Imám al-Awzá’í uvádí od ‘Abdulláha ibn Muhammeda následující příběh:
Imám al-Awzá’í uvádí od ‘Abdulláha ibn Muhammeda následující příběh:
„Vyrazil jsem k pobřeží jako strážný. Naše rota působila toho času v al-‘Aríši v Egyptě. Když jsem dospěl k pobřeží, vyšel jsem na otevřené prostranství, na kterém stál stan. Ve stanu byl muž, který neměl ruce, ani nohy. Jen velmi těžko ho šlo zaslechnout, či uvidět. Nemohl použít ani jednu svou končetinu, ale jeho jazyk stále opakoval prosbu: „Ó Alláhu, umožni mi, abych tě chválil, jak nejlépe dovedu, abych ti mohl co nejlépe poděkovat za dobrodiní, kterými jsi mne zahrnul a kterými jsi mi Ty dal obrovskou přednost nad mnohými jinými!“
Al-Awzá’í říká, že tehdy si ‘Abdulláh řekl:
„Při Alláhu, určitě zajdu za tímto mužem a určitě se ho také zeptám, co to číká. Možná je to nějaké pochopení, nebo znalost něčeho, či snad vnuknutí, kterého se mu dostalo?“
‘Abdulláh se tedy vydal za dotyčným, pozdravil ho a řekl mu: „Syšel jsem tě, jak říkáš „Ó Alláhu, umožni mi, abych tě chválil, jak nejlépe dovedu, abych ti mohl co nejlépe poděkovat za dobrodiní, kterými jsi mne zahrnul a kterými jsi mi Ty dal obrovskou přednost nad mnohými jinými,“ jakými tě to Alláh dobrodiními obdařil, že Ho za ně tolik chválíš? A čímže ti to Alláh dal přednost nad mnohými jinými takovým obrovským způsobem, že mu za to tolik děkuješ?“
Dotyčný muž odvětil: „Cožpak nevidíš, co Pán můj učinil? Při Alláhu, pokud by chtěl, mohl by na mne svalit nebe jako oheň, který by mne spálil, nebo by poručil horám, aby mne rozdrtily, oceánům, aby mne potopily, nebo zemi, aby mne pohltila! Vše to jen zvětšuje míru mého vděku vůči Pánu mému, za dobrodiní jazyka, kterým mne On obdařil!
Nicméně, služebníče Boží, tak jako jsi ty ke mně přišel, mám i já k tobě prosbu. Možná si mne viděl ve stavu, v jakém se sám nacházím. Sám si nemohu ani uškodit, ani prospět. Měl jsem mladého synka, který ke mně přicházel a pomáhal mi s rituální očistou, krmil mne, když jsem byl hladový a dával mi napít, když jsem byl žízniv. Leč již tři dny jsem ho neviděl, prosím, budiž k tobě Alláh milostiv, podívej se mi po něm.“
Al-Awzá’í dále pokračuje ve svém převyprávění slov ‘Abdulláhových: „Řekl jsem: „Při Alláhu, žádný tvor nemůže naplnit potřeby jiného, aniž by odměna u Alláha za ně byla větší, nežli je potřeba, jako je ta tvoje.“ Vydal jsem se tedy chlapce hledat. Nemusel jsem jít ani moc daleko, přišel jsem k písečné duně poblíž a běda! Uviděl jsem tělo chlapce, kterého napadla a ulovila divá šelma a sežrala jeho maso! Řekl jsem: „Alláhu patříme a k Alláhu se navrátíme,“ načež jsem si pomyslel, jak toto budu schopen sdělit onomu muži s tak milou a jemnou tváří.
Když jsem se k němu blížil, vzpomenul jsem si na slova, kterými vzpomínal Alláha prorok Ajjúb/Jób. Když jsem k onomu nemohoucímu muži dorazil, pozdravil jsem se s ním, on mi odpověděl a zeptal se mi: „A nejsi ty onen můj společník?“
„Ano,“ odpověděl jsem.
„A jak jsi postoupil ve věci mé prosby?“
Řekl jsem: „Jsi ctnostnější nežli prorok Ajjúb?“
Odvětil: „Ach ano, prorok Ajjúb …“ Řekl jsem: „A víš, co s ním jeho Pán učinil? Nezkoušel ho na jeho bohatství, rodině a dětech?“
„Ano,“ řekl ten muž a já jsem mu na to řekl: „A jakým jej nakonec shledal?“
Dotyčný muž pravil: „Shledal ho trpělivým, vděčným a chválícím, zkrať to, Alláh ti budiž milostiv.“
Pravil jsem: „Chlapce, kterého jsi mne poslal hledat, jsem našel uloveného šelmou, která sežrala jeho maso. Nechť ti Alláh přidá odměny a obdaří tě trpělivostí.“
Těžce zkoušený muž pravil: „Chvála Alláhu, který z mého potomstva neučinil takové, kteří by Ho neuposlechli a On by je potom potrestal ohněm. Věru Alláhu patříme a k Alláhu se navrátíme,“ hlesl onen muž a vypustil duši.
„Věru Alláhu patříme a k Alláhu se navrátíme,“ řekl jsem, „jak velká pohroma je přede mnou. Takový člověk. Pokud ho tu nechám, potom zvěř ohlodá jeho tělo. A pokud tu u něho zůstanu, nebudu mu už k ničemu platý. Přikryl jsem mu tedy tvář pláštěm, kterým byl přikryt, sedl si u jeho hlavy a plakal.
Jak jsem tam tak seděl, přišli čtyři další muži a řekli mi: „Služebníče Boží, co se to s tebou stalo? Jaký je tvůj příběh?“
Povyprávěl jsem jim tedy příběh svůj i příběh toho muže.
Řekli mi: „Odkryj jeho tvář, možná ho známe.“
Odkryl jsem tedy jeho tvář a ti muži padli na zem, líbali ho a říkali: „Dali bychom za něj vlastního otce! Jak dlouho jen se tyto oči odvracely od Alláhem zakázaného! Dali bychom za něj vlastního otce! Jak dlouho toto tělo padalo na tvář před Alláhem, zatímco jiní lidé spali!“
„Kdo je ten muž, Alláh se vám smiluj,“ zeptal jsem se jich.
Odpověděli: „To je Abú Kilába al-Džurmí, společník Ibn ‘Abbásův رضي الله عنهما. Nezměrně miloval Alláha a Posla Božího صلى الله عليه و سلم!“
Umyli jsme ho tedy a zabalili do plátna, které jsme měli s sebou. Pomodli jsme se za něj a pochovali ho. Po čase muži odešli a já se vrátil zpět na své stanoviště. Když padla noc, složil jsem na chvíli hlavu a ve snu jsem ho uviděl v zahradách Ráje, jak nosí dva kusy oděvu z oděvů Ráje, jak recituje ze Zjevení:
سَلَامٌ عَلَيْكُم بِمَا صَبَرْتُمْ ۚ فَنِعْمَ عُقْبَى الدَّارِ
Mír s vámi za to, že trpěliví jste byli!” A jak překrásný bude příbytek konečný! (Ra’ad: 24).
Zeptal jsem se: „A nejsi ty můj společník?“
„Ano!“ odpověděl mi. „Čím sis toto vysloužil?“ zeptal jsem se ho.
Odpověděl: „Věru u Alláha jsou úrovně, jichž nelze dosáhnout, kromě trpělivým snášením zkoušky, když dopadne a vděčností v časech blahobytu, spojenou s bohabojností vůči Alláhu Vznešenému, jak ve skrytu, tak i na veřejnosti.“
Zdroj: Zaznamenal Ibn Hibbán v as-Sikkát, 5/3-5, v životopise Abú Kiláby.