Sarajevan Ejub Hadžić letos dovršil věk 97 let. Netrpí žádnými zdravotními problémy, čte bez brýlí, dodnes má platné řidičské oprávnění, i když auto používá čím dál méně. Používá moderní technologie, současné komunikační prostředky a je aktivní i na sociálních sítích. Plynně hovoří také francouzsky a anglicky. Léto tráví doma v Bosně a zimu u svých synů Emira a Amira v Paříži. Prožil 56 let dlouhé a šťastné manželství se svou ženou Munirou, která odešla na lepší svět v roce 2015.
Vzděláním je zemědělský inženýr a působil také jako nezávislý expert při OSN. Práce ho zavedla do mnoha zemí, včetně hned několika většinově muslimských. Rozvíjel projekty v Alžírsku, Libyi i v Maroku. Z důvodů politického pronásledování nikdy nenastoupil na projekt do Mozambiku, kde měl být šéfem rozvojového plánu revitalizace místního zemědělství.
Kvůli své pevné muslimské víře a svobodomyslným politickým názorům inspirovaným islámem byl spolu s dalšími svými bratry z režimem zakázané organizace Mladých muslimů1 terčem represí totalitní vlády jugoslávské komunistické strany. Dokonce byl dvakrát vězněn, poprvé v roce 1949 na sedm let těžkého žaláře a potom v roce 1983, kdy strávil “pouze” několik dní ve vyšetřovací vazbě.
Přínášíme několik střípků z Ejubova plodného a dlouhého života, na základě rozhovoru pro internetový portál Stav.
Tajemství zdravého stárnutí
Pro mne jsou modlitba a Korán nedílnou součástí života, odkdy si sám na sebe pamatuji. Pravidelně recituji Korán, dodržuji modlitby a každý Ramadán se postím. Už devadesát roků. Takto si udržuji své duševní zdraví a částečně taky i tělesné.
Každý den chodím na procházky a tím si posiluji kondici. Je to podle mě ten nejjednoduší a zároveň velmi efektivní způsob. Když jsem přez zimu u synů ve Francii, také se hodně procházím. A když venku prší a je nevlídno, mám doma v bytě rotoped, na kterém si rád zašlapu. Abych si udržoval fyzičku.
Potom, co moje Munira zemřela, mne mí synové přesvědčili, abych sepsal své paměti, svůj vlastní životopis, abych se něčím zaměstnal a abych jim a jejich rodinám po sobě zanechal podrobný záznam svého a Muniřina života. A tak jsem tedy sepsal své podrobné paměti, takřka od raného dětství až do dne, kdy jsem svůj vlastní životopis dokončil.
Recept na šťastné manželství
Moje Munira a já jsme měli velmi šťastné manželství trvající 56 let. Brali jsme se 1. září 1959. A dočasně jsme se rozloučili dne 16. dubna 2015, když odešla na lepší svět.
Po celý čas jsme se k sobě chovali stejně, jako jsme se k sobě měli na samém počátku naší společné cesty životem. Téměř nikdy jsme jeden druhého neopouštěli. Munira byla se mnou všude. Na cestách, doma i v cizině. Bez ohledu na to, že jsem jezdil za prací do zahraničí, měl jsem mnoho závazků a bezpočet služebních cest, ona vždy a všude chodívala se mnou. Až do toho úplně posledního dne.
Vrátila se se mnou nakonec i do Sarajeva, kde jsme v roce 1983 dokončili stavbu našeho nového rodiného domu. A když nám pak po letech obstrukcí režim vrátil pasy, vydali jsme se spolu v roce 1988 i na hadždž, na pouť do Mekky.
Velmi moc mi chybí, ale jsem si dobře vědom, že na tomto světě se lidé musí rozloučit a pevně věřím v naše budoucí opětovné shledání na světě onom, dá-li Bůh.
O členství v organizaci Mladých muslimů
Do Sarajeva jsem se přestěloval z mé rodné dědinky Gora nedaleko městečka Kakanj ve střední Bosně. Bylo mi 11 roků. Zapsal jsem se na Šarí’atské gymnázium. To se psal rok 1936. To bylo osmileté gymnázium s důrazem na islámskonaučné předměty. Celých osm let svých středoškolských studií jsem bydlel na internátě, až do roku 1944.
