Podstata disciplíny a krocení ega na tomto světě
Člověk je dále jediný tvor, který je schopen si uvědomovat vlastní smrtelnost a nevyhnutelnost svého osobního konce a zároveň pochopit, že po smrti přichází ten úplný, absolutní a dokonalý Život, který bude mít pro skutečné, oddané věřící a dobro konající povahu nekončící slasti, stejně jako těm na opačné straně přinese utrpení, z něhož už nikdy nebude úniku. Proto správná motivace dobrého konání v sobě musí zákonitě spojovat jak touhu po věčném Životě ve slastech, tak i strach z věčného utrpení i zároveň lásku k Tomu, kdo je Dárcem slasti a Ochráncem před utrpením, jakož i k tomu, co On miluje a proto ustavuje jako Zákon.
Naši zbožní předkové říkávali: “Kdo uctívá Alláha jen a pouze z lásky k Němu, je heretikem. Kdo uctívá Alláha jen a pouze ze strachu z Něho a z Jeho trestu, ten je jako cháridžovci. A ten, kdo Ho uctívá pouze z naděje na Jeho Milost a odměnu od Něho, ten je jako sektář, popírající, že víra roste a klesá a že čin je její součástí. Pouze ten, kdo uctívá Alláha z lásky k Němu, též současně ze strachu před Jeho Hněvem a trestem a zároveň i z naděje na Jeho Milost a odměnu, jedině ten je skutečným věřícím, oddaným Božím služebníkem.“1
Takíjuddín Ahmed ibn Tejmíja tento princip dokresluje slovy:
„Právě toto trojí drží člověka na uzdě, aby zachoval Boží hranice a svátosti nepřekročenými. Na své cestě k Němu do cíle svého putování dospěli jedině ti, kdo byli poháněni jak strachem, tak i nadějí a taktéž i láskou. Pokud bude srdce prázdné a nebudou v něm všechny tyto tři složky, zkazí se tak, že ho již nikdy nebude možno nijak spravit. A když kterákoli z těchto tří složek uvnitř lidského srdce zeslábne, stejnou měrou oslabí i víra dotyčného jedince.“2
Motivace vyhnout se nepohodlí a volit cestu pohodlí leží nejníže, protože zanechání něčeho působí nejméně námahy. Nad touto motivací stojí aktivní snaha o získání potěšení, která již vyžaduje jistou míru vynaloženého úsilí. A úplně nejvýše se vyjímá motivace lásky k dobru a Dobrotivému Stvořiteli, který je veškerého dobra původcem. To proto, že až teprve láska podněcuje tu skutečnou nezištnost a sílu sebezapření.
V tomto smyslu je třeba chápat i výroky mnohdy připisované některým zbožným asketům (arab. زهاد zuhhád, sg. زاهد záhid) této ummy, v přibližném smyslu: „I pokud bych s určitostí věděl, že neexistuje ani Ráj, ani Peklo, neodvrátilo by me to od uctívání a stále bych i přesto sloužil svému Pánu.“ Ti, kteří podobná slova pronesli, měli za cíl jen poukázat na nezbytnost existence také této třetí motivující síly, ženoucí ambice lidské víry kupředu. Rozhodně nechtěli popírat rajské slasti a pekelná muka na onom světě. Upozorňovali, že pouze strach z trestu coby pohon služebníka na duchovní cestě nedopraví duchovního poutníka do jeho cíle, dokonce ani když se k němu přidá i touha po rajských slastech a naděje na odměnu. Musí přijít i tato třetí složka pohonné směsi, aby byl duchovní motor korábu naší víry zažehnut a my mohli stoupat k výšinám.
Láska k dobru a Dobrotivému je motivací nejsilnější, avšak zároveň je ze strany Božího služebníka prchavá a nestálá zrovna tak, jako je nepevné a vrtkavé i jeho srdce. Potřebuje k jejímu udržení neustálé ujištění a další a další impulzy, které mu poskytují ony dvě nižší motivace. Závažné chyby se dopustili ti, kteří smýšleli, že poutník na duchovní cestě v určitém jejím bodu každou předcházející nižší motivaci opouští ve prospěch té vyšší. Naopak. Získání další a další motivace přidávající se k té základní je odměnou Boží, ziskem dalšího vedení po předcházejícím vedení. Alláh jejich prostřednictvím posunuje duchovního poutníka na jeho cestě dále a výše. Nižší motivace se nikam neztrácí a slouží jako zdroj motivace vyšší, která z ní vyvěrá, podobně jako z pramene pochází a bez něj neexistuje ani splavná řeka, po níž už může plout loď a jako nemohou uzrát plody bez stromu, na němž vyrůstají.
