás zpravit o těch nejlepších z vás?

„Ovšemže,“ pravili přítomní. Posel Boží صلى الله عنه řekl:

الَّذِينَ إِذَا رُؤُوا ذُكِرَ اللَّهُ، أَفَلاَ أُخْبِرُكُمْ بِشِرَارِكُمْ‏؟‏

Ti, kteří když jsou viděni, je vzpomínáno Alláha. A nemám vás zpravit o těch nejhorších z vás?

„Ovšemže,“ pravili přítomní. Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

‏ الْمَشَّاؤُونَ بِالنَّمِيمَةِ، الْمُفْسِدُونَ بَيْنَ الأَحِبَّةِ، الْبَاغُونَ الْبُرَآءَ الْعَنَتَ‏.‏

Ti, kteří roznášejí klevety, šíří rozbroje mezi dvěma, kteří se mají rádi, šíří rozvrat a škodí nevinným.[7]

‘Abdurra´úf al-Munewí tento hadís vyložil takto:

Ti nejlepší jsou ti, kteří u ostatních
způsobí, že začnou vzpomínat Alláha, když je spatří. Tedy když je ostatní uvidí, začnou vzpomínat Alláha udivujíce se tomu, jací jsou, jak vypadají a jaké jsou jejich mravy, protože takoví lidé jsou tiší, pokorní, jemných citů, mlčenliví, na jejich tvářích, chování, pohybech, klidu i slovech se vidí odraz bohabojnosti. Když se na ně člověk podívá, vždy to v něm podnítí vzpomínání Alláha. I jejich zevnějšek ukazuje na jejich znalost. Takoví lidé jsou známí tím, jak vypadají, jak jsou klidní a pokorní, jak se nevyvyšují nad jiné.
[8]

Taková mravnost přináší člověka do blízkosti Boží. ‘Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم:

أُخْبِرُكُمْ بِأَحَبِّكُمْ إِلَيَّ، وَأَقْرَبِكُمْ مِنِّي مَجْلِسًا يَوْمَ الْقِيَامَةِ‏؟

Mám vás zpravit o těch z vás, kteří jsou mi nejmilejší a těch, kteří budou v Soudný Den sedět ke mně nejblíže?

Lidé ztichli a Prorok صلى الله عليه و سلم svou otázku ještě dvakrát či třikrát zopakoval. Potom řekli: „Ano, ó Posle Boží. Pravil:

أَحْسَنُكُمْ خُلُقًا‏.‏

Ti nejlepších mravů mezi vámi.[9]

Júsuf ibn Asbát pravil: „Znamení příkladných mravů je deset: jen zřídka se přít, férově jednat s ostatními, nikdy se nepídit po chybách ostatních, snažit se o nápravu a zlepšení všech svých zlých vlastností, které se objeví, omlouvat druhé, trpělivé snášet podstupovaná příkoří, vinit jen sebe sama, věnovat se jen svým vlastním chybám a nedostatkům a nikoli chybám a nedostatkům druhých, mít usměvavou tvář a říkat jen ohleduplná slova.[10]

Podobně i Mesrúk vyprávěl, že když přišel k ‘Abdulláhovi ibn ‘Amrovi, Mu’áwíja zrovna přijel do Kúfy, zmínil Božího Posla صلى الله عليه و سلم s tím, že nikdy nebyl ve svých slovech nestřídmý a nikdy neurážel jiné. Potom ‘Abdulláh vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم také řekl:

إِنَّ مِنْ خِيَارِكُمْ أَحَاسِنَكُمْ أَخْلاَقًا.

Věru mezi těmi nejlepšími z vás jsou ti nejpříkladnějších mravů.[11]

Jahjá ibn Šeref an-Newewí tento hadís vysvětlil:

Tento hadís v sobě obsahuje povzbuzení k dobrým mravům a vysvětluje hodnotu toho, kdo je jejich nositelem. Příkladná morálka je také charakteristikou Božích proroků a Jeho milovaných služebníků. Al-Hasan al-Basrí pravil: „Pravou skutečností příkladné mravnosti je prokazovat dobro ostatním a neubližovat jim a mít úsměv na tváři.“ A kádí ‘Ijjád pravil: „Znamená to jednat s lidmi tím nejlepším způsobem, být usměvavý, prokazovat jim svou lásku a soucit, snášet jimi působená příkoří, být vůči nim velkodušný, neztrácet trpělivost nad věcmi, se kterými nesouhlasíme, odvrhnout pýchu a aroganci vůči nim, vyhnout se hrubosti, hněvu a pomstychtivosti.[12]

