Mnozí si pokládají otázku: Jak muslimové mají navrátit ctnosti islámu k životu a probudit je uvnitř sebe, aby byli tím, čím byli kdysi a vymanili se z toho, v čem jsou dnes? Jak může dnešní umma sobě samé znovu navrátit svou kdysi ztracenou velkolepost?
Jak je možné, že jsou nejopovrhovanějšími poté, co byli nejuznávanějšími? Nejbídnějšími poté, co byli nejvznešenějšími? Nejubožejšími poté, co byli nejdůstojnějšími? Je to proto, že se jejich způsob praktikování islámu změnil k nepoznání, jak to vystihuje následující podání.
Al-Hasan al-Basrí pravil: “Kdyby byl mezi vámi dnes muž, který zažil první zbožné předky, nedokázal by už z islámu rozpoznat vůbec nic!” A pak al-Hasan přiložil svou ruku ke své skráni a řekl: “Kromě modlitby.“1
Odpověď se může zdát složitá, ale dá se velmi zjednodušit na několik základních postulátů.
Muslimové uvnitř sebe nemohou probudit k životu islámské ctnosti, dokud si nebudou jisti svou znalostí přímé a správné cesty, dokud nebudou věrně a neochvějně následovat Korán a Sunnu v pochopení zbožných předků, dokud k tomuto směřování neobměkčí svá zatvrzelá srdce, dokud k tomu nevyužijí všech dostupných prostředků a dokud si nutnost tohoto počínání nebudou neustále připomínat.
Poznání správné cesty a cest bludu
Ohledně poznání správné cesty se od ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه traduje, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم nakreslil svým spoleníkům na zem rovnou čáru a pravil:
هذا صِراطُ رَبِّكَ مُستقيمًا
“Toto je cesta tvého Pána, vedoucí přímo.“
Potom z ní nakreslil mnoho dalších, do stran vybírajících čar a řekl:
وهذه السُّبلُ على كُلِّ سَبيلٍ منها شَيْطانٌ يَدْعو إليه
“Toto jsou cesty jiné. Na začátku každé z nich číhá šejtán, který k ní vzývá.“
A potom recitoval koránský verš:
وَأَنَّ هَٰذَا صِرَاطِي مُسْتَقِيمًا فَاتَّبِعُوهُ ۖ وَلَا تَتَّبِعُوا السُّبُلَ فَتَفَرَّقَ بِكُمْ عَن سَبِيلِهِ ۚ ذَٰلِكُمْ وَصَّاكُم بِهِ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ
“A toto je vskutku stezka Má, jež vede přímo. Kráčejte po ní a nenásledujte cesty jiné, jež by vás vzdálily od cesty Jeho. A toto je to, co On vám přikazuje – snad budete bohabojní!” (An’ám: 153)2
Proto je nezbytné, aby se muslimové, ať už jednotlivci, či kolektivy, připravovaly na tento velkolepý úkol tím, že důkladně poznají, co vlastně přímá cesta je a co její následování obnáší. Aby velmi dobře dokázali rozpoznat čistou a správnou věrouku (arab. عقيدة ‘akída) a správný přístup k jejímu pochopení (arab. منهج menhedž), čímž v kontrastu uvidí i odchylky od této správné cesty a nepřípustné inovace (arab. بدع bide‘), které by je od této přímé správné cesty dělily.
Poznejme zlo, abychom se ho vyvarovali
Moudrost principu učit se poznat také zlo přejímáme z hadísu od Huzejfy ibn Jemána رضي الله عنه, který řekl: “Lidé se tázali Posla Božího صلى الله عليه وسلم na dobro, avšak já jsem se ho tázával na zlo, ze strachu, aby mne nepostihlo …“3
Ať se Alláh smiluje člověku, jenž poeticky poznamenal: “Učil jsem se, co je zlo, nikoli pro zlo samo, nýbrž proto, abych se zlu vyhnul, poněvadž kdo zlo nezná, často do něj upadá.”
Abu l-‘Álíja pravil: “Učte se, co je islám. Až se naučíte, co je islám, neotáčejte se od něj ani napravo, ani nalevo, ale pokračujte dál a dál po přímé a správné cestě, po cestě Sunny vašeho Posla Božího صلى الله عليه وسلم, po cestě, kterou kráčeli i jeho společníci. A vyvarujte se těchto inovací, protože ony mezi vámi zapřičiňují nepřátelství a nenávist. Držte se věcí tak, jak byly v počátcích, ještě předtím, než došlo k rozkolům.” ‘Ásim pravil: “Vyprávěl jsem tato slova al-Hasanu al-Basrímu a on mi řekl: “Dal ti svou upřímnou radu. Řekl ti naprostou pravdu.“4
Důležitost následování zbožných předků
Já upřímně doufám, že i tato krátká odpověď do rukou čtenáře doručí právě tuto původní podobu víry, v celé její čistotě a ryzosti, s jakou vyvěrá z pramene Koránu a Sunny, stavěje na chápání prvních generací, našich zbožných předků, nejlepších generací této ummy, o jejichž zásadním významu svědčí Posel Boží صلى الله عليه وسلم svými slovy:
خيرُ النّاسِ قرني، ثمَّ الَّذينَ يلونَهم، ثمَّ الَّذينَ يلونَهم
“Nejlepší z celého lidstva je má generace, potom ta, co po ní následuje a potom ta, která následuje po ní.“5
Tento princip – povinnost vždy se držet Koránu a Sunny v pochopení našich zbožných předků – byl a zůstává úhelným kamenem doktríny následovníků Sunny a prvotního společenství muslimů (arab. أهل السنة والجماعة ahlu s-Sunneti we l-Džemá’a), jak ukazují četná vyjádření největších imámů této ummy.
Abú Hanífa pravil: “Držte se podání a chápání zbožných předků a vyvarujte se nově vymyšlených záležitostí, protože ty všechny jsou inovacemi.“6
Al-Awzá’í pravil: “Trpělivě se omezujte jen na Sunnu a zastavujte se tam, kde se zastavovali i lidé před vámi, říkejte to, co i oni říkávali a vyhýbejte se tomu, čemu se i oni vyhýbali. Následujte cestu svých zbožných předků, protože to, co vystačilo jim, věru vystačí i vám.“7
Proto je klíčovou dovedností cítit a vnímat rozdíl mezi interpretacemi, jež následovali první, nejranější muslimové, a těmi, co byly do islámu vneseny pozdějšími generacemi, stejně jako mezi skutečným islámem a všemožnými chtíči, tužbami a dezinterpretacemi kalícími a mlžícími naši návaznost na zbožné předky této ummy a její učence, ty, kteří byli chváleni za své následování přímé a správné cesty, jejíž následování bylo učiněno za povinnost i nám.
To podstatné je uvnitř
Nestačí jen následovat tuto cestu v pohledu čisté, správné a nezkalené islámské věrouky a prvotního, bezchybného pochopení víry. Je nutno následovat tuto cestu také v pohledu chápání právní vědy, výkladu Koránu a Sunny, v našich pohledech na život Posla Božího صلى الله عليه وسلم a na řešení všeobecných záležitostí a problémů, s nimiž se naše umma potýká ve veřejném životě.
Nestačí jen následovat tuto cestu navenek v pohledu toho, co nás přesahuje směrem ke kolektivu, ale také – a to v první řadě – následovat ji v pohledu do nitra nás samých, abychom zachovávali původní a nezkaženou islámskou mravnost (arab. الأخلاق al-achlák), etiketu (arab. الآداب al-ádáb), podrobovali naše vlastní nitro neustálé očistě (arab. التزكية at-tezkija).
K tomuto všemu nám pomáhá studium života našich zbožných předků. Z následování jejich přřkladu budou naše srdce čerpat sílu k sebenápravě a výchově k pokoře a podrobení se životnímu cíli služby Jedinému Pravému Bohu.
Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí pravil:
“Cítím, že věnovat se jen právní vědě (arab. الفقه al-fikh) či sbírání dochovaných podání jen ztěží dokáže napravit srdce, dokud k tomu nepřidáme i studium podání srdce obměkčujících (arab. الرقائق ar-rakáik) a studium životních příběhů našich zbožných předků. To proto, že právě oni dosáhli žádaného v následování těchto podání a konali činy takové, které byli správné z hlediska způsobu svého provedení a konformity vůči Božímu Zákonu. A toto vám neříkám, nežli pouze na základě mé osobní, těžce vykoupené životní zkušenosti.
To proto, že jsem nalezl většina podání a většina studentů hadísů jen mezi sebou soutěží v zachycení toho nejlepšího a nejkratšího řetězce vypravěčů a v počtu podání, která si dokáží zapamatovat. A většina studentů právní vědy se zabývá jen dialektikou a dovednostmi argumentace, tříbíce rétorické schopnosti, jimiž mohou přesvědčit či porazit své oponenty. Jak mohou být srdce obměkčena něčím takovým?
V dřívějších dobách však naši zbožní předkové navštěvovali zbožné Boží služebníky jen proto, aby mohli pozorovat jejich vytříbenou morálku a vybrané způsoby chování. Pochopte to. Ke studiu fikhu či hadísů musíte přidat i studium života našich zbožných předků, kteří se zříkali pozlátek tohoto světa. Jen tak dokážete obměkčit svá srdce.”8
Júnus ibn ‘Ubejd pravil: “Máš-li dobré mravy, pochopíš i nauku. Díky nauce napravíš i své činy. Díky správným činům dosáhneš moudrosti. Díky moudrosti pochopíš, proč je nutno se zříci tohoto světa a dosáhneš toho dobrého v něm. Tím, že pochopíš tuto nutnost, se tohoto světa také zřekneš a vzplane v tobě touha po světě onom. A se vzplanutím touhy po světě onom přijde i Boží spokojenost.” Abú Kilába k tomu dodal: “Obdaří-li tě Alláh znalostmi, odvděč se Mu uctíváním. A nedovol, aby tvou jedinou touhou bylo jen sdělit a předat tyto vědomosti dál lidem.“9
Konej podle toho, co ses naučil
Abú ‘Abdilláh ar-Rúdhabárí řekl: “Kdokoli vyrazí na cestu získávání nauky, tomu jen jeho touha po nauce sama o sobě nebude k ničemu. Jen tomu, kdo vyrazí na cestu získávání nauky s úmyslem podle této nauky také jednat, bude jeho nauka ku prospěchu, byť by jí shromáždil jen nemnoho!“10
Málik ibn Dínár řekl: “Kdykoli Boží služebník touží po nauce proto, aby podle ní konal, jeho vědění ho učiní pokornějším. Kdykoli po ní začne toužit z nějakého jiného důvodu, stane se díky ní o to nemravnějším a arogantnějším.“11
Ibn Redžeb al-Hanbelí pravil:
“Prospěšná znalost oproti všem ostatním podobám znalosti znamená jak ovládat texty Knihy Boží a Sunny a chápat jejich významy, tak i omezit se jen na to, co se k nám dochovalo cestou podání od Prorokových صلى الله عليه وسلم společníků, jejich žáků a jejich následovníků v pohledu toho, jak Korán a hadísy chápali, jak je vykládali, co se o nich od nich dochovalo jako dovolené a zakázané. A také, co se od nich dochovalo v otázkách zříkání se tohoto světa a obměkčování vlastního srdce. Nejprve je nutno od sebe oddělovat to, co je autentické od toho, co je slabé a neobstojí, Potom následuje co nejintenzivnější úsilí o pochopení a porozumění těmto údajům. Toto rozumnému člověku vystačí a skutečně inteligentní člověk shledá, že usiluje-li o užitečné vědění, bude se věnovat právě tomuto. Kdo na tomto vytrvá s čistým a neposkvrněným úmyslem čistě pro Tvář Boží, hledaje pomoc u Alláha, tomu Alláh Svou pomoc také poskytne, povede ho, zaručí mu úspěch, uspokojení, správný niterný vhled a duchovní inspiraci. Díky tomuto bude moci sklidit plod tohoto svého vědění, který nemožno sklidit nijak jinak – a tímto plodem je bohabojnost, shodně slovům Vznešeného Alláha:
إِنَّمَا يَخْشَى اللَّهَ مِنْ عِبَادِهِ الْعُلَمَاءُ
“A obávají se Boha ze služebníků Jeho jedině učení!” (Fátir: 28)“12
Připomínej si, abys nikdy nezapoměl
Žádná z těchto záležitostí není pro vzdělaného muslima ničím novým. Proto doufám, že i pro naše čtenáře to bude připomenutí si věcí, které nejsou muslimům skryty, bez ohledu na hloubku jejich odbornosti v islámských náboženských naukách.
Vznešený Alláh praví:
وَذَكِّرْ فَإِنَّ الذِّكْرَىٰ تَنفَعُ الْمُؤْمِنِينَ
“Připomínej, vždyť připomenutí je věřícím prospěšné!” (Záriját: 55)
Připomínejme si proto výše řečené, stýkejme se spolu, modleme se spolu, studujme spolu naši velkolepou víru, nechejme se ozdobit vznešeným morálním standardem našich zbožných předků, ukotvěme hluboko uvnitř sebe správnou věrouku a správný přístup k jejímu přijímání. Navykněme na to, jak se naši zbožní předkové chovali k ostatním, k sami sobě, jací byli uvnitř ve svém srdci, jak kultivovali vlastní ego, jak jiným předávali svou moudrost, jak byli trpěliví, tolerantní a velkodušní jen proto, aby dostáli požadavkům obrovské tíže mise, která byla uložena na jejich bedra. Právě v tom tkví podstata výjimečnosti toho, kdo se tento úkol rozhodne nést dál.
Toto pojednání jsem začal příkladem víry zmrzačené k nepoznání, který uvedl al-Hasan al-Basrí. Ten také svůj příklad zakončil slovy: “Co potom někdo, kdo žije v této bídné době a nikoho ze zbožných předků si nepamatuje? Vidí jen, jak novotář volá ke své inovaci a jak nízký ziskuchtivec prahne po pozlátcích tohoto světa. Ale Alláh ho ochrání před oběma těmito zly a obdaří jeho srdce náklonností ke zbožným předkům. Dotyčný se začne pídit po jejich cestě, začne hledat podání, která se od nich dochovala a začne následovat jejich kroky. Alláh ho za to odmění nesmírnou odměnou. Proto buďte takoví, pokud vám to Alláh dovolí!“13
Prosíme Alláha, abychom byli také takoví, jako první úspěšné generace! Prosíme Ho o sílu změnit se tímto směrem! Ámín.
- Zaznamenal Ibn Waddáh v al-Bida’ we n-nehju ‘anhá, str. 74.
- Zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 4142; an-Nesáí v as-Sunenu l-kubrá, hadís č. 11174; al-Hákim v al-Mustedreku, hadís č. 2979 a tato je jeho verze; a al-Bezzár ve svém Musnedu, hadís č. 1865. Jako hasan ho ve svém tahkíku Ibn Abí ‘Ásimova díla Kitábu s-sunna doložil al-Albání, podání č. 16.
- Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3606; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1847.
- Uvádí Ibn Batta v al-Ibána, podání č. 136.
- Muttefekun ‘alejhi, od ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2652; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2533.
- Uvádí as-Sujútí v Sawnu l-mantiki we l-kelám, str. 32.
- Zaznamenali al-Ádžurrí v aš-Šarí’a, str. 58; a taktéž al-Bejhekí v al-Medchalu ile s-Sunna, podání č. 233.
- Viz Sajdu l-chátir, str. 216.
- Zaznamenal al-Chatíb al-Baghdádí v Iktidáu l-‘ilmi l-‘amel, podání č. 37.
- Zaznamenal al-Chatíb al-Baghdádí v Iktidáu l-‘ilmi l-‘amel, podání č. 29.
- Zaznamenal al-Chatíb al-Baghdádí v Iktidáu l-‘ilmi l-‘amel, podání č. 31.
- Viz Fadlu ‘ilmi s-selef ‘ale l-chalef, str. 48.
- Zaznamenal Ibn Waddáh v al-Bida’ we n-nehju ‘anhá, str. 74.