Vznešený Alláh pravil:
Vznešený Alláh pravil:
إِنَّ الَّذِينَ يُحِبُّونَ أَنْ تَشِيعَ الْفَاحِشَةُ فِي الَّذِينَ آمَنُوا لَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ فِي الدُّنْيَا وَالْآخِرَةِ ۚ وَاللَّهُ يَعْلَمُ وَأَنْتُمْ لَا تَعْلَمُونَ
Těm, kdož si přejí, aby se rozšířila nestoudnost mezi věřícími, těm dostane se trestu bolestného na tomto i na onom světě; a Bůh dobře zná, zatímco vy neznáte.(Núr: 19.)
Imám Ahmed praví: „Vyprávěl nám Muhammed ibn Bukejr od Mejmúna ibn Músá al-Ma’rího, ten od Muhammeda ibn ‘Abbáda al-Machzúmího a ten od Sewbána رضي الله عنه, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Nehněvejte služebníky Boží! Nevystavujte je nepokoji, nepátrejte po jejich pochybeních! Kdo bude pátrat po pochybeních svého bratra muslima, po toho chybách bude pátrat Alláh, dokud jej nezostudí a nevystaví hanbě v jeho vlastním domě!“1
‘Abdulláh ibn Omar uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Věřícím je ten, od jehož jazyka a rukou jsou ostatní muslimové v bezpečí a muhádžir je ten, kdo opustil vše, co Alláh zakázal.“2
Od Abú Šurejha se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Není věřícím ten, před jehož zlem není jeho soused v bezpečí!“3
Od Abdulláha ibn Omara se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Kdo by se rád chtěl vzdálit od Ohně a vejít do Ráje, nechť před smrtí dosvědčí, že není božstva kromě Boha a že Muhammed je Jeho Poslem a nechť přeje i ostatním lidem to, co přeje sám sobě.“4
Od Anase se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Služebník plně neuvěří, dokud nebude svému bratru přát to, co přeje sám sobě.“5
Háfiz Ibn Kesír praví:
„Toto je třetí upozornění těm, kteří zaslechnou zlé řeči a povídačky a v jejich hlavách část z nich zůstane a předávají a šíří je dále druhým, aby se toho zdrželi a nečinili tak, rozhlašujíce to všem ostatním. Vznešený praví: „Těm, kdož si přejí, aby se rozšířila nestoudnost mezi věřícími“ – tj. vybírají z jejich života jen to špatné – „těm dostane se trestu bolestného na tomto i na onom světě“ – tj. stanovený trest, arab. حَدٌّ hadd, na tomto světě a na onom světě, tedy v Soudný Den, velké utrpení. „a Bůh dobře zná, zatímco vy neznáte“ – tj. Alláh ví, jak to bylo, proto přenechejte soud Jemu, tím dosáhnete správného vedení.“6
Imám al-Kurtubí ve výkladu tohoto verše7 uvádí následující hadís na autoritu Abú Dardá, ve kterém Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Na tom, kdo se s někým bude hádat o tom, o čem nemá tušení, spočívá Hněv Boží, dokud toho nezanechá. Kdo se zasadí o nevykonání nějakého trestu z trestů stanovených Alláhem, ten se vzbouřil proti Božímu Zákonu a vysloužil si Jeho Hněv a na něm spočívá prokletí Boží až do Soudného Dne. A kdo rozšíří a rozhlásí nějaká slova o muslimovi, od kterých je on čist, aby jej tím ponížil na tomto světě, toho má Alláh nárok uvrhnout do Ohně,“ načež, aby potvrdil svá slova, recitoval výše uvedený verš.8
Autor Fethu l-Kadír praví:
„Tento verš vybízí k upřímnosti, naléhavě nabádá Boží služebníky k pokání a tvrdě hrozí těm, kteří následují šejtána a rádi o věřících, služebnících Božích, rozhlašují hanebné zvěsti.“9
V tefsíru ad-Derru l-Mensúr stojí v komentáři výše uvedeného verše následující výrok ‘Alího ibn Abí Tálib: „Kdo činí zlo, jakož i ten, kdo ho plným hlasem rozlašuje, jsou si rovni ve hříchu!“10
V tefsíru as-Sa’álibíjja se uvádí, že Mudžáhid a další pod tímto chápali pokrytce a trestem na tomto světě je hadd a trestem na onom světě je Oheň, zatímco jiní učenci verš chápou v obecném smyslu, tedy že se vztahuje na každého pomlouvače a to je zřejmější.11
Al-Džessás uvádí:
„Všemohoucí Alláh tímto veršem oznámil, že je povinností mít o věřících dobré smýšlení a že jim je třeba přát vždy jen to nejlepší. Vyhrožuje každým, kdo si přejí odkrývat hanbu, roznášet pomluvy a hovořit o věřících hanlivě, označujíce něco takového za těžký hřích, který zasluhuje trest. Toto vše ukazuje, že v našich srdcích musí být v naprostém míru, hovoříme-li o ostatních věřících, stejně jako ostatní části našeho těla a v prvé řadě jazyk. Nesmíme jim nijak škodit!“12
al-Bejhekí uvádí: „Svátost a nenarušitelnost pověsti druhých lidí je jako povinnost nedotknout se jejich cti.“ A svá slova dokládá tímto veršem.13 Na jiném místě píše: „Jednou z větví víry je i ukrývat a veřejně neodhalovat hříšníky“ a cituje uvedený verš.14
Háfiz Ibnu l-Kajjím al-Džewzíjja uvádí:
„Pokud šejtán nebude s to zmámit člověka na tento stupeň, neboť dotyčný je jedním z těch, kteří se držá Sunny a zříká se inovátorů a bludařů, pokusí se jej zmámit ke stupni třetímu, tedy zlákat jej, aby konal velké hříchy, všechny jejich druhy a podskupiny. Vynaloží maximální úsilí k tomu, aby ho zmámil alespoň k některým, zejména pokud je dotyčný učencem. Šejtán se od něj bude snažit odlákat lidi, bude mezi lidem rozšiřovat jeho hříchy, bude mezi lidmi hledat ty, kteří mu v jeho úkolu pomohou a budou šířit hanbu a nestydatost spolu s ním, kteří to budou dělat z údajných náboženských pohnutek, aby se tím dle svých slov přiblížili k Alláhu. Leč taková osoba je pověřencem Iblísovým a ani si toho není vědoma:
إِنَّ الَّذِينَ يُحِبُّونَ أَنْ تَشِيعَ الْفَاحِشَةُ فِي الَّذِينَ آمَنُوا لَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ فِي الدُّنْيَا وَالْآخِرَةِ ۚ وَاللَّهُ يَعْلَمُ وَأَنْتُمْ لَا تَعْلَمُونَ
Těm, kdož si přejí, aby se rozšířila nestoudnost mezi věřícími, těm dostane se trestu bolestného na tomto i na onom světě; a Bůh dobře zná, zatímco vy neznáte. (Núr:119).
Těm, kdož si přejí, aby se rozšířila nestoudnost mezi věřícími, těm dostane se trestu bolestného na tomto i na onom světě; a Bůh dobře zná, zatímco vy neznáte. (Núr:119).
Jen potud, pokud budou tyto hanebné řeči sami chtít šířit. A co teprve ti, kteří si to stanoví jako povinnost? Ne aby tím hledali poslušnost vůči Alláhu a dávali tak ostatním dobré rady, ale kvůli tomu, že poklonkují Iblísovi a pomáhají mu v jeho úkolu! Vše to se děje jen kvůli tomu, aby lidé přestali daného učence následovat a nevyužili jeho znalost ku svému prospěchu. A hříchy takového učence, i kdyby až do nebe dosahovaly, budou vždy menší, než hříchy těch, kteří ho takto pomlouvají. To proto, že jeho hříchy jsou křivdou vůči němu samému a pokud bude Alláha prosit o odpuštění a bude se kát, Alláh jeho pokání přijme. Jenže hříchy druhých představují i křivdu vůči věřícím, pídění se po chybách jiných a cílené popouzení jedněch proti druhým. A Alláh je Tím, kdo na číhané stojí, jemu není nic skryto z toho, co hrudě ukrývají z nepěkných tajemství a duše z jedovaté zášti.“15
Také pravil:
„Velké hříchy jako vykonávání aktů zbožnosti z přetvářky, namyšlenost, pýcha, vychloubačnost, arogance, ztrácení naděje v milost Boží a Jeho odpuštění, falešný pocit bezpečí před trestem Božím, pocit štěstí a veselí, když jsou muslimové uráženi, radost z jejich neštěstí, touha šířit o nich nestoudné zvěsti, závist vůči nim, kvůli darům Boží milosti, které obdrželi, s přáním, aby jim byly odebrány – jakož i všechny další, které z tohoto pramení, jsou na větším stupni zákazu, nežli cizoložství, pití alkoholu či všechny ostatní velké hříchy týkající se vnějšku! Není spásy ani pro srdce, ani pro tělo, dokud se hříšník viný z takového hříchu nekaje. Pokud se z nich nebude kát, je jeho srdce škodlivé a zkažené. A když se zkazí srdce, zkazí se i celé tělo!“16
1Šejch Šu’ajb al-Arnáút tento hadís oceňuje jako sahíh na základě podpůrných podání. Toto podání je hasan, viz Medžme’u z-zewáid, 8/164, podání č. 13083.
2Sahíhu l-Buchárí.
3Sahíhu l-Buchárí.
4Sahíh Muslim.
5Muttefekun ‘alejhi.
6Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím, 3/367.
7Tefsír al-Kurtubí, 12/184.
8Hadís viz též al-Džámi’u s-saghír we zijádetuhu, hadís č. 5044; Medžme’u z-zewáid, hadís č. 7040; Fejdu l-kadír, hadís č. 2966.
9Fethu l-Kadír, 4/22.
10Ad-Derru l-Mensúr, 6/161. al-Albání oceňuje toto podání jako hasan. Viz al-Adebu l-mufred, podání č. 324; viz též Šu’abu l-ímán od al-Bejhekího.
11As-Sa’álibíjja, 3/112.
12Ahkámu l-Kur´án, 5/163.
13Muchtesar šu’abi l-ímán, 1/93.
14Ibid., 1/130.
15Bedái’u l-fewáid, 2/484.
16Medáridžu s-sálikín, 1/113.