Na internátě jsem se kamarádil nejen s mládeží z našeho gymnázia, ale také s těmi z II. Sarajevského gymnázia. Přátelili jsme se, chodili spolu na výlety, to vše s cílem lépe se navzájem poznat a také se společně učit o naší víře, o islámu. I když jsem byl žákem šarí’atského gymnázia, to co jsem se na těchto setkáních o islámu dozvídal, pro mne bylo něco úplně nového a velmi pokrokového.
Zpočátku jsme nebyli žádná formální, oficiální organizace, ale když vypukla válka, mezi lety 1941 a 1945, stala se tato setkání ještě omnoho intenzívnějšími. Tehdy jsme už byli skutečná organizace se vším všudy. Dokonce jsme pomáhali vnitřním přesídlencům prchajícím před etnickými čistkami a genocidou. Při té příležitosti jsem se seznámil, kromě řady jiných, i se samotným Alijou Izetbegovićem. A toto trvalo až do roku 1944, kdy jsem maturoval.
Následujícího roku jsem opustil Sarajevo a odešel studovat zemědělství do Záhřebu. Bydlel jsem na kolejích Lidové opory,2 které tehdy ještě fungovaly.
Když do Záhřebu přijeli studovat také Ismet Serdarević a Dževad Čurčić, začali jsme se organizovat i zde. Dževad studoval medicínu a Ismet architekturu. Byl tam s námi i Tarik Muftić.
Protože základní principy naší organizace vycházely z islámské víry, dobře jsme věděli, že se to nové moci nebude líbit. Tak se i stalo. Proto jsme od té chvíle nadále působili v ilegalitě. Komunisti totiž netolerovali žádná občanská združení ani spolky, dokonce ani uskupení lidí, pokud se nesdružovali na základě marxistických myšlenech a pokud se nedrželi státem vnucované linie ideje komunizmu.
O boji proti totalitě a diktatuře
Zadrželi mě 24. května 1949. Tu noc nás jen v Záhřebu chytili nejmíň třicet. V místním vězení jsem čekal čtyři nebo pět nocí a pak jsem odtud byl eskortován do Sarajeva. Byl jsem zatčen a souzen a nakonec také odsouzen na celých sedm roků z důvodu, pominu-li členství v Mladých muslimech, za článek s názvem “Proč je v islámu zakázáno pít alkohol.” Když jsem o tom vyprávěl svým dětem a později i svým vnukům, že jsem si za takový text odseděl plných sedm let těžkého žaláře, nemohli uvěřit, že tak absurdní věc je pravdivá.
Se mnou do Sarajeva vezli Zuhdiju Juhoviće, Nijaze Karaselimoviće a Dževada Čurčiće. Všechny čtyři nás převezli do Sarajeva vlakem. Celou cestu nás drželi svázané. Nacpali nás do Ústředního vězení a začaly výslechy. Mne samého vyslýchali a soudili celkem tři měsíce. Vládly tam nesmírně obtížné podmínky, velký hlad a extrémní zavšivenost. Celé tři měsíce mne nechali v jedné a téže košili, obleku a spodním prádle, tak jak mne zadrželi. Nenechali mne celé tři měsíce ani převléci se a ani se vysprchovat. Také nás mlátili. Mlátili taky mně, ale když jsem se potom dozvěděl, čím vším si procházeli ostatní, můžu říct, že jsem na tom byl ještě výborně.
Odseděl jsem si sedm roků. Přesně na den. Ani jediný den mi neprominuli.
Druhý moment politické perzekuce přišel v osmdesátých letech. Brzy poté, co mi počátkem roku 1983 Alija Izetbegović osobně věnoval svou knihu Islám mezi Východem a Západem3, byl zatčen spolu s několika dalšími Mladými muslimy. Dne 23. dubna 1983 si přišli znovu i pro mne.