Podstata duchovní disciplíny na tomto světě a krocení ega během konečného vezdejšího života tak netkví v amputaci vrozených pudů a totální resekci jimi rozdmýchávané přirozené žádostivosti, ale ve svedení záplavových vln její masy na stranu toho, co bylo Zákonem Stvořitele dovoleno, skrze systém odvodňovacích kanálů poslušnosti a pokornosti vůči Jedinému Pánu veškerenstva. Toto je jediná skutečná cesta do Ráje a žádné další k němu nevedou. A Ráj se nezískává na základě vykonaných zásluh, ale pouze na základě Milosti Boží, kterou Alláh snadněji poskytne právě těm, jež si za jejich zásluhy oblíbí, jak vidno z ‘Áišina رضي الله عنها hadísu, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:
سَدِّدُوا وَقَارِبُوا، وَأَبْشِرُوا، فَإِنَّهُ لاَ يُدْخِلُ أَحَدًا الْجَنَّةَ عَمَلُهُ
„Konejte dobro pečlivě s touhou přiblížit se Alláhu, protože věru činy jako takové do Ráje nikoho nepřivedou.“
Zeptali se ho: „Ani tebe ne, ó Posle Boží?“ Odpověděl:
وَلاَ أَنَا إِلاَّ أَنْ يَتَغَمَّدَنِي اللَّهُ بِمَغْفِرَةٍ وَرَحْمَةٍ
„Ani já ne, leda že by mne Alláh zahrnul Svým odpuštěním a milostí!“3
Smyslem vezdejšího náboženského úsilí a duchovní cesty na tomto světě je upřednostnit věčné, absolutní a nepomíjivé slasti nad těmi relativními, omezenými a krátkodobými tak, aby tyto druhé byly podřízeny těm prvním, aby byly zkroceny do té míry, že svou zvířeckou divokostí a dravou destruktivitou už neohrožují aktivní snahu lidského jedince podřídit se, podrobit se a odevzdat se Božímu Zákonu ve stvořeném světě. A tuto aktivní snahu právě nazýváme islámem.
Skrze upřednostnění absolutního a věčného nad relativním a pomíjivým je duše očištěna i se svými instinkty, pudy, chtíči a žádostivostí. Člověk a jeho tělo o nic hodnotného nepřichází a naopak získává to, co má skutečnou hodnotu. Nepřestává prahnout, chtít a žádat, ale začne prahnout po tom či chtít a žádat to, co Alláh chce a určí, aby po tom prahl, aby to chtěl a žádal, do té míry, že se tento člověk sám stane aktérem Boží Vůle a záměru, jak obrazotvorně popisuje Posel Boží صلى الله عليه وسلم ve známém hadíse od Abú Hurejryرضي الله عنه, pojednávajícím o výjimečných služebnících pod Boží záštitou, o těch k Bohu přiblížených, o přátelích a spojencích Božích:
إِنَّ اللَّهَ قَالَ مَنْ عَادَى لِي وَلِيًّا فَقَدْ آذَنْتُهُ بِالْحَرْبِ، وَمَا تَقَرَّبَ إِلَىَّ عَبْدِي بِشَىْءٍ أَحَبَّ إِلَىَّ مِمَّا افْتَرَضْتُ عَلَيْهِ، وَمَا يَزَالُ عَبْدِي يَتَقَرَّبُ إِلَىَّ بِالنَّوَافِلِ حَتَّى أُحِبَّهُ، فَإِذَا أَحْبَبْتُهُ كُنْتُ سَمْعَهُ الَّذِي يَسْمَعُ بِهِ، وَبَصَرَهُ الَّذِي يُبْصِرُ بِهِ، وَيَدَهُ الَّتِي يَبْطُشُ بِهَا وَرِجْلَهُ الَّتِي يَمْشِي بِهَا، وَإِنْ سَأَلَنِي لأُعْطِيَنَّهُ، وَلَئِنِ اسْتَعَاذَنِي لأُعِيذَنَّهُ، وَمَا تَرَدَّدْتُ عَنْ شَىْءٍ أَنَا فَاعِلُهُ تَرَدُّدِي عَنْ نَفْسِ الْمُؤْمِنِ، يَكْرَهُ الْمَوْتَ وَأَنَا أَكْرَهُ مَسَاءَتَهُ
„Věru Vznešený Alláh pravil: „Vyhlásím válku komukoli, kdo prokáže nepřátelství vůči Mému zbožnému chráněnci. A nejmilejšími pro Mne věcmi, jimiž se Můj služebník ke Mně může přiblížit, jsou ty, které jsem mu uložil za povinnost. Můj služebník se ke Mně nepřestane přibližovat i skutky dobrovolnými, dokud si ho Já nezamiluji tak, že se stanu jeho sluchem, kterým slyší, jeho zrakem, kterým vidí, jeho rukou, kterou uchopuje i jeho nohou, kterou kráčí. Pokud Mne o něco požádá, poskytnu mu to. Pokud mne požádá o ochranu, ochráním ho. A nic se nezdráhám učinit více, nežli vzít duši věřícímu, protože on nemá smrt rád a i Já bych ho nerad rozesmutnil.“4
A toto odráží nejzazší cíle a důsledky Božích Slov:
وَنَفْسٍ وَمَا سَوَّاهَا ﴿٧﴾ فَأَلْهَمَهَا فُجُورَهَا وَتَقْوَاهَا ﴿٨﴾ قَدْ أَفْلَحَ مَن زَكَّاهَا ﴿٩﴾ وَقَدْ خَابَ مَن دَسَّاهَا
„Při duši a při tom, kdo dal jí vyrovnanost a vdechl jí hříšnost i bohabojnost! Kdo ji očistí, ten jistě vydělá, a kdo ji zanedbá, ten jistě prodělá.“ (Šems: 7-10)
Moudrý je ten, kdo každé věci dá její odpovídající místo a spravedlivý je ten, kdo každému přiřkne to, co mu náleží. Moudrý a spravedlivý je ten, kdo upřednostní trvalost, absolutnost a dokonalost před pomíjivostí, relativností a nedokonalostí. Vznešený Alláh praví:
وَمَا أُوتِيتُم مِّن شَيْءٍ فَمَتَاعُ الْحَيَاةِ الدُّنْيَا وَزِينَتُهَا ۚ وَمَا عِندَ اللَّهِ خَيْرٌ وَأَبْقَىٰ ۚ أَفَلَا تَعْقِلُونَ
„Vše to, co bylo dáno vám, je pouze užíváním života pozemského a jeho ozdobou; zatímco to, co u Boha je, lepší a trvalejší bude. Což nebudete rozumní?“ (Kasas: 60)
فَمَا أُوتِيتُم مِّن شَيْءٍ فَمَتَاعُ الْحَيَاةِ الدُّنْيَا ۖ وَمَا عِندَ اللَّهِ خَيْرٌ وَأَبْقَىٰ لِلَّذِينَ آمَنُوا وَعَلَىٰ رَبِّهِمْ يَتَوَكَّلُونَ
„Co bylo vám z věcí dáno, je jen užívání krátké života pozemského, však co u Boha je, je lepší i trvalejší pro ty, kdož věří a na Pána svého spoléhají.“ (Šúrá: 36)
Blahoslaven ten, kdo nepropadne nutkání po okamžité, byť neúplné slasti, která s sebou nese věčné strasti a kdo vydrží momentální obtíž, jejíž břímě zmizí v porovnání s nekončící slastí, v níž ústí tato obtíž ve vztahu ke každému, který ji dokáže unést.
