Slovutný staroarabský básník al-Asmá’í se jednou procházel krajem za svou vesnicí, když v tom se před ním objevil veliký balvan, na němž byly napsány verše:
يا معشر العشاق بالله خبروا *** إذا حل عشق بالفتى كيف يصنع
“Ó všichni milenci, při Bohu, vy mi dejte znát!
Co mladík, když láska jej pohltí? Co má vykonat?“
Al-Asmá’í se zastavil a pod tyto verše zapsal následující své řádky jako odpověď:
فكيف يداوي هواه ثم يكتم سره *** ويخشع في كل الأمور ويخضع
“Ať svou touhu léčí a pak tajemství ukryje.
Ať skromně hlavu sehne a nechť pokorný je.“
Když se al-Asmá’í nazítří vrátil, nalezl na balvani pokračování svých veršů od neznámého autora:
فكيف يداوي والهوى قاتل الفتى *** وفي كل يوم قلبه ينقطع
“Jak mladík, když zabíjí ho touha, jak se léčit má?
Když ona každičkým dnem srdce mu trhá?“
Al-Asmá’í se proto rozhodl neznámému veršotepci znovu odpovědět svými rýmy:
إذا لم يجد صبرا لكتمان سره *** فليس له شيء سوى الموت أنفع
“Nenajde-li strpení, aby ukryl tajemství své,
Pak nic lepšího, než smrt, už těžko nalezne.“
Staří Arabové totiž podle svého zvyku považovali za ctnost, rytířskost a hrdinství, že když se muž vášnivě zamiluje do ženy, musí své city držet uvnitř sebe a nesmí je stavět na odiv, zejména ne té, již je jejich cílem. Učinit tak a v souladu se svými emocemi jednat, by v tehdejší době znamenalo ztrátu mužnosti a důkaz slabé vůle.
Když se al-Asmá’í vrátil na ono místo třetího dne, nalezl u balvanu neznámého mládence. Ležel u jeho pat mrtev. “Není moci ani síly kromě u Alláha (arab. لا حول ولا قوة إلا بالله lá hawle we lá kúwete illá bi-lláh)!” hlesl al-Asmá’í samým soucitem.
Když se přes hořký smutek v očích rozhlédl, spatřil, že mládenec vyryl před smrtí do balvanu své poslední verše:
سمعنا, أطعنا ثم متنا فبلغوا *** سلامي إلى من كان للوصل يمنع
“Vyprávějte tedy dál. Slyšeli jsme, uposlechli a došlo nám sil.
Můj pozdrav míru tomu, kdo mi cestu k lásce takto přehradil.“1
Z tohoto příběhu plyne ponaučení pro každého, kdo sám sebe umístil do pozice někoho, kdo radí ostatním lidem, aby pamatoval na to, že lidská srdce, kterých se každý rádce dotýká, nejsou proutěnými koši plnými špinavého a těžkého kamení, ale jemnými nádobami plnými emocí, citů a lásky. Proto k nim musí přistupovat tak obezřetně, aby je hrubostí svých slov a myšlenek nepoškodil. I lidská srdce dovedou puknout, pokud nejsou uchopena správně, anebo se na ně uloží více, než co dokážou unést.
A co lék na chorobu zamilovanosti? Jak pravili učenci dávní i novější, je jím sňatek obou zamilovaných, dokud tomu z hlediska Božího Zákona nebrání žádná překážka. A Alláh ví nejlépe.