Ahmed ibn Omar al-Kurtubí tento hadís vyložil takto:

Příkladné mravy jsou charakteristikou proroků عليهم السلام a milovaných poslušných služebníků Božích a hodnotných lidí. Patří k nim: trpělivost vůči nemilým věcem, velkodušnost, pokud se k člověku někdo zachová nehezky, schopnost trpělivě zvládnout, když někomu člověk ublíží, dobré jednání s ostatními, prokazování laskavosti druhým, připravenost pomoci druhým a být jim ku prospěchu, milosrdenství, soucitnost, umění mírnosti při nesouhlasu, pečlivé prověřování zvěstí, vyhýbání se všemu, co působí zkaženost a zlo a také v neposlední řadě ve zkratce – dávat vždy přednost druhému před sebou samým, k lidem se chovat spravedlivě a férově, avšak zároveň nelpět na spravedlivosti vůči sobě samému, tedy odpustit tomu, kdo mi ukřivdí, dát a poskytnout i tomu, kdo mi totéž upřel.[13]

Tím, kdo byl nejmravnějším ze všech a kdo je největším vzorem mravnosti, není nikdo jiný, než náš milovaný Posel Boží صلى الله عليه و سلم, o němž Vznešený Alláh z výše sedmi nebes seslal:

وَإِنَّكَ لَعَلَىٰ خُلُقٍ عَظِيمٍ

Vždyť ty vskutku povahy jsi vznešené. (Kalem: 4)

Tuto jeho mravnost dosvědčili ti, kdo mu byli za života nejblíže. Anas ibn Málik sloužil přímo u Prorokaصلى الله عليه و سلم v jeho domě a řekl: „Sloužil jsem u Proroka صلى الله عليه و سلم celých deset let a nikdy mi neřekl ani: „Uff …,“ ani mi nikdy ohledně něčeho, co jsem neudělal, nevyčetl: „Proč jsi to neudělal?“ A ani mi nikdy nevyčetl ohledně něčeho, co jsem udělal: „Proč jsi to udělal?[14]

An-Newewí tento hadís vysvětlil takto:

Hadís dokládá vysvětlení vznešenosti a dokonalosti jeho charakteru, jeho vytříbených způsobů a mravů, které prokazoval v jednání s ostatními, jeho velkodušnost a to, kolik dokázal odpouštět a promíjet ostatním.[15]

Ibn Hadžer al-‘Askalání poskytl toto vysvětlení:

Z tohoto hadísu lze vyvodit ponaučení, že je vždy vysoce ceněné zanechat výčitek vůči druhým za to, co se již stalo, protože člověk má stále možnost věci napravit a vykonat to, co mělo být vykonáno, pokud je to ještě třeba. Z tohoto hadísu plyne také užitek, pokud svůj jazyk osvobodíme od plísnění a obviňování druhých. Myslím služebníků toto přinese přátelské pocity, protože nikdo nikomu nic nevyčítá. Toto vše se vztahuje jen na
ty případy, které se týkají osobních práv jednotlivců. Co se týče toho, co je povinností z hlediska náboženství, jejich zanedbávání se nemá přehlížet, protože je třeba přikazovat dobré a odvracet od zavrženíhodného.
[16]

______________________________________________________________

[1] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4799. Jako sahíh jej doložil Ibn Hadžer v Bulúghu l-merám, hadís č. 1523 a jako hasan jej uvádí al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 876.

[2] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2003 jako hasan.

[3] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2002 jako hasan sahíh s poznámkou, že podobné hadísy se uvádí i od ‘Áiše, Abú Hurejry, Anase a Usámy ibn Šurejka رضي الله عنهم.

[4] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 464.

[5] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2694, na autoritu Abú Hurejry رضي الله عنه.

[6] Viz Tuhfetu l-ahwezí, 6/140.

[7] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 323, jako hasan ocenil al-Albání.

[8] Viz Fejdu l-Kadír, 3/115.

[9] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 272, jako sahíh jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 792.

[10] Zaznamenal ‘Abdurre´úf al-Munáwí ve Fejdu l-Kadír, 3/464.

[11] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2321.

[12] Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 15/78-79.

[13] Viz al-Mufhim, 6/116-117.

[14] Muttefakun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6038; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2309.

[15] Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 15/69-70.

[16] Viz Fethu l-Bárí, 10/460.