Přišlo sedm chlapů z UDBY4 a nějací policajti. Všechno u nás doma prohledali a rozházeli. Odnesli pár knih a cokoli, co jim přišlo zajímavé či podezřelé. Vyslýchali mně ohledně mého setkání s Alijou a ohledně knihy. Tvrdili, že mi Alija dával knihu. Já jsem tvrdil, že nikoli. Knihu jsem totiž mezitím už stačil vrátit jeho synu Bakirovi. Proto jsem dobře věděl, že ji nemohou najít, ani kdyby chtěli sebevíc. Vyslýchali mě další čtyři dny ve vazbě a pak mě museli pustit. Řekli: “Máš jediné štěstí.” Zabavili mi pas, takže jsem nemohl vycestovat, i když jsem měl domluvenou práci v Mozambiku při OSN. Praxe Spojených národů v té době však byla taková, že žádné v podobných případech intervence nepodnikali a ani nevyvíjeli diplomatický nátlak. Takže jsem byl od roku 1983 bez zaměstnání.
Nesmím zapomenout, že mi při prvním pobytu v base dokonce nabízeli, abych s nimi spolupracoval. Měl jsem poslouchat, co říkají ostatní a přes jednoho člověka, který měl fungovat jako spojka, jsem měl na své bratry v islámu donášet. Na tuto nabídku jsem jim odpověděl takto: “Jsem ve vězení, ale necítím se vinen jen proto, že jsem ve vězení. To vy jste vláda a vy smýšlíte, že jsem se dopustil něčeho, co není vpořádku. Proto mne také potrestáte. Potrestáte mne tolik, kolik si myslíte, že mne máte potrestat. Ale já spolupráci s vámi jednoducho nemohu přijmout!”
Co mne přimělo jim takto odpovědět? Pevně věřím, že mi Všemohoucí Alláh poslal anděla, který mi nějakým způsobem našeptal do ucha, že to prostě mám udělat. Později během výkonu trestu jsem na vlastní oči spatřil některé jedince, kteří s nimi něco, jak my říkáme, vysmlouvali, kteří na nějaký typ spolupráce přikývli. Mně je těch lidí strašně moc líto. Oni trpí celý svůj život. Ale já – já jsem celý život šťastný. Od onoho dne až dodnes. Chvála Alláhu!
O monstrprocesech a rozsudcích smrti
Když mne zavřeli poprvé, v tom roce 1949, mezi dalšími odsouzenými byli také Omer Stupac, Halid Kajtaz, Nusret Fazlibegović a Hasan Biber. Ti byli odsouzeni k trestům smrti. Tato skupina pro ně, pro komunisty, byla nejnebezpečnější. Jen v této skupině ze všech souzených skupin Mladých muslimů padly i rozsudky smrti.
Dodnes nechápu, proč kromě toho, že byli už tak jako tak – a zcela nepochopitelně – odsouzeni na popravu, byli navíc k tomu i velmi krutě mučeni. Můj vlastní proces naštěstí nebyl spojen přímo s touto skupinou. Nás k nim přidali až později. Chtěl bych se s vámi ovšem podělit o jeden malý střípek z celého toho soudního procesu, přímo ze soudní síně.
Když mne vyslýchal veřejný žalobce Enver Krzić, ptal se mne, zda jsem psával články pro Mudžahida, časopis Mladých muslimů. Odpověděl jsem mu, že ano, ale že časopis byl určen pouze pro vzdělávací účely. Ptal se mne, co jsem se tedy v časopise dozvěděl. Vzpomněl jsem si v tom momentě jen na jednu věc a tu jsem vyhrkl: “Že v Bosně bylo kdysi 350 medres5 a dnes (tj. roku 1949) z nich zůstala jen jedna jediná.” “I ta jedna je pro vás až příliš!” odsekl zuřivě a žlučovitě žalobce.
Když mě pak znovu posadili do první řady na lavici obžalovaných, za mnou sedící Omer Stupac, právě odsouzený na smrt, jen krátce hlesl: “Bravo, Ejube.” Moc mě potěšilo, že jsem zůstal navzdory všemu neochvějný a pevný ve svých zásadách.
Po skončení procesu a vynesení rozsudků smrti se soudní síní rozezněl třeskutý potlesk, protože sál byl narvaný lidmi, které sem nahnali z korza. Namísto toho, aby se poklidně procházeli a hřáli se na sluníčku, měli za úkol na povel tleskat, že někoho odsoudili k smrti.
Věřte mi, ani tehdy, ani nikdy potom jsem ani nepomyslel na následujících sedm ztracených roků mého života. To není ve srovnání s tím, že ty další zabili. Bylo pro mne skutečně velmi, velmi těžké na ně nemyslet. Bylo mi z toho všeho šíleně smutno.
První noc mého výkonu trestu, potom, co padl rozsudek, byla ke všeobecnému údivu tichá. Nikoho už nevyslýchali. V tom nočním tichu se najednou z ničeho nic ozval hlas. Někdo začal nahlas recitovat Korán. Jsem si stoprocentně jistý, že to byl někdo z našich, z těch, které odsoudili k smrti. Ale trvalo to jenom krátce. Najednou se ozval dusot těžkých kroků, jak bachař běžel chodbou a začal ječet. Ten hlas ztichnul. Ale dodnes si na ten hlas živě pamatuji.
Jak přežít vězení
Nejprve mne převezli do Stolce. Protože moji rodiče o mně až do okamžiku zatčení nevěděli vůbec nic, až dokud se v novinách neobjevilo moje jméno a zpráva, že mne budou soudit. Věděl jsem, že nebudou o mně nic vědět ani potom.
Ve vlaku jsem našel jeden papírek a před zraky bachařů jsem na něho stihl napsat své jméno se vzkazem, že mne odváží do vězení do Stolce. Připsal jsem i naši adresu domů a vzkaz, že moc prosím kohokoli, kdo ten papírek najde, aby ho na tuto uvedenou adresu zaslal mým rodičům. Na nádraží v Blažuji se mi podařilo vyhodit papírek z okna. Chytila ho jedna venku stojící dívčina. Podívala se na něj a pokývla mi hlavou. Dopis se tedy dostal k mým rodičům. A vděčím za to té neznámé dívce. Ani nevím, jak se jmenovala.
Tehdy byly ve vězeních i nucené práce. Já jsem musel stavět vilu někde ve Stojčevci. Potom jsem dva roky kopal v dolech u Kaknje a Zenice. Politické vězně navíc mučili. Pod pohrůžkou mučení vězni procházeli jakousi převýchovou. Říkalo se tomu revidování názorů. Na některé byl v tomto ohledu vyvíjen větší nátlak, na jiné menší.
Na mne nevyvíjeli až takové tlaky jako třeba na Saliha či Omera Behmenovy. Saliha odsoudili na nejdelší trest samotky, na rovné dva roky. Úplné samotky. Jiní, jako třeba já, byli na samotce třeba jen měsíc či patnáct dnů. Ale on celé dva roky. Dokonce mu zakázali jakoukoli komunikaci i s bachaři, kromě toho nejnutnějšího. Dostával sice pravidelně jídlo, vodili ho do sprchy, nebo na vycházku, prý každý den, jen nevím na jak dlouho, možná i půl hodiny. Jenže byl pořád sám. I my jsme viděli, kam se chodí procházet. Ale pořád sám. Procházel se sám a vracel se sám do cely. Nesměl vůbec s nikým promluvit. Když Salih ze samotky vyšel, řekl mi: “Teď venku je pro mne nezvyk poslouchat, jak si lidé povídají.” Bylo to opravdu velmi, velmi těžké.
My, Mladí muslimové, jsme dlouhé chvíle ve vězení využívali pro vzdělávání se a pro osobní rozvoj. Učili jsme se cizí jazyky. Já jsem se učil hlavně francouzsky a arabsky, jiní se učili anglicky.
Nový život
Po propuštění z vězení jsem dokončil svá vysokoškolská studia na zemědělské fakultě. Zaměstnání jsem našel nejdříve ve městě Prnjavor. Po svatbě s mou Munirou jsem s prací přešel do Bihaće. Stále jsem pracoval ve svém oboru.
Později jsem pracovně odešel do Maroka, potom do Alžíru a nakonec do Libye. Během pracovních stáží v těchto zemích jsem se stal rozvojovým expertem OSN v oblasti zemědělství.
Když jsem byl zrovna v Alžírsku, jednoho dne mi zazovnil telefon. Volal Omer Nakičević, kamarád z Mladých muslimů, toho času pobýval v Tunisku. Měl zřejmě ještě můj telefon z doby, kdy jsem byl v Maroku. “Ejube, jsme právě v Tunisu. Omer Nakičević, Safet Tokić a Abdulaziz Ahmedbegović ze Sokola.” Všichni to byli spolužáci ze školy, členové Mladých muslimů, všichni jsme prošli plus minus deseti roky vězení či trochu míň. Chtěli za mnou přijet, sejít se, pobýt se mnou chvíli. Vysvětlil jsem jim, jak se ke mně dostanou a kde mne najdou. Po delším čase to bylo mé opětovné shledání s Mladými muslimy.
Pak přišly i děti a jejich vzdělávání, A pak v roce 1983 i další nabídka práce do afrického Mozambiku. Odcestoval jsem tam, obhlédl situaci, vypracoval projekt a odevzdal ho v Římě, kde tehdy bylo sídlo Světové organizace pro potraviny a zemědělství (FAO). To je ta organizace v rámci OSN, která se zabývá rozvojem zemědělství, analyzuje potravinovou situace a bojuje proti hladomorům ve světě.
Protože můj projekt úspěšně prošel a na nejvyšších místech ho schválili, v Římě jsme s Munirou už jen čekali, až se připraví terén v Mozambiku a my budeme moci odletět do Afriky. Aby nám při čekání v Evropě nebyla dlouhá chvíle, navštívili jsme i Sarajevo, abychom si trochu odpočinuli v našem čerstvě zbudovaném rodinném domě. V té době nás doma navštívil i Alija Izetbegović a jeho žena Halida.
A potom přišly ty další peripetie s režimem.
Až koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let se situace začala rychle měnit. Mladí muslimové za celé ty dlouhé roky, od II. světové války až do devadesátých let, u národa získávali hlubokou důvěru.
Po vzniku SDA6 jsem se stal předsedou strany v místní organizaci okresu Ilidža, na západním předměstí Sarajeva.
Jenže velmi brzy jsem pochopil, že práci v politice nezvládám. Neumím to. Nedokázal jsem úspěšně reagovat na přicházející výzvy politické práce a tak jsem raději na funkci rezignoval. Odstoupil jsem z vlastní vůle.
Během agrese na Bosnu a Hercegovinu jsem emigroval do Francie. Svůj dům jsem předal k dispozici bosenské národní armádě. Nacházel se v něm velitelský stan jedné z jejích brigád.
Já se svou Munirou jsme se ve Francii věnovali lobbování a humanitární činnosti. Psal jsem články do francouzských medií. Vystupovali jsme v televizním vysílání. Přednášeli jsme v klubech i v mešitách. Pořádali jsme finanční sbírky na pomoc obětem války. Nějak jsme se také snažili přispět, byť náš přínos je samozřejmě nesrovnatelně menší, nežli přínos kohokoli z vojáků, kteří za naši zem bojovali. Ale tolik, kolik jsme mohli, jsme se snažili vždy pomoci. Moje Munira i já.
- Bosňácká islámská mládežnická organizace s politickými ambicemi vycházejícími z islámských idejí. Byla aktivní v odboji proti srbskému nacionalizmu i chorvatskému fašizmu, největší věhlas však získala jako nejmohutnější politická síla pro-islámsky orientovaných bosňáckých oponentů komunistické diktatury Josipa Broze-Tita. Z volnějšího ideového základu Mladých muslimů vyrostla i Strana demokratické akce, která stála v pozadí vyhlášení nezávislé Bosny a vedla tuto balkánskou většinově muslimskou republiku při její obraně proti srbské agresi a chorvatské iredentě v letech 1992-1995.
- Lidová opora (Narodna uzdanica) byl bosňácký národně-obrozenecký spolek založený bosňáckými muslimskými intelektuály odmítajícími asimilaci do srbského etnického živlu.
- V orig. Islam između Istoka i Zapada. Kniha vyšla dokonce i v českém překladu v roce 1997.
- UDBA byla jugoslávská tajná policie, místní obdoba naší StB.
- Tj. v tehdejším významu islámských vyšších škol. Dnes v Bosně funguje sedm medres jako islámsky orientovaných středních škol.
- Strana demokratické akce, formativní bosňácká politická strana, která úspěšně vyvedla Bosnu z krize transformace a jejíž vlády vedly obranu státu v době agrese na počátku 90. let. Strana vycházela z islámských idejí a politických názorů někdejších Mladých muslimů a z emancipačního úsilí bosňáckého národa.