Uvádí se, že jistý muž přišel za Sulejmánem عليه السلام, Božím Prorokem a králem Izraelitů, a řekl mu:
„Zdál se mi sen. Viděl jsem jednu přenádhernou zahradu, v níž bylo mnoho rozmanitých druhů ovoce. V té zahradě jsem uzřel obrovitánské prase. Řekli mi, že to prase je vlastníkem této zahrady. Velmi mne to překvapilo. A pak jsem viděl další a další prasata, jak v té zahradě jedí, s dovolením toho největšího z nich.“
Sulejmán mu poskytl výklad jeho snového vnuknutí a odvětil mu:
„To největší prase, to je nespravedlivý vladař. A ta menší prasata okolo něho jsou nespravedliví učenci, kteří pojídají ze zakázaného a následují příkazů svého vládce i v tom, co je zakázáno. Tak prodávají svou víru a své dobro na onom světě za pomíjivá pozlátka vezdejšího světa a nebojí se přitom ani trestu od Vznešeného Alláha!“1
Korán i Sunna odsuzují účelové interpretace víry ve prospěch vládnoucí moci
Vznešený Alláh o takových vykladačích víry mezi následovníky dřívějších písem praví:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا إِنَّ كَثِيرًا مِّنَ الْأَحْبَارِ وَالرُّهْبَانِ لَيَأْكُلُونَ أَمْوَالَ النَّاسِ بِالْبَاطِلِ وَيَصُدُّونَ عَن سَبِيلِ اللَّهِ ۗ وَالَّذِينَ يَكْنِزُونَ الذَّهَبَ وَالْفِضَّةَ وَلَا يُنفِقُونَهَا فِي سَبِيلِ اللَّهِ فَبَشِّرْهُم بِعَذَابٍ أَلِيمٍ
„Vy, kteří věříte! Věru mnoho z učených a z mnichů pohlcuje majetky lidí způsobem podvodným a odvrací lidi od cesty Boží! A těm, kdož shromaždují zlato a stříbro a nevynakládají je na cestě Boží, těm oznam zvěst radostnou o trestu bolestném.“ (Tewba: 34)
A Posel Boží صلى الله عليه وسلم varoval svou ummu před následováním jejich zkažené cesty.
Anas ibn Málik رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
العلماءُ أمناءُ الرسلِ، ما لمْ يخالطوا السلطانَ، و يُداخِلُوا الدنيا، فإذا خالطوا السلطانَ، و داخلوا الدنيا، فقدْ خانوا الرسلَ، فاحذرُوهُمْ
„Učenci jsou pověřenci proroků do chvíle, než se začnou vtírat vládnoucí moci a než se oddají vezdejšímu světu. Když se začnou vtírat mocným a oddají se tomuto světu, proroky zradí. A pak se před nimi mějte napozoru.“2
Také vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
ويلٌ لأمتي من علماءِ السوءِ، يتخذون هذا العلمَ تجارةً يتبعونها من أمراءِ زمانهم ربحًا لأنفسهم، لا أربح اللهُ تجارتَهم
„Běda mé ummě kvůli zkaženým učecům, jež budou kupčit s islámskou naukou. Alláh jim nedá požehnání v jejich obchodu!“3
Zbožní předkové o zkaženosti učenců podlézajících vládcům
Ibnu l-Kajjim uvádí slova velkého množství zbožných předků: „Lidstvo se jalo hledat pocty u dveří vládců, avšak nedokázalo pochopit, že je nenajdou nikde jinde, nežli v poslušnosti vůči Alláhu!“4
Sufján ibn Ujejna řekl: „Lidem nadejde čas, kdy naleznou ve svých mešitách šejtány, kteří tam budou sedět a poučovat lidi o jejich náboženství.“5
A jeho slova se stala dnes skutečností. V mešitách po celém světě jsou k nalezení celá vojska takových šejtánů, kteří za mrzký peníz pokřivují Boží víru, řídí náboženský život muslimů a vyučují lidi náboženským naukám. Ale na druhou stranu je stále ještě dost upřímných a zbožných učenců, spravedlivých dědiců Proroků, mír s nimi všemi, kteří se drží své víry neochvějně, bez ohledu na to, že je to dnes jako držet v ruce žhavý uhlík, kteří se neodchylují od správného pochopení víry tak, jak to učil Posel Boží صلى الله عليه وسلم a jeho společníci رضي الله عنهم.
Al-Hasan al-Basrí varoval všechny, kdo kupčí s Boží vírou následujícím příměrem: „Na devadesáti místech napříč Koránem jsem nalezl zmínku o tom, že Alláh s jistotou už předurčil obživu všem Svým stvořením. A kupodivu jen jedinkrát jsem nalezl zmínku o šejtánově příslibu, a to příslibu chudoby:
الشَّيْطَانُ يَعِدُكُمُ الْفَقْرَ
„Satan vám vyhrožuje chudobou“ (Bekara: 268)
Budeme pak věřit pravdivému slibu na devadesáti místech, anebo slibu na jednom jediném místě, navíc falešnému?“6
Muhenná ibn Jahjá vyprávěl: „Zeptal jsem se Ahmeda ibn Hanbela na Ibráhíma al-Herewího, načež mi odpověděl: „To je špinavec.“ „Proč o něm říkáš, že je špinavý?“ zeptal jsem se ho. Odpověděl mi: „Protože ten, kdo se lísá k vládcům a soudcům, je špinavec.“7
An-Nadr jednou odešel navštívit chalífu al-Me´múna, jenž se ho následně zeptal: „S jakou jsi dnes vstal, Nadre?“ „Mám se dobře,“ odpověděl an-Nadr. „Víš ty, co je irdžá´?“ zeptal se ho chalífa. Nadr mu odpověděl: „Víra přitakávání vládcům. S její pomocí vládcové získávají vezdejší zisk a přicházejí o svou víru.“ „Pravdu díš,“ pochválil ho chalífa.8
Měli tím na mysli přílišnou benevolenci učenců vůči chybám vládců, kterou odsoudili do té míry, že ji ztotožnili s herezí těch, kteří smýšleli, že hříchy nijak neublíží víře nikoho z těch, kdo svou víru předtím dosvědčili. Nicméně tento druh heretiků, přítomný i v dnešní době, se vyznačuje také tím, že vůči následovníkům sunny, vůči ostatním muslimům, kromě oněch vládců, ke kterým se lísají, bývají hrubí a ukrutní, do té míry, že je obviňují z extremizmu a násilí vůči ostatním.
Harb al-Kermání, jeden z učitelů Ahmeda ibn Hanbel, řekl:
„Ke znakům murdžíjů patří, že křivě obviňují následovníky sunny a společenství, že jsou extremisté.“9
Sulejmán Álu š-Šejch básnil:
كثيرٌ مِن أهلِ البَاطلِ إنَّمَا يَترُكونَ
الحقَّ خَوفًا من زَوالِ دُنياهُم .
„Mnoho následovníků falše pravdy zanechalo
jen proto, že se o svůj vezdejší život obávalo.“10
Zkažeností učenců je i jejich populizmus a podbízení se davům
Učenec, který se vlichocuje davům a snaží se jim říkat to, co od něj chtějí slyšet, je stejně zkažený, jako ten, který se podlézá vládnoucí moci.
I na něj se vztahuje odsudek Rabí’y ibn Abí ‘Abdirrahmána: „Mezi těmi, kteří lidem vydávají fetwy se nacházejí ti, kteří patří do vězení ještě spíše, nežli zloději!“11
Také oni se pokrytecky potácejí mezi následovníky lži a následovníky pravdy, jako ti, které v hadísu ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما popsal Posel Boží صلى الله عليه وسلم:
مَثَلُ الْمُنَافِقِ كَمَثَلِ الشَّاةِ الْعَائِرَةِ بَيْنَ الْغَنَمَيْنِ تَعِيرُ إِلَى هَذِهِ مَرَّةً وَإِلَى هَذِهِ مَرَّةً
„Příklad pokrytce je jako zatoulaná ovce bloumající od stáda ke stádu. Někdy se připojí k těm a jindy zase k tamtěm.“12
Huzejfu ibn Jemána رضي الله عنه se tázali na to, kdo je mrtev, byť je stále naživu. Odpověděl jim: „Ten, kdo neodsuzuje zlo ani svou rukou, ani svým srdcem.“ A také řekl: „Nadejde doba, kdy budou lidé raději v okolí mršiny osla, nežli v okolí věřícího, který je vybízí k tomu, co je dobré a odvrací je od toho, co je špatné!“13
Omluví-li si učenec před lidem svůj poklesek nějakou falešnou výmluvou, nemůže čekat nic jiného, než že národ, který ho považuje za vzor, se začne chovat stejně a rovněž začne kupčit se svou vírou.
