Dokázat říci “já nevím,” díl 4.

July 1, 2022 October 15, 2022
low angle of white clouds

Drž se, ševče, svého kopyta

Jednoho z mudrců se otázali: „Kdo vládne znalostmi všech oborů lidského vědění?“ „Lidstvo,“ odpověděl učenec.1 Tj. není nikdo, kdo by rozuměl všem vědám, avšak lidstvo jako celek je ovládá.

Jeden ze zbožných předků pravil: „Některé věci jsme se naučili, zatímco o jiných nemáme ani tušení. Proto nepokazíme to, co jsme se naučili, mluvením o tom, o čem nevíme zhola nic.“2

Mudrcové říkávali: „Ztělesněním znalostí člověka je, že o oborech, v nichž se nevyzná, nehovoří jako ti, kteří jsou v nich odborníky. Jako neznalost pro něj stačí jen to, že promluví o tom, o čem nic neví.“3

Od zbožných předků se taktéž dochovalo: „Vyučuj ostatní to, co znáš ty, a nechej, aby tě oni naučili tomu, co neznáš.“4

Sufján ibn ‘Ujejna uvádí od Ibn Abi l-Husejna, že se ‘Abdulláh ibn ‘Abbás a Zejd ibn Sábit rozešli ve věci poutních předpisů ženy, která dostane cyklus. Čím končí její poutní obřady?

Zejd řekl: „Neodejde, dokud se s Ka’bou nerozloučí obcházením.“

Ibn ‘Abbás mu kontroval: „Pokud předtím vykonala povinné obcházení, může odejít i bez toho závěrečného.“

Zejd se tomuto názoru protivil a proto mu Ibn ‘Abbás řekl: „Běž a sám se zeptej své ženy Ummu Sulejm a jejích spolumanželek, uvidíš.“

Zejd odešel domů a zeptal se svých žen, načež se vrátil s úsměvem na tváři, řka: „Je to tak, jak jsi říkal.“5 Pointa je v tom, že ten, který se věc jen teoreticky učil, nevěděl tolik, jako ta, pro níž byl předpis praktickou záležitostí.

‘Abdurrahmán ibnu l-Kásim řekl Málikovi ibn Anas: „Nevím, zda je kdo znalejší v otázkách obchodování, nežli Egypťané.“ „Jak víš?“ otázal se Málik. „Sám jsi mi to říkal,“ opáčil Ibnu l-Kásim. Málik však odvětil: „Já se ale v obchodování vůbec nevyznám, pročpak mi připisujete znalost i těchto věcí?“6

Umajjovský chalífa al-Welíd ibn Jezíd ibn Mu’áwíja řekl: „Věnoval jsem velkou pozornost sběru učených knih. Sice nejsem ignorant, ale zdaleka nejsem ani učenec.“7

Aš-Ša’bí řekl: „Pokud bych sám sebe považoval za nejznalejšího, nevyprávěl bych od nikoho jiného.“8

Znalec hadísů ‘Abdurrahmán ibn Mehdí upozornil věhlasného soudce ‘Ubejdulláha ibn Hasana na jeden hadís, který ‘Ubejdulláh předtím rozporoval. Nyní před ním čekali lidé na vyřízení svých žádostivostí. ‘Ubejdulláh přímo před všemi ‘Abdurrahmánovi řekl: „Beru zpět svůj předcházející názor, ten hadís je přesně takový, jako jsi mi ty říkal.“9

Chalíl ibn Ahmed řekl: „Chceš-li být skutečným velikým učencem, specializuj se v jednom oboru. A chceš-li vychovat sám sebe, potom vezmi to nejlepší z každého z nich.“10

Chalíla se jednou zeptali: „Jak ses dokázal naučit tolika věcem?“ Odpověděl: „Kdykoli jsem potkal nějakého učence, učil jsem se u něho. A vždy jsem také jiné učil věcem, které jsem už uměl já.“11

Mensúr se zeptal Šurejka: „Jak ses toho dokázal naučit tolik?“ Šurejk mu odpověděl: „Nikdy jsem se nezdráhal učit i méně podstatné údaje. Z nauky jsem nic neskrblil a vždy jsem lidi učil vše, co znám.“12