O těchto překážkách, které je nutno překonat, břemenech, které je nutno unést a svodech, kterým je nutno nepodlehnout, hovoří hadís Abú Hurejry رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم vypráví:
لَمَّا خَلَقَ اللَّهُ الْجَنَّةَ قَالَ لِجِبْرِيلَ : اذْهَبْ فَانْظُرْ إِلَيْهَا . فَذَهَبَ فَنَظَرَ إِلَيْهَا ثُمَّ جَاءَ فَقَالَ : أَىْ رَبِّ وَعِزَّتِكَ لاَ يَسْمَعُ بِهَا أَحَدٌ إِلاَّ دَخَلَهَا ثُمَّ حَفَّهَا بِالْمَكَارِهِ ثُمَّ قَالَ : يَا جِبْرِيلُ اذْهَبْ فَانْظُرْ إِلَيْهَا فَذَهَبَ فَنَظَرَ إِلَيْهَا ثُمَّ جَاءَ فَقَالَ : أَىْ رَبِّ وَعِزَّتِكَ لَقَدْ خَشِيتُ أَنْ لاَ يَدْخُلَهَا أَحَدٌ ” . قَالَ : ” فَلَمَّا خَلَقَ اللَّهُ النَّارَ قَالَ : يَا جِبْرِيلُ اذْهَبْ فَانْظُرْ إِلَيْهَا . فَذَهَبَ فَنَظَرَ إِلَيْهَا ثُمَّ جَاءَ فَقَالَ : أَىْ رَبِّ وَعِزَّتِكَ لاَ يَسْمَعُ بِهَا أَحَدٌ فَيَدْخُلُهَا فَحَفَّهَا بِالشَّهَوَاتِ ثُمَّ قَالَ : يَا جِبْرِيلُ اذْهَبْ فَانْظُرْ إِلَيْهَا . فَذَهَبَ فَنَظَرَ إِلَيْهَا ثُمَّ جَاءَ فَقَالَ : أَىْ رَبِّ وَعِزَّتِكَ لَقَدْ خَشِيتُ أَنْ لاَ يَبْقَى أَحَدٌ إِلاَّ دَخَلَهَا
„Když Alláh stvořil Ráj, řekl Džibrílovi: „Běž a podívej se na něj.“ Džibríl šel a podíval se na Ráj, potom se vrátil a pravil: „Pane Můj! Při Tvé Moci, nebude nikoho, kdo o něm uslyší, aniž by se do něj nedokázal dostat!“ Potom Alláh obklopil Ráj nemilými věcmi a Džibrílovi znovu přikázal: „Běž a podívej se na něj teď.“ Džibríl šel a na Ráj se podíval znovu. Když se vrátil ke svému Pánu, řekl: „Pane Můj, při Tvé Moci! Obávám se, že se do něj nikdo nebude schopen dostat. A když Alláh stvořil Peklo, pravil: „Běž, Džibríle, podívej se na ně!“ Džibríl šel a podíval se na Peklo. Když se pak vrátil, řekl: „Pane můj, při Tvé Moci! Nikdo z těch, kdo o něm uslyší, do něj nevejde!“ Alláh proto obklopil Peklo lákadly a potom Džibrílovi řekl: „Běž se na ně podívat teď!“ Džibríl šel a znovu se podíval na Peklo. Pak se vrátil a řekl: „Pane můj, při Tvé Moci! Obávám se, že nezůstane nikdo, kdo by do něj nepropadl!“5
Naopak na adresu těch, kteří tohoto schopni nebyli, kteří podlehli momentálním svodům a prodali svou věčnost, se snáší nejedna Boží výtka:
كَلَّا بَلْ تُحِبُّونَ الْعَاجِلَةَ ﴿٢٠﴾ وَتَذَرُونَ الْآخِرَةَ ﴿٢١﴾
„Však pozor! Vy naopak milujete rychle plynoucí a zanedbáváte život budoucí.“ (Kijáma: 20-21)
إِنَّ هَٰؤُلَاءِ يُحِبُّونَ الْعَاجِلَةَ وَيَذَرُونَ وَرَاءَهُمْ يَوْمًا ثَقِيلًا
„Ti, kdož milují tento svět pomíjivý, nedbají na den obtížný, jejž mají před sebou.“ (Insán: 27)
بَلْ تُؤْثِرُونَ الْحَيَاةَ الدُّنْيَا ﴿١٦﴾ وَالْآخِرَةُ خَيْرٌ وَأَبْقَىٰ ﴿١٧﴾
„Vy však přednost životu pozemskému dáváte, ač život budoucí lepší a trvalejší máte.“ (A’lá: 16-17)
- Toto uvádí Ibn Tejmíja v al-‘Ubúdíja, str. 128; a Ibnu l-Kajjim v Bedái’u l-fewáid, 3/11.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá, 15/21.
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6467.
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6502.
- Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4744; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2560; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 2763; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 8648. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu, hadís č. 5210.