Když k chalífovi Omaru ibnu l-Chattábovi رضي الله عنه dospěli poslové s velkou hromadou válečné kořisti z Persie, podotkl: „Ti, kteří toto vysbírali, skutečně drží své slovo.“ ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه, který byl jako jeho rádce po jeho boku, mu odvětil: „Věru jsi své slovo dodržel nejprve ty. Proto své slovo držel i tvůj lid. Kdyby ses ty neudržel a zpronevěřil bys něco z majetku muslimů, věru by se i oni dopustili zpronevěry.“14
Pravda se totiž neměří tím, co si přejí masy, stejně jako se neřídí tím, co si přejí vládcové. Úlohou učence je vytrvat na pravdě a nepodvolit se tlaku ani prvních, ani druhých.
Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja řekl:
„Někteří se zasloužili o to, že se sunna mezi lidmi stala novotou a dobro věcí ošklivou, protože jen málo lidí toto dobro vykonávalo. Takoví lidé říkají: „Kdokoli bude konat jinak, než lidé, odchýlil se a propadne peklu.“ Nevědí, že ten, kdo je myšlen těmito slovy je ten, kdo se odchýlí od cesty pravdy. Kdyby se všichni lidé odchýlili od cesty pravdy až na jednoho, byli by odchýlenými oni a ten poslední by byl sám následovníkem společenství. Davy lidí se takto odchýlili v době imáma Ahmeda, kromě malého počtu z nich. Společenství však tvořila právě tato hrstečka věrných, zatímco všichni ti soudcové, muftíjové, chalífa a jeho následovníci byli těmi, kdo se odchýlil. Imám Ahmed byl sám společenství. Když to lidé nebyli schopni přijmout, řekli chalífovi: „Což ty, tví soudcové, tví náměstkové, tví právníci a muftíjové, což jste vy všichni v bludu a Ahmed jediný má pravdu? Ani chalífa to nemohl pochopit a proto imáma Ahmeda uvěznil, mučil a trestal. Poté vyšla pravda najevo a to, co měli za pravdu oni, zmizelo v propadlišti dějin.“15
- Viz al-Išára, str. 870. Viz také al-Mewsú’atu l-mujessera, str. 31.
- Zaznamenali as-Semerkandí v Tenbíhu l-gháfilín, hadís č. 675; a ad-Dejlemí v al-Firdews, hadís č. 4210. Uvádí také as-Sujútí v Džámi’u s-saghír, hadís č. 3865 jako hasan.
- Zaznamenali ad-Dejlemí v al-Firdews, hadís č. 7154; a as-Sujútí v al-Džámi’u s-saghír, 2/384 v kratší verzi. Viz také Fejd l-kadír, 6/479; a Kenzu l-‘ummál, 10/205. Podle al-Albáního v tomto isnádu vypráví nejistý vypravěč Ibn Belwejh od neznámého vypravěče Sáliha ibn Núh. Dalším slabým vypravěčem je Hadždžádž ibn Hadždžádž. Vypravěč Ibráhím ibn Tuhmán patří k těm, kteří jsou přijímáni rozdílně. Je možné, že se jedná o jinou identitu jinak spolehlivých vypravěčů. Isnád je proto slabý, jak uvádí al-Albání v Silsiletu l-ahádísi d-da’ífa, hadís č. 5235. Nicméně jeho smysl a význam nemá závadu.
- Viz Ighásetu l-lehfán, 1/48.
- Zaznamenal Ibn Waddáh v al-Bida‘, str. 265.
- Viz Kabdu l-hirsi bi z-zuhdi we l-kaná’a, str. 60.
- Zaznamenal Ibn Muflih v al-Ádábu š-šer’íja, 3/476.
- Zaznamenal Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 11/276.
- Viz Idžmá’u s-selef fi l-i’tikád, str. 97.
- Viz Dureru s-senníja, 8/125.
- Zaznamenal Ibnu l-Kajjim v Bedái’u l-fewáid, 3/277.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2784.
- Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 7/504.
- Zaznamenal Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 7/67.
- Viz I’lámu l-muwekki’ín, 3/409.