Vysvětlení tohoto hadísu ve slovech zbožných předků
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه , vypravěčnašeho hadísu, řekl: „Tou nejhorší vlastností, kterou může věřící mít, je vulgárnost.“
Proto Abu d-Derdá o ženě, kterou vidět slovně napadat jinou, řekl: „Lepší pro ni, kdyby byla němá!“
‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Ti, kteří proklínají ostatní, jsou sami prokletí.“1
Tj. prokletí jsou proto, že svým proklínáním jiných sami sebe oddalují od Boží přízně, neboť na sebe berou výlučně Boží pravomoc rozhodovat o tom, kdo bude či nebude v Boží přízni. A prokletí je definováno jako vynětí někoho z Boží přízně a milosti.
Uvádí se, že Abú Hurejra رضي الله عنه říkával: „Kdokoli si myslí, že to, co říká, se nepočítá do jeho skutků a kdokoli se domnívá, že jeho mravy nejsou součástí jeho víry, ten upadne do zkázy, aniž si to vůbec uvědomí!“2
Podobně al-Ahnaf ibn Kajs řekl: „Řeknu vám, které dvě choroby jsou nejhorší – obhroublý jazyk a zkažené mravy!“3
Ibráhím an-Nech’í pravil: „Zbožní předkové říkávali, že kdo jinému vynadá do oslů, psů, nebo sviní, bude v Den Soudný Alláhem tázán: „Opravdu věříš, že jsem dotyčného stvořil jako osla, psa, nebo svini?“4
Júnus ibn ‘Ubejd pravil: „Není toho, kdo dává pozor na to, co říká, aniž by jeho dobro nebylo vidět i na tom, co koná.“5
Bilál ibn Se’d řekl: „Pokud uvidíte člověka posedlého rozpravou, hádavičného a kochajícího se jen vlastním názorem, pak vězte, že takový naprosto tratí.“6
Al-Hasan al-Basrí varoval: “Člověk někdy v hněvu vyřkne špatná slova, která zničí jeho dobré skutky za šedesát či sedmdesát let jeho života.“7
Takíjuddín as-Subkí slyšel, jak jeho syn at-Tádž hovořil ke psovi: „Ó pse, synu psa,” načež ho od takových slov odvrátil. Syn mu odpověděl: „A což není psem, synem psa?” As-Subkí mu odpověděl: „Dovoleno by to bylo, pokud by se nejednalo o pohrdání.“8
O nebezpečích jazyka obecně Ibnu l-Kajjim al-Dževzíja moudře poznamenal:
“Jazyk je ta část lidského těla, kterou se dá hýbat nejsnadněji. A je to také ta část lidského těla, která je pro služebníka Božího nejnebezpečnější.“9
Nic neuzavírá výklad na toto téma lépe, než slova Abu l-Feredže ibnu l-Džewzího:
“Možná, že slova, která právě vyřkneš, budou tvými posledními, tvůj jazyk se sroluje ve smrtelné křeči a ty propadneš zkáze jen proto, cos naposled řekl!“10
Vysvětlení tohoto hadísu klasickými i soudobými učenci
Al-Buchárí uvádí tento hadís ve svém díle al-Adebu l-mufred v Knize o proklínání, v kapitolách O tom, že věřící nikoho nehanobí a O hnidopichu hledajícím na druhých jen chyby.11
At-Tirmizí uvádí tento hadís ve svém Sunenu v Knize o konání dobra a udržování dobrých vztahů, v kapitole O tom, co se dochovalo o proklínání.12
An-Newewí ho uvádí ve svém díle Rijádu s-sálihín v Knize o věcech zavrhovaných, v kapitolách O zákazu proklínat nějakého člověka či zvíře přímo a jmenovitě a O zákazu oplzlosti a sprostoty v řeči.13
Dželáluddín as-Sujútí vysvětluje výraz البذي al-bezí použitý v hadísu, jako vulgární. Podle něj označuje základový termín البذاء al-bizá´ vulgárnost, tj. oplzlost a nestydatost v řeči.14
Mullá ‘Alí al-Kárí poskytl toto objasnění:
„Věřící, jehož víra je opravdu dokonalá, si nemůže dovolit být الطعّان at-ta’án, tj. osobou, která se pídí po nedostatcích jiných lidí, ani být اللعّان al-la’án, tj. někým, kdo jiné hodně proklíná, přičemž obojí je od slovotvorné formy فعّال fe’ál s šeddou, tj. zesílením výslovnosti písmena ع ‘ajn, implikující sílu a intenzitu dané činnosti nebo děje. Naproti tomu dokonalý věřící se takovému chování vyhýbá tolik, až ho u sebe zcela eliminuje. Dále dokonalý věřící nemůže být الفاحش al-fáhiš, tj. oplzlý prostopášník, který se dopouští oplzlostí, anebo oplzlosti zmiňuje ve svých slovech. Koho slova překypují oplzlostmi a nadávkami, toho označujeme také jako vulgárního a sprostého. Zjevný význam odkazuje na používání vulgarizmů a ohavných nadávek, kterými takový člověk častuje ostatní lidi. Na konci je zmíněn i výraz البذي al-bezí, označující člověka nestoudného, který v sobě nemá špetky studu. Dalším významem tohoto slova je specifická nestydatost v řeči, tedy sprostomluva. V takovém případě by tento výraz rozvíjel a vysvětloval předchozí výraz zmiňující oplzlost a upřesňoval, že se zde specificky myslí oplzlost jazyka.“15
‘Abdurrahmán al-Mubárekfúrí dodává, že الطعان at-ta’án může znamenat i hubatého a nezdvořilého, verbálně agresivního jedince, tedy „někoho, koho zvykem je urážet a slovně napadat jiné slovy, které je nestoudné vzpomínat.“16
Podle Muhammeda ibn Sálih al-‘Usejmína označuje výraz الطعان at-ta’án „jak někoho, kdo napadá jiné lidi pro jejich původ, vzhled nebo skutky, tak i někoho, koho jedinou starostí je hledat na jiných jen to špatné.“17
Al-Munáwí zdůrazňuje, že se zde myslí na skutečného věřícího, který je znám jako bezúhonný a jehož víra i morálka je bez poskvrnky. Takový slovní projev není v souladu s mravy a ctnostmi skutečného věřícího. Proklínajícího pak vysvětluje jako někoho, kdo „svévolně vyděluje jiné lidi z milosti Boží, ať už doslova jejich proklínáním, či jen metaforicky.“ A co se vulgarity týče, „k té nepřísluší skutečnému věřícímu klesat, byť by i slova, která říká, byla pravdivá.“18 V jiném svém díle vysvětlil tentýž autor význam jednotlivých slov použitých v tomto hadísu:
„Výraz الطعان at-ta’án označuje někoho, kdo napadá a slovně útočí na čest jiných lidí, pídí se po jejich chybách. Říká se obrazně طعن فيه وعليه ta’ana fíhi we ‘alejhi, tj. napadl ho a zranil. Proto se podle Ibnu l- ‘Arabího takový člověk označuje jako ta’án, neboť jeho slova zasahují a zraňují jako vystřelené šípy a jeho jazyk zasazuje údery tak, jako dokáže zasadit úder i ruka. Výraz اللعان al-la’án označuje někoho, kdo hojně pronáší kletby (arab. لعن la’n) a soudy nad lidmi, které svévolně vyjímá z milosti jejich Pána, buď doslova, když řekne: „Alláh ať prokleje toho a toho,“ anebo obrazně, když o někom říká, že na toho a toho dopadl hněv Boží, anebo že ten a ten skončí v Pekle, jak uvádí at-Tíbí. Výraz الفاحش al-fáhiš označuje někoho s vlastností oplzlosti a obscénnosti v činech anebo ve slovech, kterou Ibnu l-‘Arabí definuje jako říkání toho, co je z hlediska víry zavrženíhodné poslouchat. Výraz البذي al-bezí pak označuje vulgární, sprostou osobu, tj. někoho, kdo vede oplzlé a přisprostlé řeči, které jsou takové ze samé své podstaty a logiky, byť by byly pravdivé.“19
Al-Husejn ibn Muhammed al-Maghribí smýšlí, že výrazy الفاحش al-fáhiš a البذي al-bezí mají v tomto hadísu přibližně stejný význam a oba se týkají vulgarity v řeči, přičemž jejich užití současně z hlediska arabské stylistiky znamená rozvíjení přívlastku ve smyslu potvrzení a zdůraznění jednoho termínu druhým.20
Muhammed ibn Ismá’íl ibn Saláh as-San’ání říká, že „takové vyjadřování je přesný opak toho, co je oblíbeno a požadováno Alláhem, je to daleko od Jeho přízně. Vulgárnost je vlastnost, která nepřísluší věřícímu.“ Dále smýšlí, že الطعان at-ta’án označuje „člověka, který nadává ostatním, protože když se o někom řekne طَعَنَ فِي عِرْضِهِ ta’ana fí ‘irdihi, znamená to „zaútočil na jeho čest.“ Podle tohoto učence je proklínání zakázáno v malém i velkém množství, s výjimkou obecného a nekonkrétního proklínání těžkých hříšníků či nevěřících, anebo toho, koho sám Alláh proklel v Koránu a Sunně, ať už obecně či jmenovitě. Potom tentýž autor pravil:
„Hadís nás zpravuje o tom, že podobné věci nepatří k vlastnostem skutečného věřícího.“21
Ahmed ibn ‘Abdirrahmán as-Sá’átí uvádí:
„Jsou možná dvě čtení, البذي al-bezíju, znamenající vulgární a oplzlý ve své řeči, čímž je upřesněn výraz الفاحش al-fáhiš odkazující na oplzlost a obscénnost obecně, v srdci, řeči i skutcích, anebo البذيء al-bezí´u, který by pak označoval zcela nestydatou osobu. V takovém případě by akcent výrazu al-fáhiš byl postaven na vulgárním osočování jiných lidí. Tento způsob vyjádření spadá k vrcholům arabské stylistiky.“22
Podle Fejsala al-Mubáreka znamená slovo البذاء al-bizá vulgaritu či sprostomluvu, ať už výběrem výraziva, či výběrem tematiky, byť by sdělení bylo pravdivé.23
Ibnu l-Melek al-Kermání uvádí, že výraz الطعان at-ta’án se vztahuje na někoho, kdo na druhých ustavičně hledá chyby. Obzvláště zavrženíhodným hnidopišstvím je napadat jiné pro jejich původ a příslušnost k nějaké rodině, rodu, klanu, kmeni nebo etniku. Zákaz proklínání se podle něho vztahuje jak na proklínání bezúhonného, tak i na proklínání hanebníka, „protože i hanebník se může následně stát dobrým skrze svou prosbu k Alláhu o odpuštění (arab. الاستغفار al-istighfár).“ Dále uvádí, že „proklínat je dovoleno pouze v obecném znění bez konkrétního vzpomínání osob jmenovitě, a to jen v případě nevěřících a těžkých hříšníků.“ Výraz الفاحش al-fáhiš vysvětluje al-Kermání jako „ten, kdo uráží jiné lidi a slovně je napadá“ a výraz البذيء al-bezí´ vysvětluje jako „ten, kdo nemá pražádného studu.“ Čím více se podle něj někdo takových činů dopouští, tím méně je věřícím a tím slabší je jeho víra.24
Podobného názoru je i Mazheruddín az-Zejdání, dle nějž není spojitelná dokonalá víra a úplné propadnutí těmto nepěkným vlastnostem a nectnostem slovního projevu.25
Abú Ibráhím ‘Izzuddín as-San’ání praví:
„Řeči tohoto typu se nevedou, dokud pro to neexistuje jasná, bezprostřední a neodvratná krajní nouze, kterou nelze nijak jinak odklonit. Je to slovní projev hříšníků a hanebníků, který se ctnostným věřícím oškliví a hnusí.“26
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín pravil:
„Existence těchto vlastností ve slovním projevu nějaké osoby ukazuje na nedostatky v její víře. Věřící, který dosáhl dokonalosti své víry, nemůže být ve své řeči hnidopichem hledajícím na ostatních jen to špatné, ani někým, kdo mnoho proklíná, ani někým obscénním či vulgárním. Nenapadá ani čest, ani původ a důstojnost jiných lidí, nevysmívá se jejich zjevu a neproklíná je. Velmi ohavný je zvyk, kdy např. rodiče říkají svým dětem: „Ať vás Alláh prokleje, pokud neuděláte to a to,“ nebo mi „nedonesete to a to“ apod. Skutečný věřící nikomu nenadává, nepoužívá vulgarizmy, nečastuje lidi okolo sebe nevhodnými pojmenováními apod.“27
Na jiném místě tento soudobý učenec uvádí, že „skutečný věřící je naopak ve své komunikaci mírný, jemný a decentní, shovívavý a vstřícný.“28
V jiném svém díle stejný autor říká:
„Kdo je skutečným věřícím na nejvyšším stupni víry, nikdy nenapadá čest jiných lidí na základě jejich původu, sociálního postavení, skutků, kmenové či klanové příslušnosti, vzhledu či vlastnostem. Věřící je pouze ten, před jehož jazykem a rukama jsou jiné lidé v bezpečí. Věřící také nemá ve zvyku proklínat jiné, není vulgární a sprostý. Věřící snáší verbální agresi proti své osobě. Může se věřícímu stát, že pod náporem vyhrocené situace ve své řeči uklouzne k něčemu z toho, co je zde vyjmenováno, ale toto se nikdy za žádnou cenu nesmí stát jeho řečovou zvyklostí. V tom je smysl tohoto hadísu.“29
Ponaučení z hadísu
Citované hadísy dohromady vyznívají naprosto jednoznačně. O jejich autenticitě nemůže být pochyb. Spolu předávají nevyvratitelnou historickou informaci a platný islámsko-právní důkaz. Lze z nich vyvodit následující ponaučení:
1. Muslim následuje příkladu a příkazu Posla Božího صلى الله عليه وسلم a proto jeho slovní projev nikdy nesmí klesnout tak hluboko, že by se snížil k používání takových obhroublých, sprostých, vulgárních a obscénních výrazů. Vznešený Alláh taková slova nenávidí. Pokud muslimovi něco vyklouzne z úst, má se za to kát a potlačovat to v sobě.
2. Hrubá slova, verbální agrese a silácké řeči odrazují lidi od islámu a vnášejí do jejich srdcí nenávist vůči muslimům. Slovní projev hodný skutečného věřícího musí mít patřičnou úroveň, zejména pokud se snaží vystupovat ve prospěch islámské osvěty, debatuje o islámu a k jeho přijetí vyzývá jiné, kteří muslimy ještě nejsou.
3. Zlá slova jsou znakem nevíry, malověrnosti, ignorance, mravní zkaženosti a pokrytectví. V každém případě patří někomu, koho víra není úplná. Takové lidi věřící nenapodobuje. Lepší, když muslim snese od druhé strany pár jadrných výrazů na svou adresu, než aby se snížil k tomu, že by oplácel stejnou mincí. Protože slova pronášená jazykem jsou ozvěnou myšlenek v lidském srdci a hovoří daleko více o tom, kdo je pronesl, nežli o tom, komu byla určena.
4. Lidé se mezi sebou navzájem liší silou své víry a víra je potvrzena činy jazyka a těla, od kterých se nedá oddělit. Slova a činy jsou důkazem existence víry v srdci. Víra v srdci vede k sebekontrole toho, co člověk říká a jak koná. Kdo má větší kontrolu nad neduhy jazyka a neřestmi slovního projevu, toho víra je silnější. A nakolik jim kdo podléhá, natolik je jeho víra slabá. Vnější a vnitřní stránku víry není od sebe možno oddělovat, neboť jde o spojité nádoby. Tímto způsobem výše citovaný hadís potvrzuje toto základní přesvědčení autentické islámské věrouky.
5. Podle autentické islámské věrouky je dovoleno jmenovitě proklínat či vynášet konkrétní soud o prokletí či konečném trestu v Pekelném ohni pouze u těch, v jejichž případě je toto výslovně zmíněno v textech Koránu a autentické Sunny, jako např. u Abú Leheba apod. U všech dalších osob je to dovoleno činit jen nekonkrétně, bez zmínění jména a pouze v případě nevěřících a těžkých hříšníků. Soud o konečném osudu lidí v Soudný den náleží pouze a jedině Alláhu. My disponujeme informacemi o špatném konci těch, kteří se dopouštějí jistého jednání a to proto, abychom se ho především sami vyvarovali. Je dovoleno smýšlet, že konkrétní člověk, který např. zemřel s jiným náboženstvím, než je islám, bude v Pekle, či mít pochyby o možnostech jeho spásy, abychom poukázali např. na to, že dotyčného nelze pohřbít podle muslimského ritu, modlit se za něj pohřební modlitbu, či v jeho prospěch prosit Alláha o odpuštění na onom světě, ovšem s poukazem na absolutní Boží spravedlivost. Není však dovoleno zdůrazňovat, kde se dotyčný konkrétní jedinec po své smrti pravděpodobně nachází a tuto informaci potencovat pro účely verbální agrese např. vůči jeho příbuzným či stoupencům. V této věci se řídíme potřebou a situací, s touto dedukcí nakládáme jen velmi rozvážně jako s pravděpodobným poznatkem a pokud to není skutečně nutné, vyvarujeme se takových zmínek. I když jsou v případě potřeby snad i dovoleny, nikdy se nesmí stát naší řečovou zvyklostí. Je totiž obrovský rozdíl mezi tím, jestli se někdo ostatním jeví jako nevěřící, anebo je nevěřícím také v očích Božích. A tento rozdíl je učencům Sunny a následovníkům autentické islámské věrouky dobře znám. A to, co platí pro konkrétního pachatele hříchu otevřené nevíry, platí tím spíše pro muslimské hříšníky, jejichž provinění jsou menší, než otevřená nevíra. A Alláh ví nejlépe.
6. Psaný slovní projev má podle shody islámských učenců (arab. الإجماع al-idžmá’) stejnou hodnotu, jako slova vyřčená ústy. Alláh moc dobře ví, kdo co říká a požene za to ke zodpovědnosti každého. I toho, kdo se skrývá v anonymitě prostředí internetu či sociálních sítí. Proto je třeba se na internetu a na sociálních sítích vyjadřovat tak, jako by se člověk vyjadřoval v mluveném projevu tváří v tvář tomu, komu jsou jeho slova určena.
- Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-Mufred, podání č. 315.
- Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Zemmu l-kezib we ahlih, podání č. 94.
- Zaznamenal as-San’ání v at-Tenwíru šerhu l-Džámi’i s-saghír, 3/39.
- Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 5/283.
- Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v as-Samtu we ádábu l-lisán, podání č. 60.
- Zaznamenal Ibn Abí Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 5/228.
- Zaznamenal Ibn Redžeb al-Hanbelí ve Fethu l-Bárí, 1/200.
- Viz Fejdu l-kadír, 1/151.
- Viz al-Džewábu l-káfí, str. 281.
- Viz Sajdu l-chátir, str. 233.
- Viz al-Adebu l-mufred, 15/145 a 15/152.
- Viz Sunenu t-Tirmizí, 27/48.
- Viz Rijádu s-sálihín, 17/264, hadís č. 1555; a 327, hadís č. 1734.
- Viz Kútu l-mu’tezí ‘alá Džámi’i t-Tirmizí, 1/479.
- Viz Mirkátu l-mefátíh, 7/3044.
- Viz Tuhfetu l-ahwezí, 6/95.
- Viz Fethu l-Dželáli wel-Ikrám šerhu Bulúghi l-merám, 6/399.
- Viz at-Tejsíru bi-šerhi l-Džámi’i s-saghír, 2/321.
- Viz Fejdu l-kadír, 5/360.
- Viz al-Bedru t-temmámu šerhu Bulúghi l-merám, 10/322.
- Viz Subulu s-selámi šerhu Bulúghi l-merám, 2/677.
- Viz Fethu r-rabbání li-tertíbi Musnedi imámi Ahmede ibn Hanbel aš-Šejbání, 19/317.
- Viz Tatrízu Rijádi s-sálihín, 1/868, srov. též 1/976.
- Viz Šerhu l-Masábíh, 5/251.
- Viz al-Mefátíhu fiš-šerhi l-Masábíh, 5/184-185.
- Viz at-Tenwíru šerhu l-Džámi’i s-saghír, 3/39.
- Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 6/201.
- Viz Ibid., 6/482.
- Viz Fethu l-Dželáli wel-Ikrám šerhu Bulúghi l-merám, 6/400.