Dokázat říci “já nevím,” díl 5.

July 1, 2022 October 15, 2022
low angle of white clouds

Neduhy moderní muslimské mysli

Slovutný aš-Ša’bí kdysi dávno pravil: „Nenadejde soudný den, dokud nebude skutečné vědění považováno za neznalost a dokud nebude naprostá ignorance považována za vrchol vědění.“1

Chalíl ibn Ahmed pravil: „Lidé jsou čtyř druhů a každý nevyhnutelně spadá do jednoho z nich. Prvním je člověk, který umí a ví, že umí – to je učenec, jeho se ptejte. Druhým je ten, kdo umí, ale neví, že umí – ten pozapomněl, proto mu připomeňte. Třetím je ten, kdo neumí a ví, že neumí – to je někdo, kdo hledá správnou cestu, proto ho na ni naveďte. A čtvrtým je ten, kdo neumí a ani neví, že neumí – to je ignorant, od něho utíkejte!“2

Dnešní muslimové nedokážou tyto čtyři kategorie od sebe odlišovat, stejně jako nedokáží od sebe rozlišit vědění a neznalost. Podléhají rychlým soudům, unáhleným analýzám, neprověřeným zjištěním a odvážným tvrzením. Nerespektují důležitost dlouhodobé odborné průpravy, ani perspektivu znalecké expertízy. Nejen ve vědách světských, ba dokonce ani v naukách náboženských.

Nalezneš jedny, jak hledají odpovědi na taje přírody, dějin a společnosti u těch, kteří celý život zasvětili Koránu a Sunně a neměli čas adekvátně se seznámit s moderními myšlenkovými proudy či metodami moderní světské vědy a jejími názory, aby na ně mohli adekvátně reagovat z islámské pozice. A nalezneš druhé, jak se obrací k sekulárním vzdělancům a intelektuálům pro poznání Koránu a Sunny.

Namísto toho, aby muslimská společnost omezovala situace, kdy někdo mluví do věcí, o nichž nic netuší, muslimové vytvořili společenskou objednávku, aby se lidé bez vzdělání či odborné průpravy v daném oboru vyjadřovali k otázkám, k nimž nejsou vůbec kompetentní.

V momentu, kdy promluvili laici k problematikám, jež byly do té doby vždy záležitostí učeneckých kruhů, kdy začaly být odborné otázky řešeny laickou veřejností, upadla umma do začarovaného kruhu stále větší zaostalosti, stále intenzivnějšího sebemrskačství a čím dál hlubšího komplexu méněcennosti.

Skupina synů muslimské ummy, mladých nadšenců zapálených pro věc víry, pak hledala spásu v tvorbě tzv. islámské mysli (arab. الفكرة الإسلامية al-fikretu l-islámíja), v jejímž rámci se snažili literáti, novináři a filozofové zodpovědět tak palčivé a náročné náboženské otázky světového muslimstva, k jejichž řešení by lidé jako Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه sezvali všechny účastníky bitvy u Bedru.

Moderní muslimští intelektuálové a myslitelé skryli svou povrchnost, zásadní nedostatky a díry ve vlastním systémovém poznání islámských náboženských nauk za svůj sofistikovaný jazyk, díky čemuž rozšířili mezi své posluchače mnoho dezinterpretací islámu a smísili ho s islámem obalenými modernistické západní koncepty podobně, jako se to stalo kdysi muslimským následovníkům aristotelizmu a platonizmu (arab. الفلاسفة al-felásifa), kteří znečistili průzračnou islámskou věrouku svými bludy zděděnými po dávných modloslužebnících. Ať se snažili sebevíce, na těchto od začátku špatných základech nedokázali nic trvalého a fungujícího postavit.

A to jen proto, že si nedokázali včas uvědomit hranice vlastního vědění a odbornosti. Nestačili jen jejich potenciálně dobré úmysly a zápal pro víru. Byla potřebná také metoda správného uvažování, která jim chyběla. A kdo něco nemá, nedokáže toto něco poskytnout druhému.

Ibn Hazm al-Andalúsí pravil:

„Pro nauku a její nositele není škodlivější nikdo, nežli vetřelci, kteří mezi ně nepatří. Oni jsou ignoranty a přitom si myslí, že něco vědí. Vnášejí zkaženost a přitom si myslí, že věci napravují!“3

Korán a Sunnu, věrouku, či islámskou právní vědu může soustavně vyučovat a druhým kvalitně přibližovat jen osoba k tomu patřičně způsobilá, která islámskou nauku čerpala dlouhá léta klečíce na kolenou před svými šejchy. Nikoli inženýr, lékař, nebo politický aktivista. A už vůbec ne holobrádek na internetu a sociálních sítích nebo evropský konvertita s několikaměsíční stáží v islámu.

Abu l-Kásim al-‘Ámidí básnil:

„Nejsi-li učený a učených se neptáš, jak potom vědění získáš?
Nevíš, že jsi ignorant, kdo ti pomůže to spatřit, když pomoci si nedáš?
Pokud ničeho vědom nejsi, buď jak zem, po níž kráčejí učenci
Jak prazvláštní je, že neznáš a ani netušíš, že neznáš!“4

 

Tak se neboj přiznat, že něco nevíš

Vznešený Alláh v Koránu hned na třech místech kárá nevěřící a modloslužebníky řečnickou otázkou:

أَتَقُولُونَ عَلَى اللَّهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ ‎

„Zdaž říkáte o Bohu něco, o čem nemáte ponětí?“ (A’ráf: 28; Júnus: 68)

أَمْ تَقُولُونَ عَلَى اللَّهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ

„…anebo říkáte o Bohu něco, o čem nemáte ponětí?“ (Bekara: 80)

Alláh totiž zakazuje, aby se o Něm a o tom, co lidstvu seslal, hovořilo bez znalosti, neboť Svému vyvolenému, Poslu Božímu صلى الله عليه وسلم, přikázal:

قُلْ إِنَّمَا حَرَّمَ رَبِّيَ الْفَوَاحِشَ مَا ظَهَرَ مِنْهَا وَمَا بَطَنَ وَالْإِثْمَ وَالْبَغْيَ بِغَيْرِ الْحَقِّ وَأَن تُشْرِكُوا بِاللَّهِ مَا لَمْ يُنَزِّلْ بِهِ سُلْطَانًا وَأَن تَقُولُوا عَلَى اللَّهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ

„Rci: Pán můj věru zakázal jen necudnosti veřejné i tajné, hřích a bezprávnou svévoli; a dále, abyste přidružovali k Bohu to, k čemu On neseslal oprávnění, a mluvili o Bohu to, o čem nemáte ponětí.“ (A’ráf: 33)

Mluvit o Alláhu a o víře bez znalosti je šejtánská cesta. O šejtánovi je řečeno:

إِنَّمَا يَأْمُرُكُم بِالسُّوءِ وَالْفَحْشَاءِ وَأَن تَقُولُوا عَلَى اللَّهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ ‎

„On přikazuje vám jedině špatnosti a hanebnosti, a abyste o Bohu říkali něco, o čem nemáte ponětí.“ (Bekara: 169)

Kdo potom jsou ti drzí všeználci, kteří myslí, že dokáží odpovědět na vše a jejichž ústa a hlasy se nikdy nezmohly pronést ani tři slabiky: „Já nevím?“

Myslí si, že jsou lepší a znalejší než největší učenci ummy? Než imámové zakladatelé čtyř mezhebů? Než ti, kteří se svou víru učili přímo u Posla Božího صلى الله عليه وسلم? Než sám Posel Boží صلى الله عليه وسلم? Nebo dokonce než samotní andělé?

Z jejich strany to není ani odvaha a ani strach, jen zpupnost a bezedná hloupost. Naši zbožní předkové říkávali: „V koncích se ocitnul ten, kdo nikdy nedokázal říci, že neví.“5

Abu z-Zijál pravil: „Uč se slovům „nevím,“ protože věru pokud přiznáš, že nevíš, bude tě to učit tak dlouho, dokud se nedozvíš. Pokud však řekneš, že víš, budeš tázán tak dlouho, až nebudeš vědět.“6

Dávní kazatelé pravili: „Kdo navykne slovu „nevím,“ dozví se a naučí se. A kdo se bude přetvařovat, že ví, ten bude ponechán sám sobě na pospas a sejde na scestí.“7

Aš-Ša’bího jistá žena požádala: „Učenče, odpověz mi na otázku!“ On jí odpověděl: „Skutečný učenec je jen ten, kdo je bohabojný.“8

Básník pravil:

„Znáš-li něco dobře, potom odpověz
leč toho, co neznáš, nepřekroč mez.“9

Končím slovy, v nichž Vznešený Alláh praví:

قُلْ هَلْ يَسْتَوِي الَّذِينَ يَعْلَمُونَ وَالَّذِينَ لَا يَعْلَمُونَ ۗ إِنَّمَا يَتَذَكَّرُ أُولُو الْأَلْبَابِ ‎

„Jsou si rovni ti, kdož vědí, s těmi, kdož nevědí?” Však připomenou si to jen ti, kdož rozmyslem jsou nadáni.“ (Zumer: 9)

A proto přiznej si, že nevíš. Jen tak se budeš moci vydat na cestu skutečného poznání.

Prosím Alláha, aby nám všem rozšířil obzory našeho poznání, naučil nás to, co ještě neumíme, připomenul nám to, co jsme se už naučili a dal nám užitek v tom, co známe cestou upřímného, správného a u Něj přijatého činu, za nějž budeme odměněni. Ámín.

Na základě citovaných zdrojů sestavil: Alí Větrovec

  1. Dokázat říci “já nevím,” díl 1.
  2. Dokázat říci “já nevím,” díl 2.
  3. Dokázat říci “já nevím,” díl 3.
  4. Dokázat říci “já nevím,” díl 4.
  5. Dokázat říci “já nevím,” díl 5.
  1. Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 8/668.
  2. Zaznamenal al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 61.
  3. Viz Mudáwetu n-nufús, str. 67.
  4. Zaznamenal al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 61.
  5. Uvádí al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 60.
  6. Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlihi, podání č. 1044.
  7. Uvádí al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 60.
  8. Zaznamenal ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 517.
  9. Uvádí al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 60.
Tags: