Vysvětlení šesti práv muslima na muslimovi podle as-San'áního

Logo XXL

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

حَقُّ الْمُسْلِمِ عَلَى الْمُسْلِمِ سِتٌّ: إذَا لَقِيته فَسَلِّمْ عَلَيْهِ، وَإِذَا دَعَاك فَأَجِبْهُ، وَإِذَا اسْتَنْصَحَك فَانْصَحْهُ، وَإِذَا عَطَسَ فَحَمِدَ اللَّهَ فَشَمِّتْهُ، وَإِذَا مَرِضَ فَعُدْهُ، وَإِذَا مَاتَ فَاتَّبِعْهُ.

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

حَقُّ الْمُسْلِمِ عَلَى الْمُسْلِمِ سِتٌّ: إذَا لَقِيته فَسَلِّمْ عَلَيْهِ، وَإِذَا دَعَاك فَأَجِبْهُ، وَإِذَا اسْتَنْصَحَك فَانْصَحْهُ، وَإِذَا عَطَسَ فَحَمِدَ اللَّهَ فَشَمِّتْهُ، وَإِذَا مَرِضَ فَعُدْهُ، وَإِذَا مَاتَ فَاتَّبِعْهُ.

Muslim má na muslimovi šest nároků: když ho potká, pozdraví ho, když ho pozve, odpoví mu na pozvání, když jej požádá o radu, poradí mu, když kýchne a pochválí Alláha, odpoví mu, když onemocní, navštíví ho, a když zemře, vyprovodí ho.[1]

V jiné verzi se uvádí pět nároků a vypuštěno je „když ho požádá o radu, poradí mu.[2]

Tento hadís vyjmenovává práva jednoho muslima na jiném, které nelze zanedbat v žádném případě, protože jde buď o povinnosti, anebo o velmi silně doporučené skutky, které jsou téměř povinností. Podle názoru Ibn A’rábího se uvádí, že se jedná o vzájemné nároky muslimů a na nich samotných záleží, zda je využijí či nikoli.

1.

Prvním nárokem je „když ho potká, pozdraví ho.“ Formulace příkazu ukazuje na povinnost (arab. واجب wádžib) pozdravit, Ibn ‘Abdulberr a další uvádí, že pozdrav je jedním z šesti práv muslima na jiném muslimu a že odpovědět na něj je povinností (arab. فرض fard). V Muslimově Sahíhu se uvádí hadís s řetězcem vypravěčů dosahujícím až k Prorokovi, že přikázal šířit pozdrav míru (السلام عليكم as-selámu ‘alejkum, tj. mír s vámi), neboť jde o příčinu posílení vzájemné lásky. [3]

V obou sbírkách Sahíh se uvádí hadís, dle nějž jsou nejlepšími činy:

إطْعَامُ الطَّعَامِ وَتَقْرَأُ السَّلَامَ عَلَى مَنْ عَرَفْت وَعَلَى مَنْ لَمْ تَعْرِفْ.

Rozdávání jídla a zdravení těch, které znáš i těch, které neznáš.[4]

‘Ammár ibn Jásir رضي الله عنه pravil: „Když se najdou u někoho tři věci, dotyčný dovedl svou víru k dokonalosti: spravedlivost vůči sobě samému, šíření pozdravu míru mezi všechny a štědrost i v nedostatku.“ Jak krásná k dobru nabádající slova.

السلام as-Selámu, tedy Mírotvůrce (či také Bezchybný) je také jedním z přívlastků Božích, proto i slova as-Selámu ‘alejkum znamenají „jsi pod Boží ochranou,“ říkají, že Alláh je s tebou, provází tě, selám znamená pro tebe nezbytné bezpečí a jistotu od Alláha. I když řekneš jen tu nejkratší variantu, která je nutná, tedy „as-selámu ‘alejkum,“ andělé odpovídají v plném znění i s dodatkem و رحمة الله و بركاته „we rahmetu ´lláhi we berekátuhu,“ tj. „i milost Boží a požehnání Jeho.“ Pokud muslim pozdraví jiného muslima pozdravem míru, pro splnění povinnosti stačí, když mu odpoví alespoň očima. Pokud muslim pozdraví skupinu muslimů, stává se povinností pro celou tuto skupinu, aby mu alespoň jeden z nich odpověděl (tzv. kolektivní povinnost, arab. فرض كفاية fardu kifája), podle hadísu:

يُجْزِئُ عَنْ الْجَمَاعَةِ إذَا مَرُّوا أَنْ يُسَلِّمَ أَحَدُهُمْ، وَيُجْزِئُ عَنْ الْجَمَاعَةِ أَنْ يَرُدَّ أَحَدُهُمْ.

Skupině procházejících stačí, když na pozdraví alespoň jeden z nich a skupině na místě stačí, když za ně za všechny alespoň jeden odpoví.[5]

Na pozdrav je potřeba odpovědět hned vzápětí potom, co tě někdo pozdraví, odpovědět je třeba i tehdy, když už dotyčný není přítomen, třeba i písemně nebo poslat pozdrav po někom.

Existuje i hadís, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

يُسَلِّمُ الرَّاكِبُ عَلَى الْمَاشِي، وَالْمَاشِي عَلَى الْقَاعِدِ، وَالْقَلِيلُ عَلَى الْكَثِيرِ

Jezdec zdraví pěšího, pěší sedícího a menší skupina větší.[6]

Tato povinnost je vztažena k nároku muslima na jiném muslimovi a nikoli na nemuslima, kterého není povinností pozdravit pozdravem míru (který je specifický pro muslimy – pozn. překladu), neboť existuje i hadís, kde je řečeno:

لاَ تَبْدَءُوا الْيَهُودَ وَلاَ النَّصَارَى بِالسَّلاَمِ …

Nezdravte židy a křesťany pozdravem míru jako první …[7]

Výraz „když ho potkáš“ by mohl implikovat, že netřeba zdravit i na odchodu, avšak další hadís sděluje:

إِذَا انْتَهَى أَحَدُكُمْ إِلَى مَجْلِسٍ فَلْيُسَلِّمْ فَإِنْ بَدَا لَهُ أَنْ يَجْلِسَ فَلْيَجْلِسْ ثُمَّ إِذَا قَامَ فَلْيُسَلِّمْ فَلَيْسَتِ الأُولَى بِأَحَقَّ مِنَ الآخِرَةِ.

Když kdokoli z vás přijde na nějaké sezení, nechť pozdraví. A když je pobídnut, aby se posadil, nechť se posadí a když se pak zvedne, nechť se pozdraví a ten první (pozdrav) je neméně důležitý, jako ten poslední.[8]< /strong>

Pokud neuplyne mezi odchodem a novým příchodem či setkáním příliš dlouhý čas, není nutné zdravit znovu. Avšak v hadísu zaznamenaném Abú Dáwúdem je řečeno:

إِذَا لَقِيَ أَحَدُكُمْ أَخَاهُ فَلْيُسَلِّمْ عَلَيْهِ فَإِنْ حَالَتْ بَيْنَهُمَا شَجَرَةٌ أَوْ جِدَارٌ أَوْ حَجَرٌ ثُمَّ لَقِيَهُ فَلْيُسَلِّمْ عَلَيْهِ أَيْضًا .

Pokud někdo z vás potká svého druha, nechť ho pozdraví. A pokud je rozdělí od sebe strom či zeď nebo kámen a potom se znovu potkají, nechť jej pak pozdraví taktéž.[9]

Anas ibn Málik رضي الله عنه pravil: „Společníci Posla Božího صلى الله عليه و سلم pokud spolu někam šli a rozpojil je strom či kopeček tak, že jeden musel na jednu a druhý na druhou stranu a když se znovu setkali, znovu jeden druhého pozdravili pozdravem míru.

2.

Druhým nárokem je, že „pokud jej pozve, odpoví na jeho pozvání.“ Toto se vztahuje všeobecně na každé pozvání, z čehož učenci jako obzvláště důležité vydělují pozvání na svatební hostinu (arab. وليمة welíma) a podobné záležitosti. Také bylo řečeno, že odpovědět na pozvání na svatební hostinu je povinností a odpovědět na jakékoli pozvání je doporučeno, kvůli hrozbě, která je spjata s odmítnutím pozvání na welímu a ne s jakýmkoli jiným pozváním.

3.

Třetím nárokem je, že „když požádá o radu, poskytne mu ji,“ což ukazuje na povinnost poskytnout radu a nedopustit se přitom žádného zjevného ani skrytého podvodu či neupřímnosti. Povinností je poskytnout radu tomu, kdo si o ni žádá a doporučeno je radu poskytnout i v situaci, kdy si to žádá situace a znamená to poskytnutí podpory v tom, co je dobré a chvályhodné.

4.

Čtvrtým je „pokud kýchne a poděkuje Alláhu, odpovědět mu“ prosbou. Toto ukazuje na povinnost poprosit za toho, kdo kýchne a poděkuje Alláhu. Poděkovat Alláhu po kýchnutí je taktéž povinností, byť to podle an-Newewího hadís nedokazuje přímo a shoda panuje jen na povinnosti odpovědi. Jak správně vyjádřit chválu Alláhu po kýchnutí, jak poprosit za kýchajícího a jak má kýchající odpovědět na prosbu za něj, je vysvětleno hadísem zaznamenaným al-Buchárím od Abú Hurejry رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إِذَا عَطَسَ أَحَدُكُمْ فَلْيَقُلِ الْحَمْدُ لِلَّهِ‏.‏ وَلْيَقُلْ لَهُ أَخُوهُ أَوْ صَاحِبُهُ يَرْحَمُكَ اللَّهُ‏.‏ فَإِذَا قَالَ لَهُ يَرْحَمُكَ اللَّهُ‏.‏ فَلْيَقُلْ يَهْدِيكُمُ اللَّهُ وَيُصْلِحُ بَالَكُمْ.

Když někdo z vás kýchne, nechť řekne: „Al-Hamdu li-lláh,“ tj. „chvála Alláhu,“ a nechť mu jeho bratr či společník odpoví: „Jerhamuke ´lláh,“ tj. „Alláh ti se smiluj,“ načež nechť ten, kdo kýchl, následně řekne: „Jehdíkumu lláhu we juslih bálekum,” tj. Alláh nechť vás vede a napraví vaše záležitosti.[10] Tento hadís uvádí i Abú Dáwúd a další. 

Od Abú Hurejry رضي الله عنه se uvádí také další hadís, v němž stojí:

إِذَا عَطَسَ أَحَدُكُمْ فَلْيَقُلِ الْحَمْدُ لِلَّهِ عَلَى كُلِّ حَالٍ وَلْيَقُلْ أَخُوهُ أَوْ صَاحِبُهُ يَرْحَمُكَ اللَّهُ وَيَقُولُ هُوَ يَهْدِيكُمُ اللَّهُ وَيُصْلِحُ بَالَكُمْ .

Když někdo z vás kýchne,nechť řekne: „Chvála Alláhu za všech okolností,“ nechť mu jeho bratr či společník odpoví: „Alláh ti se smiluj“ a nechť mu on odpoví nazpět: „Alláh nechť vás vede a napraví vaše záležitosti.[11]

S takovou odpovědí souhlasí většina. Kúfané uvádějí i odpověď يَغْفِرُ اللَّهُ لَنَا وَلَكُمْ jeghfiru lená we lekum, tj. „nechť Alláh odpustí nám i vám,“ shodně tomu, co zaznamenal at-Taberání od Ibn Mes’úda رضي الله عنه a zaznamenal al-Buchárí ve svém díle al-Adebu l-mufred. Uvádí se také, že je možno zvolit si jakoukoli formulaci z těchto dvou je libo a je možné je i kombinovat dohromady. Podle záhirovců jen tyto dvě formulace zaručují splnění povinnosti odpovědět kýchajícímu a spolu s Ibn ‘Arebím jsou toho názoru, že odpovědět mu je povinností kohokoli, kdo ho uslyší kýchnout, což dokazují hadísem od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenaným al-Buchárím, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

فَإِذَا عَطَسَ أَحَدُكُمْ وَحَمِدَ اللَّهَ كَانَ حَقًّا عَلَى كُلِّ مُسْلِمٍ سَمِعَهُ أَنْ يَقُولَ لَهُ يَرْحَمُكَ اللَّهُ‏.‏

Když tedy někdo z vás kýchne, nechť každý muslim, který to slyší, mu odpoví slovy: „Jerhemuke ´lláh,“ tj. „Alláh ti se smiluj.[12] Toto je také stanovisko Abú Dáwúda, autora Sunenu.

Od Ibn ‘Abdulberra se uvádí s přijatelným řetězcem tradentů, že Abú Dáwúd as-Sidžistání byl na lodi, když uslyšel kohosi na břehu kýchnout a zaplatil jeden dirhem jen za to, aby loď zastavila a on se mohl k dotyčnému dostat a poprosit za něj proto, že kýchl. Potom se vrátil zpět a když se ho tázali, proč tak uč
inil, řekl: „Možná, že právě tato prosba mi bude přijata.“ Když se pak vydali dále, kdosi řekl lidem na lodi: „Abú Dáwúd koupil Ráj za jediný dirhem!

An-Newewí smýšlí, že je oblíbeno (arab. مستحب mustehabb) připomenout kýchajícímu, který zapomněl, aby pronesl slova chvály Alláhu, protože i toto je radou a rada znamená nasměrovat někoho na dobro.

Ohledně chování toho, kdo kýchne, zaznamenali al-Hákim a al-Bejhekí hadís od Abú Hurejry رضي الله عنه s řetězcem až k Božímu Posluصلى الله عليه و سلم, který řekl:

إذَا عَطَسَ أَحَدُكُمْ فَلْيَضَعْ كَفَّيْهِ عَلَى وَجْهِهِ وَلْيَخْفِضْ بِهَا صَوْتَهُ.

Když někdo z vás kýchne, nechť přiloží svou dlaň k ústům a ztiší svůj hlas.[13]

Taktéž po slovech الحمد لله „al-hamdu li-lláh“ – chvála Alláhu, třeba dodat slova رب العالمين „Rabbi l-‘álemín,“ tj. „Pánu světů,“ kvůli hadísu uváděném at-Taberáním od Ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إذَا عَطَسَ أَحَدُكُمْ فَقَالَ: الْحَمْدُ لِلَّهِ قَالَتْ الْمَلَائِكَةُ رَبِّ الْعَالَمِينَ، فَإِذَا قَالَ أَحَدُكُمْ رَبَّ الْعَالَمِينَ قَالَتْ الْمَلَائِكَةُ رَحِمَك اللَّهُ.

„Když někdo z vás kýchne a řekne: „al-hamdu li-lláh,“ tj. „chvála Alláhu,“ andělé dodají: „Rabbi l-‘álemín,“ tj. „Pánu světů.“ A když řekne: „al-hamdu li-lláhi Rabbi l-‘álemín,“ andělé řeknou: „Rahimeke ´lláhu,“ tj. „Budiž ti Alláh milostiv.[14]

Toto je jinak předpis pro kýchání, které se třikrát opakuje. 

Pokud ovšem někdo kýchne více, nežli třikrát, potom je daná osoba nachlazená a na kýchání se již neodpovídá a prosba se nerecituje, kvůli hadísu, v němž Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

إذَا عَطَسَ أَحَدُكُمْ فَلْيُشَمِّتْهُ جَلِيسُهُ فَإِنْ زَادَ عَلَى ثَلَاثٍ فَهُوَ مَزْكُومٌ وَلَا يُشَمَّتُ بَعْدَ ثَلَاثٍ

Když někdo z vás kýchne, nechť ten, kdo s ním sedí, na kýchnutí odpoví. A když kýchne více, nežli třikrát, potom je nachlazený a na víc, než trojnásobné kýchnutí se neodpovídá.[15]

Ibn Abí Džemra uvádí, že tento hadís je důkazem nezměrného Božího dobrodiní tomu, kdo kýchne a též toho, že tohoto dobrodiní je třeba využít, protože přináší dobro. Dobrodiní kýchání odstraňuje škodlivé věci a proto je třeba za něj Alláhu vyjádřit vděk, což s sebou přináší další odměnu a možnost prosby pro toho, kdo odpoví kýchajícímu na jeho kýchnutí, když na tuto odpověď kýchající odpoví zpět. V kýchání je velká milost, neboť touto cestou se tělo zbavuje škodlivých částic či látek nahromaděných v dutinách, jež by mohly způsobit nepříjemné choroby. Kýchání je, jak je taktéž řečeno, pro tělo totéž, co zemětřesení pro zemi. Když po kýchnutí v těle zůstane vše na svém místě, je třeba za to upřímně a ze srdce poděkovat Alláhu.

Takto se odpovídá pouze muslimům, zatímco pro nemuslimy je určena odpověď jiná, čehož důkazem je hadís zaznamenaný Abú Dáwúdem a at-Tirmizím od Abú Músá al-Aš’arího رضي الله عنه, že medínští židé se pokoušeli v přítomnosti Posla Božího صلى الله عليه وسلم kýchnout, v naději, že za ně poprosí o milost, nicméně on jim odpověděl takto:

يَهْدِيكُمْ اللَّهُ وَيُصْلِحُ بَالَكُمْ.

Alláh nechť vás vede a napraví vaše záležitosti.[16]

Podmínka pro tuto odpověď je ovšem tak jako u muslimů to, že dotyčný za kýchnutí poděkuje Stvořiteli.

5.

Pátým nárokem či právem muslima na muslimovi je „když onemocní, navštíví ho.“ Formulace ukazuje na to, že nemocného muslima navštívit je pro jiného muslima povinností, což potvrzuje al-Buchárí s tím, že jde o o kolektivní povinnost, nicméně názorem většiny je, že jde o velmi silné doporučení (arab. مندوب mendúb). An-Newewí uvádí od autorů šesti nejautentičtějších sbírek hadísů, že nejde o vyslovenou povinnost a Ibn Hadžer smýšlí, že záleží na situaci.

Pokud je toto nárokem muslima na muslimovi, potom je naprosto jedno, zda dotyčného poznáme či nikoli, zda jde o někoho z rodiny, či nikoli. Vnější smysl hadísu ukazuje, že se jedná všeobecně o jakoukoli bolest, kromě pokud se jedná o zánět spojivek. Nicméně Abú Dáwúd uvádí od Zejda ibn Arkama رضي الله عنه slova: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم mne navštívil, když jsem měl zanícené oči.[17] Tento hadís al-Hákim oceňuje jako sahíh, zaznamenal ho i al-Buchárí v Adabu l-mufred.

Ibn Mádža uvádí od Anase ibn Málika رضي الله عنه, že „Posel Boží صلى الله عليه و سلم nenavštívil nemocného, dokud od propuknutí jeho nemoci neuběhly tři dny,[18] nicméně v tomto hadísu je vypuštěno jméno jednoho z vypravěčů.

Z vnějšího smyslu hadísu by se mohlo zdát, že se nevztahuje i na nemuslimy, nicméně je dobře známo, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم navštívil svého nemocného nemuslimského sluhu a prosil za jeho uzdravení a také, že navštívil v době nemoci i svého nemuslimského strýce Abú Táliba, když umíral a nabádal ho, aby na smrtelné posteli pronesl slova sv
ědectví víry.

6.

Šestou povinností zmíněnou v našem předmětném hadísu je, že „když zemře, vyprovodí ho,“ což odkazuje na nutnost uspořádat pro zemřelého muslima pohřební modlitbu (arab. الجنازة al-dženáza) a kolektivní povinnost přijít na ni, lhostejno zda dotyčného muslima známe, či nikoli.

Autor: imám Muhammed ibn Ismá’íl as-San’ání

Zdroj: Subúlu s-selámi Šerhu Bulúghi l-merámi min adilleti l-ahkám, 2/611-613, redakčně upraveno.

________________________________________________________

[1] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2162.

[2] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1239.

[3] Od Aš’ase ibn Sulejma رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2066.

[4] Od ‘Abdulláha ibn ‘Amra رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 28; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 39.

[5] Od ‘Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنه zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 5210; a al-Bejhekí v Sunenu, 9/49. Jako hasan li ghajrihi.

[6] Od Abú Hurejry zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6232. 

Podle jiného podání také:

لِيُسَلِّمْ اَلصَّغِيرُ عَلَى اَلْكَبِيرِ …

zdraví mladší staršího …“ Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6231.

[7] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2167.

[8] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2706 jako hasan.

[9] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 5200.

[10] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6224.

[11] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 5033. 

Podobný hadís se traduje i od ‘Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنه, v jehož verzi stojí: 

… وَلْيَقُلْ لَهُ مَنْ عِنْدَهُ يَرْحَمُكَ اللَّهُ وَيَرُدُّ عَلَيْهِمْ … 

… nechť mu ti okolo odpovědí: „Alláh ti se smiluj“ a nechť jim on odvětí nazpět ...“ Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 976.

[12] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6226.

[13] Zaznamenal al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 7653; a al-Bejhekí v Sunenu, hadís č. 9353. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 685.

[14] V hadísu je ovšem jistá slabost. Od al-Bejhekího v Šu’abu l-ímán jej uvádí i as-Sujútí v Džámi’u l-ahádís, 3/361, hadís č. 2357. Viz také al-Habáiku fí achbáiri l-meláik, 1/50.

[15] Viz Sunen Abí Dáwúd, 2/603 jako merfú’; Ibnu s-Sunní v ‘Amelu l-jewmi we l-lejla, hadís č. 251; a Ibn ‘Asákír v Táríchu Dimešk, 2/391. Jako hasan li ghajrihi jej ocenil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 3/318. Podobný hadís bez dodatku „a na víc, než trojnásobné kýchnutí, se již neodpovídá“ zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3714 od Akwa’a رضي الله عنه.

[16] Od Abú Burdy رضي الله عنه zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 5038; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2739 jako hasan sahíh.

[17] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3102.

[18] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1437.