Buzurdžemihr řekl: „Nikdy nepodceňuj žádný obor. Učenost znamená lásku k vědění jakožto celku!“13

Jiný ze zbožných předků řekl: „Chceš-li být expertem náboženské nauky (arab. الحافظ al-háfiz), vyber si jediný obor. Chceš-li být učencem, nauč se základy každé oblasti.“14

Abú ‘Ubejd al-Kásim ibn Selám řekl: „Nikdy se mnou nedebatoval člověk s povědomím o všech oblastech nauk, aniž bych nad ním v debatě nezískal navrch. A nikdy se mnou nedebatoval člověk, jenž by byl expertem v nějaké oblasti, aniž by mne v této své oblasti neporazil.“15

Aš-Šáfi’ího učedník al-Humejdí řekl: „Cestoval jsem s aš-Šáfi’ím z Mekky do Egypta. Já jsem se nechal obohatit jeho znalostí právní vědy a on se obohacoval mou znalostí hadísů.“16

Ahmed ibn Hanbel o svém učiteli řekl: „Aš-Šáfi’í mi říkával: „Ty poznáš hadísy lépe, než já. Máš-li nějaký autentický hadís, řekni mi ho, abych ho od tebe mohl převzít také.“17 A tak se Ahmed učil u aš-Šáfi’ího fikh, zatímco aš-Šáfi’í u Ahmeda hadísy. Každý tak byl zároveň šejchem a zároveň studentem toho druhého.

Nejslavnější komentátor al-Buchárího Sahíhu, Ibn Hadžer al-Askalání, řekl:

„Kdo promluví o něčem mimo své řemeslo, přijde s podivnostmi.“18

Ar-Rádžiz recitoval:

„Pokud nevíš nic o tom, nač jsi právě tázán
a nemáš o tom žádné znalosti
nehovoř o tom bez porozumění
vždyť pochybit mohou i nejvíc učení
přijdou-li k tobě takové záležitostí
řekni: „Nic nevím o tom, nač jsem dotazován.“
Mezi učenci toť nauky polovinou
moudří to říkat nikdy nepominou.“19

 

Al-Máwerdího osobní zkušenosti

Abu l-Hasan ‘Alí al-Máwerdí, velký učenec, historik a znalec šáfí’ovského mezhebu islámské právní vědy, vypráví příhodu z vlastního života:

„Povím vám něco z vlastní zkušenosti. Napsal jsem dílo pojednávající o islámsko-právních předpisech obchodování, koupě a prodeje. Do ní jsem zahrnul velmi mnoho informací převzatých také z předchozích podobných děl.

Psaním této práce jsem se velmi unavil a vyčerpal. Když jsem knihu dokončil a ještě ji vyšperkoval, téměř jsem se začal kochat její krásou a tím, jak skvěle jsem se díky ní naučil předpisům obchodního práva.

V tom ke mně, zrovna když jsem seděl se svými studenty, přišli dva beduíni a položili mi otázku ohledně svého obchodu, který uzavřeli někde v poušti, na základě smluvených podmínek týkajících se čtyř otázek. Ani na jedinou z nich jsem nedokázal dát svou odpověď. Sklonil jsem hlavu a začal jsem usilovně přemýšlet. V této mé i jejich situaci je mnoho ponaučení.

Jeden z nich se na mne obořil: „Neznáš odpověď na tuto otázku a to vedeš tuto studijní skupinu?“

„Opravdu nevím,“ připustil jsem.

„Jsi naprosto neschopný,“ nešetřili mne beduíni.

Potom odešli a zeptali se člověka, jednoho, kterého v nauce předčí i mnoho mých studentů. A ten jim dal spolehlivou odpověď ihned. Beduíni byli s jeho odpovědí spokojeni, všude vychvalovali úroveň znalostí toho dotyčného a já jsem zůstal naprosto ochromen a šokován tím, co se mně i jim právě stalo.

Snažil jsem se z toho vydedukovat ponaučení. Až doteď jsem se žádnou z otázek obchodního práva dopodrobna nenaučil. To pro mne bylo nesmírné varování a životní rada, kterou mé ego skromně přijalo, čímž zvítězilo nad chorobou sebelásky, čímž dosáhlo štěstí a správného vedení.

Dá se očekávat, že ten, kdo se nekochá tím, co už ví, se nebude pouštět ani do toho, v čem není nijak zběhlý. Před oběma těmito neřestmi se lidé odnepaměti utíkali k Všemohoucímu Alláhu. Nejlepším příkladem toho je prosba, kterou napsal al-Džáhiz ve svém díle al-Beján: „Můj Bože, utíkám se před tebou před pokušením řeči, před pokušením činu, před věnováním se tomu, v čem nejsem zběhlý, před kocháním se tím, v čem naopak zběhlý jsem, před zlem nestydatosti a upovídanosti a před zlem neschopnosti i zlem toho, že mi bude znemožněno konat.“

A i my se utíkáme k Alláhu před těmito zly, před nimiž se utíkal i al-Džáhiz, protože ten, kdo se bude věnovat tomu, v čem není zběhlý, s tím nikdy nepřestane. Pro takového neexistují hranice a bude mít příležitost upadnout v blud a s sebou na scestí odvést i své následovníky a stoupence.“20

O kousek dál autor říká:

„Nauku není nikdy možno pojmout úplně celou. Proto není hanba některé věci neznat. A pokud není hanba některé záležitosti neovládat, potom není hanba ani to, když člověk o tom, co neovládá, řekne: „Já nevím.“21

Pak přináší další postřehy:

„Člověku nikdy nesmí být zatěžko učit se tomu, co ještě neumí, byť by i sám sebe zařadil mezi největší učence, jen proto, aby sám sebe ochránil před nucenou vyumělkovaností.“22

„Nauka si vyžaduje učit se další a další kapitoly, které ještě zbývají a kterým se člověk doposud nevěnoval. Kdo prahne po vědění, nemůže se spokojit jen s jeho částí.“23

„Ať člověk považuje sama sebe za někoho s velmi málo ctnostmi, aby jich mohl co nejvíce získat, jakož i za někoho s velmi mnoha neřestmi, aby se jich mohl co nejvíce zbavit. A nechť se nespokojí s tím, co se už naučil, protože v takové spokojenosti je skryta lhostejnost, lhostejnost podněcuje zanechání a v zanechání nauky se skrývá ignorance.“24

Nakonec uzavírá:

„Stejně tak si nesmí člověk nebýt vědom hranic svého poznání. Nesluší se, aby si přiřkl práva, na něž nemá nárok. Je lepší, když bude sebe sama považovat za nedostatečného, aby ho to motivovalo k dalšímu studiu, nežli za znalého, aby ho to ukolébalo a neučil se dál to, co ještě neumí. To proto, že ten, kdo nemá tušení o vlastní situaci, ještě méně rozumí situaci jiných lidí.“25

  1. Dokázat říci “já nevím,” díl 1.
  2. Dokázat říci “já nevím,” díl 2.
  3. Dokázat říci “já nevím,” díl 3.
  4. Dokázat říci “já nevím,” díl 4.
  5. Dokázat říci “já nevím,” díl 5.
  1. Uvádí al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 58.
  2. Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 508.
  3. Uvádí al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 59.
  4. Uvádí al-Máwerdí v Adabu d-dunjá we d-dín, str. 64.
  5. Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 501.
  6. Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 504.
  7. Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 505.
  8. Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 507.
  9. Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 511.
  10. Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 489.
  11. Zaznamenal al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 60.
  12. Viz Ibidum.
  13. Viz Ibidum.
  14. Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 490.
  15. Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 491.
  16. Viz Tezkiretu l-huffáz, 2/3.
  17. Viz Muzejjen 2013, 96.
  18. Viz Fethu l-Bárí, 3/584.
  19. Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 1042.
  20. Viz Adebu d-dunjá we d-dín, str. 58-59.
  21. Viz Ibid., str. 59.
  22. Viz Ibid., str. 60.
  23. Viz Ibidum.
  24. Viz Ibid., str. 60-61.
  25. Viz Ibid., str. 61.
Tags: