Jménem Alláha Milostiplného, Smilovného. Chvála Alláhu, Pánu všech světů, požehnání a mír Jeho Poslu, jeho rodu, jeho společníkům a všem, kteří se ubírají po jeho cestě.
Zekát, neboli povinná almužna, povinný milodar, či náboženská daň, je druhým pilířem islámu nezbytným a určujícím znakem proto, aby byl člověk muslimem.
V tzv. Džibrílově hadísu od Omara ibnu l-Chattáb رضي الله عنه definuje Posel Boží صلى الله عليه وسلم islám pomocí jeho pilířů a říká:
الْإِسْلَامُ أَنْ تَشْهَدَ أَنْ لَا إلَهَ إلَّا اللَّهُ وَأَنَّ مُحَمَّدًا رَسُولُ اللَّهِ، وَتُقِيمَ الصَّلَاةَ، وَتُؤْتِيَ الزَّكَاةَ
„Islám je, když svědčíš, že nikdo a nic krom Alláha nemá právo na uctívání a že Muhammed je Posel Boží, dodržuješ modlitbu a dáváš zekát …“1
Omarův syn ‘Abdulláh رضي الله عنهما je pak vypravěčem hadísu, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:
بُنِيَ الإِسْلاَمُ عَلَى خَمْسٍ
„Islám je zbudován na pěti …“ mezi nimiž vzpomenul i:
وَإِيتَاءِ الزَّكَاةِ
„dávání zekátu.“2
Tato povinnost byla podle Ibn Kesíra ukotvena podle nejsprávnějšího názoru ještě před hidžrou, přičemž 2. roku hidžry byly zjeveny a uzákoněny podrobnosti jak přesně zekát vyměřit a platit, kolik činí minimální mez a jakou část z ní je nutno hradit.3
Proto, že v českém jazyce není dostatek informací o této velmi důležité a základní náboženské povinnosti každého muslima, vznikl i tento článek. Přináší přehled základních a nejdůležitějších informací o podstatě, formě a smyslu zekátu na finance, který je v našich podmínkách v praxi nejčastěji řešeným a nejdůležitějším typem zekátu, byť existuje i mnoho dalších jiných jeho podob, jako zekát na plodiny či dobytek nejrůznějšího druhu. Těchto dalších podob, které autor nepovažuje v našem prostředí za tolik aktuální, se článek nedotýká.
Jazyková a terminologická definice pojmu zekát
Arabský výraz زكاة zekát je v Koránu zmíněn 35krát a znamená v jazyce nárůst, zvýšení dobroty, čistotu, očištění, jako v koránském verši, kde Alláh hovoří o proroku Jahjovi:
وَآتَيْنَاهُ الْحُكْمَ صَبِيًّا ﴿١٢﴾ وَحَنَانًا مِّن لَّدُنَّا وَزَكَاةً ۖ وَكَانَ تَقِيًّا ﴿١٣﴾
„A dali jsme mu moudrost již v dětství jeho a laskavost a čistotu od Nás přicházející. A byl bohabojný.“ (Merjem: 12-13)
Nebo v koránském verši, kde prorok Chidr vysvětluje svému prorockému souputníkovi Músá/Mojžíšovi, mír s nimi oběma, proč na příkaz Boží zabil malého chlapce:
وَأَمَّا الْغُلَامُ فَكَانَ أَبَوَاهُ مُؤْمِنَيْنِ فَخَشِينَا أَن يُرْهِقَهُمَا طُغْيَانًا وَكُفْرًا ﴿٨٠﴾ فَأَرَدْنَا أَن يُبْدِلَهُمَا رَبُّهُمَا خَيْرًا مِّنْهُ زَكَاةً وَأَقْرَبَ رُحْمًا ﴿٨١﴾
„A co týká se chlapce toho, rodiče jeho byli věřící, a obávali jsme se, že vzpurností a nevděkem svým on zavede je oba, a přáli jsme si, aby Pán jejich jim jej vyměnil za jiného, jenž bezúhonnější aby byl a lásky jejich více byl hoden.“ (Kehf: 80-81)
Má také konotaci náboženské dobročinnosti a almužny (arab. صدقة sadaka), jako ve verši:
إِنَّمَا وَلِيُّكُمُ اللَّهُ وَرَسُولُهُ وَالَّذِينَ آمَنُوا الَّذِينَ يُقِيمُونَ الصَّلَاةَ وَيُؤْتُونَ الزَّكَاةَ وَهُمْ رَاكِعُونَ
„Vaším ochráncem a přítelem je jedině Bůh a Jeho posel a ti, kdož věří, dodržují modlitbu, dávají almužnu a sklánějí se.“ (Máida: 55)
Věřící jsou také popisovaní jako:
وَالَّذِينَ هُمْ لِلزَّكَاةِ فَاعِلُونَ
„ti, kteří almužny rozdávají.“ (Mu´minún: 4)
Tato druhá konotace pak přerůstá v terminologický význam tohoto slova, jímž je platba určité, výší majetku definované osoby v podobě vymezené hodnoty vymezeným kategoriím lidí za jeden lunární rok.
Tato povinnost zaznívá z koránského imperativu:
وَأَقِيمُوا الصَّلَاةَ وَآتُوا الزَّكَاةَ وَأَقْرِضُوا اللَّهَ قَرْضًا حَسَنًا
„Modlitbu dodržujte, almužnu dávejte a Bohu dobrou půjčku poskytněte!“(Muzemmil: 20)
Příkaz dávat zekát se pak opakuje na osmi dalších místech napříč celým Koránem, hned vedle povinnosti modlitby, např. zde:
وَأَقِيمُوا الصَّلَاةَ وَآتُوا الزَّكَاةَ ۚ وَمَا تُقَدِّمُوا لِأَنفُسِكُم مِّنْ خَيْرٍ تَجِدُوهُ عِندَ اللَّهِ ۗ إِنَّ اللَّهَ بِمَا تَعْمَلُونَ بَصِيرٌ
„Dodržujte modlitbu a dávejte almužnu, neboť cokoliv dobrého pro sebe připravíte, to u Boha naleznete – a Bůh jasně vidí, co děláte.“ (Bekara: 110)
Alláh dává na vědomí, že tuto povinnost předepsal i předešlým národům:
وَإِذْ أَخَذْنَا مِيثَاقَ بَنِي إِسْرَائِيلَ لَا تَعْبُدُونَ إِلَّا اللَّهَ وَبِالْوَالِدَيْنِ إِحْسَانًا وَذِي الْقُرْبَىٰ وَالْيَتَامَىٰ وَالْمَسَاكِينِ وَقُولُوا لِلنَّاسِ حُسْنًا وَأَقِيمُوا الصَّلَاةَ وَآتُوا الزَّكَاةَ ثُمَّ تَوَلَّيْتُمْ إِلَّا قَلِيلًا مِّنكُمْ وَأَنتُم مُّعْرِضُونَ
„A hle, uzavřeli jsme úmluvu s dítkami Izraele: “Nebudete uctívat nikoho kromě Boha jediného! Buďte dobří k rodičům, příbuzným, sirotkům a nuzným! Mluvte laskavě s lidmi, dodržujte modlitbu a dávejte almužnu!” Potom jste se však odvrátili – kromě několika málo z vás – a vzdálili.“ (Bekara: 83)
Povinnost zekátu a hrozba tomu, kdo ho neplatí
Imperativ užitý ve výše citovaných koránských verších jasně ukazuje na povinnost zekátu, stejně jako citované hadísy a praxe Posla Božího صلى الله عليه وسلم.
Jemu samému coby hlavě prvotního muslimského státu a po něm všem jeho následovníkům ve funkci vůdce a vládce navíc přichází koránský příkaz:
خُذْ مِنْ أَمْوَالِهِمْ صَدَقَةً تُطَهِّرُهُمْ وَتُزَكِّيهِم بِهَا وَصَلِّ عَلَيْهِمْ ۖ إِنَّ صَلَاتَكَ سَكَنٌ لَّهُمْ ۗ وَاللَّهُ سَمِيعٌ عَلِيمٌ
„Ber ze jmění jejich almužnu, kterou je očišťuješ a ospravedlňuješ! Modli se za ně, neboť modlitba tvá bude pro ně uklidněním a Bůh je slyšící, vševědoucí.“ (Tewba: 103)
Za výběr zekátu, jeho rozdělování a případné trestání provinilců, kteří ho odmítnou platit, odpovídá islámská vládní moc a šarí’atská jurisdikce, shodně hadísu Posla Božího صلى الله عليه وسلم:
أُمِرْتُ أَنْ أُقَاتِلَ النَّاسَ حَتَّى يَشْهَدُوا أَنْ لَا إلَهَ إلَّا اللَّهُ وَأَنَّ مُحَمَّدًا رَسُولُ اللَّهِ، وَيُقِيمُوا الصَّلَاةَ، وَيُؤْتُوا الزَّكَاةَ
„Bylo mi přikázáno bojovat proti lidem, dokud nedosvědčí, že nikdo a nic nemá právo být uctíváno, krom Alláha a že Muhammed je Posel Boží, nezačnou dodržovat modlitbu a dokud neudělí zekát …“4
Tento hadís navedl i prvního chalífu po Prorokově صلى الله عليه وسلم smrti, Abú Bekra as-Siddíka رضي الله عنه, na ozbrojený boj proti odpadlíkům a neplatičům zekátu, což je jejich trest ještě na tomto světě.
V našich podmínkách neexistence takové vládní moci a jurisdikce odpadá tento aspekt vymahatelnosti a v nábožensko-morální rovině odpovídají za výběr a rozdělení zekátu respektované organizace muslimů, zaštiťující je navenek, řešící a zpravující jejich vnitřní záležitosti, jako je v ČR Ústředí muslimských obcí.
Kdo zekát neplatí a ani neuznává povinnost ho platit, je odpadlíkem podle konsenzu všech islámských učenců. Kdokoli ho odmítá uhradit kvůli své lakotě, ten je těžkým hříšníkem, ale od islámu neodpadá, podle správnějšího a dobře známého názoru učenců. Toto byl názor Abú Hanífy, Málika, aš-Šáfi’ího, Isháka ibn Ráhawejha a podle jednoho podání Ahmeda ibn Hanbel. Za správný tento názor pokládá Stálá komise pro fetwy v KSA. 5
K tomuto stanovisku se přikláněl i Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín, který navíc upozornil na nutnost poučit nového muslima či toho, který vyrůstal v odlehlých a zaostalých oblastech bez kontaktu s islámskou naukou, že zekát je povinností. Kdo z nich by nebyl takto poučen, může se omlouvat neznalostí. 6
Podle druhého názoru přestává být muslimem a odpadá od islámu, což připisuje Ibn Kudáma al-Makdisí druhému podání od Ahmeda ibn Hanbel. 7
Vznešený Alláh o neplatičích zekátu říká:
وَالَّذِينَ يَكْنِزُونَ الذَّهَبَ وَالْفِضَّةَ وَلَا يُنفِقُونَهَا فِي سَبِيلِ اللَّهِ فَبَشِّرْهُم بِعَذَابٍ أَلِيمٍ ﴿٣٤﴾ يَوْمَ يُحْمَىٰ عَلَيْهَا فِي نَارِ جَهَنَّمَ فَتُكْوَىٰ بِهَا جِبَاهُهُمْ وَجُنُوبُهُمْ وَظُهُورُهُمْ ۖ هَٰذَا مَا كَنَزْتُمْ لِأَنفُسِكُمْ فَذُوقُوا مَا كُنتُمْ تَكْنِزُونَ ﴿
„A těm, kdož shromaždují zlato a stříbro a nevynakládají je na cestě Boží, těm oznam zvěst radostnou o trestu bolestném v den, kdy tyto kovy budou rozpáleny v ohni pekelném a budou jimi vypálena znamení na čela, boky i záda jejich a bude zvoláno: “Toto je to, co jste hromadili, okuste nyní toho, co jste tak hromadili!“ (Tewba:34-35)
وَلَا يَحْسَبَنَّ الَّذِينَ يَبْخَلُونَ بِمَا آتَاهُمُ اللَّهُ مِن فَضْلِهِ هُوَ خَيْرًا لَّهُم ۖ بَلْ هُوَ شَرٌّ لَّهُمْ ۖ سَيُطَوَّقُونَ مَا بَخِلُوا بِهِ يَوْمَ الْقِيَامَةِ ۗ وَلِلَّهِ مِيرَاثُ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ ۗ وَاللَّهُ بِمَا تَعْمَلُونَ خَبِيرٌ
„Nechť ti, kdož lakotí s tím, co jim Bůh uštědřil z laskavosti Své, se nedomnívají, že je to pro ně lepší; naopak, je to pro ně horší. A budou mít okolo šíjí v den zmrtvýchvstání to, s čím lakotili – a Bohu připadne dědictví nebes a země a Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte.“ (Áli’Imrán: 180)
Abú Hurejra رضي الله عنه v této souvislosti slyšel od Posla Božího صلى الله عليه وسلم slova:
مَنْ آتَاهُ اللَّهُ مَالاً فَلَمْ يُؤَدِّ زَكَاتَهُ، مُثِّلَ لَهُ مَالُهُ شُجَاعًا أَقْرَعَ، لَهُ زَبِيبَتَانِ يُطَوَّقُهُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ، يَأْخُذُ بِلِهْزِمَتَيْهِ ـ يَعْنِي بِشِدْقَيْهِ ـ يَقُولُ أَنَا مَالُكَ أَنَا كَنْزُكَ
„Kdokoli, komu Alláh daroval majetek, ale on z něj neodváděl zekát, tomu se jeho majetek promění na drzého jedovatého hada s dvěma temnými jedovými žlazami v ústech, který obtočí jeho krk a bude ho kousat do jeho skrání, říkaje: „Já jsem tvůj majetek! Já jsem tvůj poklad!“ 8
Naopak ty, kteří zekát odevzdávají, čeká nesmírná odměna:
إِنَّ الَّذِينَ آمَنُوا وَعَمِلُوا الصَّالِحَاتِ وَأَقَامُوا الصَّلَاةَ وَآتَوُا الزَّكَاةَ لَهُمْ أَجْرُهُمْ عِندَ رَبِّهِمْ وَلَا خَوْفٌ عَلَيْهِمْ وَلَا هُمْ يَحْزَنُونَ
„Ti, kdož uvěřili, zbožné skutky konali, modlitbu dodržovali a almužnu dávali, dostanou odměnu od Pána svého a nemusí mít strach a nebudou zarmouceni.“ (Bekara: 277)
Tj. nemusí mít strach z následků minulosti ani obavu z toho, co je čeká v budoucnu.
Moudrost předepsání zekátu
Zekát kromě uctívání představuje mocnou sociální instituci založenou islámem přímo z popudu Božího před čtrnácti staletími.
Tato velkolepá dobročinnost přináší celé lidské společnosti mnoho užitku, k jehož podobám patří praktické potvrzení své víry a niterné touhy po Alláhu a Jeho odměně, které věřící dává přednost nad hmotnými pozlátky tohoto světa, usilujíce tak o Boží spokojenost a získávaje tak Boží odměnu a zbavujíce se hříchů. Ne nadarmo se milodaru říká také صدقة sadaka, přičemž toto slovo má stejný základ jako termín صدق sidk, označující pravdymilovnost. 9
Mu’áz ibn Džebel رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
الصدقةُ تطفئُ الخطيئةَ كما يطفئُ الماءُ النارَ.
„Milodar hasí hříchy tak, jako voda hasí oheň.“ 10
‘Ukba ibn Ámir رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
كلُّ امرئٍ في ظلِّ صدقتِهِ حتّى يفصلَ بينَ النّاسِ
„Každý člověk bude v Soudný den ve stínu své almužny, dokud se mezi lidmi nerozsoudí.“ 11
Muslim tím, že platí zekát, děkuje Stvořiteli za hojnost Jeho darů, čímž potvrzuje svou víru, že cokoli dobrého se mu dostává, dostává se mu toho od Alláha. Bohatý muslim svým zekátem očišťuje sebe sama od lakoty, hamižnosti a hrabivosti a usiluje o to stát se štědrým, solidárním, milosrdným a laskavým.
Muslim, který je chudý a zekát od bohatého naopak přijímá, čistí sám sebe od závisti, žárlivosti a nespokojenosti s tím, jak Alláh mezi lidmi rozdělil obživu a majetek.
Majetek, na který se dává zekát, je očištěn tím, že jeho získáváním a hromaděním nejsou pošlapána práva sociálně slabších obyvatel. Takovému majetku Alláh požehná a takový majetek se bude zdravě zúročovat a růst. A proto je také zekát nazván svým jménem, protože očišťuje majetek a dává mu zdravě růst.
Každá společnost je tak silná, jak silný je její nejslabší článek. Společnost, řídící se pokyny zekátu, se stává svornější, posiluje se její vzájemnost a bratrství mezi jejími členy. Její potřební a nezajištění nejsou vydáni napospas bídě a plní se její sociální fond.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 8.
- Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 8; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 16.
- Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, 7/164. Tak uvádí i Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín v Medžmú’u l-fetáwá, 13/1357.
- Muttefekun ‘alejhi, od Ibn Omara رضي الله عنهما ho zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 25; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 22.
- Viz Fetáwe l-ledžneti d-dáima, 10/143.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá li-bni l-‘Usejmín, 14/918.
- Viz al-Mughní, 2/228.
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4565.
- Viz Muhammed Sálih al-‘Usejmín v Šerhu l-Mumti’, 6/4-7.
- Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2616; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3973; an-Nesáí v as-Sunenu l-kubrá, hadís č. 11330; Ahmed v Musnedu, hadísy č. 15319 a 22069. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Muškiletu l-fakr, hadís č. 117.
- Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadísy č. 17333 a 17371; Ibn Chuzejma v Sahíhu, hadís č. 2431; a Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 3310 s drobnými odchylkami. Jako sahíh ho doložil Ibn ‘Usejmín v Šerhu Sahíhi Muslim, 3/584.